Komplikace III

Koupila jsem si byt. Napsala jsem ti to už v mailu z minulého měsíce, ale zdá se mi, že jsi to náležitě neocenil. Vlastně jsem se dočkala jen obyčejné reakce „Hlavně si brzo udělej domáckou atmosféru…“ Bůh ví, co jsi tím chtěl říct. Možná nic, jen jsi to tak plácl, protože zrovna nebylo co psát. Dneska čekám, až přijedeš. K vlaku ti už dávno nechodím. Spoléhám na to, že mé město znáš ještě z dob, kdy jsi zde žil. Napsala jsem ti, že tě počkám v hospodě nad domem, kde nyní bydlím. Navigovat tě do mého nového bytu není nic složitého, je jen ve vedlejší ulici kde jsem dřív bydlela. Krásný prostorný skoro stometrový byt, tři pokoje, velká kuchyň s obývákem, ohromná koupelna, kde jsem si nechala udělat velký zděný sprchový kout. Když jsem zedníkovi popisovala jeho minimální rozměry, měla jsem co dělat, abych se nečervenala, zvlášť když jsem se ujišťovala, že jeho stěny vydrží skutečně hodně. Myslela jsem přitom na to, jak si to v něm spolu rozdáme, až zde budeš. Jak nechám na naše propletená těla dopadat z velké vestavěné sprchy teplé pramínky vody, jak tvé ruce budou klouzat po mém, pěnou namydleném, těle, voda stékat do všech škvír a zákoutí, jak horká pára zaplní koupelnu, orosí okna i velké zrcadlo naproti sprchovému koutu, kde se budeme při vášnivém milování pozorovat a bude se mísit s mým horkým dechem plným touhy a očekávání.
Místo našeho znovusetkání jsem vybrala záměrně. Je to malá hospoda přestavěná z přízemí rodinného domu na rohu křižovatky. Dvě místnosti spojené v jednu, bar a sedm stolů pro štamgasty z nejbližších ulic, v létě zahrádka hned u frekventované silnice. Schválně se scházíme zde, aby odpadla případná nervozita při setkání. Kam dát tašku, potřást si rukou nebo padnout kolem krku, políbit se na tvář nebo na ústa, dát najevo skutečnou radost nebo se tvářit nezúčastněně a netečně jako vždycky? Přijít sem bude lehčí. Sedneš ke stolu, prohodíme ahoj a pár frází na uvítanou, servírka ti přinese naše výborné pivo. Já už ucucávám to své. To koukáš, naučila jsem se pít pivo a dám i tři za večer. Ne jako kdysi, kdy jsem vydržela s jedním celý večer. Stojíš ve dveřích a očima se rozhlížíš po místnosti. Zamávám na tebe a vyloudím sebejistý úsměv. Domorodci okolo zbystří, když dosedáš naproti mně. Projedou tě očima, a když vidí, že si objednáváš pivo, uklidní je to. Místní nejsou zvědaví na nějaké nafrněné turisty, co usrkávají grog nebo svařák, kdo si nedá v hospodě naše horské pivo, by se napříště neměl snad ani ukazovat. Snažím se, aby řeč nestála, ale nejsem ještě dost opilá na to, aby se konverzace z nuceně přátelské svezla v nenucenou. Kývnu na číšnici, vlastně hostinskou, protože Marcelka je všechno v jednom. V baru tráví i pět dní v týnu protože jí to baví. Je duší tohoto podniku. Dobrou hospodu dělají dvě věci – dobré pivo a dobrá atmosféra. A právě o dobrou atmosféru se vždy postará Marcelka.
Když k nám dojde a napíše si na lístek moji objednávku, všimnu si, jak jí sjedeš pohledem. Zasměju se sama pro sebe, mohlo mi dojít, že Marcelka bude tvůj tip. Ne moc vysoká černovláska s pěknými pár kily navíc, která se ale umí nosit. Baculatý obličej, výrazně vykreslené oči, které se pořád smějí. Na krku plno přívěšků a různě těžkých řetízcích, volné splývavé haleny či naopak obtáhlá úplá trička, která tísní obrovité prsy. Marcelka má minimálně pětky, napadne mě vždycky, když přede mě pokládá objednaného panáka vodky a přitom se jí prsa zhoupnou až k desce stolu. Oblé boky má poměrně úzké proti gigantickým prsům a ramenům, zato v pase zřetelně tvarované pneumatiky na břiše. A je vždy veselá. Stejně ironicky reaguje na mé poznámky, které zde občas trousím, když jdu se sousedem Františkem na pivo nebo když přijdou mí deváťáci na doučování a pak zajdeme na kofolu.
„Tak co to bude,“ ptá se tě, když náš stůl za večer navštíví už potřetí. Neujde mi, že tě také projela celého pohledem, asi jí napadlo, kde jsem tě splašila, že tebe tu ještě nezná. Obličej se jí roztáhne do koketního úsměvu, když si s ní pohráváš a naoko váháš, zda si dát ještě další pivo. Když ti ho po pár minutách přinese, podává ti ho přes stůl a nakloní se ke mně.
„Ten je dost dobrej,“ šeptne mi pootočená k tobě bokem do ucha a směje se. Podívám se na její koketní úsměv, kterým tě sjíždí a když se naše oči setkají, napadne mě bláznivá myšlenka.
„A to si neumíš představit, co všechno umí,“ špitnu jí do ucha, když se k ní trochu víc nakloním, až cítím její těžký parfém, který si určitě kápla i do svého bujného výstřihu. Dneska má tmavou halenku se zvířecími vzory a lá leopard, odhaluje jí baculatá ramena i ohromné poprsí, skrývá tučné záhyby břicha a naopak obepíná boky, které vězí v plátěných kalhotách širokého střihu.
„Ale umím,“ oponuje mi a olízne si přitom rty, jako by snad mohla vycítit nebo odtušit, čeho všeho jsi v návalu vášně a touhy schopen.
Dívám se přes její rameno na tebe, jak nás se zájmem pozoruješ a snažíš se zaslechnout, o čem si povídáme.
„Půjčím ti ho, ale nesmíš nic pokazit, budu ho ještě v noci potřebovat“ laškuji s Marcelkou a samotnou mě překvapuje, že jsem vůbec schopna takovou větu vyslovit.
„Vážně?“
Na chvíli zaváhá, pak odškrtne na lístku další čárku.
„Tak za minutu vzadu u skladu,“ prohodí a netuším, zda to platí mě či už tobě, protože jen letmo koukne do tvých očí, mrkne a odchází k vedlejšímu stolu, kde se kdosi chystá platit.
Sedíme proti sobě a já přemýšlím, co jsem to vlastně způsobila. Skrývám se za sklenicí piva, kterou malými doušky popíjím, abych nemusela nic říkat. Ale ty taky nic neříkáš. Díváš se mi do očí a neuhneš pohledem ani tehdy, když kolem projde Marcelka, přejede ti rameno svým tlustým prstem s dlouhým tmavě nalakovaným nehtem na konci a naznačí ti, abys jí následoval. Nespouštíš ze mě oči ani tehdy, když se zvedáš ze židle a pomalu vstáváš. Ke dveřím, které označila jako sklad, je to jen pět metrů od našeho stolu.
„Buď prosím chvíli u výčepu,“ mrkne na mě Marcelka ještě a tím přeruší náš oční kontakt. Zpočátku nechápavě se na ni podívám. Beze slova přikývnu a zatímco oba mizíte za dveřmi, vstávám a mechanicky jdu k baru.
Snažím se tvářit se stejně bodře jako ona a rozdávat úsměvy na všechny strany, ale moc mi to nejde. Neumím oplácet lascivní zájem přiopilým chlapům, kteří mi nejsou ani trochu sympatičtí. Raději roztáčím další půllitry, protože tam vzadu u stolu už dopíjí a domů zatím určitě nepůjdou. A představuji si, co se právě teď odehrává za dveřmi vedoucími ke skladu.
Jako bych i přes ty dveře cítila tvou žádostivou touhu, když laskáš Marcelčiny velikánská prsa. Jak si s nimi hraješ, potěžkáš jedno, pak druhé. Políbíš její velké, teď už naběhlé bradavky, vdechuješ těžkou vůni parfému smíseného s potem těla, kouřem hospody i všudypřítomnou vůní piva. Tiskneš ji na bedny od prázdných lahví, šmejdíš pod její tunikou a objevuješ plnost jejího tučného břicha i boků. Rozepínáš a pomalu stahuješ bavlněné široké kalhoty, prozkoumáváš černé krajkové prádlo, které nosí. A cítíš vůni jejího plného klína, který laskáš, než se do něj ponoříš. Pár rychlých zásunů opřený o její záda, když je ohnutá přes pivní sud. Vnoření a slastné opouštění plnosti jejího těla, když si ji položíš na odšoupnutý stůl v rohu chodby. Rytmicky pomalu i dravě rychle pronikáš a třeš se o její klín.
Nemůžu to u výčepu vydržet, něco silnějšího než vlastní rozum mě nutí otočit se, pootevřít dveře do skladu a nakouknout. V tmavé chodbě na konci asi pět metrů od dveří, dopadá světlo z lokálu, které spolu s pouličním světlem, co sem proniklo oknem, matně osvětluje úzkou místnost. Na jejím konci zahlédnu dva stíny. Hostinská Marcelka s tunikou napůl staženou do pasu, vytáhnutou podprsenku pod bradou a s velkými prsy svěšenými na tlusté břicho klečí u stolu, o který se opíráš ty. Tvůj modrý svetr je hozený kdesi na prázdných basách od Šeráku, tričko máš napůl svlečené, spíš ti jen plandá u pasu, zavěšené na zápěstí tvé levé ruky, kterou jsi nestačil vytáhnout z jeho rukávu. Kalhoty máš na půl svlečené, spadené někde u kolen, ale vlastně to spíše hádám, protože mi výhled na tvé tělo od pasu dolů zakrývají Marcelčiny záda. Dřepí před tebou, oběma rukama zpracovává tvou v tuto chvíli nejdůležitější část, zatímco tvá ruka ji jemně, ale určitě důrazně tlačí a naznačuje, ať nepřestává, pokračuje.
Když otevřu dveře, dopadne na tvůj obličej světlo z hospody. Na pár okamžiků zahlédnu tvé překvapení, když se na mě podíváš. Směsice překvapení a vzrušení, to je správné pojmenování. Sleduješ mě mírně přivřenýma očima, skoro se blížíš ke svému vrcholu a můj pohled, kterým pozoruji vaši akci, tě ještě víc rajcuje. Je to nové, nepoznané i pro mě. Koukat se na tvou vášeň, která měla patřit mě. Sledovat vrcholek extáze, kdy skoro přivíráš oči a občas se kousneš do suchem rozpraskaných rtů. A váhat, jestli se mám přidat nebo odejít. Je to mžik, vteřina, takový záblesk tenký jako jehla a taky tak ostrý, který mnou projede ve chvíli, kdy poznám, že jsi před koncem, kdy se sám chvěješ vlastní extází, jemně stáčíš Marcelčinu hlavu hloub do svého klína a necháváš ji vypít vše, co z tebe tryská. To jsem ale měla být já. Zavřu nehlučně dveře a otáčím se zpátky k výčepu. Před očima se snažím smazat obraz posledních chvil a soustředit se na pivo, které jsem nechala přetéct.
Vycházíte oblečeni a upraveni, na tvářích skoro netečný výraz, přesto bdělému pozorovateli by neunikl slastný výraz ve vašich očích. Naštěstí jsou všichni okolo přiopilí pozdní hodinou. Od vašeho odchodu dozadu do skladu neuběhlo ani deset minut. Bereš mi z rukou další dotočené pivo a beze slova ale s upřeným pohledem si sedáš na své místo zpátky ke stolu. Jen lehké zadýchání a horkost tvého těla dává tušit, co se před chvílí odehrálo.
„Je vážně dobrý,“ pošeptá mi Marcelka, když se přiblíží zezadu ke mně a jako by nic ode mě bere další dotočená piva, které hned odnáší k jednomu ze stolů v lokálu.
Dosedám naproti tobě ke stolu a snažím se odtušit, na co právě myslíš. Jestli mě nenávidíš za to, do čeho jsem tě vmanipulovala, nebo jestli ode mě očekáváš nějakou jinou, pro mě dosud neznámou reakci. Měla bych zřejmě žárlit, ale kupodivu ne, tento pocit se už nedostavuje, objevil se na krátko tam vzadu, když jsem na vás koukala. Čím více tě teď pozoruji, tím více jsem si jistá, že to určitě bylo vzrušující, ukojil jsi první návaly vášně, ale rozhodně to nebylo všechno, ještě nemáš dost. Nebylo to prostě pravé, co bys chtěl, co by ti stačilo pro dnešní noc po těch dlouhých měsících, kdy jsme byli s naší vášní jeden bez druhého. Vytahuješ z peněženky kovové mince a necháváš je ležet na stole. Zvedáš se ze židle a bereš svoji bundu i batoh, nezbývá mi, než tě následovat.
„Už odcházíte?“ slyším ještě než vyjdu ze dveří za sebou Marcelku, ale není to otázka, spíš konstatování.
Chladný zimní vzduch mě překvapí a trošku probudí z otupělosti. Tři kroky po schodech a stojíme na chodníku, u té betonové nádhery, které říkají plot. Náhle se otáčíš, prudce mnou opřeš o ten beton a z blízka mi vdechneš do tváře.
„Chyběla jsi mi tam,“ šeptáš mi, zatímco tvá ruku bloudí po mém odhaleném krku, dozadu do vlasů, které pevně sevřeš do dlaně a škubnutím zvrátíš hlavu víc dozadu, až ti nastavím před rty své hrdlo. Jemně je olízneš a pak postupuješ rty pomalu po krku k uchu, kde vtiskáváš letmé polibky a občasná kousání.
„Teď chci tebe, dlouho a tvrdě, nenechám tě spát, až do rána budeš jenom moje,“ slyším tě šeptat a musím se i přes tvé pevné sevření smát. To je ono, to je ta touha, která mi nedá spát, které mě nutí myslet na tebe den co den, když jsem sama pod peřinou ve své velké ložnici, nebo v křesle za svým pracovním stolem a která mi vždy zavelí ulevit alespoň sama tomu nutkavému pocitu sežehnutí.
„Snad ti zbylo dosti síly“ provokuju tě se smíchem, když se snažím vyprostit z tvého objetí a manévrujeme směrem k domu, po třech patrech k bytu, kde už v předsíni zanecháváme jednotlivé kusy oblečení. A naše další hra tohoto večera může začít.