Nevěra na náměstí

Čtvrtek znamená zápas. Každý sudý týden to tak vychází, to hrajeme doma. Přítelkyni to hlásím už ráno, v práci budu až do odpoledne a domů přijdu večer po zápase. Vlastně až po pivku, to je jedinej den v týdnu kdy můžu jít na pivo..Jinak mi ta moje ,,slunečnice´´ zařídila ostrej režim, takže jsem přesedlal na lahváče a piju jen doma. Co si budeme povídat, není to ono…

Den utekl jako voda, ještě vyřídit pár papírů a tradá na zápas. Dneska nás moc není, takže se naběhám..No co, aspoň bude pořádná žízeň. V šatně mi pípne mobil, zlostná smska mé drahé, která je už teď nervózní, že mě nemá pod dohledem. Kde se v mladé holce bere taková dávka semetričnosti, nad tím zůstává rozum stát… Nejraděj by mi postavila zeď, za kterou bych nemohl přelézt. Možná si myslíte, že přeháním…Taky si to občas říkám, ale když máme trochu upito, přitočí se občas někdo z chlapů a jen tak dodá: ,,Ty wole, jak to můžeš vydržet? To taky nevím. Ženská je to sice fajn, ale její dávka tolerance se hodně blíží nule. Bral jsem ji ze začátku s náma, ale spíš se ukázala jako kontrolorka, co hlídá každý slovo…a že chlapi po třetím pivu sem tam něco plácnou , to je snad jasný…takže už s námi nechodí a trčí načuřená doma…

Zápas dopadl dobře, vyrovnanou partii jsme zlomili v náš prospěch pár minut před koncem.Paráda! O to víc bude pivo chutnat. Po sprše mrknu na mobil, opět jedna načuřená smska z domova přející ,,dobrou zábavu a nezapomeň přijít ráno´´ a pak jedna od Jany. Dlouho jsem o ní neslyšel, skončila v práci, kam jsme chodíval občas na oběd a co teď dělá..nevím. Každopádně mě trochu zabrnilo v rozkroku, jelikož poslední zážitek s ní byl velmi parádní. Ale o tom třeba jindy, bylo by to nadlouho.

,,Prosím tě, můžeš mi dát číslo na Pavla´´? čtu ve zprávě od ní (samozřejmě pod skrytým jménem). Zrovna na Pavla…co zase od něj chce…ne, že bych na něj nějak žárlil, to néé, ale zrovna on jí vždycky nejvíc drbe, jak je mu nesympatická….Pavel je totiž na takový ty modelky kolem dvaceti, co maj kozičky do ručky a žádnej zadek. A to Jana přesně není, jednak je jí o takových 17 víc a kozy pětky dlaněma přetejkaj.

,,Tak si pro něj přijeď,´´ odepisuju. ,,A kam´´, reaguje? ,,Jsme jako vždycky´´ usměrňuju. ,,Počkej, za pět minut tam jsem a to uvidíš´´ vyhrožuje a doplňuje smajlíka s vyplazeným jazykem.Hmm..jazyk by nebyl marnej. Ťuknu si na výhru a vypiju něco přes půl sklenice. Telefon mi vrní v kapse, je fakt rychlá. Má to blízko, jezdí autem, tak se to dá chápat,ale i tak, mě ta rychlost trochu překvapila. ,,Jdu si ven zavolat, tady není signál´´ zahlásím u stolu a beru schody po dvou. Venku je pěkný květnový podvečer, pomalu se stmívá, ale vidět je stále moc dobře. Stojí na malém náměstí naproti u kašny, černej kabát, havraní vlasy, tmavý oči. Hotová Španělka.

Už z pozdravu a prvních slov poznám, že to napětí a chtíč mezi námi i po té době je. Chválím ji rozeplý kabát, přitom ji dlaní trochu pomačkám kozeny. Otáčí se kolem dokola,ale je na ní vidět, že by si ráda užila. ,,Tak co to číslo´´? Ukazuju na kapsu u kalhot , ve který je ukrytej mobil. Navádí dlaň směr kapsa, jenže tam dole jsou schovaný už dva tuhý předměty a Jana neomylně nahmatává ten druhej. Rozhlídnu se kolem, tady u kašny uprostřed náměstí ještě skoro za dne, je to nereálný,ale pár metrů za námi je takový podloubí…trochu schovaný to je,ale nic extra,navíc ve zdi pár metrů od nás je ještě jeden vchod z vedlejší ulice, odkud může kdokoliv vyjít….

Ale co…držím ji za ruku a pomalu jí sunu k místu pod podloubím, cestou sice namítá, že je to šílenství, což tedy je, jenže přesně o tom ten život má bejt, takže sotva jsme za prvním sloupem, hbitě mi rozepíná poklopec, dřepne si a stále v kabátu mi ho pěkně saje a olizuje. A jde jí to parádně, tohle fakt dělá náramně. Ještě si jí přitáhnu trochu za vlasy a rvu jí ho do pusy, koukám kolem a modlím se, aby nikdo nevyšel bočním vchodem. Zároveň mě ta myšlenka , že by se tak stalo, rajcuje…

Zvednu jí a otočím, shodím z ní hbitě kabát. Trochu se brání, zároveň se ale poslušně předklání a opírá dlaněma o sloup. Jen sekundy trvá stáhnout jí všechno pod kolena. Ten rajc, když ho do ní zasunu a ona slastně zasyčí, a já vnímám bílej den, v dálce lidi jdoucí po náměstí, chlapi seděj vzdušnou čarou 40 m v hospodě, a ta moje semetrika tři zastávky busu doma u telky. No luxus…Nepíchám jí nějak zběsile, spíš si maximálně užívám každý zanoření. Jana poslušně drží a slastně sténá, chvílema mám pocit, že nás musí slyšet celé , i když zdánlivě liduprázdné, náměstí. Když se pak opře víc dlaněma o sloup a zadkem se pohybuje proti mně, v extázi do ní napustím vše, co je momentálně ve mně.

Celé naše setkání netrvalo víc než deset minut, přesto si ho dobře vybavuju i po těch pár letech, co od něj uplynulo. Nejsem pyšnej na to, že jsem byl nevěrnej, ale ten zážitek stál za to a myslím, že si ho budu pamatovat navždy.