Pět minut

Seděla u okna a zírala do prázdné ulice. Byla tma, venku slabě svítila lampa v dálce. Mlha rozpustila obrysy. Byl to perný den, pořád měla v hlavě starosti přiměřené veku. Ano mladá, ani stará, věk někde uprostřed. Přemýšlela o životě, o práci, nepřáli, penězích, kterých nikdo nemá nikdy dost. Její přiměřeně hezká postava jí dovolovala flirtovat s muži, občas z nich vytáhnout nějaký příspěvek za pohled pod sukni bez kalhotek. Všichni dávali najevo své ego, svoji nadřazenost, svoji dominanci. Vždyť to byla jen nějakou holka, co prodává pohled pod sukni, možná něco víc, kdo ví. Za peníze stupňovali svá přání, své touhy, zvažovali svoje sázky. Hra o nadřazenost byla stará jako lidstvo samo, nadřazenost je i v říši zvířat a rostlin, tak co.
Myslila sama na sebe, na to, jestli náhodou nechce být taky někdy nadřazená a představovala hru, kdy jeden s druhým si vyměňují role, chvíli je nahoře ona, potom zase on. Alo, ovládat sama sebe i toho druhého. Vzrušovala ji ta představa a v mysli ji dotahovala až do absurdní dokonalostI. Nastavila by časovač tak asi na pět minut a střídali by se přesně na vteřinu. Pět minut důvěry a podřízení se, pět minut nadřazenosti. Hra bez konce, bez hranic. Absolutní důvěra se mísila s fantazií.
U lampy na chodníku se mihnul stín. Shrbená postava v černé mikině s kapucí na hlavě pomalu přicházela po chodníku. Snila dál… „Co kdyby to byl On, ten, s kým by sdílela nadřazenost i podřízení se?“ Postava se zastavila. Viděla, jak si potáhla s cigarety a schýlená šla dál. Blíž a blíž, až se ztratila pod oknem.
Byla tma, venku slabě svítila lampa v dálce. Mlha rozpustila obrysy. Seděla u okna a zírala do prázdné ulice. Byl to perný den, starosti s prolnuly s fantazii.
Někde za ní se rozdrnčel zvonek…