V zajetí smečky 4/4 Fantasy

Je mrazivé ráno, v kamnech praská oheň a venku pomalu vychází slunce. Jeho paprsky osvětlují čerstvý sníh který v noci napadl a pokryl vše včetně nádvoří. Když otevřu oči spatřím Sofii která jediná nespí. Stále na mě hledí a mlčky si mě prohlíží.
„Potřebuji se vymočit...“ Vyslovím tiše a poníženě. Sofie uchopí hliněný džbán, vsune mi ho mezi stehna a přiloží můj penis na jeho okraj.
Já povolím svěrače a ulevím si do džbánu. Hledím při tom na Sofii která mi věnuje zvláštní pohled. Z jejího výrazu mám pocit, že jí můj osud už není lhostejný. Poté se předkloní a pošeptá mi do ucha svou prosbu. „Přidej se k nám... prosím..“
Náhle se odněkud z venčí ozve prudká a nepříjemná rána. Všechna děvčata se proberou a zmateně se rozhlíží po světnici.
„Co to bylo?“ Ptá se rozespale jedna z nich. Jiné rychle vyskočí a běží se podívat k oknu. Hned na to se ozve další rána.
„Snaží se vyrazit naší bránu!“ Křikne Iris hledíc z okna.

Poté slyším hlas Demory, která z venku volá dívky na pomoc. Vím že se něco děje, možná mě někdo přišel zachránit, nebo v to spíše doufám. Dívky se dají do pohybu a vybíhají ven ze světnice. Sofie s Iris běží ke dveřím mezi posledními ale ven vyběhne pouze Sofie. Iris za ní nečekaně zavře dveře a využije zmatku, aby tu se mnou zůstala sama.
„Víš kdo jsem?“ Ptá se, když svléká své roucho a blížíc se k mé posteli ignoruje zvuky venkovního boje.
„Jsi Iris.“ Odpovím a začínám se bát, že se chce proměnit ve vlka zabít mě.
„Ano... a také jsem ta, co ti tak ošklivě pokousala ruku. Díky mě můžeš být vlkem.“ Přizná se nahá dívka.
„To jsi byla ty?“ Ptám se překvapeně a vší silou zabírám a snažím se uvolnit z provazů, jelikož se Iris přibližuje a z jejího nenávistného výrazu soudím, že mi chce něco udělat.
„Zabili jste mou sestru. Dlužíš mi život.“
„Byla to nehoda. To můj bratr.... “ Snažím se obhájit a přemýšlím, jestli bych neměl začít volat o pomoc.
Ona ale vleze na mou postel, posadí se mi na nohy a začne mi honit můj malý strachem scvrklý penis.
„Jak jsem řekla. Dlužíš mi život. Není spravedlivé, že mě Demora nevybrala. Chci mít dítě které mi nahradí sestru.“

Velmi se mi ulevilo, když jsem pochopil, že mě chce pouze ošukat. Okamžitě se můj klacek plní krví a během chvilky je připravený vniknout do Iris. Ta se nadzvedne a posadí se přímo na můj trčící kůl. Oba slastně vydechneme a pak začne z pozvolna poskakovat a přidávat na tempu.
O něco později se během šukání sehne nad můj obličej a opře se rukama o polštář co mám pod hlavou. Konečně vidím z blízka její oči a pohupující se kozičky. Její zrychlený dech vyfukuje do mého obličeje a její upocené tělo skáče na mém klíně.
„Iris... jsi moc krásná... mrzí mě co se stalo tvé sestře... “ Slastně kňourám během toho co mě ona nekompromisně šuká.
„Udělej mi to dítě... rychle... rychle než někdo přijde...“ Cedí přes zaťaté zuby Iris jenž ze všech svých sil mrská svou pánví, až celá postel vrže a pohupuje se v neúprosném tempu.

„Už jsi? Řekni až ucítíš, že už budeš.“ Chce po mě šoustající dívka.
Já sténám blahem a vzrušením. Ano už mi cuká v břiše a cítím jak se mi stahují svaly.
„Už... Iris...“ Hlásím s mírným předstihem nevyhnutelný orgasmus a hlasitě zasténám.
Ona vytrhne polštář, který jsem měl pod hlavou a silou mi ho natlačí na obličej. V první chvíli jsem si myslel, že chce pouze tlumit mé sténání a díky euforickému orgasmu jsem to z počátku ani nevnímal, ale poté co můj penis napumpoval do její kundičky celý svůj obsah, došlo mí, že polštář drží pevně a nepovoluje. Přes hrubou látku na obličeji, jsem se začal dusit, a když poté na polštář lehla svými prsy a přenesla na něj váhu svého těla, bylo to ještě horší. Zoufale sebou házím a vší sílou zabírám rukama, až se mi provazy zarývají do zápěstí. Iris však nepovoluje a snaží se mě udusit.
„Život za život. Nedovolím aby se vrah mé sestry stal jedním z nás.“ Prohlásí, když cítí jak můj odpor pod její váhou slábne. V tom do světnice vtrhne Sofie rozeběhne se a Iris doslova srazí svým tělem z mé postele. Polštář při tom sklouzne z mého obličeje a já na půl omdlený začnu lapat po dechu.

„Jdi mi z cesty Sofie!“ Zavrčí zlověstně Iris, která se rychle zvedá ze země.
„Nesmíš ho zabít! Potřebujeme ho! A co hůř, napadli nás Ignitové! Musíš teď bránit náš domov!“ Sofie se snaží hlasitě přesvědčit Iris.
„Nejdřív musí zemřít!“ Vykřikne nekompromisně Iris a začne s vlčí proměnou. Sofie na sebe také okamžitě bere vlčí podobou... Praskání kostí a změna lidských podob nastala během několika sekund.
Dvě vlčice na sebe cení své zuby a krouží okolo sebe připravené k útoku. Iris rychle vyskočí a zahryzne své tesáky do hřbetu Sofie. Ta se brání útokem, prudce se vytrhne a zkousne se Iris do jejího stehna.

Vyděšeně přihlížím boji dvou rozzuřených zvířat. V prudkém zápasu je těžké rozeznat kdo zrovna vyhrává. Během souboje vrazí do mé postele a ulomí nohu, která drží lano mé pravé ruky. Je příjemné citit jak lono povolí a já se mohu konečně pokusit rozvázat i ty ostatní. Zapojím i své zuby a snažím se povolit lano levé ruky. Bolestivé vytí raněních zvířat a nepolevujíc souboj se odehrává sotva metr ode mě. Sofie očividně prohrává a má problém se postavit poté co jí Iris ošklivě pokousala na krku. Mě se mezi tím podařilo rozvázat lano pravé ruky a nyní so povoluji provaz na levé noze. Strach a nervosita pumpuje mým srdcem a na čele mi vyráží krůpěje potu. Iris si všimne že povoluji lana a přestane se věnovat Sofii která je už stejně přemožena. Zlověstně vycení zuby a blíží se k mé posteli, v tom se rozrazí dveře a stojí v nich mužská postava.

Mám smíšené pocity, jelikož je to člověk, jenž má na sobě špičatou kuklu s otvory na oči, bílé roucho přes které má nataženou drátěnou košili a kalhoty s našitými ocelovými destičkami. Na rukou má kožené rukavice a v rukou drží něco co vypadá jako srp, z jehož čepele odkapává krev.
Také nelze přehlédnout železný přívěšek na krku ve tvaru plamenu ohně. Téměř okamžitě začne muž křičet a s napřaženou zbraní se rozbíhá proti Iris. Ta se vyhne jeho útoku, vyskočí a zkušeně sjede tesáky po jeho tváři, čímž mu strhne z hlavy plátěnou kuklu a zpusobí hluboký krvavý šrám.

Když vidím jeho podobu, vyděsím se. Ten člověk vypadá, jako by měl celý obličej spálený ohněm. Žádné řasy, vlasy ani vousy pouze jizvy. Vypadá přímo děsivě. Iris se rychle zakousne do jeho lýtka a muž ztrácí rovnováhu. Nepřestává se však ohánět srpem a několikrát zasáhne Iris. Jí se i přes to podaří silným trhavým pohybem shodit ho na zem.
Sofie se z posledních sil vrhne na útočníka a zakousne se mu do krku... Ten chraplavě plive krev a ztrácí sílu bojovat. Obě vlčice ho společnými silami dorazí.

Já povoluji poslední lano. Vydešeně dýchám a mám pocit že celé mé tělo snad hoří. Něco se děje. Cítím uvnitř sebe nepřirozený tlak... bolest... a celá má kůže nepřirozeně svědí. Prudce padnu na záda, křečovitě sebou házím a trhám, z hrdla mi vychází nepřirozený zvuk podobný kňučení a z mé kůže vyrůstá drsná černá srst. Během chvilky se mé tělo změní. Na posteli již neleží lidské tělo ale mohutný černý vlk jenž svou velkostí značně převyšuje vlčice, jenž vyčerpaně přihlíží mé proměně.

Ohromná síla. Tak bych popsal co cítím. Mám pocit že slyším mnohokrát lépe, cítím pachy, které jsem nikdy před tím necítil a když otevřu oči, vidím černobíle. Nejprve mě to vyděsí ale nemám čas se seznamovat s mou novou podobou. Z venčí se ozve hlasité a dlouhé zavytí a já ačkoliv mám na výběr, cítím povinnost bojovat za svou smečku. Osud tak rozhodl a já velmi rychle přijímám svou novou roli. Postavím se na čtyři a seskočím z postele. Sofie je raněná a pouze leží. Iris ustoupí pár korků v zad, poté se rozeběhne, proklouzne okolo mě do dveří a vybíhá ven na pomoc ostatním. I já se přidám. Opřu se vší silou do svých končetin a dám se do pohybu. Rychle vybíhám ven, kde na malém zasněženém nádvoří probíhá boj okolo černé sochy, bílých zakuklenců a vlků. Bojeschopných nepřátel je více, asi jedenáct. Pět potrhaných těl leží ve sněhu, další dva ranění zakuklenci se svíjejí v bolestech a krvácí. Vidím ležet bezvládně tělo nahé Leonory s ošklivou ranou na krku a rudou skvrnou na tajícím sněhu. Další vlčí dívka je těžce raněná a plazí se pomalu z bojiště pryč. Můj pohled spočine na černé vlčici jenž s kopím ve svém boku bojuje s přesilou tří zakuklenců. Poznám, že je to Demora. Ostatní vlčice společně s Iris bojují s muži okolo.

„Pomoz Demoře prosím!“ Ozve se v mé hlavně naléhavý hlas.
Jeden ze zakuklených mužů se ohání dlouhou loučí a tiskne jí demoře do srsti. Způsobuje jí bolest a popáleniny.
Já se rozbíhám a nepozorným zakuklencům vtrhnu nečekaně do zad. Okamžitě skáču na záda jednomu z nich. Mé mohutné tlapy ho povalí a on pustí z rukou louč. Ihned se svými tesáky zakousnu do jeho krku a rvu maso ze kterého stříká krev. Hned na to uskočím stranou a vyhnu se hrotu dlouhého kopí, kterým mě jeden z mužů mine a nechtěně ho zabodne do svého ležícího spolubojovníka. Okamžitě se na něj vrhnu a roztrhám mu jeho pravou ruku. Muž křičí a jeho horká krev mi cáká do očí a plní sladkou chutí mé chuťové pohárky. Demora si z posledním z mužů jenž jí ohrožoval, poradí.

Na své vlčí tělo si zvykám rychle a dokážu ho využívat na hranici jeho možností. Jsem novorozený zabiják a když svými tesáky těžce raním již pátého protivníka, útočníci přejdou v obranu a snaží se vytvořit semknutou formaci. Hroty svých zbraní máchají před sebou a kryjí se v jedné couvající linii. Nám to dalo čas abychom se seřadili. Jako první kráčím já a za mnou 4 vlčice. Iris právě drtí svými ostrými zuby ohryzek jednoho z povalených nepřátel a přidává se k nám jako poslední. Demora je těžce raněná a z posledních sil trhá posledního z nepřátel který se nestihl stáhnout do formace, poté vyčerpaně lehne na studený sníh a sleduje jak vedu její dívky do boje.

Očima počítám nepřátelé. Už jsou pouze 4 a vědí, že se nemohu dát na ústup. Nás je 6 a snadno bychom je dostihly. Jeden z mužů vydává ostatním rozkazy a povzbuzuje je k boji. Místo kukly má pomalovaný obličej a helmu vyrobenou vlčí hlavy. Musí to být vůdce či velitel.
On i já cítíme, že nastává okamžik posledního boje a já vím, že se musíme střetnout my dva. Když ho porazím potvrdím tím svou sílu.
Iris se bezhlavě vrhne do boje, těsně se vyhne hrotům nepřátelských kopí a prokousne holeň jednoho z mužů. Rychle se však stáhne, jelikož jí ošklivě sekne jiný muž čepelí svého meče.
„To bylo hloupé.“ Pomyslím si vím že to Iris slyší.

Muži se blíží zády k velké bráně kterou na počátku svého útoku vyrazili. Nechtějí se však dostat do širšího prostranství, kde nebudou mít kryté záda a tak změní směr svého couvání a zády se přitlačí ke zdi. Nyní se pokusí bojovat opatrně a čekají na naše útoky, které snadněji odrazí.
„Ten velký je můj.“ Upozorňuje velitel své muže a hrotem svého meče ukazuje na mě. Jeho sebedůvěra v nepříznivé situaci mě překvapuje ale zároveň mě těší, že hodlají bojovat až do úplného konce.

Začínám provokovat a dorážet. Pokaždé přiskočím do těsné blízkostí a když nepřátelé učiní výpad tak uskočím stranou. Dívky se drží za mnou a vyčkávají na vhodnou příležitost. Chvilku si s nimi hraju a jejich čepele vždy protnou prázdný vzduch, poté mé uši zachytí něco jako dupot stovek malých nohou který se ozývá odněkud z lesa, za vysokou stěnou. Do rozbité brány vbíhají desítky vlků a plní dvůr. Jsou však jinačí než my. Ihned poznám, že tyto vlky stvořila příroda. Jsou to čisté zvířata, žádní lidé a také jsou o něco menší než my. Celé smečky jich přiběhli na pomoc. To Demora a její vytí které jsem slyšel když jsme byl ještě uvnitř. To ona je zavolal a na pomoc.
„A kurva...“ Zní z úst jednoho ze zakuklenců, jelikož ví, že jejich šance vyváznout je už zcela nulová.
„Zdá se, že jsme jich cestou sem nezabili dost...“ Komentuje velitel, a nevěřícně se rozhlíží okolo.

Vlci však neútočí. Stojí a sledují nás. Já vím že by stačila pouhá myšlenka, povel vyřčený v duchu a armáda vlků by ty troufalé muže rozsápala.
Ale takhle to nechci. Bitvu jsme vyhráli a teď je čas se trochu pobavit. začnu tedy vrčet a dorážet na velitele. Přiskakuji k jeho nohám a uhýbám se čepelím, kterými muži sekají ve snaze mě zasáhnout.
„Chceš mě? Chceš?!“ Křičí muž s vlčí helmou a vystupuje s obrané formace, jelikož pochopil, že teď se utkají ty nejsilnější.

Nepřátelský velitel prudce máchne svou čepelí, ta se zarazí do zmrzlé země, až meč v jeho rukou jemně zazvoní. Je to už nejméně po desáté co mě minul. Muž těžce vydechuje obláčky páry a zkouší se vysoukat z drátěné košile. Když vidí že ho nechám, zbaví se zbytečné zbroje která ho pouze zatěžuje. Pochopil že ho jeho roucho vyrobené z tlusté kůže pouze brzdí a navzdory zimě si ho odepne a nechá sklouznout na zem.
Z jeho horkého upoceného těla se v mrazivém vzduchu kouří a poté co zahodí i svou helmu, vypadá jako démon. I on má zjizvené tělo jako by prošlo ohněm. Na krku se muži pohupuje železný přívěsek ve tvaru plamene. Tuším že symbol jeho kultu, jelikož ten samý mají všichni jeho muži. Ačkoliv si odlehčil, rychlost a mrštnost kterou získal, na mne z daleka nestačí. Jeho útoky jsou pomalé a mě se podaří zakousnout se do jeho stehna. Prudce trhnu hlavou a vyškubnu mu kus masa. Muž zakřičí jakousi nadávku, přenese váhu na druhou nohu a sekne po mé hlavě.
Nechal jsem se trochu unést, v čas jsem nereagoval a odnesl jsem to šrámem na tváři.

Z nás obou kape krev. On však díky zranění nohy ztrácí svou stabilitu a tak tedy vyskočím a opřu se do něj svou vahou. Ačkoliv se pokusí čepel svého meče nastavit před sebe, těsně mine mé břicho a já ho dokážu povalit. Jeho muži se v ten moment pokusí zakročit, ale mé dívky se na ně vrhnou a zatlačí je zpět. Znovu a znovu se zakusuji do jeho tváře a krčních tepen. Muž křičí bolestí, hrabe rukama ve sněhu a kope nohama. Brzy křik utichne a pohyb člověka ustane. Na krátký okamžik si uvědomím, jak moc jsem se změnil a jak rychle jsem přijal podobu toho co jsem vždy považoval za bestii.

Je po všem. O zajatce nemám zájem. Trojce vyděšených mužů těžce funí oblaka páry a nervosně se rozhlíží okolo sebe. Vědí že je to jejich konec. Poté si jen pomyslím - Jsou vaši. Desítky vlků se dají do pohybu. Rychle se rozběhnou a doslova skočí na zbylou trojici nepřátel.
Brzy utichne bolestivý křik a vystřídá ho zvuk trhání masa a mlaskání vlčích tlam.
Pohlédnu směrem k Demoře. Již se zbavila své vlčí podoby. Nahá leží na studeném sněhu a tiskne si vší silou svůj děravý bok. Mezi prsty jí vytéká nemalé množství krve. Rozběhnu se směrem k ní. Stačí pouhé přání a mé vlčí tělo mění podobu. Je to bolestivé ale během několika vteřin jsem opět člověkem.

Zvedám Demoru ze země a beru jí do náručí. S bolestivým výrazem se ke mě tiskne.
„Trebore..... musíš... musíš... mé děvčata... postarej se o ně.“ Vyslovuje přerušovaně kvůli silné bolesti, zatímco jí nesu do světnice.
Opatrně pokládám Demoru na jednu z postelí.
„Co mám dělat? Musíš tu mít něco co ti pomůže!“ Zoufale běžím do vedlejší světnice, kde prohledám všechny police jenž jsou plné lektvarů, bylin a mastí. Uchopím několik z nich a rychle spěchám zpět za Demorou.
Okolo její postele se mezi tím schází všechny dívky které přežili i raněná Sofie jenž si drží krvácející krk. Téměř každý z nás byl raněn. Nahé zakrvácené těla stojí okolo postele a smutně hledíme na umírající vůdkyni. Demora odstrčí mou ruku ve které držím lektvary a masti.
„To... už je zbytečné.... Musíš.. mi slíbit že se o ně postaráš. Tady... už nejste v bezpečí....“
„Slibuji...“ Odpovím a setřu prsty krev ze jejích rtů.
Demora se usmějě „Věděla jsem že se takhle rozhodneš... “ Poté vydechne a její oči na vždy vyhasnou.

Všichni tiše stojíme a mlčíme. Poté přeruším to smutné ticho.
„Kdo to byl?“ Ptám se a prstem ukážu na jednoho z mrtvých mužů jenž leží na podlaze.
„Říkají si Ignitové... vyznavači ohně... Jedni z našich mnoha nepřátel.“ Vysloví vyčerpaně Sofie.
„Dobrá. Ošetříme si rány a vypadneme odsud...“ Vyslovím rázně.
„Ale kam půjdeme?“ Ptá se Iris.
„Nebojte... vím o vhodném místě.“

Konec