Dobrovolný vězeň IV

Bylo to strašné a vzrušující zároveň. Lenka pomalu přestala myslet na to, až tohle peklo skončí, čím dál víc si opakovala, že se nenechá zlomit, že všechno bude snášet. Ovšem v koutku mysli se jí vracel krásný pocit, nebyla to myšlenka, ale krásný, příjemný a vzrušující pocit, že se jí vlastně líbilo, když tady Pavel byl, když byl s ní. Začala si uvědomovat, že Pavel není nějaký hajzl. Že je to inteligentní a krásný muž, který ví, co chce. I když s Lenkou nezacházel nejlíp, začala si uvědomovat a všímat, že se Pavlovi líbí a že, když tu byla Hanka, tak Pavel nekoukal jen tak do novin, nebo mobil. Pavel si ji hlídal. Dával pozor, aby se jí nic nestalo. Vždyť je vlastně lékař, on doopravdy nedokáže lidem ublížit. Tohle celé je vlastně jen jedno velké divadlo, které je jen a jen pro ni. Ovšem s tím, že je všechno reálné, žádné hrátky v posteli, žádné „budeme si hrát na subinku a pána“. Pavel byl reálný pán, zrovna jako jeho přístup, jako každý trest, i všechno ostatní. Na začátku vypadal krutě, ale to nebyla pravda. Lenka jen dostala za to, že byla drzá. On ji přece říkal něco jakože když bude hodná, bude i on. Lenka začala zažívat něco krásného, co ještě nezažila. Ten pocit, že ji má někdo opravdu rád, že ji hlídá, aby se jí nic nestalo, a dokonce se o ni stará. Nedávno, když se jednou vzbudila, zjistila, že leží na břichu. Pavel byl v podřepu u ní a něčím ji velmi jemně mazal záda. Asi to byla nějaká hojivá mast. Ale co se jí líbilo ještě víc, že když za chvíli odcházel, jemně ji pohladil. Ji, kterou den před tím trestal, bičoval, které říkal „děvko“. Lenka měla zavřené oči, nedala najevo, že už je vzhůru, ale vnímala každý jeho dotyk. Pavel pomaloučku a velmi jemně vmasírovával a roztíral mast. Každý jeho sebejemnější dotek byl pohlazením pro Lenčinu duši. Tyhle myšlenky se jí honily hlavou, když vyčerpáním usnula ve své cele.

Když se vzbudila, byl večer. Pavel ji asi nechal spát. Malým okýnkem zahlédla, že venku už je tma. Lenka se pomalu budila. Když se pokusila pohnout, cítila celé tělo. Ale něco se změnilo. Najednou si to uvědomila. Cítí velmi slabou a jemnou vůni, nějaké květiny, nebo byliny. Sáhla si na záda a zjistila, že jsou trochu mastná. Pavel tady musel jistě být. Zase jí natíral rány. Ale teď tu není. Pomalu se posadila. Bylo už přítmí, ale její oči si velmi rychle navykly a ona viděla celou místnost téměř ostře. V miskách měla nějaké jídlo a vodu. A to ji připomenulo, že má hlad. Pavel tady nebyl, ale co když ji sleduje na kamerách? Přece to jídlo nebude jíst rukama. A zde přišel ten zlomový okamžik. Lenka se nebála toho, že ji Pavel sleduje, nebo že ji potrestá. Lenka sama chtěla ukázat mu, že udělá cokoli, co bude chtít. Najednou to pro ni nebylo něco, co se jí hnusilo, nebo co nesnášela, ale byla to výzva a příležitost. Kterou mohla Pavlovi dokázat, že je to, co chce. Lenka změnila své hodnoty, svůj přístup. Už ji nezajímalo, co bylo tam venku, nezajímalo jaké je Hanka, nebo co jí provedla. Jediné co chtěla, bylo potěšit pána. Ukázat mu, že s ní neztrácí čas nadarmo. A taky chtěla ten pocit znova zažívat, ten krásný pocit, že má konečně někoho, kdo se o ni stará, pečuje o ni a snad ji má i rád. A díky tomuhle neváhala. Postavila se na čtyři a zabořila se s velkou chutí pusou do úhledných kostek chleba, který na ni čekal v první misce. Pocit pokoření, byl ten tam. Vystřídal ho pocit takového štěstí. Kromě toho, že se mohla najíst, chtěla udělat pánovi radost. Nevěděla, jestli ji sleduje, nebo ne. Ale najednou věděla, že to chce ona. Že role čubičky, role pejska, do které ji pán pasoval, je to, co teď chce. Přestala vnímat a zabývat se myšlenkami, jestli ji někdo sleduje. A chtěla být pejskem a líbilo se jí to. Byl to zvláštní pocit, trochu vzrušující, trochu osamělý, trochu krásný. Najednou si uvědomila, že chléb je čerstvý a měkký. A na něm na těch kostkách je sýr. Jedla to, jako by to byla ta největší pochoutka.

Ty pocity, které se v ní mísily, byly ale vesměs krásné a vzrušující. A Lenka chtěla víc a víc. Chtěla to stále zažívat a nemohla se Pavla dočkat. „Přijde vůbec ještě dneska? Asi už je noc a on spí.“ Byla trochu smutná. Toužila po jediném, aby tu byl Pavel s ní. Nemusel by jí vůbec nic dělat, klidně by si mohl číst noviny, nebo koukat do mobilu, ale aby tu byl s ní. Dokonce si uvědomila, že by klidně i mohl šukat Hanku. Sice by žárlila, ale byl by tady. Lenka pojedla všechno v misce a přešla do druhé misky, ve které byla voda. Najednou zaslechla někoho na schodech. Podle tempa a kroků tušila, že to bude Pavel. Zaradovala se. Zámek cvaknul a těžké dveře se otevřely. Pavel sáhnul po vypínači a slabší žárovka se u stropu rozsvítila. Pro Lenku to byl nezvyk. Přivřela oči a chvíli si zvykala. „Dobrý večer čubičko, jak ses mi vyspala?“ „Dobře pane“ odpověděla Lenka. „Tak jakpak se mi máš?“ Pavel byl najednou nějaký milý. „Dobře Pane“. Pavel si sedl na své místo a přes mříže se bavil s Lenkou. „Dobře? Vždyť jsi tady zavřená. Máš zmalované záda. Jsi nahá. To mi neříkej, že dobře?“ „Pane, uvědomila jsem si, že s Vámi je mi líp?“ Pavel s údivem zvedl obočí: „Se mnou a líp? Ale nepřeháněj.“ „Opravdu Pane, nelžu Vám, myslím to vážně.“ Pavel byl potěšený. Nedal to na sobě znát, ale byl potěšený. Z té rozmazlené holky, se stala poslušná čubička, která si váží lidí a každé maličkosti. Ale věděl, že nesmí spěchat, že si to třeba ještě rozmyslí. „Dobře Lenko. Myslím, že jsi zažila už hodně. A bylo to i dost kruté, to přiznávám. Ale taky vím, že jsi potřebovala pevnou ruku a ukázat, komu můžeš věřit a čeho všeho si máš vážit. Vždycky jsi dostala všechno, co jsi chtěla. A nevážila sis dostatečně toho, co jsi všechno měla. Jídlo, svobodu, krásu, přátelství. A podívej se teď. Ležíš tady nahá v okovech na zemi. Špinavá, neučesaná, nenamalovaná. Jíš a piješ z misky jako pes. A mě tady tvrdíš, že je ti dobře. Netvrdím, že je z tebe najednou dobrý člověk a osobně si myslím, že když se vrátíš domů, rychle zapomeneš na to, jaká jsi byla tady, a zase z tebe bude rozmazlená holčička, kterou musí všichni obskakovat a poslouchat, ale kterou nemá nikdo rád.“ Tohle už Lenka nevydržela. Věděla, že asi dostane, ale skočila Pavlovi do řeči: „Ne, pane, to není pravda, budu si vážit všeho. Pane, slibuju!“ To zase trochu popudilo Pavla, ale zase chtěl, aby Lenka ukázala co v ní je teď, chtěl ji vyburcovat k tomu, aby si stála za tím, co řekne. „Ty slibuješ? Naposled když jsi mi takhle slibovala, tak jsi druhý den hned otočila“ řekl posměšně. Lenka byla dotčena, ale věděla, že Pavel říká pravdu. „Ne, pane, teď to myslím opravdu vážně.“ „Vážně? Nu dobrá.“ Pavel vstal, odemknul Lenčinu kobku, její pouta a přešel ke dveřím, kterými před chvíli přišel. Otevřel je a otočil se k Lence: „ Myslím, že už jsi zažila dost. Jestli chceš, můžeš jít.“ A ukázal směrem ke schodišti. „Není v tom, žádný trik. Prostě ti dávám teď zcela svobodnou možnost rozhodnout se. Když půjdeš po schodech nahoru, najdeš tam šaty a boty a z Hradu vede silnice, po které se dostaneš za 15 minut do města, odkud už se snadno dostaneš domů. Nahoře je všechno odemčené, nic ti neudělám, můžeš klidně a svobodně odejít. Jediná nevýhoda je, že je 7 hodin večer, už je tady trochu přítmí, ale po cestě se bát nemusíš a dostaneš se bezpečně až do města.“ Lenka byla na rozpacích. Taková velká šance, ale proč to Pavel dělá? Najednou si vzpomněla na to, co ji čeká. Horká vana, dobré jídlo, svoboda. Ale váhala. A pak to zavrhla, už nechtěla být tou rozmazlenou holčičkou. Raděj to všechno vymění za člověka, co ji bude mít rád. Opravdu rád. Po čase váhání vyhrkla: „Nechci domů, Pane, chci být tady s Vámi!“ Pavel rozjasnil svoji tvář a objevil se malý, spokojený úsměv. „Víš, ale co tě čeká? To, že tady chceš dobrovolně zůstat, nezmění to, co jsem s tebou dělal. Nezmění to, to že budeš trestaná, že pokořovaná a ponižovaná. Budeš služkou a otrokyní a hlavně jako subinka mi nikdy nesmíš říct ne. A věř, že pokaždé když budeš mít chuť říct ne, pokaždé když budeš vzdorovat, dostaneš trest a bude to pro tebe neustálá zkouška, zda to co jsi teď řekla, myslíš vážně. Zda si zatím stojíš a nezměníš svůj názor, jen co ti bude zas líp. Nechci z tebe kus hadru, a pokud to opravdu myslíš vážně, nebudeš jen mojí hračkou. Ale dobře si rozmysli, zda to opravdu chceš. Já ti slibuji, že toho nikdy nezneužiji, ale pamatuj si, že toho budu hojně využívat. A že to bude vždy zkouška. A pokud ji jedinkrát odmítneš, dám ti jediné právo volby a to že buď dostaneš trest, nebo půjdeš domů!“ Lenka visela na každém jeho slově. Bylo to zvláštní, ale byla zcela přesvědčena, že ví, co dělá. Byla odhodlána, že to co ji Pavel nabízí, tak chce. Chce mu být na blízku, chce ho mít ráda, chce, aby on měl rád ji, staral se o ni a pečoval. Věděla, že je to úplně něco jiného. Že vlastně ho bude muset poslouchat. Ale přesto to chtěla. „Pane, vím, co chci. Kašlu na nějakou naši smlouvu. Chci zůstat už napořád, nebo alespoň dokud mě nevyženete!“ Tohle Pavel nečekal, ale zachoval chladnou hlavu. „Tak to ne holčičko. Uděláme to takhle. Do konce smlouvy nám zbývají 3 dny. A do té doby to pro tebe bude ta nejtěžší zkouška. Abys věděla, co tě čeká, nečeká a měla čas se s chladnou hlavou rozhodnout. A taky v rámci té smlouvy a zkoušky to bude jediný čas, kdy tě i budu zneužívat, jak se mi zachce. Nikdy více už ne. Ale pamatuj, že tě čeká ještě peklo a na konci můžeš klidně říct: dej mi pokoj, já chci domů. Chci, aby ses dostala na samé dno, a když budeš odcházet, vážila si toho, co máš.“ Lenka byla zklamaná. Nemyslela na to, jak ji Pavel strašil, nebo varoval před tím, co ji ještě čeká. Ale na to, že ji vlastně odmítl. Ona mu dala sama sebe a ještě má dokazovat v nějakých pitomých zkouškách, že to myslí vážně? Ne, ona to dokáže. Ukáže mu, že si stojí za svým. Pokud bude cítit, že se o ni stará, že všechno co zažívá je jen součástí hnusné, strašlivé zkoušky, tak mu dokáže, že to myslí vážně. „Tak naposled, tam jsou dveře, můžeš jít, jestli chceš.“ „Ne Pane, nechci.“ „Dobrá tedy“ odpověděl Pavel a zavřel velké těžké vstupní dveře. „Vykuř mi ho, děvko!“ Lenka byla na rozpacích. Ovšem tohle svým způsobem je něco, co mu ráda splní. Pomalu se vyšourala po čtyřech ze své cely a přilezla až k sedícímu Pavlovi. Pavel se na mohutné židli trochu poposunul a napřímil. „Tak na co čekáš? Dělej!“ Rozkázal Pavel netrpělivě. Lenka, si pomalu klekla až před něj, rozepla mu kalhoty a začala. Pavel byl spokojený. Pavel to nevydržel jen tak sedět, jeho ruce putovaly po těle Lenky. Chvíli ji mačkal prsa, chvíli ji štípnul, chvíli zmáčknul její bradavky. Lenka držela a dělala, co jí rozkázal. Pavel pomalu vrcholil. Pak ji tvrdě chytil za vlasy a hlavu a násilně ji tlačil do svého rozkroku. Neměl slitování a jeho penis dosahoval až do krku. Pak ale viděl, že se potřebuje nadechnout. Pevně ji chytil na vlasy a na pár vteřin odtáhnul. „Nadechni se, děvko a budeme pokračovat! Nemám rád přerušování, dělej!“ A zase tlačil její hlavu do rozkroku. Pevně ji držel za vlasy a hlavu. Jako by to byla jen věc. Jen nástroj k jeho ukojení. Lenka, začínala být pěkně vzrušená, ale nesměla nic udělat. Pavel jako šílený pulzoval její hlavou, jako by to byla věc. Jako by to už nedělala ani ona, ale on. Konečně Pavel vybuchnul a za chvíli ji odstrčil. Lenka se pomalu vzpamatovávala. „No výborně, zvykej si, protože to budeš dělat kdykoli budu chtít!“ řekl Pavel tvrdě. Lenka se pomalu sesunula na zem. Byla unavená a trochu zdrcená tím co Pavel řekl, ale stála si za svým. „A zapínat bude kdo? Děvko?“ vyrušil její myšlenky Pavel. Lenka se lekla a okamžitě začala pána zapínat. „No vidíš, že to jde. Tak holčičko, uvidíme, jak moc to chceš.“ Lenka nechápala, o čem mluví. Pavel se zvedl a šel k umyvadlu, vzal plastovou láhev, asi od nějaké minerálky, a napustil ji vodou. Vrátil se ke klečící Lence a povídá odměřeně: „Tohle všechno vypiješ, dělej. A čím dřív tím líp!“ Vypít rychle dva litry vody není snadné, zvlášť pro tak drobnou holku jako byla ona. Snažila se, co to šlo, ale dostala do sebe jen tři čtvrtiny láhve. „Pane, moc se omlouvám, ale víc to opravdu nejde.“ „Cože?!“ Pavel ji chytil jednou rukou za pusu, aby ji nemohla zavřít. Druhou rukou vzal láhev a lil do ní vodu. Lenka se zalykala vodou, něco ještě spolkla, ale víc opravdu nemohla. Naštěstí vody už nezbývalo moc, ale i tak to bylo nepříjemné. Lence se, ale svým způsobem líbilo, jak si ji Pavel vzal. Byla, ale zvědavá co bude dál. „Kleč, hlavu dej až na zem a vystrč pořádně zadek!“ Lenku tlačil žaludek, ale poslechla. Pavel šel opět k umývadlu a ke skříni. Tentokrát tam byl dýl. Lenka přesně neviděla, co dělá, ale i tak ji to zajímalo. Pavel konečně přišel k ní. „Tak tě hezky vyčistíme.“ Řekl se škodolibou radostí. Najednou ucítila, jak ji něco strká do zadku. A pak ucítila slabý proud vody a pochopila: „Klystýr“ pomyslela si. Za chvíli byla plná, všechno ji tlačilo. Pavel byl spokojený. „Pane, prosím, mohla bych na záchod?“ Pavel uklidil nádoby a zase si sednul. „Jenom hezky vydrž!“ Pavel seděl tiše a pozoroval Lenku. Ta stále s vystrčeným zadkem zažívala muka. Po několika minutách si opět dodala odvahy: „Pane, prosím“ Pavel ledově klidně odpověděl: „Nepros, děvko. Řekl jsem, že ne tak ne. A nepřej si mě, vyprázdnit se bez dovolení!“ Lenku začalo všechno tlačit čím dál víc, už to nebyly ty vzrušující pocity. Pavel po několik minutách, když viděl, jak se svíjí a šije sebou, povídá: „Tamhle, otevři dveře a sedni si, ale nezavírej!“ Lenka pochopila. Zapomněla na stud, nebo na to že na ni Pavel kouká a byla ráda, že si může uvolnit. Seděla na záchodě několik minut, než si úplně vydechla. Byla unavená a vyčerpaná. „Kdo ti řekl, že můžeš odpočívat? Utři se a pojď sem!“ Lenka poslechla. „Tak co pořád ještě nechceš odejít?“ Lenka se naštvala. Ne proto, že ji Pavel mučil, že ji ponížil a pokořil, nebo že s ní takhle jednal, ale proto že jí nevěřil. „Stojím si za svým!“ odsekla panovačně. Tohle chtěl Pavel slyšet. Najednou se změnil: „Ty moje šmudlinko“ dodal láskyplně. Lenka vyčerpaně klečela před jeho nohami, byla sesunutá k zemi, cítila se slabá a unavená. Ale její mysl ji spát nedala. Pavel vstal, naklonil se k ní a něžně ji vzal do náruče. Lenka nechápala. „Pane?“ zeptala se tiše. „Odteď budeš mluvit, jen když řeknu!“ zašeptal jí Pavel tvrdě, ale tiše a zároveň něžně. Pavel se s Lenkou v náručí vydal nahoru. Lenka to pozorovala jako v mrákotách, její tělo bylo unavené. Pavel ji donesl až do svého bytu, který měl. Tam ji něžně položil do postele. „Nic se neboj a hezky tu počkej“ zašeptal jí. Pak odešel do vedlejší místnosti. Lenka zavřela oči. Její tělo bylo zesláblé, ale spát se jí nechtělo. Pak pochopila, že Pavel pustil vodu. Asi se šel osprchovat. Jenže za chvíli byl zpátky. Naklonil se nad ni a vzal ji opět pevně do náruče. „Pojď sem, ty šmudlinko“ řekl jí tlumeně, ale usmíval se. Nebyl to, ale takový ten škodolibý usměv. Tady ten Lenka ještě nikdy neviděla, byl přátelský. Pavel ji pomalu nesl vedle a tam ji položil do teplé vany. Najednou z Lenky všechno spadlo. Lenka se téměř nebyla schopná únavou pohnout. Ale teď byla šťastná. Pavel úplně změnil přístup a staral se o ni. Pomalu ji umýval houbou, pak ji spláchnul vlasy a umýval ji. Pak jí dal do vlasů šampón, byl voňavý. A znovu ji opláchnul vlasy. „No výborně, teď už jsi zase čistá a voňavá. A hlavně subinka, jak má být.“ Dodal s něžně s úsměvem. Lence se pomalu vracela síla. Najednou se jí začalo líbit, že se o ni pán stará. „Tak co, už je ti líp?“ „Ano pane, moc Vám děkuji.“ „Hezky lež a odpočívej, za chvíli jsem zpátky.“ Pavel odešel. Za pět minut byl zpátky. Držel v ruce talíř s jídlem a hrnek kafe. Přistrčil k vaně židli a položil na ni kafe a talíř s namazaným chlebem. „Tohle hezky vypiješ a pojíš, abys měla hodně sil. Jdu ještě něco nachystat, až se vrátím, chci aby to bylo snězené a vypité. Tentokrát ale pomalu, nespěchej.“ Pavel odešel a Lenka se s chutí pustila do jídla. Nemusela ani spěchat, ale jak byla hladová, bylo za chvíli všechno pryč. Pavel se vrátil tak za deset minut. „Tak a teď zas pracovně, holčičko“ nasadil zase odměřenější tón. „Vylez z vany a utři se“ podává Pavel Lence osušku. Lenka tak udělala a najednou si všimla krásného obojku, který Pavel držel v ruce. Pavel počkal, až bude suchá, vzal obojek a zapnul jí ho kolem krku. „Tohle je holčičko symbol, že to myslíš vážně. A teď na čtyři a pojď za mnou!“ Šli vedle do pokoje. Lenka si až teď všimla, že Pavel má v pokoji připravených spoustu věci a vzadu v rohu byla krásná velká pohodlná klec. Pavel ji zavedl až doprostřed, tam jí dal na nohy a ruce rozporky a ty horní pověsil na kladku, která visela ze stropu. Pak připevnil na každý konec dolní rozporky obrovské těžké závaží. Takže měla nohy od sebe a nemohla se hnout. Ruce byly napnuté až ke stropu, byla celá napnutá. Ale byla vzrušená a to hodně. Pavel vzal kolíčky na prádlo a dal jich několik na její kozy. Pak je pověsil i na její pysky. Lenka skučela bolestí, ale zároveň byla vzrušená. Její prsa, její bradavky, drtily kolíčky. Pavel vzal důtky. „Chci, děvko, abys pořádně řvala a nedržela to v sobě, jinak přitlačím.“ Rozpřáhnul se a udeřil na její kulatý zadeček. Lenka zaskučela bolestí, ale nekřičela. Ovšem vzrušení, které se v ní pomalu hromadilo, bylo čím dál složitější držet na uzdě. „Tak co bude, děvko? Ty nebudeš křičet?“ Přiletěla další rána. Lenka zase nic. „Tak to ne ty děvko, uděláme to jinak.“ Odložil důtky a na kolíčky připevnil malá závažíčka. Lenka už to nevydržela, zavřela oči a vnímala jen, co se děje. Pavel vzal tentokrát rákosku a ostře s ní švihl po zadku. To Lenka nečekala. „Auuuuuuuuuu“ „No podívejme. A pak že to nejde.“ Další rána. „Aaaaauuuuu“ Lenka se pověsila na rozporkách a křičela při každé ráně. To Pavla slušně vzrušilo, ale ovládal se. Po několika ranách byl Lenčin zadek pěkně rudý. Pavel se postavil za ni a rukama ji téměř objal. Jednou rukou zajel do kundy, na které viselo několik kolíčků. Začal ji nehorázně dráždit poštěvák a kundu. Druhou rukou po chvílích dával dolů kolíčky a závaží s jejích koz. Kombinace bolesti a vzrušení, ji doháněla k šílenství. Pavel jí přitom šeptal do ucha: „ Jsi jen nadržená děvka. Do subky máš ještě daleko, je to tak?“ „Ano pane, jsem jen děvka.“ „Jsi děvka, co chce šukat, ale neví co je to láska a oddanost?“ „Ano Pane, jsem děvka.“ Opakovala stále Lenka. Pavel nespěchal. Už byly sundané všechny kolíčky, když ji Pavel uvolnil pouta u rozporek. „Klekni si, děvko a vystrč zadek!“ Lenka udělala. A Pavel využil jejího vyprázdněného análku.