Fuckemon 5

Budova arény vypadala z venku nevábně. Stála v části města, kde byly především sklady obchodníků, několik malých manufaktur a jatka. Obchodníci a dělníci proudili ulicemi, vozy rachotily po dlažbě a všichni se věnovali svým povinnostem tak zaujatě, že si Jack musel dávat pozor, aby nedošlo k nehodě. Sama aréna byla obehnána kovovým plotem, který ovšem postrádal obě křídla brány. Cihlový oblouk brány vedl na malý dvůr, kde byla k hlavní budově přilepena menší budova stájí, kterou si současný majitel nechal dodatečně přistavět k původní staré budově.

„Přejete si?“ chytil jeden z mužů, kteří stáli u brány a kontrolovali pozvánky příchozích, uzdu Jackova koně. Kdyby Jack stál, asi by si s mužem koukal zpříma do očí a v šíři ramen si taky neměli co závidět. Jack vytáhl průvodní list a mlčky ho muži podat. „V pořádku,“ přikývl neochotně muž, když si list důkladně prostudoval. „Ve stájích se postarají o Vašeho koně a někdo Vás doprovodí k panu Blackovi. Přeji Vám dobrou zábavu.“

Odnikud se objevil mladík, který si převzal od muže uzdu a s Jackem v sedle vedl koně ke stájím. Zde se Jacka ujal další mladík ve stejnokroji a se zdvořilou úklonou jej vedl do hlavní budovy a po schodech do chodby k lóžím.

Jak z venku byla budova polorozpadlou rujnou, uvnitř oplývala přepychem a luxusem. Ve vstupní hale byl na zemi koberec, který byl natažený i na schodech a ve všech chodbách. Stěny byly zdobeny dokonalými malbami zachycujícími fuckemony buď samostatné pózující, nebo zmrzlé uprostřed souboje. V hale bylo rozestavěno několik čalouněných sedaček a židlí, na kterých v družném rozhovoru seděli hosté arény se svými doprovody a mezi nimi pobíhali sloužící s podnosy plnými jídla a pití.

V lóži už čekal pan Black, který Jacka uvítal stejně přívětivě, jako se s ním předchozího dne rozloučil. Hostitel udržoval zdvořilou konverzaci, ale Jacka mnohem víc fascinoval prostor arény. Uprostřed se nacházelo oválné prostranství vysypané pískem a obehnané nízkou ohradou. U ní byly na obou stranách polstrované židle a stolky, které vzhledem k ostatnímu vybavení vypadali nepatřičně a obyčejně. Kolem středu byly v soustředných zvedajících se kruzích vystavěny boxy, poskytující divákům pohodlí a relativní soukromí, i když ne všechny byly obsazeny. V nejvzdálenějším kruhu s nejlepším výhledem se nacházely lóže zjevně patřící nejbohatším, nebo nejvýznamnějším lidem z města. Nad tím vším se klenul strop, který se ovšem utápěl ve tmě panující za oslňujícími reflektory.

„Měl bych otázku,“ pronesl nečekaně Jack a zarazil příval slov, která ze sebe krejčí chrlil. „Kdybych chtěl oblečení z kovu, uměl byste to?“

„Pro Vás, nebo Vaši selku?“

„Ne, pro Fénix.“

„Opravdu nezahálíte, ale opatrně, ať nepřitáhnete nežádoucí pozornost,“ káral Jacka s úsměvem Black. „Ale k Vaší otázce. Když mi poskytnete nezbytný čas, zajistím Vám i kovové propriety, bude-li to proveditelné. Přijďte za mnou do obchodu a udělám si náčrt…“

„Dámy a Pánové!“ přerušil jejich rozhovor muž stojící uprostřed arény, který se pomalu otáčel, aby byl ke všem návštěvníkům čelem. Alespoň na zlomek okamžiku. „Všechny Vás srdečně vítám na utkání mistrů loutkářů. Dnešní večer Vás čekají tři singl souboje. Rozdělení soupeřů určí los s předem vybranými fuckemony.“ Uvaděč ještě chvíli mluvil a představil všechny čtyři loutkaře, kteří vyvolali své Fuckie a hned poté došlo na rozlosování.

Jako první byl vylosován obtloustlý padesátník s mastnými prořídlými vlasy, který povolal Horalku, což byla dvoumetrová statná žena. Nebyla tlustá, ale rozhodně byla velká s náležitě kyprými tvary. Horalka na sobě měla silný kožený obojek s kovovými bodci, ale jinak byla naprosto nahá. Jako soupeře mu los určil asi pětatřicetiletou ženu s krátkými kudrnatými vlasy. Ta měla na své straně Honáka, drobného hubeného mladíka. Ten na sobě měl kožené holínky a postroj z širokých kožených řemenů se škrtícími kroužky kolem varlat a kořene penisu. Navíc byl ke kroužku na penisu připevněný dutý falus z černé gumy s dírkou na špičce, který mladíka znecitlivoval a ještě víc zvětšoval jeho přirození.

„Dámy a pánové, náš první souboj začíná!“ ohlásil uvaděč, když se oba soupeři postavili na malá pódia na vzdálených koncích oválu, se svými loutkami stojícími v písku před nimi a rychle odešel z kolbiště.

„Drtivý útok!“ vykřikl tlusťoch příkaz. Horalka se s křikem rozběhla přímo proti svému soupeři.

„To není moudré,“ poznamenal Black. „Chce využít ničivou sílu živlu země. Postrádá to však nápaditost.“

Žena na druhém pódiu se ušklíbla, zašeptala příkaz a její fuckemon se rozběhl proti blížící se hrozbě. Těsně před střetem se mladík přikrčil, protočil se na patě, čímž se dostal z cesty, a nastavil Horalce nohu. Ta nestihla zareagovat. Zakopla, spadla a setrvačností klouzala ještě několik metrů po písku. Mladík se odrazil, skokem překonal vzdálenost ke zvedající se Horalce, chytil ji za vlasy a kolena jí zabořil pod žebry do zad. Horalka zařvala vzteky a odpružila se silnými pažemi. Honák se hbitě prosmýkl pod jejími zády těsně předtím, než by jej přimáčkla k zemi. Tlusťoch zlostně vykřikl rozkaz.

To ovšem žena na druhé straně očekávala a byla připravená. „Rodeo!“ přikázala klidným, ale nesmlouvavým hlasem, když se Horalka překulila na všechny čtyři, aby mohla vstát. Mladík, který stál přímo před ní, udělal dokonalou hvězdu a jako oporu použil Horalčinu hlavu a páteř mezi lopatkami. Plynule se přetočil a naprosto lehce vrazil svůj penis do její neuvěřitelně vlhké kundičky. Pevně ji chytil za vlasy, až jí hlavu bolestivě zvrátil dozadu. Volnou ruku jí jediným přírazem zasunul mezi macaté půlky a sevřel v pěst. Nohy vytočil do neskutečné polohy a pevně se zaklínil na jejím těle. Žena křičela vzteky a ze všech sil se snažila mladíka shodit jako opravdová divoká klisna. Její snaha však byla bezvýsledná. Čím víc sebou házela, tím divočeji se Honák uvnitř ní zmítal.

„Už je konec,“ pronesl klidně Black jako by tento výsledek očekával. „Z rodea Guinevřina Honáka není úniku. Ne nadarmo je několikanásobnou mistryní této arény.“

Jack se na něj podíval mírně vyvedený z rovnováhy. Nečekal, že ta nenápadná žena na podiu by mohla být mistryní a cítil se i trochu dotčený, že mu Black neřekl, čí zápas sleduje. Jack měl o krejčího prohlášení jisté pochybnosti, jak se však ukázalo, nemýlil se.

Trvalo to ještě několik minut. Zbrunátnělý tlusťoch řval rozkazy, které se Horalka snažila zoufale plnit, ale s mizivou šancí na úspěch. Její vzteklý křik se změnil v slastné vzdychání, což ohlašovalo její blížící se orgasmus. Nakonec vysílená klesla do písku, do kterého se vsakoval vytrysklý proud jejich šťáv.

Poražený muž nečekal na vyhlášení, které uvaděč odříkával. Povolal zpět svoji fuckemonku a zlostně oddusal pryč aniž by poblahopřál vítězce. Uvaděč nechal rychle nastoupit další dvojici a zahájil druhé utkání. Jackovi přišla jeho snaha zakrýt nevychované jednání úsměvná.

Soupeři druhého zápasu byly muži průměrně vysocí, s obyčejnými rysy a oběma bylo kolem čtyřiceti let. Jeden povolal Dryádu. Drobná štíhlá dívka stála naprosto bez hnutí a smaragdově zelené oči upírala přímo před sebe. Zelenkavé vlasy protkané blonďatými pramínky sahající jí až po dokonale oblý zadeček za ní vlály jako by si s nimi pohrával vítr. I její kůže lesknoucí se potem měla lehce nazelenalý odstín. Dryáda byla úplně nahá, ale po celém těle se jí pnuly šlahouny nějaké rostliny s drobnými lístečky, které zakrývaly intimní místa jejího těla a zároveň jí ho i dokonale zdobily. Proti ní stála Stříbrný vánek. Asijsky vypadající dívka měla ty nejčernější vlasy, jaké Jack kdy viděl. V oválné tváři s jemnými rysy zářily nepřirozeně jasné ledově modré oči a smyslně rudé rty. Na sobě měla černé sametové minišaty zdobené zlatými lemy a ornamenty.

„Tohle bude mnohem vyrovnanější a zajímavější utkání,“ naklonil se k Jackovi Black.

V aréně vládlo napjaté očekávání. Obě fuckemonky stály jako sochy, zatímco jejich majitelé se upřeně a mlčky pozorovali.

„Popínavé rostliny!“ zavelel jeden z mužů.

Dryáda udělala několik ladných kroku. Jackovi se zdálo, jakoby v každé její stopě na dobu mrknutí oka zahlédl mechovou podušku. Dryáda plynulým pohybem nakreslila ve vzduchu ornament a zabořila prsty do písku. Ze země kolem Stříbrného vánku vyrašily šlahouny popínavé rostliny, které byly každým okamžikem delší, silnější a sápaly se po ní. Její loutkař vydal rozkaz. Vánek se roztočila na špičkách kolem své osy a přitom vyfukovala vzduch mezi mírně pootevřenými rty. Šlahouny se po ní blesku rychle natáhly s jasným záměrem zmocnit se jí, znehybnit ji a vymačkat z ní veškerou touhu bojovat. Místo toho se kousek od ní zastavily, jakoby narazily na pevnou neproniknutelnou zeď. Šlahouny pokryla jinovatka, která se změnila v nejsilnější mráz, který po nich rychle sestoupil až pod zem. Dryáda vykřikla a vytrhla ze země mrazem popálené prsty.

„Vánice!“ Stříbrný vánek nezaváhala, načrtla symbol, který bíle zazářil a vzápětí se proměnil ve sněhové vločky ženoucí se rychlostí vichřice na Dryádu.

„Zakořenit!“ vykřikl Dryádin loutkař v poslední vteřině.

Dryáda se zabořila chodidly do písku, než se ale stihla chytit i rukama, udeřil do ní vítr a ona padla na záda a nemohla se hnout. „Udeř!“ Dryáda se snažila vstát, ale po několika marných pokusech svoji snahu vzdala a zaútočila. Ze země se vynořil kořen a udeřil Vánek do zad dřív, než stačila ona, nebo její loutkař zareagovat. Rána vyvedla Vánek ze soustředění a sníh drtící její sokyni začal ustávat. Dryáda se vztyčila a zabořila do země ruce. Okamžitě kolem Vánku vyrazily ze země další kořeny a obmotaly se jí kolem rukou, nohou i trupu a nadzvedli ji ze země.

Jack čekal, jaký příkaz Vánek dostane. Její loutkař však uvolnil svůj postoj, napřímil se a mlčky přikývl.

„Skonči to,“ rozkázal muž na druhé straně se spokojeným úsměvem.

Dryáda se ani nepohnula, zato kořeny ožily. Ty, které držely Vánku nohy, se od sebe začaly pomalu vzdalovat, takže je za chvilku měla bezmocně se zmítající dívka široce roztažené a po celou dobu jí trýznilo vědomí toho, co přijde. Několik malých jemných kořínků se jí zamotalo do vlasů a tak ji celou dokonale znehybnily. Ze země se pomalu vynořily dva silné kořeny, které pomalu přejížděly Vánku po hebkých stehnech jako ruce milence a nezadržitelně mířily pod lem šatů. V aréně vládlo napjaté ticho, i když všichni věděli, co přijde. Kořeny se na moment vynořily, aby se hned se silou zarazily do obou nebožaččiných otvůrků. Diváci propukli v nadšený jásot a pohltily tak Vánčin bolestivý výkřik. Dryáda právě na toto čekala. Ze země vystřelil další kořen a rychlostí blesku zajel až hluboko do krku a dokonale tak poraženou dívku umlčel. Všechny tři kořeny začaly rytmicky přirážet. Výsledek byl nezvratný.

Vánku stékali po tvářích proudem slzy a v očích se jí i na vzdálenost, která je s Jackem dělila, viditelně zračilo zoufalství a beznaděj. Její loutkař stál se sklopenou hlavou. Zjevně doufal ve výhru, ale nezuřil z prohry tak, jako jeho předchůdce. Dokonce se zdálo, že má svoji fuckemonku rád a její utrpení ho tíží. Jacka napadlo, že je asi dobře, že Fuckiové nepotřebují dýchat jako lidé, protože lidskou dívku by takovéto brutální znásilňování hrdla dozajista zabilo.

„Úchvatný zápas že?“ naklonil se k Jackovi Black. „Souboje vody se zemí jsou vždy impozantní. Snad i lepší, než s elementem ohně.“

„Dámy a Pánové!“ ujal se slova opět uvaděč. „Ve finálovém zápase se utkají vítězové předchozích soubojů. Prosím přivítejte potleskem Lady Guinevru a pana Malcolma!“ Oba jmenovaní za potlesku vystoupali na pódia a jejich fuckemoni zaujali svá místa na písku.

„Koho typujete za vítěze, pane Scote?“ Black si podal z tácu jednohubku, ze které začal odkusovat drobné kousíčky.

„Malcolma!“ vyhrkl Jack hlasitěji, než měl v plánu, takže se po něm několik hostů v okolních lóžích popuzeně ohledlo a dokonce i Lady Guinevra po něm střelila pohledem. Jack zčervenal a snažil se vypadat co nejmenší, což při jeho postavě vypadalo komicky.

„Zemětřesení a udeř!“ rozkázala žena ještě stále s pohledem upřeným na Jacka a teprve, když se začala země otřásat, odvrátila pohled ke své loutce.

„Zakořenit!“ vykřikl Malcolm, Driáda však nebyla schopna udržet rovnováhu, takže ji Honák zastihl naprosto nepřipravenou. Několika rychlými údery do prsou ji začal tlačit k jejímu pánu. Dryáda reflexivně trhla hlavou, její vlasy udeřily do mladíkovy hrudi a zanechaly na ní šrámy jakoby od trnů. Honák překvapený obranou přestal útočit a na zlomek vteřiny Dryádu jen sledoval, i to však stačilo.

„Zakořenit!“ zkusil to znovu Malcolm. Dryádě se podařilo zachytit v písku chodidly. „Vichřice!“ V aréně se zvedl vítr, který začal kroužit kolem Dryády a postupně zesiloval a mířil proti Honákovi. Odnikud se v něm začalo objevovat listí a drobné větvičky, které do Honáka začali silou narážet a tlačit ho zpět.

„Rodeo!“ přikázala Guinevra. Mladík se vymrštil do vzduchu, takže se dostal nad útočící vítr a jeho skok jen neomylně směřoval přímo k cíli.‘

„Ochrana lesa! A hned na to udeř a spoutej!“ Mezi oběma soupeřícími fuckemoni v mžiku vyrostla řada statných stromů, do kterých Horal tvrdě narazil. Mladík při pádu k zemi předvedl několik akrobatických prvků a dopadl na nohy, i když na moment ztratil rovnováhu. To však nehrálo roli, protože sotva se dotkl země, nohy mu podrazily kořeny, které jej okamžitě lapily a přimáčkly k zemi.

„Gratuluji k vítězství,“ pokývla Lady Guinevra Malcolmovi, zatímco se její fuckemon ještě zmítal v sevření. Arénou zašuměly překvapené hlasy, protože mnozí diváci viděli úniky Guinevřiných loutek z mnohem horších situací a mnohým, včetně Malcolma, bylo jasné, že Guinevra se sama rozhodla přenechat vítězství svému protivníkovi.

Než sestoupila z podia, neodpustila si rychlý a tvrdý pohled na Jacka, který jej přímo vyzíval k reakci, která by Guinevru opravňovala jej vyzvat k souboji.

„Dámy a pánové,“ halekal uvaděč. „Viděli jsme dnes řadu napínavých zápasů a překvapivých konců! Prosím o potlesk pro všechny účastnící se mistry loutkáře a obzvláště pak pro našeho vítěze mistra Malcolma a jeho Dryádu! A i když dnes již zápasy skončily, párty nikoli, proto Vám všem přeji příjemnou zábavu!“ Po těchto slovech se vyvolávač uklonil a zmizel z arény, jako by v ní nikdy nebyl.

„Co říkáte na zápasy?“

„Velmi zajímavé, pane Blacku. Někdy bych si rád zkusil, jaké to je stát dole v centru dění,“ přiznal se s trochu zasněným pohledem Jack.

„To vám velmi ráda dopřeji!“

Jack se instinktivně otočil a hleděl do chladné, ale půvabné tváře Lady Guinevry.