Vlak v dešti

I když jsem u minulé povídky psal, že je poslední, jedna z vás mne vyprovokovala, abych sáhl do "šuplíku" a vytáhl něco, co tam leželo dost dlouho. Snad se to alespoň někomu bude líbit :-).

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál v dobách tak dávných, že si sám nejsem jist, zda se vůbec stal nebo se mi jen zdál za dlouhé cesty. Bylo to o letních prázdninách počátkem osmdesátých let, když jsme se s partou vraceli z vandru po Harzu. Bylo nás pět, dva kluci, tři holky, v tom báječném věku 19 let, čerství maturanti a vysokoškoláci. Jezdili jsme spolu na tábory jako vedoucí a po jejich skončení pokračovali ještě pár dnů soukromým putováním různými zajímavými místy. Věděli jsme o sobě hodně, společně jsme zažili spoustu příhod hezkých a veselých i dramatičtějších. Ale nevyřčené a dodržované tabu byly vztahy. Nějak intuitivně jsme tušili, že vznik intimnějšího vztahu mezi kteroukoliv dvojicí bude znamenat konec party. Na druhou stranu, bylo nám tolik, kolik nám bylo a příroda se hlásila o svoje práva.
Toho červencového pondělního rána se sešly dvě situace, které v červenci nebývají úplně neobvyklé. Expres z Drážďan, se kterým jsme se vraceli brzy ráno do Prahy, měl zpoždění a tak, když jsme vystupovali na pražském hlavním nádraží z vlaku, mizela koncová světla rychlíku do mého jihočeského domova ve vinohradském tunelu. Kromě toho nad ránem přišla do Čech studená fronta doprovázená vydatným lijákem. Po horkém předchozím dnu a večeru bylo dvacetistupňové ochlazení velmi nepříjemné a tak jsme na dně krosen lovili svetry, které jsme tam měli pro „strýčka Příhodu“ a byly asi jedinými čistými kusy oblečení, které nám zbývaly. Odmítl jsem s díky pozvání svých přátel, abych šel s nimi domů, rozloučili se podáním rukou – tenkrát jsme i líbání na tváře považovali za nepřípustně intimní – a já jsem vytáhl z krosny jízdní řád a začal vymýšlet co dál. Následující rychlík mi jel asi za dvě a půl hodiny, ale „kursbuch“ nabídl zajímavou variantu. Za dvacet minut odjížděl rychlík, který měl cílovou stanici také v mém městečku, avšak cestou prokřižoval kus republiky. Z časového hlediska to bylo jedno, na příjezdu byl rozdíl deset minut. Bylo rozhodnuto. Měl jsem režijní jízdenku, takže bylo jedno, kudy pojedu. Došel jsem si koupit do trafiky detektivku z edice Magnet a vydal se hledat svůj vlak. Stál na třetím nástupišti a potěšil mne tím, že byl zahalen oblaky páry, což znamenalo, že v něm bude teplo. Šel jsem podél vlaku a vybíral si místo. Najednou jsem zbystřil. Na následujícím voze byl žlutý pruh. 1. třída. Ale podle jízdního řádu být řazená neměla. Najezdil jsem se vlaky hodně, takže jsem okamžitě věděl, že budu mít cestu sice dlouho, ale pohodlnou. V tomto případě za cenu „dvojky“. Nastoupil jsem do vozu a prošel jej celý. Nikde nikdo, jen vůz vonící novotou. Zabral jsem si tedy kupé zhruba uprostřed, krosnu se spacákem hodil na poličku a pohodlně se usadil do plyšového sedadla. Za chvilku se ozvalo pískání, bouchání dveří a vlak se rozjel. Sotva opustil halu, proudy deště zakryly jakýkoliv výhled. Bylo jasné, že dnes se kochat krajinou nebudu. Ještě než vlak projel tunelem, přišla průvodčí. Mladá, hezká holčina. „Tak kam to bude, mladý pane?“ „Až na konečnou, slečno“, ukázal jsem jí průkazku. „Tak to je fajn, přijdu Tě vzbudit, až tam budeme“, zasmála se, „jsi tu dneska zatím jediný cestující“. „A co ta jednička?“, zeptal jsem se. „Nevím, asi přesun z dílen“, odpověděla, „neřeš to a užij si pohodlnou cestu, bude dlouhá.“ Zavřela dveře a odešla směrem ke svému služebnímu vozu.
Vlak projel nuselským údolím, zaduněl po vyšehradském mostě a za chvíli zaskřípaly brzdy, když zastavil na smíchovském nádraží. Ozvaly se zvuky typické pro otevírání a zavírání dveří vagonu. „Tak už nemám vlak a dokonce ani vůz jen pro sebe“, pomyslel jsem si. Na chodbičce se ozvaly lehké kroky, které se blížily k mému kupé. Prošla kolem, zastavila se a otočila čelem ke kupé. Dlouhovlasá tmavovláska mého věku, drobná a štíhlá, jen v tričku a šortkách s taškou přes rameno, mokrá jako myš. Madona z obrázků renesančních malířů. Chvilinku zaváhala, pak otevřela dveře a zeptala se: „Máš tu volno?“ „Samozřejmě“, usmál jsem se, „pojď dál“. Vstal jsem a dal jí tašku na polici. Posadila se na protější sedadlo, roztřásla mokré vlasy a podívala se na mne. „Kam jedeš?“ „Až na konečnou“ odvětil jsem, „a Ty?“. Jmenovala městečko 30 km před cílem mojí cesty. Tak to máme tři hodiny společné cesty, pomyslel jsem si a znovu si ji prohlédl. „No nekoukej na mne tak, venku leje“, zareagovala. „No, všimnul jsem si“, zakontroval jsem, „a cože tak nalehko?“ „Byla jsem na víkendu u kamarádky, celý minulý týden bylo krásně“. Podívala se na polici, kde ležela moje krosna a spacák. „Mohl bys mi, prosím, půjčit ten spacák?“ Sundal jsem spacák a rozbalil ho. „Stoupni si, prosím.“ Tehdejší vozy první třídy měly jeden zajímavý fígl. Posunutím sedáků sousedních sedaček vznikla docela velká plocha, na které se dalo pohodlně ležet. Během pár sekund jsem vytvořil pohodlné lůžko. „Jé to je super, děkuji“, zasmála se a dala mi pusu. Ztuhnul jsem. Krásně voněla a její pusa způsobila, že mi srdce začalo bušit rychleji. Uvelebila se na sedačce a přikryla se spacákem roztaženým do podoby deky. Chvíli pod ní něco kutila a najednou vystrčila ruku, ve které byly šortky a tričko. „Můžeš to, prosím, rozložit na polici, aby to uschlo?“ Polknul jsem a přikývnul. Asi jsem i zčervenal, protože se zasmála a vystrčila ruku podruhé. Byly v ní bílé krajkové kalhotky a podprsenka. Polkl jsem a hlavou mi zavířil vír zmatených myšlenek. Ale než jsem ty „hadříky“ rozvěsil, zachumlala se do spacáku, čelem k opěradlu a ztichla. Sedl jsem si na svoje místo, po krátkém zaváhání sundal boty, uvelebil se v sedačce, vzal ze stolku detektivku a otevřel ji na první stránce. Vlak ujížděl deštivým dnem, ruce otáčely stránky, oči vnímaly písmenka, ale hlavou se mi honily myšlenky o něčem úplně jiném, než kdo je vrahem. Měl jsem za sebou pár vztahů, které se nedostaly dál než k líbání před brankou rodičovského domu slečny nebo osahávání při ploužáku na diskotéce v ztemnělém sále na internátu. A teď spala kousek ode mne úplně nahá dívka, krásná jako obrázek a naplňující kupé svojí vůní.
Zabrán do svých myšlenek, nezaregistroval jsem ani v první chvíli, že se zavrtěla, otočila se obličejem ke mně a otevřela oči. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že se na mne upřeně dívá doširoka otevřenými očima, modrými jako letní nebe. Zamrkal jsem překvapeně a odložil knížku na stolek. „Co to čteš?“ „Ani nevím, nějakou detektivku.“ „A na co tedy myslíš?“ Zrádná otázka, ale asi nebylo těžké vytušit můj zmatek v hlavě. Sebral jsem veškerou odvahu a přesedl si na sedadlo k ní. Neshodila mne, naopak se kousek posunula, abych si k ní mohl sednout. „To snad ani nechtěj vědět“, řekl jsem rádoby frajersky, ale sklopil jsem oči. „Hmmm“, zareagovala a najednou vysunula ruce zpod deky a přitáhla si mne k sobě. Zatočila se mi hlava a pak už jsem jen doufal, že tenhle polibek jen tak neskončí. Skončil, ale to co následovalo, bylo mnohem krásnější. Pustila mne ze svého objetí a zeptala se: „Nechceš si také lehnout? Takhle je to dost nepohodlné.“ Sesunul jsem sedačky i na svojí straně kupé a najednou bylo jedno velké letiště. Chystal jsem se natáhnout vedle ní, ale zarazila mne. „Svlékni se. Přeci tu nebudeš oblečený, když já na sobě nic nemám.“ Zarazil jsem se, ale pak mi došlo, že má pravdu. Zatáhl jsem záclonky na dveřích a svlékl si košili a kalhoty. „Všechno“, ozval se její hlas. Nebylo to úplně fér, ona se svlékala pod dekou, ale budiž. Stáhl jsem ze sebe i slipy a odložil je na hromádku ostatního šatstva. Penis, který slipy před tím napínal, teď trčel volně do prostoru. Přivřela oko a vystrčila špičku jazyka. Olízla si lehce rty a utrousila „Pěkné“. Přizvedla deku a já jsem vklouzl do voňavého a živočišným teplem vyhřátého prostoru. Tentokrát jsem si přitáhl já ji a špičkou jazyka ji přiměl otevřít ústa. Spojili jsme se v dlouhém francouzském polibku a ruce začaly bloudit po tělech. Její pevná ňadra se tiskla k mému hrudníku a já jsem cítil, jak jí tuhnou bradavky. Rukou jsem sjel ze šíje přes záda až na zadeček a začal ho hladit. Dotyk jejího těla mne přiváděl do euforie. Svalila se na záda a rychle oddechovala. Využil jsem příležitosti a našel ústy její prsa. Zasténala, když jsem se špičkou jazyka dotkl její bradavky. Přisál jsem se k ní a druhý prs vzal do dlaně. „Vezmi si mne.“ vydechla. Vnikl jsem do ní, jako bych to dělal mnohokrát. Její mokrá a horká mušlička obepnula můj penis jako hedvábná rukavice. Vyšla mi vstříc pánví a zase se uvolnila. Pochopil jsem a začal přirážet. Za chvilinku jsme chytili společný rytmus a užívali si stoupající vzrušení. Byla hodně senzitivní, takže za chvíli mi nohama stiskla boky, vzepjala se a roztřásla nastupujícím orgasmem. Cítil jsem, jak vlhne ještě více a také to, že nebude trvat dlouho a přijde i ten můj. Naznačil jsme pokus se vzdálit, ale chytila mne za ramena a řekla „můžeš do mne“. V tu chvíli jsem explodoval i já a začal její kundičku plnit proudy semene. Nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Leželi jsme na sobě, oddychovali a pomalu se snášeli z výšky našeho vyvrcholení zpátky na zem. Nebo spíše na koleje.
Vlak zastavil. Zvedla se, setřela zamlžené okno, podívala se ven a řekla „na příští stanici musím vystoupit“. Stáhl jsem ji k sobě a dlouze políbil. „Děkuji, bylo to nádherné.“ „A poprvé, že?“ zasmála se. „Ty jsi to poznala?“ Asi jsem se zatvářil rozmrzele, protože se ke mně sklonila, znovu mne políbila a řekla „Bylo to moc hezké, opravdu. Ráda si to s Tebou zopakuji.“ Oblékala se a já zatím rovnal kupé do normální podoby. Pročísla si vlasy před zrcadlem a otočila se ke mně. „Jak se vlastně jmenuješ a co děláš?“ „Honza a od září budu studovat na Karlovce.“ „Já jsem Jana a studuji práva – na Karlovce“ usmála se. „Bydlím na koleji, na Větrníku.“ „Já jsem dostal ubytování na Hvězdě.“ „No tak vidíš, určitě se tam potkáme třeba v menze.“ Naklonila se ke mně a já zase cítil tu její opojnou vůni. Dlouhý polibek a pak už je „hezký zbytek prázdnin, ahoj“. Odcházela od vlaku a po pár krocích zmizela v proudech deště, který padal a padal. Zkontroloval jsem ještě jednou kupé, zda v něm není nic, co by připomínalo poslední dvě hodiny a schoulil se do svého koutku. Zavřel jsem oči a hlavou se mi honily myšlenky na to, co se stalo i na to, co se, možná, stane, až se opět potkáme. Asi jsem na chvíli usnul, do reality mne vrátilo cvaknutí dveří a veselý hlas průvodčí „konečná, mladý pane, vstáváme a vystupujme“. Poděkoval jsem, natáhl si svetr a bundu, krosnu se spacákem na záda a vykročil ke dveřím vagónu. Cestou jsem se podíval zpátky do kupé a přemýšlel jsem, jestli to byl sen nebo realita. Skvrna na sedačce potvrzovala to druhé. Snad nám to ČSD odpustí. Vyšel jsem před nádraží, zrovna přestávalo pršet. Hezká cesty, hezký sen, pomyslel jsem si a strčil ruce do kapes u bundy. Něco v nich bylo, i když měly být prázdné. Z levé jsem vytáhl bílé krajkové kalhotky, jejichž vůně prozrazovala majitelku. V pravé byla proštípnutá jízdenka, na jejímž rubu byl nápis „Všechno jsme viděla. Zavolej. Monika“. A telefonní číslo. Bylo naprosto jasné, komu patří. Vysokoškolská studia budou tedy určitě mít i příjemné stránky.