Uniformy nemam ráda – soutěžní povídka

„Ahoj, co jste to zase vybrali za putyku.“
Pronesla spolu s pozdravem Jitka, když si sedala na vysokou barovou stoličku.
„Bar u tří uniforem, ty to tu neznáš?“
Trochu dotčeně se ozvala Helena sedící v zadním rohu baru u stolku ke kterému si Jitka právě přisedala. Kamarádky ze střední si řekli, že by bylo na čase se zase vidět a tak obsadili kout dost daleko od repro beden na to, aby se slyšeli. Jelikož o povídání jim šlo na prvním místě, ale zároveň pořád ještě dost v místech, kde jejích rozhovor nebude slyšet. Tento princip jim vyhovoval, Neboť po prvním drinku se obvykle rozhovor těchto tří zralých čtyřicátnic stočil k věcem, které nebyli pro volný odběr okolních uší. Spíše naopak. Někdy se jejich rozhovor rozjel tak, že slyšet ho, styděla by se i klika dveří od toalety.
„Ne neznám to tu. Doufám, že tu dělají aspoň dobré koktejly?“
Pokračovala Jitka nadšená volbou baru. A Radka, sedící naproti ní, ji se smíchem popíchla.
„Jo dobrý a měla by jsi si rychle objednat, abys nás dohnala. Už máme náskok.“
„Promiň nestíhala jsem to dneska od rána.“
Omlouvala se Jitka a dodala.
„Ale to proč? To vám řeknu až po druhém koktejlu, teď se ještě stydím.“
„Dvakrát Mojito.“
Zaburácela se smíchem Helena.
„Tak to muselo být něco, když se ty stydíš o tom mluvit.“
„No jo no, zatím o něčem jiném.“
Spustila Radka, když číšník, povahou evidentně pro každou špatnost, stavěl před Jitku dva drinky. Ta si z prvního bez jakékoli elegance půlku upila, pak postavila skleničku na stolek a řekla.:
„Na zdraví.“
Zasmáli se a Helena znovu začala.
„Tobě se to tu nelíbí?“
„Ale jo, jeto tu hezké, jen prostě nemam ráda uniformy.“
„Proboha proč?“
Rozesmála se Helena.
„Já to miluje, chlap, může být úplný debil, ale jak na sebe veme uniformu, rozklepou se mi kolena a mam pocit, že bych mu dovolila všechno.“
„No právě.“
Suše konstatovala Jitka a dopila první skleničku.
„Jak říkáš, debil a není to poznat.“
„Ty máš, ale dneska fakt dobrou náladu.“
Už trochu přísně se ohradila Helena.
„Taky se ti dneska nestalo to co mě a s uniformou… debil.“
Znovu zasupěla Jitka a upila ze sklenky.
„To je druhá sklenička.“
Usmála se Radka.
„Už by to z tebe mohlo začít lézt.“
„Jo co se stalo?“
Přidala se Helena. Jitka se dlouze nadechla a pak nesměle začala.
„Byla jsem dneska u soudu.“
„No to se stává.“
Zlehčila to Radka, ale Helena jí do toho skočila a s gestem ruky představené dlaní před Radku hřbetem k Jitce. Pobízela Jitku k vyprávění.:
„No tak nech jí mluvit, to vypadá zajímavě.“
„Jak říkám, byla jsem dnes u soudu.“
Pokračovala opět snad ještě pomaleji než předtím, Jitka.
„A jak je mým zvykem přišla jsem tam na poslední chvilku. Měla jsem jen pár minut a tak se hrnu ke kontrole u rámu. Tam stál nádherný chlap. Rozvedla by jsi se kvůli němu. Široká ramena, úzký pas, stehna narvaný do upnutých kalhot. Uniforma mu perfektně sekla. Jenže…“
„Jenže to byl debil?“
Odtušila Radka.
„Jo a vyznamenanej. Zřejmě nejkvalitnější kus u Justiční stráže. Dobrý den, prosím všechny kovové věci sem do košíku a projděte rámem. Já měla jen pár minut, spěchám nemám skoro nic u sebe tak abych to urychlila dobrovolně mu ukazuju kabelku. Proběhnu rámem a Nýeeet. Začne to tam řvát. Tak vzal detektor a začal mě s nim zkoumat. Pomalinku důkladně, aby náhodou něco neminul. Já nervózni spěchám. Zamnou další lidi. A on si dává záležet. A ještě to komentuje. Sponka ve vlasech vidím. Náušnice vidím. Prstýnky vidím. Sjížděl níž a níž a když byl u mého klína tak mu to začalo pískat jak blázen. A ještě to tam nechá a znovu a znovu zkouší jestli to zapíská.“
Osazenstvo barového stolku se začalo smát. A Helena se zeptala.:
„Ty tam máš piercing?“
„Nemam.“
Kousla se vztekle do rtu Jitka, ale už musela taky dusit smích a pokračovala.
„Ale zkusila jsem to na něj. A on to nemůže být piercing, mě to signalizuje předmět většího charakteru. No já myslela, že se hanbou propadnu. Všichni koukali a ten blbec s tím detektorem to zase přiblížil a zase to Nýeeeet. A to už hlásili, že mam jít do soudní síně. A on furt. Předmět většího charakteru. Nemohu si pomoct.“
„Ty fakt umíš napínat, proboha co tam máš?“
Smála se Helena a Jitka vybuchla.
„Venušiny kuličky no. Posiluju pánevní dno a zapomněla jsem, že jsou kovový. Zamnou řada lidí, ze síně vyvolávají a ten blbec furt opakuje. Předmět většího charakteru.“
Radka se začala nestydatě smát trápení své kamarádky.
„Proboha co jsi dělala?“
„Co? No, co jsem měla dělat? Naštěstí jsem neměla ke kostýmku punčocháče, ale jen vysoký punčochy. Hrábla jsem pod sukni. Kalhotky na stranu. Teď tam s dlouhejma nechtama něco po hmatu najdi, že jo. Naštěstí to očko bylo dost dlouhé. Tak jsem je vyškubla, až to mlasklo a hodím mu je do toho košíčku. Se tak lek, až udělal krok dozadu a sáhl po pistoli. Pak na to chvilku čuměl jak debil, ale když se lidi zamnou začali smát. Tak povídá v pořádku můžete jí.“
„To jsi mu je tam nechala?“
Dusila se smích Radka.
„Ne vzala jsem si je při odchod. Ty bych mu tam nenechala. Takový poklad.“
„Poklad?“
Odtušila Helena.
„Jo. To fakt funguje. Už jí mam jak kleštičky na štípání drátů.“
Smála se Jitka a pokračovala. S tím, že je vytáhla z kabelky a položila na stolek. Obě kamarádky sklonili hlavu nad lesklým předmětem a coby nepoučené novicky poslouchali kázání sestry představené.
„Mohu vřele doporučit, tyhle mají ještě pohyblivý vnitřek a jsou trochu těžší, ale i obyčejné jsou dobré. Samo sebou, že ze začátku opatrně při kašlání, smíchu, chůzi ze schodů a taky bych se vyvarovala všech poskokům. Ale to, že je to erotická pomůcka je mýtus. Za mě je to nářadí do posilovny.“
Radka vzala předmět nevěřícně do ruky a prohlížela si ho.
„Klidně si je skus.“
Vybídla ji Jitka. Radka chvilku zaváhala pak rychle schovala kuličky v dlani a usmála se na kamarádky.
„Stejně musím jít čůrat.“
Pronesla šibalsky a zmizela na toaletě.
„No, ale to, že jsi dnes potkala debila v uniformě, neznamená, že to je tak s každým. Já se třeba do mého Pavla zamilovala přes uniformu a je fajn, už jsme spolu třiadvacet let.“
„On tě sbalil na uniformu? To jsem ani nevěděla.“
Udivila se Jitka a usrknutím se dostala na dno skleničky.
„Jo, na uniformu. Marek o můj věneček usiloval čtvrt roku a pak se otevřeli dveře a do lokálu přišel Pavel v uniformě.“
„Musela jsem si dobře umýt ruce, ale to je tvoje vina, měla jsi mě varovat, že nejdřív vyčůrat a pak aplikovat.“
Skočila Radka Heleně do řeči a demonstrativně ukazovala mokré ruce.
„No ze začátku určitě.“
Přitakal Jitka.
„Ale víš co? Chybama se člověk učí.“
„Dobře, jednou chybou už jsem poučená. O co jsem zatím přišla?“
„Právě kdybys chudinku Helenku nevyděsila, málem jsem se dozvěděla jak o to přišla.“
„A teď už se to nedozvíte.“
Napínala obě Helena s brčkem mezi rty.
„Né né, prosím, prosí, já už budu hodná.“
Škemrala Radka. Načež se Helena znovu rozmluvila.
„No, prostě jsme seděli s partou v lokále. Zábava v plném proudu a Pavel přijel z vojny na opušťák. Jen jsem ho uviděla, hned jsem věděla jak mě Markova ruka kolem pasu strašně tíží. Holky to se nedalo. On měl na vojně ještě to sako s kravatou, ale už nenosili čepici ani lodičku, ale nafasovali zelený barety. Myslela jsem, že snad před ním ani nepromluvím jak se ve mně všechno sevřelo.“
„Ty jsi , ale tenkrát chodila s Markem, né?“
Divila se Radka.
„Tak chodila, chodila.“
Přiznávala Helena.
„Chodila jsem s nim před tím a taky potom, ale tu noc to nějak byla výjimka.“
Smála se Helena a upila si na kuráž ze svého koktejlu.
„Marek tak strašně tlačil na pilu a pořád to chtěl. Já už k tomu byla taky, nakloněná. No, ale pak se objevil Pavel a já mu sama navrhla, jestli se nechce chvilku projít.“
„A na procházce Pavel nezaváhal, co?“
Vyzvídala Radka.
„Ne, to teda ne. Šli jsme rovnou k rybníku. K posezení pod stříškou. Líbal mě, hladil pak mě položil na stůl a.“
„Prvně tě vykropil.“
Skočila jí do toho Radka, která už začínala mít v hlavě, ale Jitka hrající si s mobilem jí okřikla.
„Neskákej jí pořád do toho. Nebo uvidíš.“
„Co uvidím?“
Ohradila se Radka, ale Jitka se na ní ani nepovídala. Jen cosi posunula na virtuálním tlačítku mobilu a pronesla k Heleně.
„Pokračuj prosím tě, ona už bude hodná.“
Helena se nadechla a znovu začala vyprávět, zatím co Radka mírně ustrnula a brčko z koktejlu jí volně viselo z nehybných úst.
„A Sundal mi kalhotky. Sama jsem si vyhrnula sukni, aby mě viděl a holky on ho hned nevytáhl, ne ještě mě líbal hladil a když mě udělal jazykem, teprve si rozepnul kalhoty. Zatínala jsem zuby, aby nepoznal, že mě to bolí a je to prvně, ale po chvilce si všiml krve. Vyndal ho a víš co mi řekl, že nechce, aby mě to bolelo, že to dokončíme, až se vrátí z vojny. No já byla úplně mimo sebe, klekla jsem mu k nohám a všechno co měl my prostě muselo skončit v puse. Je ti něco?“
Skončila náhle své vyprávění Helena, při pohledu na dech tající Radku.
„To je v pořádku. Neboj se o ní. Jen zlobila a něco nevěděla.“
Culila se šibalsky Jitka, zatím co Helena pořád nechápavě pozorovala Radku.
„Co, opravdu jsi v pořádku?“
Pokračovala s otázkou na Radku. Ta jen malinko kývla. A pak sebou cukla, jak Jitka znovu sáhla na mobil. S tím, že ho ukázala Heleně.
„Víš, já jsem zapomněla Radce říct, že ty kuličky jsou na bluetooth a vibrujou.“
„Ty kráso.“
Zakryla si Helena rukou smějící se ústa a Radka zoufale zvedla ruku a snažila se roztaženými prsty ruky naznačit Jitce, že už bude hodná. K její smůle však to gesto zahlédl barman a přišel k nim, protože se domníval, že se po něm požaduje další objednávka.
„Čím mohu posloužit nyní?“
Dotazoval se dam u stolku.
„My poprosíme ještě jednou to samé, ale tady Radka, ať si řekne sama.“
Odpověděla na jeho otázku s hravostí v hlase Jitka. Radka se nadechla a z křečovitě sevřených úst se pomalu začali drát slova, která v koutcích očí vytlačovali malé slzičky.
„Te..qui..la sun..rise. Prosím.“
Vydralo se nakonec z jejích úst, přičemž k tomu prosím, pevně sepjala ruce a svou modlitbu směřovala spíše k Jitce, než k udivenému barmanovi. Když odešel Jitka klepla prstem na mobil a zeptala se Radky.
„Hotovo? Můžu to vypnout?“
Ta si viditelně oddechla a koukla do kabelky jestli má náhradní kalhotky. Pak se pevně podívala Jitce do očí.
„Já ti dám mýtus a posilovací náčiní. Má to grády jako sviňa.“
„Jó?“
Předstírala údiv Jitka.
„Jo, má a holky až na to, že to bylo v baru, tak dvakrát a fakt dobrý. Ale už to nechci.“
Všechny se začali smát a Radka vyrazila na toaletu. Vrátila se položila obřadně lesklý předmět před Jitku a pronesla.
„V tý uniformě byl možná debil, ale měl pravdu, že tě s tím nepustil k soudu. V tvých rukou je to totální zbraň.“