V zajetí smečky 1/4 Fantasy

(Toto fantasy jsem měl rozepsané dva roky. Teď se mi podařilo dopsat všechny 4 díly. Každý den sem hodím jeden. Snad se vám to bude líbit.)

Já a můj bratr jsme lovci. Lovu se věnujeme už od útlého dětství. Jsme uznávanými profesionály které si ke svým honům zve šlechta z celého království. Blackwood je jedním z největších lesů na našem území a také jedním z nejnebezpečnějších. Přemnožení vlci jsou problém který je třeba řešit.

Za každého uloveného vlka z Blackwoodu dostanete 2 zlaté. Této štědré nabídce z úst rychtáře Dergise, nešlo odolat. Za vše mohla nešťastná událost kdy byl Lord Euron napaden smečkou vlků v době, kdy byl se svou družinou na lovu. Těžce raněný Euron přežil ale nyní je jeho stav vážný a od rychtáře Dergise se očekává, že učiní Blackwood opět bezpečným místem. Kdybychom s bratrem tušili co se stane, tak bychom podobnou nabídku nikdy nepřijali.

Následující den ráno se v Balckwoodském lese skláníme nad tělem nahé dívky. Bratrův šíp uvázl v jejím boku. Bratr vystřelil na vlka a když jsme pak stopovali raněnou kořist, našli jsme mrtvou dívku.
„To není možné. Vystřelil jsem na vlka. Přísahám.“ Tvrdí zoufale můj bratr, když ho členové naší družiny odvádí do města k výslechu.

Uplyne pár měsíců a mého bratra stále vězní v Dantaru. Totožnost mrtvé dívky se nepodařilo zjistit a naše nehoda zavinila, že se lov v Blackwoodu dočasně zakázal. Přichází zima a já se rozhodl, že si místo té nešťastné události musím znova prohlédnout.
Navzdory vysokému nebezpečí, vydávám se opět do Blackwoodu. Stéle si kladou dvě otázky. Co dělala ta dívka sama tak hluboko v lese a proč jí nikdo nepostrádá?

Nacházím se nedaleko místa, kde bratr vystřelil ten nešťastný šíp.
Dnes je opravdu velká zima. Přitáhnu si kožešinu blíž ke krku a pobídnu koně k chůzi. Když jsem jel po stejné cestě naposledy, byla blátivá a plná listí. Nyní je však zmrzlá tak, až se ozývá klapání kopyt. Kůra okolních stromů se leskne od námrazy a zem zdobí bílý sněhový poprašek, na kterém zahlédnu lidské stopy.
Ujedu pár desítek metrů, když v tom u silného kmene jednoho ze stromů zahlédnu ležet ošacení. Je to kupička oděvů a boty ,není na nich sníh tak že tu nebudou dlouho. Kousek od nich vidím stopy bosých nohou, které náhle mizí a vystřídají je stopy vlčí.

Stáhnu si rukavice a ze svých zad sundám kuši kterou natáhnu a vložím do ní šíp. Tento podivný nález ve mě vyvolává spousty otázek.
Sesednu z koně a opatrně přistoupím k odloženým věcem. V momentě kdy podřepnu k oblečení, udělám velkou chybu. Nevěnuji pozornost okolí a během toho co prohrabuji záhadnou kupičku si kuši pokládám na své koleno. V ten samý moment, na mě zaútočí vlk, který musel být celou dobu skovaný za silným kmenem stromu.

To zvíře dokonale využije moment překvapení. Jeho ostré tesáky se mi zakousnou do hřbetu pravé ruky a já v úleku ztrácím rovnováhu a padám zády na zem. Má kuše dopadne kousek od mé levé ruky. Vlk zuřivě trhá mou pravačku a já se snažím vytrhnout z jeho sevření. Levou rukou sahám po své lovecké dýce kterou mám u pasu a prudce se s ní oženu. Její čepel zasáhne vlka na pravém boku. Ten vyjekne bolestí, konečně pustí mou ruku a dá se na útěk.

Strašlivá bolest kterou teď cítím se vyrovná pouze stejně velké ostudě. Já tak zkušený lovec, nechám se zranit od obyčejného vlka.
Rychle se snažím postavit. Při pohledu na mou ruku zjistím, že jsem ošklivě poraněn na ukazováčku, hřbetu ruky i předloktí. Rány jsou hluboké a ošklivě krvácí. Ze země zvedám odložený ženský šat a omotávám si ho kolem ruky. Látka okamžitě nasákne teplou krví.
Musím se rychle vrátit zpět do města a vyhledat pomoc. Tento mrazivý les by se mi snadno mohl stát hrobem. Zvedám svou kuši a bolestivě se vyškrábu zpět na mého koně. Když se podívám dolů, vidím jak jsem za sebou zanechal rudě pokapaný sníh.

Začíná hustě chumelit a les zahalí podivná mlha do které skrz holé koruny stromů propadávají chuchvalce sněhu.
Brzy ztratím orientaci. Netuším kam jedu. V Blackwoodu jsem lovil už několikrát, ale nikdy ne v zimě, kdy je cesta zahalená sněhem a mlhou.
Na srsti mého koně namrzá pramínek krve který odkapává z nasáklé látky. Je mi zima a chce se mi spát. Náhle k mým uším dolehne nečekaný zvuk. Slyším smutný tón houslí který se odráží mezi stromy. Line se odněkud z dálky a je stejně tak slabý jako se cítím já.
Šum lesa se dokonale doplňuje s tajemně smutnou melodií. Původcem musí být člověk a tak svého koně vybídnu k jízdě do směru odkud zvuk přichází. Jedu správným směrem zvuk se stává zřetelnější již brzy bych měl v mlze zahlédnout obrys onoho hudebníka.

O to víc jsem překvapen když se přede mnou vynoří z mlhy hospodářský dvůr. Je to několik budov a vysoká zděná zeď, které jsou dohromady spojené tak že vytváří uzavřený prostorný dvůr. Podobné stavby se běžně uprostřed lesů nenachází. Zvuk houslí vychází odněkud z vnitřního nádvoří.
Dovnitř se lze dostat pouze přes masivní dřevěná, vrata která jsou součástí vysoké zděné zdi. Seskakuji ze svého koně. Pravá ruka mě bolí od zranění i mrazu který prostupuje špatně prokrveným masem rychleji. Druhou rukou buším na dřevěná vrata a křičím o pomoc.
„Jsem raněn! Prosím potřebuji pomoc!“
Zvuk houslí utichne. Vystřídají ho tiché ženské hlasy. Přes silná vrata nerozumím ale zní to jako by se mezi sebou radili, co mají dělat.
Během čekání několikrát svou prosbu zopakuji. Udýchaně se opřu zády o vrata a zmocňuje se mě pocit zoufalství.

Za mými zády se ozve zvuk odsunuté závory. Konečně vrata zavrzají a pootevřou se.
Když se otočím spatřím tvář krásné ženy které může být okolo čtyřiceti. Má dlouhé černé kudrnaté vlasy ve kterých jí taje sníh.
Její uhrančivé modré oči mě nedůvěřivě sledují. Je oblečena do jakéhosi černého roucha a kožešinové vesty.
„Prosím, můžete mi pomoct?“ Ptám se a zvedám svou pravou ruku abych dokázal že jsem skutečně raněn.
Černovláska se opře do vrat a otevře je tak, abych mohl projít.
„Jak se jmenuješ mladíku?“ Zeptá se v momentě když vstupuji na nádvoří.
„Trebor.“ Odpovím jí a když pohlédnu před sebe, zaujme mě hned několik věcí.

Uprostřed prostorného dvora se nachází velká socha vytesaná z černého kamene. Je to socha jednoho ze starých a zakázaných bohů, konkrétně bohyně Likanthry. V její těsné blízkosti plane několik menších ohnišť.
Okolo sochy stojí asi 9 dívek. Všechny mají na sobě bílé roucha a kožešinové vesty.
Velmi rychle mi dochází že jsem vlezl do doupěte kultistů. Vzhledem k tomu, že kulty jsou v císařství již řadu let zakázány, nabízí se otázka - proč mě sem vlastně pustili? Kdybych nahlásil to co zde vidím, hrozilo by všem těm dívkám upálení.
Zvuk zabouchnutých vrat a zaklapnutí závory ve mě zesílí pocit nejistoty. Nemám však na vybranou, raději budu zde než v ledovém náručí lesa.
„Pojď za mnou.“ Řekne mi černovlasá kráska, a vydá se směrem k budově po naší levici.
„Co bude s mým koněm?“ Ptám se na své zvíře které zůstalo venku za vraty.
„Neboj někoho pro něj pošlu.“ Odpoví mi černovláska.
Když procházím nádvořím, dívky se rozestoupí a pozorují mě s ledovým klidem v očích, jako bych pro ně nebyl hrozbou. Já je tiše pozdravím, ale žádná z nich mi neodpoví. Očima pátrám po dívce s houslemi ale žádná z nich je v rukou nemá.

Vstupuji do světnice. Je zde příjemné teplo. V kamnech praská hořící dřevo. Nachází se zde dubový stůl a dřevěná lavice, na které spatřím kus zakrvácené látky a misky s narůžovělou vodu. Zdá se že zde někoho nedávno ošetřovali.
„Posaď se a ukaž mi ruku.“ Řekne černovláska. Posadím se a odmotávám si rudě nasáklou látku z ruky.
Během toho přemýšlím nad barvou jejího roucha. Ostatní mají bíle a ona má černé.
Černé roucho pravděpodobně symbolizuje vyšší postavení té ženy.
„Zdá se že jsi zraněný od vlka.“ Prohlásí žena při pohledu na mé ošklivé rány.
„Ano. Musel mít ohromnou sílu. Dokázal prokousnout i rukáv mého koženého kabátce.“ Odpovím a povyhrnu si rukáv abych odkryl další zranění. Z ran okamžitě vytéká krev na dřevěný stůl.

„Žádný strach s tím si poradíme ale budu potřebovat i tvou pomoc.“ Sdělí mi černovláska, která se začne přehrabovat v hliněných dózách, které má na nedaleké poličce.
Z jedné vyndá několik sušených listů, které si vloží do úst a začne přežvykovat. Poté vyndá dřevěnou misku a obsah úst do ní vyplivne.
„Sundej si kalhoty lovče.“ Poručí mi a při tom si vyhrne spodní část svého roucha čímž obnaží své chlupaté přirození. Mírně podřepne, misku sevře mezí svá stehna a pustí do ní nepatrný pramínek moči. S údivem jí pozoruji. Právě mi ukázala své přirození jako by nic.
„Tak na co čekáš? Chceš snad vykrvácet? Kalhoty dolů.“ Prohlásí když vidí, že pouze udiveně pozoruji její počínání.“
Z ramene sundám svou kuši a položím na dřevěnou lavici. Poté rozepnu svůj opasek a povolím kalhoty. Jednou rukou to nejde příliš pohodlně ale nakonec se mi z nich podaří vysoukat.
„Ty spodky a kabátec taky.“ Podotkne, když vidí, že jsem se nesvlékl do naha.
„Co prosím? Spodky taky?“ Ptám se abych se ujistil že po mě ta žena opravdu chce abych obnažil své přirození.
„Samozřejmě.“ Odpoví a poté pustí do misky ještě několik plivanců ze svých úst.
Trochu se stydím ale ruka mě bolí, podivně v ní cuká a začínám se potit. Asi mám horečku, ta žena je má jediná naděje na pomoc. Tak že si sundám kabátec, a poté stáhnu i své spodky ke kolenům, čímž obnažím svůj penis.

Ona vezme můj opasek a utáhne mi ho nad loktem čímž zmírní krvácení.
„Mohu znát vaše jméno?“ Ptám se během toho co opasek utahuje.
„Demora. A teď spolupracuj. Potřebuji tvůj tekutý život.“ Odpoví mi, já ale úplně nechápu co tím myslí.
„Co to je tekutý život?“
„Tvé sperma.“ Odpoví a odsune stůl kousek stranou aby se snáze dostala mezi mé nohy. Dřevěnou misku odloží na stůl, klekne si a bere můj povadlý úd do svých rukou.

Není mi to zcela příjemné nejsem typ člověka, co by si nechal podobné věci dělat od ženy, kterou vidí sotva 10 minut.
„Uvolni se. Sperma je cennost. Je životodárné, léčivé a také ceněnou obětinou.“ Sděluje mi Demora něžným hlasem, během toho co svými doteky a masáží staví můj penis do pozoru.
Následuje plivanec na můj žalud. Její šikovné prsty roztírají sliny a způsobují mi překrásnou slast. Je to tak příjemné že můj mozek ignoruje bolest a ruka mě přestává bolet. Můj počáteční stres střídá vzrušení a já se pomalu uvolňuji a občas slastně vydechnu či zakňourám.
„Řekni až budeš.“ Zní instrukce od Demory která zrychluje tempo mého výhonu. Já vydržím ještě pár minut odolávat té slastí a pak začnu kňourat. „Už... už budu... už...“ Demora rychle nastaví dřevěnou misku pod můj penis a druhou rukou ho do ní ždíme.
Husté výstřiky dopadají do rozžvýkaných listů, moči a slin. Škube mi v nohách, když pohyby její ruky vymačkávají poslední kapky semne na špičku mého žaludu. Tyto zbytky Demora nedočkavě olízne a pak mi ještě špičku penisu sevře svými rty a jemně vysaje. Její spokojený výraz poté co polkne, hovoří za vše.

„Hotovo. Ukaž mi svou ruku.“ Řekne když svými prsty mne obsah misky. Mezi prsty jí klouže nazelenalá kaše, nepříliš vábné vůně. Tuto kaši nabere a začne mi jí roztírat do krvavých ran. Trochu zasyčím bolestí. Kaše v ranách silně štípe a pálí.
„Kde jste se tohle naučila?“ Vznáším zvědavě dotaz.
„Příroda a naše těla, nám dají vše co potřebujeme. To se lze naučit, když žiješ v souladu s přírodou.“ Odpoví a vtlačí mi další kousek kaše do rány.

Trochu se v duchu obávám, zdali mi ta prapodivná směs tělních tekutin a listí, spíše neuškodí. Ale nehodlám Demoře bránit, zdá se že ví co dělá.
Když mám všechny rány pokryté, zabalí mou ruku do hedvábné tkaniny.
„Teď budeš muset odpočívat, aby jsi byl silný.“ Řekne a přiloží hřbet ruky na mé upocené čelo.
„Máš horečku. To je normální po vlčím kousnutí.“ Prohlásí a podá mi džbánek s vodou.
„Napij se... potřebuješ tekutiny.“
Já téměř polovinu džbánku vypiji. Poté se mi zatočí hlava.
Demora otevře dveře a zvolá.
„Potřebuji aby jste mi pomohli.“
Dvě dívky vstoupí do světnice. „Musíme ho odvést do postele.“ Sdělí jim Demora.
„On bude spát s námi?“ Ptá se překvapeně jedna z dívek.
„Ano máme přeci jednu postel volnou.“ Odpoví Demora.

Dívky mě podpírají pod rameny a pomáhají mi při přesunu do vedlejší světnice. Je prostorná a plná postelí. U jedné stěny je v řadě 5 postelí a stejně tak na protilehlé straně. Dívky mě uloží do třetí postele od dveří. Jsem tak vyčerpaný, že se mi téměř okamžitě zavírají oči. Než usnu zaslechnu krátký rozhovor.
„Ručíš mi za to, že se mu nic nestane. Hlavně od něj drž Iris dál.“
„On se k nám přidá?“
„Měl by. Když ne, osobně se o něj postarám dřív než.....“
Zbytek věty už si nepamatuji, usnul jsem tvrdým spánkem.

Plný močák mě probírá z hlubokého spánku. Zjistím, že mi někdo oblékl spodky. Pootevřu oči a pomalu se rozhlédnu. Netuším kolik je hodin ale venku je tma. Ve světnici je slabé světlo mihotajících se paprsků z nedalekých kamen. Je tu příjemné teplo. Slyším tlumený šepot. Místnost je plná dívek. Některé spí ale vidím obrys tří dívek, které sedí na jedné posteli a něco si tiše šeptají. Občas se pootočí a sledují mě. Vidím, že má přítomnost jim zřejmě nedá spát.
Pohnu svou raněnou rukou. Trochu to zabolí ale je to už o hodně lepší. Posadím se a chystám se vstát.
„Kam jdeš?“ Ptá se hned jedna z dívek která leží na sousední posteli po mé pravici. Trochu jsem se lekl. Vypadala jako když spí ale očividně mě celou dobu pozoruje.

„Potřebuji se vymočit.“ Odpovím. Dívka na to reaguje takže vstane a nasadí si své boty.
„Tak jdeme.“ Řekne a paží mi ukáže cestu ke dveřím.
„Myslím že to zvládnu sám.“ Odpovím s úsměvem.
„Mám za úkol hlídat, aby se ti nic nestalo, takže půjdu s tebou.“ Odpoví a oba se vydáme směrem ke dveřím.
Dívka zapálí louč a doprovází mě na dvůr do chladné noci. Díky světlu si všimnu, že je to štíhlá blondýnka velmi jemných rysů.
Přijde mi to trochu úsměvné, že mě doprovází mladá půvabná dívka, když se jdu vymočit na dvůr. Ale spíše si myslím, že mě má za úkol hlídat, abych neutekl. Kdybych měl v úmyslu utéct, takovou něžnou dívku bych snadno přemohl.
Na dvoře mi ukáže, že si mohu dojít do rohu. Je tam dřevěný kbelík.
„Do toho kbelíku.“ Řekne a prstem mi ukáže směr.
Dívka stojí za mými zády během toho co proud mé moči dopadá na dřevěné dno. Trapné čvachtání přeruším otázkou.
„Mohu vidět mého koně?“ Ptám se a sleduji nedaleké vrata budovy která mi připomíná stáj.
„Ne.“ Odpoví nekompromisně dívka.

Oklepu si svůj penis a natáhnu si zpět své spodky.
„A proč ho nemohu vidět?“
„Není důvod. A teď se vrať.“ Přikáže mi.
„Jsem snad vězeň?“ Ptám se trochu podrážděně.
„Ne. Není to tu pro tebe bezpečné.“ Řekne velice vážně.
„A když budu chtít hned teď opustit toto místo?“ Ptám se jí.
„Tak zemřeš. Roztrhají tě vlci. Tam za tou branou v noci nikdo nepřežije. A teď se vrať.“
Její působivá odpověď mě rozhodně přesvědčila.
„A kde je Demora? Ve světnici jsem jí neviděl.“ Ptám se když se vracíme.
„Demora nespí s námi. Má své prostory.“ Odpoví mi dívka která mi otevře dveře do světnice.

Když pak oba ulehneme, dívka je stále otočená mým směrem. Úplně cítím ty její oči jak mě stále sledují.
„Odpust, ale musíš se na mě stále tak dívat?“ Ptám se jí slabým hlasem abych nebudil ty které spí.
„Musím.“ Odpoví tiše a dál mě sleduje.
Dívky které ještě nespí se rozejdou do svých postelí a konečně zde zavládne dokonalý klid.
Samozřejmě, že se mi hlavou honí spousta otázek. Kdo jsou, kde se tu vzali? Proč jsou tu jen samé dívky? A hlavně jestli ta mrtvá dívka nebyla jednou z nich. Během mého přemýšlení pomalu usnu.

Náhle cítím mírnou bolest mé pravé ruky. Někdo mi rozvazuje látku do které mám ruku zavázanou. Trochu se leknu a cuknu sebou.
Zjišťuji, že okolo mé postele stojí zhruba 5 dívek jen v tenkých košilkách. Když vidí, že jsem se probudil ukazují mi abych byl tiše. Jejich dlaně zajíždí pod mou deku a něžně hladí mé tělo.
„Co to děláte?“ Ptám se nechápavě a zmateně pohlédnu na sousední postel. Blondýna která mě tak tvrdohlavě hlídala, je nyní otočená zády a ignoruje co se tu děje.
Dívky mi rozvážou ruku a jemně z ní odrolí suchou mast. „My tě vyléčíme.“ Pošeptá mi jedna z nich do ucha.
Další z nich si vyhrne svou košilku a přetáhne si jí přes hlavu. Její krásné vnady se natřásají před mým obličejem. Poté se nakloní a svou bradavkou se dotkne mých úst. Vzrušeně se nadechnu pootevřu ústa a jazykem jí polaskám.
Nevím kolik rukou mám teď na sobě ale je to nepopsatelně příjemné. Jedna z dívek otevře své ústa a můj potrhaný a bolavý prst si pomalu vsune do úst. Mírně zasyčím bolestí a pozorně sleduji co dělá. Cítím jak jazykem krouží po hlubokých ranách a jemně do nich vjíždí špičkou.
Trochu to bolí ale je to svým způsobem příjemné.

„Bolí to?“ Ptá se poté co můj prst vysune ze svých úst.
Já jen tiše zavrtím hlavou.
Po mé odpovědí se začíná věnovat ranám na mém předloktí. Jemně mi je olizuje a laská jazykem. Připomene mi to raněné zvířata které si lížou své bolavé rány. Je to příjemné a zároveň vzrušující. Pozorně si prohlížím dívku která svým jazykem opečovává mé rány ale slabé světlo z kamen, mi nedovolí vidět řádně její tvář.
Dívky ze mě pomalu stáhnou deku a jejich jemné dlaně hladí mé tělo. Prsty mi noří do mých chlupů na hrudi a jejich oči jim září vzrušením při pohledu na tvrdou bouli která se mi rýsuje mezi nohama. Poté dva páry rukou uchopí lem mých spodek a silou je táhnou k mým chodidlům.
Když obnaží mou spodní část, dívky se rozestoupí okolo a všechny zvědavě hledí na můj tvrdý penis, jenž trčí vzhůru. Šťouchají do sebe rameny a navzájem se snaží protlačit před sebe aby ho viděli.

„Je tu hrozná tma. Skoro ho nevidím.“ Šeptá zklamaně jedna z nich. Poté začnou rukama šmátrat a každá ho chce mít v ruce. V jednu chvíli se o můj penis téměř přetahují. Každá z těch dívek si ho chce osahat. Mám pocit, jako by nikdy neviděli nahého muže.
„Cítíte jak je tvrdý?“ Šeptá jedna z nich. „Já ho čekala vetší.“ Komentuje zase jiná. „A co je tohle?“ Ptá se další když nahmatá mé varlata.
Jejich doteky, mačkání a přejíždění prsty po mém žaludu jsou mi velice příjemné a udržují můj penis stále tvrdý jak kámen.
Je to však zvláštní situace a docela se stydím. Náhle se v chodbě za dveřmi ozve hlasité vrznutí. Dívky se leknou a rychle se rozprchnou do svých postelí. Během pár vteřin je tu klid, všechny dokonale předstírají spánek. I já si rychle přitáhnu deku do pasu a zavřu oči.
Dveře v místnosti se tiše pootevřou a někdo nahlédne dovnitř. Nenápadně pootevřu oko a poznám Demoru která tiše hledí do šera.
Po chvilce se otočí a odejde. Opatrně za sebou zavře dveře a její kroky se vzdálí. Žádná z dívek si už ale nedovolí opustit svou postel a všichni usneme.