První máj!

Obvykle píši povídky o mě a mém chlapovi, ale tenhle příběh bude trošku z jiného soudku.

Nepřestávám na Tebe myslet, už
asi ani nikdy nepřestanu. Byl jsi ten kdo mi ukázal svět. Někdo,
kdo vzal patnáctiletou holku za ruku až na kraj světa. Tak jsem se tenkrát cítila, nezapomenu. Nikdy na Tebe nezapomenu.
Psal se rok 2008 a já s mou černovlasou, prsatou a drzou kamarádkou jela oslavovat konec té ošklivé zimy. Upálit čarodejnici a přivítat příchod jara. Opéct si buřtíka, dát si vínko.. Užijeme si pohodu. Plánovala jsem, ale hned po cestě na zastávku do jedné
nejmenované vesničky nás zastavili dva muži zákona v čele s blondýnkou. Co chtějí, koukli jsme se na sebe a ač jsme věděli,
že jsme přešli semafor na červenou dělali jsme, že nic nevíme.
Tak vy nevíte holky? Ještě nenaskočil zelený
panáček a vy už jste se hrnuli na přechod. No to víte,
pospícháme na autobus..Batohy plné flašek, v kapse pár drobných a oni, že to máme za 200. Každá.. Néé páni policajti, přeci by už žádná auta nejela, my to tu známe. Nebylo nám to nic platné.
Ukažte nám občanské průkazy, ale hoši, blondýnka sbalila naše občanky, vrátila nám je, popřála nám krásné
pálení čarodejnic a my šli vysmátý na autobus.
Na autobus co nás odveze tam, tam kde bude i ten koho tak miluju a ten kdo o tom nemá ani ponětí.
Opiju Veru a vyspím se s ním, smála jsem se a s nadšením říkala svůj plán kamarádce. Ta se však jen zasmála. Jsi trdlo, oni se milujou, zapomeň už na něj.

Nemůžu, já prostě nemůžu. Dva roky jsem se snažila "odmilovat"
a nešlo to. Nejde to a nikdy nepůjde.
Oheň hoří, my jsme všichni trošku opití a já na něj koukám, koukám jak líbá
svou holku, mojí nejlepší kamarádku, kamarádku, která věděla,
že ho miluju a začala si s ním. Svině. Ty svině, řvu na ní a chce se mi brečet. Klid kámoško, poplácá mě moje černovláska po ramenu.
Piju dál a mám lepší náladu. Nebojím se za ním jít , konečně po dvou letech, posilněná samozřejmě alkoholem mu vyznávám lásku. Vyznávám lásku? Nebo se ho snažím jen svést? Moje ruce rozepínají zip u jeho kalhot a já nechápu jak jsme se dostali až sem.
Až sem.. My jsme se vlastně nikam nedostali, jen já, opilá sedmnáctka se snažím sbalit kluka mé
kámošky. A je mi to jedno. Miluji ho, chci ho.. Šílím z něj..

On mi, ale mou ruku vrátí zpátky, pohladí mě a odejde. Tak nic,
myslím si, i když jsem jeho chování nechápala, nechal by se.. Já
ho dva roky miluji a on by se nechal.. Na co jsem čekala.. Na co?
Už
je vidím zase spolu, sedí mu na klíně a on jí líbá. Chce se mi brečet.
Překonám se a jdu za ní, přece je to má nejlepší
kámoška...Nebo není?.. Byla, teď si mě nevšímá.. Jsem tam sama s poměrně cizími lidmi a s ní a s nim, kromě jich a mé
prsaté kamarádky tu skoro nikoho neznám, to mi ovšem nebrání
seznámit se, že?
Leju do ní panáka za panákem. Je opilá,
dost. Jde domů, respektive k němu.. Sama...Ona jde fakt sama? Žasnu nad tím, jak se mi můj ďábelský plán povedl, i když jsem to předtím jen tak prohodila.
Veru tam není, je tam sám.. Tahám ho za ruku ať jde se mnou doprovodit černovlásku.. Chce jít domů.. A on šel.. Držíme se za ruce...Jak to??? Nechápu.
Ona mi odjela a já tam zůstala jen s ním, před barákem kde spí jeho slečna a moje nejlepší kamarádka. Ne, není nejlepší když mě
tak zradila..
Něco jsme nedokončili, vede mě za ruku kluk kterého miluji. A já nevím kam.. Do baráku, na schody? Opře se o zeď... Co teď.. jsme tu samy...Rozepínám mu kalhoty, beru si do pusy jeho ztopořený péro a nějak tomu nemůžu uvěřit.
Rozdáváme si to, hodinu.. Dvě.. V noci na schodech v bytovce..
Fešné místo..Mě to, ale přišlo romantický, zatraceně
romantický.
Poté se vracíme k ohni, každý sám , každý se svými myšlenkami a přesto nás něco spojuje. Něco co on nemůže nikomu říct. A já? komu to mam říct, když moje nejlepší
kamarádka je jeho holka.
Pojď se mnou, zatáhne mě pod nejbližší rozkvetlí strom...Vlastně ani nevím kam mě táhne,
každopádně mě začne líbat a na krk mi váže korálky. Poté
odchází domů a já spát..Do stanu kluka, se kterým jsem se ten večer zkamarádila. Ještě , že stan má dvě "místnosti".
Haha 1. května 2008, probouzím se do prosluněného rána, jdu si sednout k ohni za lidma, kteří mi už vlastně nejsou tak cizí,
ale v hlavě mam jedno, jen to co se vlastně v noci stalo.
Spali jsme spolu, my se spolu vyspali, neuvěřitelné. Když si ale sáhnu na krk, který mi zdobí korále od něj, vím, že to nebyl jen sen.
Jedu domů...Procházím kolem bytovky, kde teď spí moje nejlepší kamarádka a vedle ní on..Ten, kterej mě v noci šukal,
ten kterýho tak strašně miluju..
Nezapomenu..
Od té doby jsme spolu byli na každého prvního máje.. Líbali jsme se pod smrky, v seníku.. Všude kde to šlo a vůbec ne pod rozkvetlími stromy.
Teď už ne, teď jsem 4 roky štastně zadaná a on vlastně taky. Přítelkyni sice vyměnil, ale podváděl by stejně
a já? Já odolávám i když je to těžké.
Miluji člověka se kterým žiju. Nebudu to měnit.
Nevyšlo nám to kotě, ale pokaždé, když se bude psát 1.5. vzpomenu si na nás.

Bohužel...
Kdo dočetl mou "povídku" do konce tomu děkuji. Píši jak prase a nestydím se za to. Píši tak jak to cítím. Chtěla jsem napsat romantickou povídku o tom, jak mě
políbil kluk kterého miluji a kdy jindy než na 1. máje. Bohužel se z povídky stal spíš vejšplecht mejch citů a popisování
situace..Opravdu píši tak jak se stalo, ale nevím zda se to vůbec dá pojmenovat povídka.

Krásný
den všem ;)
Dendulka