Nikdy nejsi příliš stará.
Vedl ji k pohovce za loket. "Příliš stará, že?"
"Ano," odpověděla, ale její drobný, kvílivý hlas ji prozradil. V tomto okamžiku rozhodně nezněla dostatečně stará, dokonce ani vlastním uším. Pravděpodobně nevypadala dostatečně stará, s bradou sklopenou k hrudi a oči, které se nemohly odlepit od podlahy. Co bylo nejhorší, hluboko uvnitř, v tomto okamžiku se necítila dost stará na výprask. Bylo těžké cítit se dospělá, když věděla, že za chvíli bude bez kalhotek a nad jeho koleny.
Nebo také ne! Tentokrát si nesedl na gauč jako obvykle. "Klekni," nařídil. "Na gauči."
S hlavou ve zmatku ho nechala, aby ji nasměroval nahoru na polštáře.
"Lokty opřené o opěradlo gauče," řekl. "Prohni záda. Chci, aby tvůj zadek byl vystrčený nahoru." Tvaroval ji do polohy – tlačící její záda do hlubší křivky, mírně roztažená kolena, zvednutá sukně přes boky – pak kýval. "Dobrá. Půjdu pro něco. Nehýbej se!"
Zírala na knihovnu proti zdi. Za gaučem, její uši sledovaly jeho kroky, když odešel z místnosti. Do chvíle, než znovu uslyšela jeho kroky, nemohla odolat, aby se nepodívala, co vlastně přinesl. Sekundu od dveří ji varoval: "Lépe budeš tam, kde jsem tě zanechal," a ona se včas otočila zpět do své pozice.
Než kolem gauče prošel, aby se na ni podíval, uviděla v jeho rukou velkou "dekorativní" dřevěnou vařečku.
Otevřela pusu, aby prosila: "Prosím, ne"
"Tímto to jednou provždy vyřešíme." Zamával na ni vařečkou. "Říkáš, že jsi příliš stará, abys musela přes mé koleno a dostala na holý zadek, jako malá holka? Říkám, dobře, dokaž to. Ukaž mi, že svůj trest sneseš jako velká holka."
Její oči byly přilepeny na Vařečku. "Brát to jako...?"
"Dobře výprask vařečkou. Bez zahřátí. A zůstaneš na místě a nebudeš dělat příliš mnoho povyku, protože jsi dost stará na to, abys se ovládala. Není to tak?"
"Já... Já, hm.…" Polkla, olízla si rty, její ústa byla najednou suchá, bez slov. Naposledy, když byla bita vařečkou, nejen že se svíjela jak had, ale snažila se utéct z jeho klínu; kopala a bojovala, jako by se topila.
Její nejistota se musela ukázat na jejím obličeji, protože se pousmál a řekl: "Ledaže bys chtěla vzít zpátky to své malé tvrzení? Že jsi na výprask postaru už moc stará? Možná bys byla radši, kdybych na tu vařečku zapomněl, stáhl ti kalhotky a vzal tě jen rukou přes koleno?"
Teď, když stála tváří v tvář mnohem horšímu, to opravdu neznělo jako špatná možnost.
"Tak co?" zeptal se.
Její tělo se zhouplo do pokrčených ramen.
"Když to vezmeš zpátky, vařečkou nedostaneš. Ale musíš se omluvit a přiznat, že ses mýlila. Musíš říct: 'Nedokážu přijmout trest jako dospělá. Stejně potřebuji naplácat přes kolena na holý zadek, jako malá holka."
"To je pravda. "
Její tvář se rozzářila. Žádné výprasky na světě nemohly být horší než to, že to musela říct nahlas.
" Takže? Jak to bude?"
Na jeho adresu zamumlala něco, jako když kočka mňouká.
"Co prosím?" Jeho prst jí naklonil bradu. Zeptal se znovu, jeho tón byl pomalý a odměřený: "Co to má být?"
"Já... já nepotřebuji..."
"Raději si buď jistá. Pokud mi řekneš, že přijmeš vařečku jako velká holka, a pak budeš tancovat, utíkat, cloumat, skončíme to pořádným tvrdým výpraskem přes kolena jako přídavek. Až se mi stejnak omluvíš, ale to bude ještě horší."
Celá se zavrtěla a přehrabávala se v mozku, aby našla třetí možnost. Nemohla, nemohla se dobrovolně rozhodnout říct ta trapná slova nahlas. Ale existovala opravdu nějaká naděje, že si zachová tvář, nebo by ta slova musela nevyhnutelně říct později a stejně by skončila přes jeho klín s holým zadkem, už rudým od vařečky?
Jeho ruka ji pohladila po vlasech. "Halo," nadechl se a jeho hlas zněl jemně. "Nedělej to. Nenuť mě, abych tě trestal za to, že jsi tvrdohlavá. Prostě přiznej, že ses mýlila, a nech si dát výprask přes koleno. Víš, že to potřebuješ."
To už bylo příliš. Nepotřebovala výprask, ať už jakýkoli. Byla přece zatraceně dospělá! Odstrčila jeho ruku a vyprskla: "Na to jsem už moc stará!"
"Dobře," povzdechl si a rezignovaně pokrčil rameny. "Tak tedy vařečka."
Obešel gauč z boku, postavil se na stranu k jejím bokům a poklekl jedním kolenem na polštář vedle ní. Jeho ruka spočívala na její páteři. Přes všechno její protestování kvůli rozpakům, ji dětinsky vzal přes koleno.
Vařečka jí poklepala na odhalenou kůži pod kalhotkami. "Vystrč zadek," nařídil jí. "Ještě víc. Dobře – zůstaň takhle."
Zadržela dech a čekala na první ránu.
MLASK! Dřevo tvrdě udeřilo do jedné půlky, pak do druhé. Zakousla se do rtů, aby ztlumila případný výkřik, a snažila se nohy pevně držet na místě.
Další dva údery. Další. Sotva se dostal k šesti, poprvé se napnula a vypadla z pozice.
„Zpátky do pozice," řekl. "Chceš být hrdinka? To znamená, že nebudeš kroutit zadkem a utíkat."
"Promiň," zamumlala.
"Promiň co?" Obzvlášť prudký náraz vařečkou jí přistál na hraně kalhotek a donutil ji nadskočit
"Promiňte, pane!"
"Zase ses pohnula. Už žádné varování. Až se příště pohneš, stáhneš si ty kalhotky."
Zatnula zuby, takže z ní vyšla jen tlumená stížnost ve formě kňourání. Údery pokračovaly v ostrých, rovnoměrných plácnutí. Zatínala prsty v pěst, jak bolest narůstala, a bojovala, aby omezila své boky na co nejmenší pohyby. Potom o něco méně titěrné. Pak...
"Tak dost," zafuněl. "Zbytek si odneseš na holý zadek."
"Ne, prosím," zakňourala, zaklonila hlavu, ale neodvážila se zvednout lokty. "Prosím, nemohla jsem si pomoct."
Jeho prsty se jí obtočily kolem jejího pasu. "Dívky, které se nedokážou ovládnout natolik, aby se při výprasku nehýbaly, si nezaslouží, aby si nechaly kalhotky." Stáhl jí tenké kalhotky dolů, aby zůstaly natažené přes půlku jejích stehen, a pak cosi utrousil. "Ještě nemáš skoro ani červený zadek."
Vařečkou ji plácl do nejspodnější části zadku, jen tak silně, aby se umoudřila zadek se jí prohnul. Jen tolik, aby to upoutalo její plnou pozornost na to, jak je odhalená, jak se musela chovat, aby dostala výprask. Jak se teď sama muže přesvědčit.
" Už jsi připravená to vzdát?" zeptal se a zrychlil tempo a sílu úderů – stále lehkých, ale opravdu začínajících pálit. "Jsi připravená se omluvit a přiznat, co potřebuješ?"
Bylo čím dál těžší se nekroutit: oheň, který jí plápolal po zadku. Z umrtvujících slov, která zoufale nechtěla vyslovit, ale s čím dál větší jistotou věděla, že se jim nevyhne.
"Nevím, proč jsi tak tvrdohlavá," řekl, a ještě víc zesílil své údery. "Je celkem jasné, že nemáš dostatek sebeovládání na to, abys sama zvládla výprask vařečkou.
"Prosím," žadonila, kroutila a napínala své boky. "Prosím, snažím se. Opravdu to bolí."
Uchopil ji za stehno, vrátil ji zpět na místo a pokračoval s vařečkou. "Sotva jsem začal, podívej se na sebe. Kroutíš se a prosíš jako dítě." Jeho rány se nesly v ustáleném rytmu, do něhož se bezmocně začínala roztancovávat. "Brzy skončíš nad mým kolenem."
"Ne, to není fér," zakňourala. "Nechci další výprask!"
"Mluvíš jako někdo, kdo ho potřebuje. Měla by ses brzy umoudřit a přiznat si to, jinak budeš mít hodně bolavý zadek, až to skončí."
Její odpověď vyšla v dlouhém naříkavém sténání, zatímco vařečka bubnovala dál. Stálo ji veškerou vůli, aby neskočila z gauče, nebo si nezakrývala zadek. Na ovládání hlasu, už jí nic nezbylo a matně si uvědomovala, že se z ní začal linout proud vysoko posazeného kňourání a proseb: "Prosím, neee, to bolí... Prosím, to stačí... Budu hodná holčička..."
Nakonec její ruka samovolně odletěla na zadek, aby si ho třela.
"Tak dost," vyštěkl a natočil ji za loket tak, aby se mu podívala do tváře. "Je čas..."
"Neeee..."
"Ano. Je čas vyslechnout si tvoji omluvu. Vydržela jsi ten výprask v klidu, jak jsi řekla?" Čekal. "Tak co?"
"Ne, pane," zamumlala.
"Tak co chceš říct na svou obhajobu?"
Nejtišší mumlání na světě.
"Mluv nahlas," nařídil.
Sotva vnímatelné lidskému uchu: "Omlouvám se."
"Omlouváš se za to, že jsi hrdá a tvrdohlavá a zbytečně jsem tě musel bít vařečkou přes zadek?"
Kývla, oči upřené na jeho nohy.
"Omlouváš se za lhaní, když tvrdíš, že jsi příliš stará na to, abys dostala výprask na holý zadek, na mém klíně jako malá holka, když je zjevné, že to stále potřebuješ?"
Nedokázala se včas ovládnout: pokrčila rameny. Byla to obrovská chyba a ona to věděla ještě dřív, než se nadechl, ještě dřív, než si sedl na gauč, chytil ji za zápěstí a škubnutím ji stáhl na svá kolena.
"Jsi dospělá žena," vynadal jí. Táhl ji za ruku, takže byla nakloněná mírně přes jeho stehno. "Použij svá slova! Za co se omlouváš?" Vzal vařečku, plácl ji přes zadek a znovu.
"Au, promiňte, že jsem byla tvrdohlavá! Au!" Praštila rukou o gauč, kterou nedržel, a on jí popadl, aby to zápěstí sebral a přidal ho do svého sevření. "Au! Omlouvám se, že jste mě musel bít vařečkou!"
"Podívej se na mě," přikázal jí a vařečkou jí poklepával a jezdil po zadku. "Za co ještě se omlouváš?"
Přinutila se mu podívat do očí. Bylo ohromně intenzivní sledovat, jak se dívá na jeho tvář "Omlouvám se, že jsem řekla, že jsem na výprask moc stará!"
"Jaký výprask? Co ještě potřebuješ?"
"Pořád potřebuji..." Ještě chvíli váhala, ta slova se jí stále ještě těžce vyslovovala do jeho tváře, i když měla zadek v jednom ohni." Au! Pořád potřebuji výprask přes koleno! Holý zadek přes koleno!"
"Jako malá holka?"
Vydala něco mezi zasténáním a zakňučením. "Jako malá holka."
Přestal jí poklepávat po zadku vařečkou a otočil její tělo k sobě a jednou rukou jí pohladil tvář.
"Jsi připravená přestat být tvrdohlavá?" zeptal se a jeho hlas se zklidnil. "Jsi připravená se mi pořádně omluvit? Teď už ta slova znáš."
Nešťastně přikývla.
"Podívej se na mě," řekl jemně a hladil ji rukou po zádech. "Podívej se na mě a řekni to. Nepotřebuješ, abych to s tebou znovu takhle probíral, že ne?"
"Ne, pane." Povzdechla si a cítila, jak se jí obličej rozpálil stejně jako zadek, když se přinutila zvednout oči. "Mrzí mě, že jsem byla pyšná a tvrdohlavá a Vy jste musel použít vařečku. A mrzí mě, že jsem řekla, že jsem na výprask moc stará."
"A pořád potřebuješ...?
Zavrtěla se na místě, ale udržela svůj pohled. "Pořád potřebuji, abyste mi naplácal... na holý zadek přes koleno... jako malé holce."
"To potřebuješ. Tak mi přelez přes koleno."
Trochu zakňučela. "Budete na mě mírný? Prosím? Už teď mě to bolí."
"A kdo za to může?"
"Já," hlesla.
"Jasně, a nevaroval jsem tě, že když budeš dál tvrdohlavá, půjdeš mi přes koleno se zadkem už jasně červeným? Musíš se poučit. Teď se přehneš jako hodná holka -" nasměroval jí na svá stehna "- a budeme trénovat to tvoje sebeovládání." řekl.
Mžourala na něj a otřela si rukou štípající zadek. "Co tím myslíte?"
S malým úšklebkem, a sevřeným žaludkem se naklonila přej jeho kolena. Vydechla poslední zbytky odporu a lehla si přes něj, zadek měla vystrčený přes stehno a obličej přitiskla do gauče.
Koleno pod ní přizvednul, aby se prohnula v zádech. Byla prohnutá jako luk. Jako by si říkala o výprask. "Tak. Takhle budeš držet."
Zasténala do polštáře a zavrtěla se, čehož okamžitě litovala – byla vystavená, vystrčená. Tohle její zavrtění jemu připadalo jako že dychtí po plácnutí.
Asi jí tahle poloha nebyla příjemná.
" Prosííím, Je mi to hrozně trapné."
"Co jsem ti říkal o tom, že jsi tvrdohlavá? Musíme zapracovat na tvé pokoře – a musíme zapracovat na tvém chování -, takže takhle zůstaneš i během výprasku a nechci slyšet žádné stěžování. Jinak se vařečka vrátí a já ti dopřeji něco, kvůli čemu se budeš svíjet a brečet. Rozumíš?"
Vzhledem k tomu, že jí v tuhle chvíli stejně nezbyla žádná hrdost, dovolila si trucovité, mrzuté zakňučení. Následovalo však rychlé vyjeknutí: "Ano, pane."
"Hodná holka."
Jeho ruka obloukem plácla přes její zadek a odrazila její zadek ještě výš do vzduchu. Ani ne minutu poté, co výprask začal, se jí po zadku opět rozlévalo pálení v plné síle. Možná by dokázala vydržet v klidu a potichu i při výprasku rukou, kdyby nic jiného předtím nedostala, ale ne s rudým zadkem od vařečky, který jí začal pálit. Bylo to, jako by ji někdo plácl přes spáleninu od slunce! Hulákala a tančila mu po klíně jako na Broadwayi.
"Ty nezvládáš být v klidu?" vynadal jí a nasměroval ji zpátky do polohy. "Budu muset znovu použít vařečku."
"Ne!" žadonila. "Žádnou vařečku!" O několik vteřin později se znovu svíjela a kroutila. Výčitky zaplavily její hlavu. Proč se tak bránila, proč byla tvrdohlavá, když dobře věděla, jak to dopadne? Chovala se jak rozmazlený spratek, chovala se hloupě, aby se vyhnula trapasu. Nakonec jí zbyl jen hořící červený zadek.
Tvrdá rána do místa, kde se zadek spojuje se stehny, jí téměř zvedla do vzduchu. Prudce vymrštila rukou a on ji přitiskl k tělu.
"Takový výbuch hysterie kvůli malému výprasku rukou," pokáral ji a vrátil se do klidného tempa. "Proč sis myslela, že jsi na to moc stará?
Pryč bylo její naivní snění o tom, jak si klidně nechá líbit svůj trest, zachová si důstojnost tím, že bude nehybně ležet a překousne bolest, a nikdy mu nedopřeje zadostiučinění, že ji uvidí, jak se svíjí. Bylo po všem: kroutila se, křičela, nestydatě žadonila a prosila. Nejspíš mu také předváděla pěknou podívanou, když se její holý zadek nekontrolovatelně vlnil na jeho klíně. Na ničem z toho nezáleželo.
Naposledy jí udeřil do každé půlky.
Pustil jí na zem, aby si klekla a odhrnul jí vlasy z uslzené tváře. Tady před ním klečel nový člověk, pokorný a uctivý. Sklonila hlavu a její pohled se lesklýma, pokornýma očima stočil z podlahy k němu.
Přitáhl si ji do pevného objetí a cítil, jak se její tělo uvolňuje. "Je mi líto, že jsem tě musel takhle potrestat, ale opravdu sis to zasloužila. Měla jsi spoustu varování."
Mlčky se zabořila do jeho košile: "Omlouvám se."
"Já vím, že ano." Pohladil ji rukou po zádech. "Ale už je po všem. Je to za námi. Teď už budeš hodná, viď?"
Cítil, jak se její dech zpomaluje. Cítil, jak se k němu tiskne. Zdálo se, že se na něm rozplývá.
Lehce se zavrtěla a trochu se pousmála.
Asi neodpoví, že bude hodná, nebo odpoví?? No to bude v dalším pokračování pokud bude zájem.
