Živá vzpomínka

Nemusím dnes do práce, manžel ano a už je hodinku pryč, hurááááá... Jaro se blíží, únor je za námi. Sluníčko se už prodralo přes přivřené žaluzie oknem do naší ložnice, a co vidí? Mě, jak ležím úplně odkrytá vstříc hřejivým paprskům, na zádech s vykasanou noční košilkou s široce roztaženýma nohama jako žába a s hlavou zvrácenou dozadu přes okraj postele. Do pipinky mám vraženou lahev od šampusu. Ústí hrdla cítím až na děloze, oběma rukama svírám tělo lahve a jemně dorážím do svého nitra, ťuk…ťuk…ťuk …

Orgasmus se nezadržitelně blíží, myslím na Karla, muže mojí kamarádky a na loňské léto…ťuk…ťuk…:

Byl srpnový weekend, parné léto a my jsme s manželem Jardou vyrazili společně s Lenkou, mojí kamarádkou od dětství, a jejím manželem Karlem za krásami jižní Moravy, vínem a slunkem s tím, že oslavíme náležitě Karlovy 35. narozeniny daleko od rodin, hlavně našich dotěrných dětí a od všedních problémů. Ubytovali jsme se v pátek navečer u našeho známého ve vinném sklípku v jedné obci téměř u Baťova kanálu a první sklenky lahodného moravského moku nás přivítaly. K tomu uzené, čerstvý chléb a okurky, co více si přát… V sobotu po pozdější snídani jsme společně vyrazili na blízkou památku Baťova kanálu, na Výklopník u Sudoměřic, kde se za dob Bati zde překládalo vytěžené uhlí z blízkých Ratíškovic z železničních vagonů přímo na lodě, které po tomto umělém vodním toku dopravily uhlí až do Zlína. Je to nádherná technická památka a zároveň se zde dá půjčit i loď na míru: od kanoe po hausbót… což jsme měli v úmyslu. Jenže ledva jsme dorazili na místo, zasedli jsme u správce u kiosku a Karel objednal na přípitek jeho narozenin a pročištění hlav po včerejším večeru lahev sektu. Dali jsme si jednu, druhou a my usoudili, že je tam nádherně a nikam dál již nepůjdeme ani nepojedeme. Zábava plynula, turisté přijížděli a odjížděli, my se slunili a popíjeli. Když šel Karel pro třetí lahev sektu, Lenka v náladičce prohodila, že šampaňské miluje, protože ta lahev je „celý Karel“ velikost tak akorát… i s tím bambulkovitým hrdlem…cha cha cha. Košilatá zábava se rozeběhla nenápadně, navíc když můj Jarda prohlásil, že to by Lence asi nestačil se svou lahví od piva. Nicméně rozhovor na toto téma skočil s tím, že lahev je nejlepší a nejlevnější robertek. Chystali jsme se na čtvrtou lahvinku, všichni jsme měli velice dobrou náladu, když jsem prohlásila, že bychom se měli jít podívat na rozhlednu, na střechu na výklopník a na výstavku fotografií, která je tam přístupná po zaplacení vstupného. Lenka s mým Jardou nechtěli nikam. Karel se tedy, byť oslavenec, džentlmensky nabídl, že mě doprovodí. Pan správce nám otevřel branku, že nás nechá jít samotné, protože nikdo jiný ani z turistů neměl zájem a on musel prodávat a obsluhovat turisty. Vystoupali jsme po schůdcích nahoru na střechu výklopníku a rozhlíželi jsme se do okolí… viděli jsme i Jardu s Lenkou jak dole vesele diskutují a mávli jsme na sebe.

Když jsme šli po schůdcích níž do místnosti výstavy fotografií pod střechou, nevím co mě to napadlo, jsem se Karla zeptala: „Opravdu „HO“ máš jako lahev od šampáňa???“ A cvrkla jsem mu do klína. Karel jak byl v náladičce bujaře na mě: „Jasně, chceš „HO vidět?“ Aniž by mrknul okem, s úsměvem vytáhl z letních kraťasů svůj ocas, párkrát přede mnou promnul kůžičku a už mu stál…. Jen jsem polknula, opravdu byl pěkný… „Sáhni si…“ řekl Karel a dál se zajíkl. Ani nevím jak se to stalo, ale jen jsem mu párkrát pohonila, rychle sjela na kolena a už jsem sála… to byl doutník, to bylo pokouřeníčko. Najednou jsem se lekla, že někdo jde. Postavila jsem se rychle a podívala se dolu okénkem. Nikdo naštěstí nešel, rychle jsem stáhla svoje kraťásky i s kalhotkami, opřela se v předklonu o naviják sklápěcího mechanismu a nastavila Karlovi svoji brutálně mokrou píču proti jeho stále trčícímu kopí. Zajel do mě nadoraz tvrdě, až na dělohu. Jen jsem vyhekla: „To máš ode mě k narozeninám, Ty zvíře… ale rychle….“ Karel se za mnou rozjel v rychlém tempu, cítila jsem nádherně vyplněná ten píst v sobě, nohy se mi rozklepaly rozkoší i strachem… Najednou se Karel vzepjal, zaražený ve mně na doraz, stříkal. Cítila jsem to pulzování až do konečků prstů. Nakonec mi párkrát jemně zaťukal na ústí dělohy nepatrným pohybem. Ťuk, ťuk…ťuk. Potom Karel ze mě vytáhl svůj „hrdlopenis“, otřel se do kapesníku a otřel jím i mojí rosící štěrbinu. „Krátké, ale sladké“, řekla jsem…“ a dala jsem mu pusu. Rychle jsme se oblékli, upravili se a šli dolu za svými drahými polovičkami. „Tak jaké to tam bylo?“ optal se Jarda. „Nádhera,“ já na to. Lenka prohodila: „Jo jo, také bych šla, ale lahev šampíka je lahev šampíka, bez ní ani ránu….“ Potom dodala, že když Karel doma není, tak s ní cvičí a u toho si tiše kvičí…. Oslava v tu sobotu i následující neděle proběhla skvěle a v dobré náladě. Karla jsem od té doby neobdarovala, nebo spíše neměla jsem příležitost, ani on.

Tak teď také cvičím jako Lenka, ťuk… ťuk … už to na mě jde,… teď už žádné ťuk, …tvrdě dorážím hrdlem v rychlém rytmickém staccatu …. a už kvičím i já, aaaaaaaach, vzpínám se, kroutí se mi palce u nohou… Ty jeden Karle, zda-li pak víš, že mám brzo narozeniny. Na rovinu, lahev piva už mi nestačí!!!