Nevěra jako lék

Příběh, o který se s vámi podělím je starý sotva několik neděl. S manželkou máme pohodový a harmonický vztah už čtyři roky a asi před rokem jsme se jej dohodli završit manželstvím. Jasně,
sem tam se objeví nějaká bouřka a umíme být oba hodně emotivní, ale vždy se nám i díky opravdu upřímné lásce, kterou k sobě chováme, podaří najít celkem rychle cestu ven z problémů a užívat si života bok po boku. Nebudu psát že jsme
„atraktivní pár“, protože z pohledu podstatné části vás, čtenářů, to dnes znamená odbarvené blondýny, nagelovaná číra a postavy, které okolí naznačují,
že společné návštěvy fitka jsou pro nás samozřejmostí moderního způsobu života.
Na druhou stranu, určitě se nás nikdo nemusí bát, rádi sportujeme, dobře se najíme i pěkně oblékneme, vzhledem k naší výšce nám indexy hmotnosti hlásí
„vše v pořádku“.
Co se našeho sexuálního života týká, prakticky vždy, když
si najdeme čas, prožíváme krásné chvíle, které si mohou dopřávat dva naprosto odevzdaní si lidé, kteří se již nějakou dobu znají a ví, jak svého partnera potěšit. Přesto náš sexuální život začal trochu pokulhávat se změnou mé práce.
Potřeboval jsem nový impuls, ale vzhledem k pohodovému stylu života, na který jsme byli zvyklí, jsem si asi ukousl příliš velké sousto a z dostatku
času, který jsme do té doby na sebe měli, se společné chvíle staly rázem nedostatkovým zbožím. Asi vám nemusím dlouze popisovat, jak se cítí člověk, co se vrátí po devíti hodinách domů z práce, cestou stihne ještě koupit chleba a za provolání pozdravu do místnosti už přemýšlí o tom, že ten počítač musí večer ještě přece jen zapnout a zkontrolovat, zda čísla v posledním sloupci sedí
s podklady, které dostal od kolegy těsně před odchodem. Pocitů je mnoho,
ale zatímco byste se viděli nejraději v křesle, chvilku „vypnutí“ po dobré
večeři, chuť skočit do postele pro nějaké ty něžnosti, kterou vaše partnerka očividně má, je u vás na místě potřeb a chutí až někde po první pětici priorit.

Takto naše dny plynuly asi dva měsíce, kdy se mě partnerka všemožně snažila „oživit“
a připomenout mi, jak důležité pro ni je, abychom si na sebe čas našli i my dva. Já se snažil, seč síly stačily, někdy s většími úspěchy, někdy s menšími.
Nemůžu říct, že by se mi snad nepostavil nebo bych vyloženě „selhal“, ale ta otevřená radost, vášeň a uvolnění nám prostě oběma scházeli. To vše se změnilo toho dne, kdy mi zavolala do kanceláře, že by se mnou potřebovala něco chvíli probrat. Byla asi jedna hodina odpoledne, zrovna jsem se vrátil s kolegy z oběda zpět ke svému počítači a přihlásil se do programu, jehož výpočty slušně živily naši malou rodinu. Lucka začala opatrně, ptala se, jak se mám, ale z jejího hlasu byly cítit rozpaky a napětí. Nedočkavě a napůl myšlenkami u zobrazených oken na ploše monitoru jsem po jejích obecných dotazech, jak se mám a kdy se dnes asi vrátím, vyštěkl, jestli něco potřebuje nebo co se děje. Na její slova už do konce života nezapomenu, a přestože mi bylo, jako by mnou projel blesk,
staly se nakonec tím nejsladším, co si kdy zopakuji jen tak v hlavě pro radost, když mám chuť se trochu „nabudit“. V zásadě šlo o to, že se domluvila se svým známým s němčiny, že mu půjčí materiály z posledních dvou hodin,
které zmeškal kvůli služební cestě, a navrhla mu, aby se pro ně stavil k nám domů. Stále jsem nechápal, proč mi takovou banalitu popisuje po telefonu. „Víš,...“
nastala opět chvilka ticha, „..chtěla bych jej zkusit svést“. Hrklo ve mně, „..cože?!“.

Překvapivě jsem odtrhnul oči z monitoru, ale na hlásku do telefonu se nezmohl. Na moje ticho reagovala postupným ostýchavým vysvětlením. „Udělám to jen, pokud by se ta myšlenka líbila i tobě, vím, že jsi o tom dřív mluvil a třeba by nám to pomohlo, láká tě to ještě tak moc, jak jsi mi říkal?“. Byla pravda, že asi před půl rokem, jsem se jí v nějaké slabší chvíli svěřil se svými fantaziemi, které někdy zahrnovaly i někoho třetího, ale myslel jsem, že její reakce byla odmítavá. „Ne, jen zdrženlivá, dost jsi mě tím překvapil a musela jsem si to přebrat, ale sem tam jsem na to od té doby taky myslela“,
zněla její odpověď. Bylo mi čím dál trapněji, že jsem toto polohlasem řešil v kanceláři,
sice zaplněné běžným ruchem a polohlasem, ale stále před kolegy. S telefonem u ucha jsem vyrazil ke schodišti, kde budu mít snad větší klid. Ty nekonečně
dlouhé vteřiny ticha jsem přemýšlel, jak ji odpovědět. V hlavě mi vířily myšlenky od „to nesmíš“ až po „panebože ano“. „Jestli tě to už neláká, tak to prosím řekni“, prolomil Lucčin hlas ticho. Pročísl jsem si prsty vlasy a reagoval „ale ano, snad i láká, ale myslel jsem, že bychom byli,..tři, rozumíš,
tohle se mi moc nezdá“. „V pořádku, byl to nápad, spontánní nápad, říkala jsem si, že třeba bychom si i my pak udělali hezký večer“, odpovídala Lucka. Ani nevím, kde se to ve mně bralo, ale prakticky jsem ji přerušil svým rychlým „počkej,
já jsem nechtěl říct vyloženě ne,..já jen, že jsem chtě být asi u toho“. Potichu se do sluchátka zasmála a ptala se, „tak ano nebo ne, žádná další odpověď není
a myslím, že napoprvé to bude lepší, když budeme sami“. „Ano,..miluju tě a tak,
tak jak moc se mi teď klepou kolena a váhám, tak moc mě ta představa láká“,
odhodlal jsem se svěřit se se svými okamžitými pocity. Následovala chvilka ticha a její „tak fajn, to jsem chtěla slyšet, taky tě miluju, ještě se ti ozvu, zatím ahoj“. Po mém „ahoj“ tak rychle zavěsila telefon, až mě to překvapilo. Nevím, co jsem ještě čekal, asi nemělo cenu to víc rozebírat a hodnotit, „prostě to buď udělat, nebo ne“, běželo mi hlavou. „Kdo je ten Roman?“,
běželo mi hlavou. „To k nám přijde domů?“, jak jinak.
Nebyl jsem schopný
soustředit se na práci, najednou jsem ji strašně chtěl, kdyby tu byla, snad bych z ní i strhal oblečení a vášnivě ji pomiloval,..prostě ji schoval do náruče před ním. Nedovážil jsem se jí volat, telefon měl před sebou, snažil se komunikovat s kolegy, ale v hlavě měl stále jen to samé,...ona,
obavy, vzrušení, strach, napětí. „Ano, konečně“, zavolala ona. Bylo asi půl
čtvrté. „Roman je na cestě, řekla jsem mu, o co mi jde, jen jednou,...být nevěrná,..ví, že to víš“. Byl jsem pořád zmatený, žaludek se mi svíral při každém slovu a snad v celém těle jsem zažíval to vzrušující mravenčení,
které jsem už nějakou dobu neznal. „Já, víš,...“, nevěděl jsem, jak začít, „co je to za chlapa, ten Roman“, zmotal jsem se aspoň na něco konkrétního. „Fajn,
chlap, nemusíš mít strach, je milej, trochu starší, ale v pohodě,..domluvila jsem to už telefonem, postavil se k tomu jako chlap“, dodala a rozpačitě
se zasmála. „Zavolej mi prosím ještě“, poprosil jsem ji. Slíbila mi to a rozloučili jsme se. Místo zavolání jsem dostal ve čtyři hodiny smsku „vše v pořádku,
miluju tě, ozvu se“,..nic víc. Volal jsem ji zpátky, ale telefon jen vyzváněl. Zbytek
času v práci jsem nebyl schopný ničeho. Brouzdal jsem po zpravodajských webech, čistil fotky na flash disku,..prostě jsem se nedokázal odpoutat od myšlenky, co se asi děje u nás doma. O půl šesté jsem dostal další smsku „čekám tě doma J, „
stálo v ní. Rychlostí blesku jsem odpojil notebook, stroze se rozloučil a pospíchal ke garáži. „Jen klid, ještě někoho cestou ťukneš a bude po večeru“,
běhalo mi hlavou, ale myšlenky na ni, jeho, nás, mi stále zaměstnávaly celou hlavu.
Konečně, už jen pár pater jízdy výtahem a moje klíče šátrají v zámku.
Z bytu jsem uslyšel hudbu, od dveří jsem viděl, jak se sklání nad pracovním stolem. Srdce mi bušilo a v puse jsem měl vyprahlo. „Ahoj“,
vypravil jsem ze sebe chraptivě. „Ahoj“ odpověděla mi a šla mi naproti.
Políbila mě. „Má tak vlhké vlasy ze sprchy?“, napadlo mě. Její rty byly studené,..druhý, slaný polibek na lesknoucí se tvář vysvětlil, že má žena právě
nevyšla ze sprchy, ale kůži a vlasy ji pokrývají čerstvě zasychající kapičky potu. „Luci, já...“ nevím, co jsem se snažil říct, ale zastavila mě polibkem na
ústa. „Přišel? Byla jsi s ním?“ Místo odpovědi mi byl další polibek. „Tento večer bude jen náš, souhlasíš?“ Zeptala se a nejnevinněji, jak dovedla, mi pohlédla do očí. Vedla mě do ložnice. Že tam opravdu byl, jsem poznal z rozházených peřin a několika skvrn na prostěradle, které však dle mého soudu nebyly od něj.
Vedle postele ležel balíček kondomů, které používáme při našich „análních začátcích“
a vedle něj několik roztržených obalů. „Strašně tě chci“, řekla mi, když jsem očima přejížděl ložnici a jemně mě kousla do rtu. „Nechala jsem to tady přesně
tak, jak to bylo“, usmála se a čekala na mou reakci. V těžkém vzduchu se mísil její parfém a nějaká cizí vůně. „Měla jsi orgasmus?“, zeptal jsem se naprosto hloupě, ale chtěl jsem to strašně vědět, chtěl jsem vědět, jestli někdo cizí dokáže to, co dřív jen já. Překvapeně se na mě podívala. „Ano, řekla upřímně s letmým úsměvem a rozpačitým pohledem na prostěradlo. „A ráda bych“,...na chvíli se odmlčela, „další i s tebou“. Znovu se na mě otočila.
To, co následovalo, byl asi ten nejvášnivější sex, jaký jsme kdy měli. Byl rychlý, tvrdý, líbání přecházelo do kousání po celém těle. Líbal jsem slanou kůži své ženy, která před dvěma hodinami patřila jinému, všiml si červených skvrn na zadečku, podrážděné kůže nějakým plácnutím,.. já to nebyl. Posledních několik přírazů, společné výkřiky a... už byla i moje. Bez slov jsme leželi vedle sebe, oddychovali a vážné pohledy plné zamilovanosti přecházely v úsměvy a žhavé polibky.
Od toho dne máme zase sex pravidelnější a o kus vášnivější.
Musím přiznat, že tato událost byla pro mě obrovským impulsem. Tato zkušenost mi,
nám, změnila život a probudila v nás opět to nejkrásnější, co si dokážeme dát. Stále na to oba myslíme a vzpomínky i fantazie nás opět dovedou vydráždit k neskutečným zážitkům. Nikdy bych neřekl, že my, slušní a spíše konzervativní lidé, budeme schopni překročit hranici vlastní intimity a udělat něco naprosto bláznivého. Upřímně se milujeme a dokazujeme si to drobnými radostmi každý den. Je to jen důkaz toho, že nevěra nemusí být vždy zničující.