Pavlinka

Tak jako téměř každý rok od svých 12 let jsem spolu s rodinou a známými jezdil na letní dovolenou do Chorvatska na Šoltu, kde jsme trávili nejlepších 14 dní z prázdnin. Jezdili jsme čtyři rodiny a bydleli jsme v karavanech a stanech. Příběh, který vám na následujících řádcích povím se udál pět let zpět, to mi bylo sedmnáct, a je to jeden z těch okamžiků, na které člověk nikdy nezapomene. A i když mi je dnes teprve dvaadvacet let, chtěl bych se do této doby vrátit zpět a prožít vše znovu.

Jak již sem řekl, bydleli jsme v karavanech a stanech. Jelínkovi, Brujdovi a naše rodina jsme obývali bílé krabice a rodina Havlových raději přespávala ve velkém stanu. Stan si nevozili kvůli tomu, aby ušetřili - oproti nám, co jsme měli plně vybavený bílý přívěz s elektronikou, kuchyní a docela velikou koupelnou s wc – ale, aby měla jejich šestičlená výprava kam složit hlavy. Karavany totiž byly maximálně pro čtyři osoby, a i tak v nich bylo docela těsno. Šest hlav, velký stan připomínající polní nemocnici a tři hyperaktivní sourozenci. To byli Havlovi. Pokud pozorně čtete, tak jste si určitě všimli, že dva rodiče a tři sourozenci dají dohromady pět členů z šesti členné skupiny Havlových. Šestým byl vždy absolutní nováček celé dovolené. Byl to buď kamarád ze školy, z plavání a nebo, jako tentokrát, sestřenice Pavlínka. Málem jsem ji ani nepoznal, za těch šest let, co jsem ji viděl naposledy, se změnila snad v každém detailu. Vyrostla do krásy, což má ostatně každá zástupkyně ženského pohlaví ve zvyku. Co se týče Jelínkových a Brujdových, tak ti měli dceru a staršího syna. A já, nejmladší člen zájezdu, jsem měl sestru na stáži ve Francii.Což pro mě znamenalo mít ty nejlepší prázdniny ze všech.

Jistě jste většina z Vás byli na dovolené u moře či rybníku, a proto i víte, jak takový den u vody vypadá. Náš den nebyl ničím vyjímečný. Ráno jsme vstali a po společné snídani, kde jsem seděl vždy vedle Pavlínky, jsme se odebrali na celý den k vodě. Teda alespoň my mladší. Starší rádi trávili svůj volný čas ve stínu čtením knih či ježděním na kole. Byli jsme tedy většinu času u vody sami. Přes pravé poledne vždy. Kluci Havlovi, co si tak vzpomínám, nedělali snad nic jiného než že se potápěli či po sobě házeli míčem, Brujdovi si pořád četli a luštili křížovky pod slunečníkem a Jelínkovi sportovali. Já se do vody chodil jen smáčet a stejně tak jako Pavlínka jsem se snažil chytnout bronz. Oproti Pavlínce mi to šlo ale pomaleji. Ta byla totiž od přírody trochu více snědá. A dokonalá. Byla menší sportovnější postavy, měla delší tmavě hnědé vlasy, zelené oči a nepopsatelně milý úsměv, kterým si každého koupila. Krom těchto pozitiv měla i talent na oblékání. Nebylo dne, kdy by se mi nelíbila v tom, co měla na sobě. Doteď s úsměvem vzpomínám na její krásné bílé plavky s azurovými tkaničkami, se kterými je mimojiné spojen můj příběh. Měla je trochu menší, a proto v nich vypadalo vše, teď mluvím o jejích menších prsou a kulatém zadečku, jako ve snu.

Nevím přesně, jaký to bylo den a ani kolik mohlo být hodin, ale nikdy na ten okamžik nezapomenu. Bylo lehce před polednem, rodiče šli připravit oběd a na naší soukromé pláži jsme zůstali jen my děti. Havlovi se všichni potápěli se šnorchly u břehu a naši čtenáři se sportovcema se schovali pod deštníky, ze kterých měli udělanou jakousi nepropustnou hradbu. Já tradičně chytal bronz a stejně tak dělala i Pavlínka. Sluníčko ten den pálilo nejvíce ze všech dnů a já vlivem toho lehce usínal. Ležel jsem kousek pod Pavlínkou a při každém probuzení jsem kontroloval, zda tam stále je. Vždy ležela, jen střídala strany, které si opalovala. Při posledním probuzení ale seděla. Měla pokrčené nohy, kolena u sebe a kotníky vystrčené do stran. Naskytl se mi tedy nový pohled, který mým očím nedovolil spát. Neustále se rozhlížela, což mi dovolilo se v jistých okamžicích bezstarostně dívat. I tak jsem ale raději se strachem, že na mě příjde, očima mhouřil. Vypadala nervózně a z ničeho nic začala nohama odsunovat oblázky. Udělala si takový důlek, ke kterému se nenápadně přisunula. Dělal jsem, že spím a nervózně jsem čekal, co se bude dít dál. Rozhlížela se čím dál tím častěji, do všech stran, a pak udělala tu věc, na kterou do smrti nezapomenu. Odhrnula si kalhotky a začala čůrat. Chudinka by si bývala došla do vody, ale kvůli potápějícím se Havlům by neměla dostatek soukromí, a doběhnout na společné záchody pro celý kemp by nejspíše nestihla. Čůrala pomalu, snažila se totiž, aby nebyla slyšet. Pár metrů nad ní byli nic netušící Jelínkovi s Brujdovými a pod ní já. Myslela si, že spím, a proto začala. Bohužel jsem sebou ale ihned jak začala čůrat lehce cukl a vyplašil jí. Ztuhlá koukala přímo na mě a svojí rukou pustila odkryté plavky, přes které ihned začal protýkat žlutý pramínek vody. Oba dva jsme mlčeli. Ona se začala červenat a dál čůrala. Bílé kalhotky byly pomalu celé mokré, začaly prosvítat a já střídal pohledy na její obličej a obrysy čůrající pipinky jak diváci na tenisovém utkání. Tento nesmrtelný okamžik trval asi půl minuty a při dočůrávání se na mě lehce usmála a nervózně čekala, jak zareaguji. Bez jakéhokoliv váhání jsem jí úsměv slušně opětoval a dal tím i najevo, že se vůbec nic neděje, a že si to nechám jen pro sebe. Bylo na ní vidět, že se jí hodně ulevilo, rukou si oklepala rozkrok, opět jej zakryla počůranými plavkami, zahrnula důlek a šla se umýt do vody.

Celou dobu jsem na ní koukal, nešlo přestat, pousmívával jsem se a v hlavě jsem si celý okamžik neustále opakoval. Po chvíli na mě začala mávat, abych šel za ní, ale já nemohl. Tušila proč, a proto se s velkým úsměvem na tváři začervenala, otočila a plavala pryč směrem k horizontu..

A to je dámy a pánové můj příběh. Příběh, na který dodnes rád vzpomínám, a na který nikdy nezapomenu. Tato trapná a zároveň roztomilá situace mi totiž odhalila spoustu směrů, kterými jsem se po zbytek dovolené mohl vydat. A věřte tomu, že svých voleb zaručeně nelituji :) Ale to bychom se už dostávali do dalšího povídání. Tak třeba příště.. :)