Fordoun

Nastal měsíc červen a s ním vypuklo fotbalové šílenství. Začal svátek fotbalu- Euro. V Polsku a na Ukrajině. S kamarádem Milanem jsme si v předstihu zajistili vstupenky na první zahajovací zápas s Ruskem. Protože jsme vzorní manželé a otcové, dostali jsme doma už dříve za tímto účelem povolenky k opuštění rodiny. V pátek večer začíná zápas a my ve čtvrtek ráno skáčeme do auta a nabíráme směr na Polskou Wroclaw, kde se naše reprezentace utká s Ruskou Sbornou. Cesta nám v pohodě utíká. Praha, Hradec Králové, Náchod a Polsko. Máme skvělý čas a oba jsme přesvědčení, že se nám podaří najít nějaké přijatelné ubytování. Víme, že je tam připraven Český kemp. Jsme za tímto účelem řádně vybaveni, ale přeci jenom, postel je postel. Za Náchodem, před státními hranicemi, nás staví smíšená Polsko Česká policejní hlídka. Náš policista a Polská policistka. Kontrola dokladů a vozidla. Nenásilně se s nimi dáváme do řeči a vzájemně se špičkujeme o výsledcích zápasů, protože naši chlapci narazí ve skupině na Polskou družinu.„Máte zajištěné ubytování“, ptá se nás policistka. Vysvětlujeme jí náš plán a ukazujeme stan, spacáky a kempové vybavení.“ Tady máte kontakt na privátní ubytování, jestli chcete. Zavolejte na toto číslo a třeba se dohodnete“, předává nám při odjezdu sympatická strážkyně zákona. Odjíždíme. „Tak co, zavoláme, zkusíme nějaké ubytování na blind, nebo volíme kemp. Tam bude asi veselo“, řešíme s Milanem budoucí noc. „Zkus zavolat na to číslo od té policajtky. Třeba budeme mít štěstí“, radím Milanovi, který neřídí. Bere tedy mobil, namačká telefonní číslo a za okamžik začne do přístroje mluvit. Vysvětlí do aparátu, jak jsme ke kontaktu přišli, a řekne naše přání. Po chvilce telefon vypne a uloží ho. „Jo, je to v suchu. Ta pani nás ubytuje. Máme zavolat, až budeme ve městě. Řekne nám adresu. Je to někde u řeky. Tam protéká Odra“, udivuje mě svojí znalostí Milan. „To si se tedy na to Euro tedy připravoval poctivě“, chválím ho. Ještě než odbočíme ze silničního obchvatu do města, telefonuje Milan znovu, dostává adresu a namačká ji do navigace, která nás bezpečně přivede na malé náměstíčko s parčíkem, na němž se protínají tři ulice s činžovními domy. „Hledej ženskou v džínách, bílém tričku a v ruce má mít nákupní tašku Billa. Ta je žlutá. Podle hlasu by měla být mladá“, říká Milan. „Můžeme se do bytu jen podívat. Není to závazné. Ještě máme dostatek času k tomu, abychom našli něco jiného“, medituje. „Támhle je nějaká ženština podobající se tvému popisu“, říkám a ukazuji před sebe. „A je tam i místo na parkování“, říkám a parkuji vůz u kraje vozovky. „Asi to bude ona. Taky po nás kouká“, říká Milan a ještě než jsem vypnul motor, vystupuje a dává se s ní do řeči. Vystupuji také, obcházím auto a jdu k nim. Snad třicetiletá černovláska, štíhlá, metr šedesát pět, hezký obličej, bílé tričko překrývá asi čtyřky prsa a úzké kalhoty obepínají nepříliš vypouklý zadek. „Ujde“, říkám si a představujeme se. Jmenuje se Anežka. Galantně jí beru nákupní tašku s nákupem a jdeme za ní do sousedního domu si prohlédnout byt. Jde první po několika schodech k výtahu. Když stoupá přede mnou po schodech, nemůžu si nevšimnout ladně se pohybujících půlek jejího zadečku, který mám v úrovni svých očí. Taky Milana zaujal tento obraz. Vstupujeme do výtahu, Anežka mačká šesté patro a výtah se rozjíždí. Snažíme se tvářet neutrálně jako lidé, kteří spolu náhodně jedou ve výtahu, ale přesto vidím, že se malinko usmívá. Výtah zastavuje, vycházíme z něho a Anežka odemyká dveře k bytu v chodbě vlevo. Vstupujeme dovnitř a Anežka nás provádí. Byt tvoří dětský pokoj se dvěma lůžky, kuchyň, koupelna, obývací pokoj na ložnice. Všude čisto a vkusně a jednoduše zařízeno. Žije sama s dvěma dětmi, dvojčaty, které před naším příjezdem odvedla k matce, aby nám mohla pronajmout jejich pokoj. „Dvojčatům je pět let a proto nemohu chodit do zaměstnání. Mám jen málo peněz z mateřské dovolené. Díky potom za fotbalové euro, protože pokud se mi podaří pronajmout pokoj, bude to zajímavý příspěvek ke skromnému domácímu rozpočtu. Stejně tak to dělá mnoho rodin. Ta policistka byla sestřenice Julie“, vysvětluje Anežka. „Pokud se rozhodnete zůstat, nabízím i stravu. Cena za den je padesát euro za jednoho“, říká nejistě. Mrkneme na sebe s Milanem. „Jak je daleko ke stadionu“, ptá se Milan. „Pěšky asi čtyřicet minut, autem potom několik málo minut. Jede tam i autobus. Zastávka je za rohem a naproti je stanoviště taxíků. Uvidíte, že když zůstanete, budete se cítit jako doma“. „Tak jo. Já myslím, že bychom to mohli zkusit. Co, Milane? Bereme to“, říkám. „O. K. Polovinu peněz předem, polovinu na konci. Berete to takto, Anežko?“. Zajiskření v jejích hnědých očkách a výrazné pokývání hlavou bylo její odpovědí. „Tak si připijeme na uzavření obchodu a potom si skočíme do auta pro věci“, říká Milan a jdeme do pokoje si rozdělit postele. Za chvilku za námi přijde Anežka se třemi skleničkami s vodkou. „Tak na uzavřený obchod. Budete spokojeni“ a podává nám každému ruku. „Tak na tykání“. Vypijeme stakan vodky a jdeme do auta pro věci. „Tak už odsud nemůžeme odjet. Už jsme oba požili. Ale že máme pohlednou bytnou, co?“, děláme si legraci. Když se vrátíme, máme nalitou další skleničku a na stole je připravená svačinka. Po cestě to oceníme a za chvíli je obložená mísa téměř prázdná a pivo, které jsme si přivezli a otevřeli k jídlu skoro vypité. Anežka ochutnala České pivo a moc si ho chválí.