Pošťačka

Jsem drobný živnostníček, který má zákazníky po celé republice a často jim zboží posílám poštou. Na naší poště za přepážkou sedává usměvavá slečna, kterou by si jistě každý chlap rád představil i v jiném oblečku a jiné situaci a za jiných okolností, než je poštovní uniformička za přepážkou a bezpečnostním sklem venkovské pošty. Občas prohodíme pár slov spíše se vztahujících k té či oné zásilce, ale mívám někdy pocit, že odbočení od tématu je na spadnutí a že bychom si mohli povídat o jiných než obchodních věcech. Její jméno znám, má ho na visačce a ona moje patrně taky, mám ho napsané na každé zásilce, dokonce vím i kde bydlí, ve kterém vchodě, kterého domu. Ale telefon nemám, a zazvonit u dveří, na to je potřeba docela odvaha… ani nevím, jestli je vdaná, či zadaná, nebo jestli ona ví, že jsem ženatý, nebo jestli má za těchto okolností vůbec smysl se pouštět do takovéhoto dobrodružství.

Za týden byly velikonoce a já vyrazil po městečku takovou tu obvyklou povinnou trasu. Tu jeden panák, tu další vyšlehat dámy z povinnosti a jít dál. A za chvilku jsem měl dost odvahy vstoupit do domu té, na kterou jsem myslel. Do domu krásné pošťačky, která mě stále více a více přitahovala. Na zvoncích jsem našel její jméno a vystoupal po schodech až k jejím dveřím. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a zazvonil. Uslyšel jsem rychlé kroky a všimnul si, že dveřní kukátku na chvíli potemnělo, jak do něj kdosi koukal. Ozval se zvonivý hlásek… „okamžik“! Říkal jsem si, počkám a čekal jsem. Čekal jsem déle než okamžik, tři možná čtyři minuty se zdály jako hodina. Pak se otevřely dveře a v nich stála ona. Neměla poštovní, ale spíše školní uniformičku krátké střapaté culíčky, sukénku, která sotva zakrývala to nejnutnější a zpod které vykukovaly kraječky bílých punčoch. Zastavil se mi dech, zvlhly dlaně a rozbušilo srdce.

Provinile sklopila hlavu a z pod namalovaných řas zvedla oči a špitla: „dostanu naplácáno?“ A já jsem se nezmohl ani na jediný pohyb, když se opřela jednou rukou o zeď, prohnula se v zádech, vyšpulila zadeček a druhou rukou si vyhrnula sukénku, kterou měla oblečenou „na ostro“. Stál jsem jak přikovaný a němě zíral na krásný oblý zadeček, pod nímž mezi mírně roztaženými stehny růžově rozpukala baculatá broskvička. Otočila se na mě, přivřela oči, ještě trochu roztáhla nohy, přičemž se i zvětšil rozpuk její mušličky, vystrčila více zadeček a oběma dlaněmi se opřela o zeď tak, že její záda již byla skoro vodorovně.

Rozpřáhl jsem se pomlázkou a udeřil, „Auuu“ sladce zasténala. Udeřil jsem znovu a ona opět sykla jakoby bolestí. Začalo mě to vzrušovat a po několika šlehancích jsem pomlázku upustil a začal jí plácat holou dlaní. Náhle mě napadlo, jestli to už nepřeháním, penis mě tlačil v kalhotách a ona měla již docela červenou prdelku. Přestal jsem. Pohladil jí po jistě bolavém zadečku a po vyšpulené prcince. Narovnala se, opět udělala ten provinilý pohled a donesla košíček s vajíčky. Nenechala mě vybrat, ale vybrala sama a podala mi ho. Poděkoval jsem, popřál hezké svátky a jako omámený jsem odešel.

Doma po obědě jsem se šel projít, ale nemohl jsem z hlavy vyhnat ten úžasný zadeček, kvůli němuž mě ještě teď pálila pravá dlaň. Po návratu z procházky jsem našel „to“ vajíčko od „ní“ vzal ho do ruky a začal otáčet a vzpomínat. Nebylo na něm nic extra, až nato že na něm bylo popisovačem napsané telefonní číslo. Už podruhé dnes se mi rozbušilo srdce, vzal jsem mobil a na ono číslo napsal „ omlouvám se, pokud Tě bolí zadeček“. Chvíli jsem upřeně civěl na display, ale po chvilce jsem telefon odložil a odešel k PC. „Píp-píp . ozval se telefon a já skoro vyskočil a běžel k mobilu. Otevřel jsem zprávu:“ bolí a moc, ale protože jsem celý rok zlobila, zasloužila jsem si to". Ale bolí opravdu moc a budu si ho muset namazat nějakým krémem :-)“. To byla výzva, okamžitě jsem odepsal „nechceš ho namazat ode mě?“ „píp-píp“ mobil… „a ty bys ho namazal nemravný a zlobivý holce jako jsem já?“ „proč ne… když slíbíš že, už budeš hodná“… „budu, přijdeš?“… „ano, za 15 minut“

Za nějakou čtvrthodinku jsem opravdu zazvonil a opět mi otevřela ona „nemravná pošťačka“. Vyhrnula sukýnku, vyšpulila zadeček a pronesla: „koukni, jak vypadá“. A opravdu. Na zadečku byly vidět otisky mých dlaní z dopoledne. Vzal jsem jí za ruku, objal a dal jí pusu. Odešli jsme do koupelny, kde jsme si napustili vanu a tentokrát velmi něžně pohráli. Když jsme se osušili, odnesl jsem jí do ložnice, kde si lehla na bříško a nechala si natřít krémem bolavou prdelku. Asi nemusím dodávat, že nezůstalo jen u mazání prdelky, ale že se děj posunul poněkud dále.

Stále chodím posílat balíčky na poštu, kde spolu mluvíme pouze obchodně a někdy odpoledne zajdu k ní domů. Vím, kde jsou schovaná pouta, robertky i rákoska na výprask neposlušné holky. A také vím, jak umí být po takovém výprasku hodná a miloučká