Buď zdráv, Kubrte ...

Ve stísněném prostoru nebylo moc místa, ale to Rudovi nevadilo. V rukách svíral baculatou prdel a přirážel jako divej. Mladá dívka se pod jeho přírazy smyslně svíjela a vzdychala rozkoší. Rukama byla zapřená o polici se spoustou přípravků na úklid. Hlavou s kudrnatými černými vlasy pohazovala a přitom divoce vrtěla zadkem. Aniž by ubral na tempu, přemístil Ruda ruce na rozhoupané kozy. Podebral je, sevřel v dlaních a zkušeně promnul.
Tahle prcinka ho zaujala, sotva se objevila na place. Mladá, svůdně oplácaná s hezkým obličejíčkem. Vypasované legíny přes širší boky a macatý zadek spolu s naditým tričkem pro něho byly něco jako červený hadr pro býka. Jeho nenasytná touha, dostat každou ženskou v okolí, vzplála jako vždy plnou silou.
Po týdnu dosáhl svého. Julča, jak si černovláska říkala, snadno podlehla jeho kouzlu, stejně jako mnohé jiné dávno předtím. A zdálo se, že zatím určitě nelituje. Užívala si každé mlasknutí těl, každý dotek jeho rukou na své kůži. Ruda svým kopím projížděl nenasytnou kundičku a pod rukama cítil živočišnou sílu tryskající z mladého nadrženého těla.
„Sakra, to je divoká klisnička,“ pomyslel si spokojeně s představou dalších společných zážitků.

„Kde je zase ten Staník!“ nadávala Hrachová, nedávno povýšená na mistrovou a ostřížím zrakem přes dioptrické brýle prohlížela halu. „Ženský, neviděla jste některá Staníka?“
Pár žen sice zvedlo hlavu od rozdělané práce, ale jen mlčky zamítavě pokývnulo ze strany na stranu. Žádná si to nehodlala rozházet se Staníkem a už vůbec nechtěly pomáhat namyšlené mistrové.
„Buď někde chrápe, nebo …? A do prdele! Kde je ta nová uklízečka?“ sepnulo Hrachové.
Staník byl vyhlášený starý pomrdný. Přestože měl nějaký ten rok přes padesátku, nebyla ženská na hale, na kterou by to alespoň nezkusil s hezkými slovíčky. Uměl moc dobře mluvit, vypadal sympaticky, takže velice často i uspěl. Jenže když si s dotyčnou zpříjemňovali pracovní dobu, vedení to samozřejmě neslo s nelibostí. Tohle a jeho nevymáchaná huba byly důvody, proč nikdy nepovýšil a zůstával pouze hlavním údržbářem. Ženské od mašin jeho úlety tolerovaly, protože dobře věděly, že když se jim podělá mašina, tak jedině starej Staník jí dá rychle do pořádku a ony stihnou splnit normu.
„Kde by sakra mohli bejt?“ dumala mistrová a rázovala po hale.
Nasměrovala kroky k šatnám. V tichosti prošla dveřmi a prohlédla uličky mezi skříňkami. Nahlédla do sprch i na záchodky, ale nikde nikdo. Už chtěla vyrazit dál, když zaslechla tlumené zasténání.
„No jasně! Tady se zašíváte,“ zírala na dveře od kamrlíku uklízeček, odkud se podezřelé zvuky ozvaly.

„Už budu,“ zachraptěl Ruda.
Julča se bleskově otočila a poklekla před Rudou. Macaté kozy podebrala dlaněmi a nedočkavě s nimi potřásala v očekávání nadílky. Ruda zuřivě kmital levačkou a s hlasitým hekáním posílal jeden výstřik semene za druhým na rozvlněné poprsí. Spokojená Julča si roztírala sperma po kůži, když v tom se ozvalo zabušení na dveře.
„Vobsazeno,“ zavrčel Ruda a pleskal ptákem do mokrého cecku.
„Jak obsazeno? Hned otevřete!“ ječela za dveřmi mistrová.
„A doprdele, to bude průser,“ vzlykla Julča a horečně se soukala do trička, které se jí protivně lepilo na mokrou kůži.
„Klídek, já to vyřídím,“ mávl furiantsky rukou Rudolf a laškovně poplácal nešťastnou Julču po zadku.

„Áááhoj, Boženko, no teda tobě to dneska sluší,“ polichotil Rudolf korpulentní sekretářce.
„Ty seš furt stejnej, ty starej proutníku,“ usmála se důstojná dáma v důchodovém věku a koketně si pročísla šedivějící vlasy. „Náš novej šéf je pěkně vytočenej. Máš jít hned dál.“
„Buď zdráv, Kubrte,“ pozdravil žoviálně Ruda mladého muže trůnícího za masivním kancelářským stolem.
„Pane Kubrte nebo pane řediteli,“ vyštěknul ředitel a zlostně třísknul rukou do desky stolu, což vyvolalo na jeho tváři bolestivou grimasu.
„Se teda vomlouvám, ale pamatuju si tě jako malýho kluka, co sem běhal za tátou,“ pokrčil Ruda rozpačitě rameny.
„Přestaňte mi konečně tykat! Nejsem můj otec, abych toleroval vaší drzost. Je to jasný?“
„Jasný, pane řediteli.“
„Mám tu na vás hlášení. V pracovní době jste souložil s další pracovnicí ….“
„Aha, ta svině Hrachová žalovala, že jo?“
„Tak dost! Co si to dovolujete, takhle mluvit o slečně Hrachové?“ vyskočil mladík z křesla jako čertík z krabičky. „Co mi můžete říct k vaší nekázni?“
„No můžu vám k tomu říct to, že to bylo docela fajn,“ pronesl provokativně Ruda, vytočený nadutostí mladého hejska.
„Kurva, přestaňte si ze mě dělat prdel! Já vás vyhodím na hodinu!“ mohl se vzteknout Kubrt.
V tom se rozletěly dveře a do kanceláře vplula noblesní dáma. Nevšímavě prošla okolo Rudy, jakoby to bylo jen vybavení kanceláře a letmo políbila mladíka na tvář.
„Takhle sem nemůžeš vrazit,“ obořil se na ní.
„Taky tě ráda vidím, synáčku,“ odsekla a prsty rozcuchala synovu ulíznutou patku.
„Nech toho, mami!“ zlostně trhnul hlavou a pečlivě si vlasy uhladil. „Mám tu jednání, nevidíš?“
„Boženka mi řekla, že to nebude nic důležitého.“
„Co o tom může vědět ta stará ochechule? Já jsem tady ředitel! Ta babizna brzo poletí.“
„Kdepak synku, ty si jenom vedoucí provozu a na ředitele si jenom hraješ. Stačí, když takhle lusknu a končíš, takže si dávej pozor na pusu. Co vím, tak když šlo o firmu, otec Božence vždycky důvěřoval. Důrazně tě varuju, nezkoušej Božence jakkoliv ublížit.“ Za každým slovem v poslední větě mu rázně zabodla prst do hrudi.
„Ty ses přece nikdy o firmu nezajímala, co tak najednou?“
„Nebyl důvod, tvůj táta nikoho za zadkem nepotřeboval. Za to ty jsi dokázal za tu krátkou dobu nadělat víc škody než užitku, takže se bohužel musím angažovat.“
„Co teda potřebuješ, že to nesnese odkladu?“ viditelně zkrotnul načepýřený mladík.
„Večer potřebuju odvoz a doprovod na výstavu.“
„Nemůžu, mám schůzku.“
„Snad ne s nějakou z těch tvých kurviček?“
„Nemám potřebu si kupovat šlapky.“
„Ne, to opravdu nemáš. Oni ti samotné skáčou do postele, sotva zjistí, kolik rozhazuješ prachů.“
„Divný, že teda ty seš bez chlapa, když sedíš na rodinným kontě jako žába na prameni. S tátou jste byli od sebe, takže se asi zrovna nechystáš hrát smutnící vdovu.“
„Na rozdíl od tebe, mám určitý nároky na svoje partnery a né každej je holt dokáže splnit.“
„To by mě zajímalo, jaký?“
„Do toho tobě nic není, mladej. Pro tebe je teď důležitý jen to, že mě večer doprovodíš.“
„Jenže já mám rande,“ marně se snažil vyvléknout synek.
„Tak to zrušíš, však ti ta pipka neuteče, pokud tě miluje z upřímné lásky,“ ušklíbla se matka a naznačila prsty počítání peněz. „Nepůjdu sama, to se nehodí. Nechci vypadat jako na lovu. Vyzvedneš mě v sedm,“ rázně se otočila a vyrazila ke dveřím. Cestou konečně okem zavadila o přešlapujícího Rudu a sjela ho zkoumavým pohledem odshora dolů a zpátky, jako nějakým rentgenem.
„Nesnáším ty tvoje snobácký párty!“ trucovitě křikl za matkou mladík.
„Pamatuj, ani o minutu pozdějc nebo tvoje konto zjistí, jak doopravdy funguje žába na prameni,“ zahrozila prstem a odplula z kanceláře.

„Teda šéfe, koukám, že to vůbec nemáte lehký. Vaše matinka vás drží pěkně zkrátka,“ spustil netakticky Ruda.
„Držte kurva hubu! Víte co? Máte padáka! Hned se sbalíte a končíte,“ vycáknul vynervovaný Kubrt.
„Ale … to … nemůžete,“ začalo Rudovi docházet, že tentokrát je opravdu v maléru.
„A proč né?“ pásl se samolibě na Rudově zděšení hejsek. „Řekněte mi jeden jedinej důvod, proč bych neměl vyhodit takovýho čulibrka, jako jste vy. Podle slečny Hrachové stejně akorát narušujete pracovní morálku kolektivu.“
„Podle Hrachový? Co ta může vědět, když mistruje za čtrnáct dní tejden?“ vyrazil ze sebe Ruda. „Nikdo tady nerozumí provozu a hlavně těm mašinám jako já. Když se něco vysere, tak jedině Staník vám to vopraví. Vobčas si připadám jako ňákej MacGywer. Umím dát do kupy nejenom každou mašinu, ale taky srovnat ženský do latě, když si vjedou do vlasů.“
„Jó, s ženskejma to prej …,“ najednou mladíkovi potměšile zajiskřilo v očích. „Dám vám poslední šanci. Od teď budete sekat latinu, já vás nevyhodím a vy mě na oplátku zbavíte mojí nesnesitelný matky.“
„Tak to né,“ zhrozil se Ruda. „Já nejsem ňákej vrahoun,“ přejel si prstem po hrdle.
„Jste snad debil? Já přece nechci, abyste jí zabil. Vy s ní půjdete večer na tu podělanou výstavu.“
„Ale, pane řediteli …,“ lapal Ruda po dechu.
„Žádný ale. Buď výstava, nebo máte padáka.“
„Ale já nemám pořádný auto, abych vaši matku mohl odvézt. V tom mým vomláceným bévépéčku vozím matroš na fušky a je řádně zasviněný. To by mě asi hnala.“
„Dobrá, vezměte si teda služební. A nějak se líp oblečte,“ ušklíbnul se mladík při pohledu na Rudovi umaštěné montérky. „Adresu znáte?“
„Jo, znám.“

Večer, přesně na čas, zastavilo před vilou Kubrtových služební auto. Vystoupil z něj vyfešákovaný Rudolf. Hladce oholený, vymydlený a oblečený v dobře padnoucím obleku vypadal jako dokonalý gentleman. Zrovna, když se chystal zazvonit, otevřela se branka a v ní stanula paní Klaudie Kubrtová. Na okamžik zaváhala při pohledu na Rudolfa, ale rychle se vzpamatovala. Zhodnotila jeho vzhled a na její přísné tváři se objevil téměř neznatelný úsměv.
„Takže ten hajzlík se z toho nakonec vyvléknul,“ konstatovala, sotva se usadila v autě. „Jak vás přesvědčil?“
„Řekl, že mě nevyhodí,“ nevymýšlel Ruda pohádky.
„Ale? Až tak? Tak to mě zajímá. To si ráda poslechnu cestou. Musím se zorientovat, co se děje ve firmě.“

Po cestě Ruda vyklopil svůj příběh. Přestože starý Kubrt šéfoval firmě téměř tak dlouho, jak u ní byl Ruda zaměstnán, o paní Kubrtové se moc nevědělo. Ona i Kubrt si žili víceméně po svém a společně se objevovali spíše výjimečně. Teď však seděla tato velice šarmantní žena vedle Rudy v autě a jeho chtíč začínal žhnout naplno. Cíle je třeba si dávat vysoké a tahle nová výzva Rudu uchvátila. Navíc se mu nezdálo, že by Kubrtová nad ním nějak ofrňovala nos, jen protože je obyčejný solvín.
Zaparkovali v podzemí, vyjeli výtahem vzhůru a nakráčeli mezi již přítomné hosty. Kubrtová se občas pozdravila se známými a Ruda se přesvědčivě tvářil, jakoby sem patřil. Po celou dobu od něho získávala cenné informace o chodu firmy, které ze sebe žoviální Rudolf často sypal formou veselých historek. Brzo si všimla, jakou pozornost na sebe štramák Rudolf přitahuje. Některé dámy si ho zvědavě obhlížely pokradmu, jiné zcela nepokrytě číhaly na možnost zaútočit na čerstvou kořist. Tomu bránila Kubrtová neustálou blízkou přítomností. Zavěšená v mužné rámě kráčela jako pávice a dávala okolí najevo, kdo je zde královna.

„Tak co tomu říkáte, Rudolfe?“ oslovila paní Kubrtová zadumaného Rudu, zírajícího na jakousi abstraktní malbu.
„Víte, paní Klaudie, já tohle umění nechápu. Já mám radši Buriana, Muchu nebo Mánesa. Tuhle mazanici by klidně mohlo namalovat čtyřletý dítě.“
„Upřímný jako vždy,“ pousmála se. „Jenže to dítě by za to dostalo maximálně bonbón a pohlazení od maminky.“
Pomalu se došourali do další místnosti, kde se nacházelo umění Rudovi podstatně bližší. Velké černobílé fotografie aktů, na kterých byly zachyceny postavy v hodně odvážných a provokativních pózách. Rudolf znatelně pookřál a zcela bez ostychu zaujatě studoval fotografie. Dobře si všimnul, že i Klaudii tohle zajímá více, než mazanice ve vedlejší místnosti. Občasné přejetí špičky jazyka po rtech, uhlazení sukně na boku nebo pročísnutí vlasů si pravděpodobně sama neuvědomovala.
Právě, když přešli do další místnosti, se všude zničehonic zhaslo. Ozvalo se pár vyplašených vyjeknutí, nadávek a také výkřiků, co se děje.
„Můžu se k vám přitisknout, Rudolfe?“ zašeptala Klaudie do tmy.
„Bojíte se potmě?“
„Nemám tmu ráda, naštěstí tady alespoň prosvítá trochu světla zvenku.“
Rudolf zvedl ruku a ochranitelsky jí položil okolo ramen ženy.
„Víte, Rudolfe, že jsem docela nabuzená z těch fotek?“
„Tak to jsme dva, paní Klaudie,“ přidal se Ruda.
Objal temnou postavu a přitiskl si jí k sobě. Na hrudi pocítil tlak pevného poprsí a na zadku Klaudiiny ruce. Zatímco někdo hlasitě volal, aby všichni vyčkali na místě a porůznu se rozsvěcely displeje mobilů, Ruda s Klaudií si užívaly nečekané intimní chvilky v temném koutě.
Rudolf sjel po zádech rukama až na zadek. Na krku ucítil závan horkého dechu. Chviličku na to, se Klaudie vyšponovala na špičky. Nosem zavadila o Rudolfovu bradu a hladově se přisála na jeho ústa. Tím jak se přizvedla, Rudovi ruce sklouzly pod zadek a on ho pevně podebral. Vmáčkl koleno mezi její nohy a ona se klínem přimkla k nastavenému stehnu. Zvídavé jazyky se vzájemně proplétaly při vášnivém líbání. Ruda pomalu soukal sukni vzhůru a zrovna ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly krajky kalhotek, zablikala světla a postupně se začalo rozsvěcet.
„Sakra,“ ulevila si decentně Klaudie a spěšně upravovala sukni.
„Co takhle se někam přesunout,“ zachraptěl Ruda.
„O dvě patra výš je bar,“ navrhla Klaudie.
„Myslel jsem spíš někam, kde nebudou lidi,“ odmítl Ruda bar.
Nenápadně se snažil porovnat tuhý úd v kalhotách, aby netvořil moc velkou bouli. Místo odpovědi se do někoho Klaudie zavěsila a rázně ho vlekla k výtahu. Cesta dolů do garáží oběma připadala nekonečně dlouhá. Když se výtah měkce zhoupnul a měly se otevřít dveře, opět vše potemnělo dalším výpadkem proudu.
„Do prdele! Rudolfe, udělej něco,“ polekaně vyjekla Klaudie do absolutní tmy.
„Můžeme zkusit zabouchat na dveře, jestli nás ….“
„Proboha, rozsviť něco!“ sípala staženým hrdlem panikařící Klaudie.
Chvilku trvalo, než Rudolf vyštrachal mobil z kapsy u saka a zapnul svítilnu. V ostrém bílém světle vypadala Klaudiina tvář popelavě bledá. Pohledem těkala po stěnách výtahu a ruce se jí třásly.
„Nemůžu dýchat,“ sípala. „My se tu udusíme.“
„Klaudie, poslouchej mě. Klaudie!“ zvýšil Rudolf hlas a konečně upoutal Klaudiinu pozornost. „Vidíš ty mezery okolo dveří?“
„Jo.“
„Tak těma sem proudí vzduch, a proto se neudusíme.“
„Je tu ale děsný vedro, nemůžu se nadechnout,“ strhla ze sebe Klaudie sáčko kostýmku a pohodila ho na podlahu. Vrhla se ke dveřím a zoufale do nich bušila dlaněmi.
Rudolf položil svítící mobil na sáčko, zezadu chytil Klaudii okolo pasu a odtáhl od dveří, aby si snad neublížila. Musel vynaložit hodně síly, aby se mu zmítající žena nevysmekla z objetí.
„Klaudie, budeme dýchat spolu. Pěkně pomalu se nadechni. Pomalu,“ snažil se jí Ruda zklidnit. „To je ono. Pěkně klidně nádech … a … výdech. A znova … nádech. Mysli přitom na něco hezkýho.“
Snad na podpoření svých slov nebo na poskytnutí jiných myšlenek posunul své ruce výš a podebral ňadra. Při nádechu je nadzvedával a při výdechu stlačoval, jakoby pomáhal Klaudii dýchat. Zdálo se, že jeho rozhodný, ale zároveň konejšivý hlas jí uklidnil natolik, že přerývavý dech se srovnal a přestala se třást. Zabloudila rukama za sebe a přejížděla po Rudově zadku. On jí šeptal do vlasů a nepřestával rukama laskat vzdouvající se poprsí.
„Jak dlouho tu budeme?“ zeptala se už bez sípotu. Skláněla hlavu ke straně, aby jí Rudolf mohl líbat na obnažený krk.
„Netuším, ale protože je to podruhý za sebou, tak to asi bude trvat dýl než předtím,“ plácnul nazdařbůh.
„Tak na co čekáme?“ vysmekla se mu z objetí.
Zatímco Ruda zápolil s opaskem a knoflíky poklopce, vykasala si Klaudie sukni k pasu a svlékla kalhotky. Knoflíček na halence se jí nějak nedařilo rozechvělými prsty rozepnout, tak vztekle trhla oběma konci látky. Ozvalo se dvojí hlasité zapraskání, knoflíčky cvrnkly o stěnu a zarachotily na podlaze. Klaudie stlačila k sobě košíčky podprsenky a rozepnula rafinovanou svorku.
Rudolf už třímal ptáka v ruce a rychle ho dostával do tuhého stavu. Klaudie se chytila držadla na stěně výtahu a předklonila s prohnutými zády. Vyšpulený zadek vystrčila Rudovi na odiv a rukou si hrála s kundičkou. Netrvalo to dlouho a na prstech ucítila dotek tvrdého údu. Ihned si vmáčkla žalud do hladové škvírky.
Rudolf zvolna tlačil péro dovnitř. Couvnul ven, naslinil a znovu zatlačil. Na potřetí ucítil teplé sevření až na kořeni údu. Při pohybu vpřed mu koule pleskly o vlhké pysky. Rozhýbal boky a Klaudie mu vycházela vstříc pohyby pánve. Zadkem vrtěla jako při nějakém divokém tanci. Rukou si dráždila poštěváček a na to, že je zavřená v malém, temném prostoru dávno zapomněla.
Bez ohledu na to, jak dopadne oblečení, se svalili na podlahu výtahu. Klaudie zapřela nohu o držadlo a nastavila široce rozevřený klín Rudolfově beranidlu. Tvrdý žilnatý ocas jí protahoval kundičku celou svojí délkou a působil pořádnou rozkoš. Růžové závojíčky se na něj lepily a ohrnovaly podle směru, kterým se pohyboval.
Zběsilé tempo a extrémní vzrušení po pár minutách přivedly Rudolfa k vyvrcholení. Vytáhl péro z vagíny a sevřel ho mezi prsty. Téměř okamžitě začal stříkat. První mocné cákance mrdky z natlakovaných koulí dolétly až na Klaudiin obličej. S vyvalenýma očima sledovala další bílé salvy dolétající už jen na prsa a břicho. Rudolf několikrát zatřepal s penisem, až z něho cákaly kapky všude okolo. Uvolněný a plně uspokojený se uvelebil mezi stehny, vsunul dva prsty do rozevřené kundičky a jazykem laskal klitoris. Zápěstí mu kmitalo jako ojnice parní lokomotivy. Poševní svaly se svíraly okolo jezdících prstů ve snaze je uvěznit uvnitř pulzující vagíny. Klaudie něžně hladila Rudolfa ve vlasech. Se zavřenýma očima sténala rozkoší. V okamžiku, kdy Ruda vsál poštěváček mezi rty, se Klaudie udělala.
Házela sebou, škubala nohama a vlny rozkoše ze stále prstěné kundičky se rozlétly do všech nervových zakončení těla jako žhavé jiskřičky z krbu. Tiskla si Rudovu hlavu do klína vší silou a plačtivě kňourala zmožená orgasmem.
Bohužel ani jeden neměl šanci postřehnout, že se rozsvítily světla a pomalu rozevřely dveře. Klaudie byla zmámená rozkoší a Ruda vězel uvězněný mezi jejími stehny.
„Co je to tu za bordel!“ ozval se znechucený mužský hlas.
Oba milenci se snažili rozplést, zahalit a zorientovat, co se vlastně děje. V jednom okamžiku se přes sebe ozvaly překvapené hlasy.
„No teda mami!“ strnul mladý Kubrt při pohledu na postříkanou tvář své matky.
„Hrachová?“ zíral překvapeně Rudolf na nepříjemnou mistrovou, kterou v důvěrném objetí objímal právě Kubrt.
„Staník! Doprdele práce, von snad šuká všude, kam přijdu,“ zaskřehotala Hrachová a posunula si brýle ke kořenu nosu.
„Tak jste se vynadívali a teď vypadněte, ať se můžeme obléct!“ zarazila nekompromisně hovor Klaudie.
„No ty máš úroveň. Válíš se tu jako nějaká coura s tímhle čulibrkem,“ vyjel drze mlaďas po matce.
Ke své vlastní škodě ignoroval oblékajícího Rudolfa a nepostřehl nebezpečí, které vyvolal svými urážkami. Rudolf k němu přiskočil a bez varování mu vrazil tvrdou facku. Překvapený Kubrt se složil na zem a ztichnul. Mnul si tvář a bázlivě sledoval vzteklého Rudolfa, který si ho však už dál nevšímal. Klaudie s Rudolfem se spěšně dooblékli a zavěšeni do sebe odkráčeli k autu.

Byl to náročný víkend od páteční výtahové rychlovky až po nedělní oběd, u kterého Rudu zaskočila Klaudie svým dotazem, jestli by si troufnul převzít místo vedoucího místo jejího neschopného syna. Chvíli trvalo, než si vyjasnili, co od toho oba případně mohou očekávat. Teprve potom si plácli a plynule přešli k dalšímu šukání. Ruda byl ujištěn, že mu Klaudie neudělala nabídku právě z důvodu společného šukání a že si ho nehodlá ochočit jako ložnicového psíka. Jasně jí řekl, že rozhodně na stará kolena nechce strčit hlavu do chomoutu.

V pondělí ráno dorazil mladý Kubrt do práce s tradičním zpožděním. Jak bylo jeho zvykem, místo v šest dojel až na osmou hodinu. Hned v místnosti sekretářky se potkal s postarším chlapíkem, který právě vyšel z jeho kanceláře. Drobný mužík mu odměřeně pokynul a beze slova rychle odešel.
„Co to mělo být,“ štěknul Kubrt po sekretářce.
„No to byl přece Hivris, právník vaší matky,“ odpověděla Boženka.
„Sakra já vím, kdo to byl, ale zajímá mě, co dělal u mě v kanclu!“
„No tak to já nevím. Jak by taková stará ochechule jako já, mohla něco vědět.“
Kubrt spolkl poznámku o poslouchání za dveřmi a vědom si matčiny výhružky ohledně Boženky, jenom rezignovaně mávnul rukou. Přešel ke dveřím kanceláře, stisknul kliku a vrazil dovnitř. Málem se přerazil o úklidový vozík a čelist mu spadla při pohledu na postavu rozvalenou v jeho křesle za jeho stolem.
„Buď zdráv, Kubrte,“ zahlaholil Ruda Staník vesele.
„Co si to dovoluješ? To si myslíš, že když pícháš s matkou, tak ….“
„Pssst,“ syknul Ruda a podivně se v křesle našponoval. „Támhle ti nechal doktor Hivris nějaký papíry,“ mávnul rukou ke konferenčnímu stolku a hlasitě si odfouknul. Na čele se mu perlily drobné kapičky potu.
Mladík chvíli pročítal listinu, nevěřícně si cosi mumlal a nakonec papíry vztekle zmuchlal. Mlčky vyšel z kanceláře a třísknul za sebou dveřmi, div nevypadly z futer.
„Aaaaahhhh. Joooo!“ hlasitě vyjeknul Rudolf a křečovitě svíral desku stolu. Odsunul se a zpod stolu se vynořila kudrnatá hlava Julčy. Hřbetem ruky si otírala uslintanou pusu.

„Julie?“ ozvala se Boženka, sotva Julča opustila kancelář.
„Ano tetičko?“
„Ukaž se mi. Hmm, to jsem si mohla myslet, že po tobě ten starej kozel vyjede,“ uchopila stará paní dívku za bradu a bedlivým pohledem si prohlédla její tvář. „Máš rozmazanou rtěnku, tak se koukej dát do pořádku.“
„Jistě, tetičko.“