G

Písmenko G. Tak hezké pro lidi s fantazií. Jenže v naší pavilónové nemocnici se pod oním písmenkem skrývá oddělení kam nikdo nechce a přeci tam všichni skončí. I já si zvyknu a otupím. Přesně jak říkali kolegové a jak to teď říkám nováčkovi i já.
„To vážně musíme až k těm chlaďákům? To na ní musím znova sahat? Je jich tam hodně? To jim budeme koukat do obličeje? Bude to hodně smrdět? Jsou tam i děti? Budou tam, že jo?“ zasypává mě otázkami nový kolega Šimon. Je podělaný až za ušima ze své první cesty. Je to roztomilý blonďák, může mít tak padesát kilo i s železnou postelí. Obličej posetý pupínky, jak kdyby právě procházel pubertou. Přitom je jen o rok mladší jak já. Nemá zdrávku, má jen kurz sanitáře a tam je na toto moc nepřipravili, takže sbírám svojí veškerou toleranci a pochopení k jeho obavám. Není mým úkolem ho zastrašovat a podrobovat trápení nováčků. V tomhle ohledu jsem absolutně nekonfliktní a mírná, ani náznak škodolibosti z mé strany. Kolegové už ho ale stihli evidentně něčím dost zdeptat. Je jak hromádka neštěstí. Zastavujeme s plechovou převozní rakví u zadního velkého vchodu patologicko-anatomického oddělení a já si otevírám ty velké dveře. Ten jeho strach z něj čiší na dálku. On snad zkolabuje. Obejdu ten plechovej krám a chytám ho za obě ruce. Oba máme rukavice, ale i tak cítím, jak je má ledové a roztřesené. No i chlap se evidentně může bát. Vyzvu ho ať se mi podívá do očí. Nesnáším to, ale je to nutné. „Tohle je teď tvoje práce. Za těmi dveřmi tě nečeká nic hrůzostrašného. Jen chlad, hučení chlaďáků a nic víc. Oni už se neproberou a my jim nic špatného neudělali. Nebudou tě děsit. A na děti zapomeň. To je smutný úděl velkých nemocnic,“ uklidňuju ho na závěr. Ruce mi sevře pevněji. Trochu se na něj pousměju a vyzvu ho ať se pořádně nadechne toho příjemného jarního vzduchu. Hustě prší. Nemám déšť moc ráda, ale v tomto případě mám vždycky pocit, že mě očišťuje od vší té bolesti a utrpení. Chvíli tam tak spolu dýcháme a pak zajedeme do útrob oddělení, zavírám dveře za námi a rozsvítím tlumená světla přípravny. V přípravně odklopíme víko naší plechovky, já rychle vyplním papíry, podepíšu co je třeba, vhodím je do schránky pro kolegy a jdeme do té nejděsivější místnosti. Je v ní docela hukot . Otevírám první chlaďák s šesti místy. A otevírám postupně všechny. Musím mu ukázat kam patří která těla . K jeho překvapení vidí jen málo a sice bělostné nohy a všichni jsou zabalení v prostěradlech. Žádný velký zápach. Pomalu tak vyvracím jeho obavy. Do příslušného chlaďáku přemístíme naší pacientku , tedy tělo. Je vidět, že se mu trochu ulevilo. A ulevuje se mu ještě víc když stojíme venku na dvoře, dveře zabouchnuté a jeho nic nesežralo. S úlevou zakláním hlavu k nebi, rozpřáhnu ruce a nechávám se skrápět deštěm. „Tohle je prostě nejlepší pocit. Nech tu tíhu ze sebe spláchnout. Můžeš tomu říkat třeba posvátný déšť nebo dar od Boha,“ radím mu. Trošku sebou cuknu když pocítím jeho blízkost a vůni. Chytá mě za ruce. Nijak se nebráním. „Budeš úplně promáchaná a onemocníš,“ projevuje obavy. Ale ale, že by tam byl chlap? Znovu se mu s úsměvem podívám do očí. Musím je trošku zvednout svým pohledem, protože jemu se sakra líbí výhled o něco níž, kde se pod mokrou halenou rýsují dvě bradavky. Vida vida, nebude tak zabržděnej jak vypadá. „To mi ale ani trošku nevadí. Budu pak ležet na našem oddělení a ty kolem mě budeš lítat,“ dovolím si trošku ho popíchnout a zmenšit prostor mezi námi na nulu. Ať hezky cítí jejich dotek. Chytá se chlapec, chytá. Popadám ho za ruku a běžíme přes dvůr vrátit klíče od patologie a pak do nemocničních šaten. Je potřeba si vyměnit oblečení za suché. Nechci být úplně terčem pro kde jakého chlapa. Šatny máme kvůli rekonstrukci těch pánských dočasně společné.
Stojíme spolu ve sprše úplně nazí a já mu hezky masíruji záda a napjatý zátylek. Občas přejedu rukami na ten slabý hrudník a útlé paže. Pak se k němu hezky přitisknu, tělo na tělo, jen ať mě vnímá. Opravdu mě nijak nerajcuje, ale je milý a potřebuje cítit blízkost někoho druhého. Nechávám ho sahat i na mé tělo. Musím se ovládat a nesmát se, protože budu asi první baba, na kterou opravdu sahá a velice se u toho stydí. Je to velice silná intimní chvíle. Přesto nedojde na žádnou výměnu genetických informací. Jen tam tak stojíme pod tou horkou sprchou v páře a pouze se objímáme a hladíme. Předáváme si neviditelnou energii. Víc ani jeden z nás nepotřebuje a neočekává.
Později spolu sedíme v jídelně a mlčky popíjíme horký čaj. Oba se usmíváme, ale stydlivě si hledíme svého snažíce se vstřebat, co se mezi námi v té sprše vlastně odehrálo. Ticho prolomím až já, když mu ukazuju prosvítávající sluníčko z pod mraků a spolu hledáme duhu. „Asi to nezvládnu, že?“ prolomí tu pozitivní náladu a skoro až dětskou bezstarostnost, kterou se mi podařilo navodit. Pokrčím rameny se slovy, že se musí trochu pochlapit a otrkat. Já na tom bývala podobně a každý nějak začíná. „Čekají tě mnohem horší věci, hochu,“ povzdychnu si nad představou všech těch nepříjemností.