Smuteční hostina

Příběh,
který Vám budu vyprávět, není smyšlený. Toto léto se mi skutečně přihodil. Pozměnil jsem jen detaily, aby nebylo možno poznat skutečné osoby v něm vystupující. Ovšem jeho děj, a hlavně závěr, je to, co je skutečné a je tím, kvůli čemuž mi teď neustále hučí v hlavě jako v úlu.
----

"Tak povídej, Mirku, jak se v tý Praze máš a co že se u nás ani neukážeš," šťouchla do mě tetka Vaněčková z mé rodné
vsi. Měla pravdu - už dlouho jsem se neukázal – až jsem se za to styděl, že i na nejlepšího kamaráda z dětství jsem si vzpomněl, až když mi domů přišlo smuteční oznámení. „To víte teta, samá práce, na zábavu a návštěvy mě moc času nezbyde," odpověděl jsem neurčitě. Odpověď dost chabá,
ale postačila, tetka mi již beztak nevěnovala pozornost a vesele se bavila se sousedkou po druhém boku. Pozoroval jsem kolem sebe mumraj smuteční hostiny konající se na fotbalovém hřišti, kde se v „popelnici" otáčelo sele, zatímco v budově
fotbalového klubu točili pivo a nalévali štamprlata na památku zesnulému. S přibývajícím alkoholem v krvi smutečních hostů
dostávala hostina stále veselejší ráz a vzpomínky na mého kamaráda Láďu, který se před týdnem zabil v autě, byly provázeny vyprávěním nostalgických i veselých příhod. Cizinci by stále veselejší ráz hostiny mohl připadat k nebožtíkovi neuctivý, ale já jsem si ještě pamatoval, jaké to tu bylo, když
jsem to tu před osmi lety opouštěl – a věděl jsem, že místní
jsou prostě takoví zemití a nic špatného v tom není.
Ostatně,
to bylo i příčinou mého zahanbeného pocitu. To že se vytratím na práci do Prahy a neukážu se celých dlouhých osm let – a i tenkrát to bylo jen na dva týdny, kdy jsem se zastavil z Prahy po
čtyřech letech. Tenkrát jsme si s Láďou skvěle zavzpomínali na dětství s ohníčky a stavěním bunkrů i rybařením na místním rybníku i na řece... a radost nám nezkalilo ani to, že jsme museli mít sebou Láďovu třináctiletou sestru (o devatenáct let mladší než já a o osmnáct let mladší než Láďa sám –
přihodila se rodičům neplánovaně, krátce po jejím narození
zemřel Láďův otec, takže si jej ani nepamatovala), protože jejich maminka byla v nemocnici. Mě tehdy navíc doprovázela má
současná manželka – tehdy přítelkyně – které jsem krajinu svého dětství líčil v superlativech. K mému zklamání ji pramálo nadchnula a dokonce byla celou dobu vysloveně rozladěná a otrávená; po návratu mi sdělila , že doufá, že ji do „té
prdele světa" už nebudu znovu tahat. Krátce nato jsme se vzali a v dvouletých odstupech se nám narodily dvě děti a já
zapadl do rutiny práce-hypotéka-rodina. Na téma výletu do mé
vesnice jsem narazil jen párkrát, ale manželka reagovala vždy tak nakvašeně, že jsem z toho raději vycouval. Dokonce ani na pohřeb
Láďovy maminky jsem nejel, byl jsem zrovna v zahraničí a představa co bych si musel vyslechnout od ženy kvůli její až
nepochopitelné zášti k mé rodné vsi...
Vlastně i tuto návštěvu pohřbu jsem si vytrucoval. Vrátil jsem se v pátek ráno z dvoutýdenní služební cesty, kdy jsem se těšil na zalaškování
s ženou. Byl jsem opravdu nabitý, protože celou dobu jsem trávil s kolegy prací a díky tomu že jsme bydleli v penziónu v místnosti pro čtyři, tak nebyla ani příležitost si ulevit svépomocí.
Jenže manželka byla podivně namíchnutá a brzy jsem zjistil proč
– v kupě došlé pošty jsem našel zašantročené smuteční
oznámení, o kterém mi ani nezavolala. Tak tedy došlo k tomu, že jsem se vlastně až v den pohřbu dozvěděl, že zemřel můj nejlepší kamarád z dětství, na kterého jsem tolik let kloudně
nepomyslel. Na intenzivní přetlak v rozkroku jsem rázem zapomněl a po krátké intenzivní hádce jsem vyrazil směr rodná ves –
abych přijel několik hodin po pohřbu, akorát na začátek smuteční hostiny.
Zkrátka, všechny ty okolnosti mi vůbec na náladě nepřidaly – a tak jsem jen se schlíplou provinilostí
sledoval stále veselejší rej lidí, mezi které jsem už prakticky nepatřil, protože jsem se sám vyčlenil a zapomněl na ně. Pak ovšem zabloudil můj zrak na zřejmě jedinou osobu, které (asi i proto že vůbec nepila) se rozjíždějící zábava netýkala: na
Láďovu sestru Nikolu. Láďa, který to nikdy neuměl s holkama –
kluk se zlatým srdcem ale co se týče holek tak trochu nekňuba –
se o ni co jsem slyšel, po smrti maminky staral jako pravý vzorný
starší brácha. Z rozverné puberťačky, která se šaškováním a trochu dětinským vtipkováním předváděla tehdy při rybaření
s Láďou u rybníka, vyrostla krásná mladá dívka. Musel jsem uznat, že opravdu rozkvetla – štíhlá, dlouhé nohy, pěkně
tvarované boky i ňadra, dlouhé černé vlasy a pomněnkově modré,
teď uplakané veliké oči. Jak jsem se na ni díval , najednou se naše pohledy střetly – smutně se pousmála a zase sklopila zrak k zemi. Jako by mi v tom pohledu vyčetla, že jsem Láďu opustil a nepřijel ani na pohřeb její maminky.
„Jó, chudák holka,
ona je teď vlastně úplně sama, nastávající ji zahnul a rozešli se, o mámu i tátu přišla a teď i brácha..." doplul mi k uchu rozhovor tetky Vaněčkové s její sousedkou; došlo mi, že zrovna „řeší" situaci Nikoly a bezděčně se podíval jejím směrem – jenže ona už tam neseděla. Připadlo mi jako bych ji svým pohledem prve odehnal, a když jsem pak zaslechl tetku
Vaněčkovou jak navazuje nit hovoru se sousedkou „... to víte, my jsme tehdá měli jet autem k moři, ale kdepak bychom mohli vynechat její pohřeb, když tady po sobě nechala Láďu a Nikču..."
Docvaklo mi, že probírají pohřeb Láďovy maminky, na který jsem zbaběle nejel – a má schlíplost a pocity viny dosáhly ještě
větších hlubin. Už jsem to tam nemohl vydržet – vstal jsem a po omluvě společnosti (která si mě vlastně ani moc nevšimla)
jsem se odešel projít, abych byl se svými vzpomínkami a hlavně
výčitkami chvíli s ám.
Pod lipovou alejí kousek za hřištěm jsem si chtěl najít osamělou lavičku, na které bych si mohl chvíli sednout, tak jsem po zarostlé pěšině chvíli tápal, než
si mé oči uvyknou tmě poté, co jsem odešel z osvětlené ulice vedoucí od hřiště. Byla bezměsíčná horká letní noc, a jak jsem postupně uvykal úrovni osvětlení zajištěného pouze hvězdnou oblohou, obrysy laviček v stínech pod lípami postupně
vystupovaly z temnoty. Zamířil jsem k té nejvzdálenější, ale když jsem se blížil, zaslechl jsem jakýsi zvuk. Všiml jsem si,
že tmavou konturu lavičky cosi narušuje – a současně jsem poznal zvuk, který se odtamtud ozýval.
„Nikčo?" oslovil jsem ji, protože to nikdo jiný být nemohl. „Hmmm?"
zahuhňala plačtivě v odpověď.
„Hele... je mi to moc líto.... jak Ládi, tak že jsem nepřijel včas" posadil jsem se vedle ní.
„A kde jsi byl?" zeptala se mě mezi slzami.
„Ale, taková nepříjemnost, byl jsem teď čtrnáct dní v zahraničí a dnes jsem..." začal jsem vysvětlovat.
„Celých osm let, ptám se, kde jsi byl těch osm let? Víš, jak často na tebe Láďa vzpomínal? Mě to připadlo jako by od té doby tenkrát před osmi lety jen čekal kdy zase přijedeš, pořád jen vyprávěl, co jste kde jako kluci vyváděli...." To zabolelo, jako by mi vrazila nůž mezi
žebra. A právem.
„Já... promiň, co na to říct... víš, já
chtěl – ale mám moc práce a děti a pamatuješ Helenu, jak byla tenkrát se mnou... nějak jí to tady nesedlo a popravdě – byl jsem moc srab, abych se s ní hádal, jestli mě sem pustí..."
vysvětloval jsem kostrbatě holou pravdu, jak to bylo.
„Aha,
pamatuju... jsi pořád s ní? A má se dobře?" optala se ze slušnosti.
„No, to víš, pořád..." dodal jsem.
„Láďa...
pořád o tobě vyprávěl... v hospodě když se začli chlapi bavit, vždycky řekl nějakou historku o tobě... s Helenou, taky si nějak nesedl, myslím..." dodala – chtěl jsem věřit, že i trochu chápavě.
Po chvíli mlčení přerušovaného jejím vzlykáním zašátrala v kapse a cosi vyndala. „Podívej... tohle nosil pořád u sebe..."
V slabém světle hvězd jsem poznal, že jde o peněženku a trochu tázavě pohlédl na Nikču
„To byla jeho?" a z mého nejistého hlasu asi poznala, že mi její poznámka, že Láďa nosíval u sebe peněženku, připadla jako nadbytečné sdělení.
„Otevři... vidíš to....?"
hlesla Nikča.
Musel jsem se opravdu hodně soustředit, než jsem poznal o co jde: „to je ta...?"
„Hmmm" odpovědí
mi bylo souhlasné vzlyknutí.
Kdybych tu fotografii neposílal před osmi lety Láďovi sám, asi bych v té tmě nedokázal poznat co na ní je, ale takto jsem si to vybavil – já, z jedné strany
Láďa držící právě uloveného kapra přede mnou a z druhé
strany se ke mně tulí uculující se Nikča. Fotku tenkrát dělala
Helena, zrcadlovku (ještě na klasický kinofilm) mi pak podala tak naštvaně, že jsem ji málem nestihl chytit. Fotka z posledního dne mé dovolené v rodné vsi před osmi lety. Ze dne, po kterém jsem se (kromě jejího zaslání Láďovi) na dlouhých osm let odmlčel.
„Víš..." dodala Nikča, „ten den... kdy se to stalo... se vlastně obracel na křižovatce, protože si ji zapomněl doma... chvíli předtím mi to volal..." a usedavě se rozbečela.
Obejmul jsem ji kolem ramen a přemýšlel jak ji konejšit „Nikčo.... já...."
„Mirku, kdybys věděl,
jak mi chybí... teď už nemám vůbec nikoho..." a sedla si mi obkročmo (to mě trochu zaskočilo) na klín – jako tenkrát u rybníka když mě jako „přeprala". V danou chvíli mi došlo
že jen asi chtěla abych ji nějak utěšil i když mě to na chvíli zarazilo – přece jen když se s Vámi pere holka, co i ve třinácti dětech vypadá děcko které má sice pubertu věkem ale její
skutečný nástup ještě v nedohlednu a když si na vás stejně
sedne jednadvacetiletá dívka, je to trochu rozdíl. Ale bral jsem to jako bezděčnou reakci ve vzpomínkách na dětské časy a začal ji konejšit a hladit po vlasech podobně jako když byla ještě
malá holka v kočárku.
Problém ale byl, že teď už to nebyla ta malá holka v kočárku, ani puberťačka, které i ve třinácti letech odmítala začít pučet ňadra, kvůli čemuž si ji před osmi lety Láďa často dobíral a na což reagovala opravdu rozzlobeně. Ona řečená ňadra se mě svými hroty s jakousi měkkou a pevnou přirozeností chvějivě dotýkala, že jsem na své
hrudi cítil, kdy se o mě jen otřely špičky bradavek a kdy se ke mně měkce přitiskla – přes velmi tenké volné tričko a mou lehkou rozhalenou košili. Ty bezděčné doteky její hrudi jsem cítil při každém jejím vzlyku, když mě objímala pažemi kolem krku, hlavu na rameni a tělo napřímené. V duchu se mi vybavil obraz jejích bradavek – představil jsem si je jako světlé,
lehce vystouplé středně velké dvorce s výraznými špičkami.
Její ňadra však nebylo to jediné, co se mě chvějivě dotýkalo.
Díky horké noci jsem měl tenké, lehké šortky na knoflíčky a
Nikola minisukni. Přes tu tenkou látku jsem vnímal horkost jejího klína... necítil jsem také trochu vlhko a jemné šimrání od chloupků? Není snad také naostro? Ne, pod minisukní určitě
ne... honilo se mi hlavou.
Vtom mě celá situace praštila do hlavy – na klíně mi brečí sestra mého kamaráda a já si tu vybavuji tvar a hebkost jejích prsou a přemítám nad vlhkostí
její mušličky! Až mě samotného pobouřila opovážlivost mé
pudovosti, která mi dovolila od piety bezmyšlenkovitě přejít k tak chlípným myšlenkám!
Jenže – dva týdny jsou dva týdny,
nedalo se to jen tak zaplašit. Hladil jsem Nikču dál po vlasech a konejšil ji slovy, ale myslí jsem byl v představách jinde.
Vnitřním zrakem jsem putoval pod to její volné tričko a představoval si spodní část těch hebkých bělostných polokoulí, a snažil se hrudí vnímat každé přitisknutí jejích
ňader ke mně. Úplně jsem viděl ta ňadra, bez podprsenky, volně
se lehce pohupující a houpavě narážející na má prsa. Trochu jsem se pootočil, aby se mi rozepnutá košile více rozhalila – a doteky jejího pravého ňadra jsem náhle vnímal mnohem zřetelněji.
Ano, skutečně musí mít tak hebké a lehce napuchlé bradavky jak jsem si představoval. A její klín... že by skutečně pod minisukní nic neměla? Jako bych cítil pohybování jemných chloupků po mém klínu... a skutečně i lehce rozchlípenou puklinku, přesně uprostřed...
SAKRA! Uvědomil jsem si, co znamená to, že cítím její mušličku, že vnímám její
puklinku přesně uprostřed! Dvoutýdenní abstinence nemohla při těchto myšlenkách vést k ničemu jinému! Ano, začínala se neodbytně hlásit erekce. Můj penis v reakci na obrazy jejích
ňader a mušličky v mé fantazii začal stoupat vzhůru – a představám o její mušličce tak dával mnohem konkrétnější
obrysy. To samozřejmě nepřispělo k uklidnění situace pod mými
šortkami.
V tu chvíli už jsem si začal připadat jako opravdový padouch. Plačící dívka na mém rameni – a já tu místo abych ji konejšil, začínám bojovat s erekcí! Navíc bylo
čím dál zřejmější, že ten boj pomalu ale jistě beznadějně
prohrávám. Najednou mi došlo, že už nějakou chvíli Nikče nic utišujícího neříkám, jen ji hladím po vlasech a horce jí do nich dýchám. A také další věc – má erekce se stala natolik patrnou, že jsem nemohl doufat, že si Nikča ničeho nevšimne.
Náhle mě zachvátila panika, zmateně jsem vymýšlel směs scénářů
jak z toho ven a současně mi před očima probíhaly představy, co se stane, když si toho Nikča přes svůj pláč všimne. Bohužel,
nic z toho nedokázalo vytlačit neodbytné obrazy jejích ňader,
chvějivě se ke mně tisknoucích a její hebce rozchlípené
mušličky, proti níž se pomalu, ale stále neodbytněji pnul můj mohutnící úd. V tu chvíli jsem si všimnul další s kutečnosti a málem jsem zkoprněl hrůzou: Nikča už neplakala.
Jak jsem byl zahleděn do směsi svých představ a obav, uniklo mi, že
Nikčin usedavý pláč poznenáhlu přecházel v hluboké oddechy,
stále řidčeji přerušované utichajícími vzlyky. A tak mi Nikča seděla na klíně, po pláči se zhluboka nadechovala a její ňadra se ke mně tiskla s větší intenzitou. Můj úd již byl mohutně
nalitý a v plné erekci se bolestivě vzpřičoval proti její
puklince, o jejíž kráse jsem si již nemusel dělat představy.
Bylo mi vrcholně trapně a v naprosté bezradnosti jsem tam seděl,
vnímal Nikčin dech na svém rameni a v úplném tichu si zoufal nad bolestivě vzpříčeným penisem. Bezvýchodnou situaci naprosto nečekaně rozetnula Nikča.
Nadzvedla se v klíně a dovolila mému penisu se uvolnit – přičemž k mému zděšení povolily knoflíčky a můj penis osvobozený mnohem více než jsem doufal,
vystřelil vzhůru z poklopce šortek – a pak k mému úžasu dosedla zpět. Nezaměnitelný dotek jejího klitorisu na uzdičce mého údu a jemné pošimrání mého klína chomáčkem měkoučkých chloupků mě již nemohl nechat na pochybách, zda pod minisukní má
kalhotky či nikoliv. A tak jsem tam seděl – s Nikčou na klíně,
obnaženým penisem tisknoucím se k její mušličce, její ňadra již pevně přitisknutá ke mně, protože se již nechvěla pláčem;
jen jsem vnímal pravidelné zdvihání její hrudi, jak dýchala a ten horký dech mě pálil ve vlasech za pravým uchem. Nikčina mušlička se tisknula k mému údu a její horkost a narůstající
vlhkost jej začínala slastně smáčet.
A byl bych tam tak,
totálně zmatený, seděl snad dodnes, kdyby můj úd mimovolným zatepáním nepodráždil její poštěváček a nenarušil tak trapný status quo. Nikča mě políbila na tvář u pravého ucha –
jako bychom si konejšící role vyměnili, jako by se mi tím snažila říci „z toho si nic nedělej, za to přece nemůžeš..."
Jakoby provinile jsem jí vtiskl polibek na tvář – tedy vlastně
na krk, jak ke mně byla natočená. Nikča mě políbila znovu na tvář a já, rozechvěn touhou i rozpaky napravil svou neobratnost a dotkl se svými rty tentokrát její hladké pleti na něžné
tvářičce. Nikča si to asi vyložila tak, že teď už jsem jako udělal první krok já a je v pořádku když bude pokračovat – a horkým líbáním mé tváře se pomalu svými rty blížila k mým
ústům... až se svou tváří zastavila přímo přede mnou. Její
dech jsem cítil z bezprostřední blízkosti, její krásně
vykrojené rty chvíli se trvaly snad milimetr před mými. Po nekonečně dlouhém okamžiku se ke mně konečně přisála.

Začali jsme se vášnivě líbat a Nikča současně začala vlnit pánví, přičemž po celé délce mého údu roztírala svou voňavou šťávičku. To už se nedalo ignorovat, a já jsem ani nechtěl. Dychtivě jsem pravou rukou uchopil její stehno a zaťal prsty do její hebké kůže. Líbal jsem ji a začal posouvat dlaň
druhé ruky stále výš, obkroužil jsem její bok a začal prozkoumávat její bříško a sunul se stále výš – až jsem se konečně dotkl té vysněné polokoule. Ano, skutečně byla její
prsa tak heboučká a měkce pevná jak jsem si představoval. Chvíli jsem její ňadro zespoda hladil, abych si vychutnal tu chvíli, než
konečně hmatem ucítím jeho hrot – až to již nešlo vydržet a já rychle přesunul dlaň výš a pevně jsem jej stiskl. Nikče unikl vzlyk, který tentokrát neměl s pláčem nic společného.
Následovaly jej tlumené vzrušené vzdechy a vlnění její pánve získalo na naléhavosti – již svou buchtičkou, celou zmáčenou,
intenzivně dorážela proti mému údu.
Pravici jsem posunul pod její zadeček a špičkami jejích prstů zavadil o rozchlípený
vlhký otvůrek. Zabořil jsem do její kundičky první články dvou prstů. Chtivě jsem ji z jedné strany rozevřel a několikrát promasíroval. Nikča zareagovala úpěnlivým zasténáním a lehce se nadzvedla, aniž by mě přestala líbat. Z nevinné uplakané
dívčiny se stala říjná samička, toužící po vstoupení
plodného hřebce. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Pustil jsem levou rukou její ňadro a přesunul ji pod zadeček - a roztáhl jsem její
mušličku z obou stran a začal prsty projíždět její touhou zmáčenou puklinku a mnout poštěváček. Nikča mě přestala líbat a zaklonila mírně hlavu, přičemž jí unikl další táhlý
sten. Pomalým spouštěním jsem její otvůrek nasměroval na krví
nateklý žalud penisu, který byl tak zmohutnělý jako snad nikdy předtím. Nikča pomalu klesala svou pánví níž – až se naše pohlaví konečně dotkla.
Přitiskl jsem Nikčin zadeček níž
a můj žalud začal pomalu rozhrnovat ten sladce horký růžový
otvůrek, jehož malé závojíčky se před jeho tlakem ochotně
rozchlípily. Byla tak úzká! Cítil jsem křečovitou touhou sevřený vstup, který toužil a přece vzdoroval neúprosnému tlaku žaludu, probojovávajícího si cestu dovnitř – až konečně
jeho okraj prošel tím svírajícím se hrdélkem její pochvy. Ale ani pak, přes její vlhkost, to nešlo úplně naráz. Naše klíny se proti sobě vzpínaly se zoufalou touhou dokončit plodivé
spojení, sliznice Nikčiny kundičky mokře a hebce obepínala čím dál větší délku mého penisu v předstírané snaze jeho vstupu zabránit. Ale má samčí touha se nedala odradit – pomalými výjezdy a opakovanými přírazy jsem se s mučivou rozkoší
probojovával stále hloub do Nikčina samičího orgánu. Pak jsem konečně ucítil dotek dna její pochvy. Můj žalud se tiskl na její děložní čípek a zmučený otvor její kundičky obepínal můj úd u samého kořene, jen má semenem obtěžkaná varlata visela venku a já si vychutnával tu podivnou směsici pocitu absolutní svobody a slastného sevření.
Námaha společné
snahy o spojení našich pohlavních orgánů až po samé dno nás na chvíli vyčerpala a já si uvědomil, že Nikča se ode mě
trochu odklonila a dívá se mi přímo do očí. Naše spojení mě
krásně rozvášnilo a já jí divoce dýchaje vrátil její pohled.
Nikča sebou – s mým penisem hluboko v ní – krátce cukla,
přivřela rozkoší oči a pomalu je zase otevřela. S roztouženě
pootevřenými rty mě pomalu pohladila dlaní po tváři: „Mirku...
miluju tě... po celé ty roky..." a já si s úžasem uvědomil,
proč má žena tolik nesnášela naši dovolenou před lety. To co jsem já neviděl, ona podvědomě vycítila. Poznala, že tehdejší
Nikčino šaškování je ve skutečnosti jen nemotornou snahou předvádět se před mužem, který se jí zalíbil. Věděla, že postupem času jí v dívce, ve které já tehdy viděl jen praštěnou
žábu, vyroste nebezpečná sokyně.
Jenže Nikča mě dlouho takto přemýšlet nenechala. Opět ke mně přisála ty své plné,
krásně vykrojené rty a pomalu se nadzvedla, až jsem z její
kundičky skoro vyjel a pak se opět spustila až na doraz. S dalším takovým táhlým přírazem a dalším přitlačením žaludu na její děložní čípek jsem již líbání nevydržel - Nikča asi také ne – a s namáhavými výdechy jsem jí vycházel vstříc,
abych si plně vychutnal ten pocit, když můj napjatý žalud rozhrnoval sliznici její pochvy, aby v mocných přírazech znovu dorážel na její děložní čípek. Ten samičí orgán svíral můj masitý kyj s nezmenšenou silou, poháněnou plodivým instinktem, který jí velel nechat toho samce zasouvat tu semennou trubici co nejhlouběji, až k děložnímu hrdlu; a svým hebkým vlhkým mnutím jej pobízel k vyronění plodivé tekutiny v množství, které by tu lačnou samičí kundu nechalo zalykat se jeho záplavou.
Naše soulož byla stále živočišnější,
přírazy naléhavější a rychlejší. Nikča se lehce prohnula v zádech, vyskočila nohama na sedák lavičky, takže nad mým penisem dřepěla, rozkročená na nejvyšší míru. Rychle jsem si stáhl šortky, zatímco Nikča si přes hlavu přetahovala tričko,
aby mi mohla nabídnout pohled na její skvostná ňadra. Sundal jsem si košili a když přirazila, konečně jsem si také vychutnal dotek jejích pevných a hebkých hrotů na mé hrudi. Nikčina dychtivost zcela překonala počáteční obavy z příliš prudkých přírazů. Začala mě vysloveně tvrdě šukat, narážela svou
žádostivou kundou až na doraz do mého rozkroku, tentokrát zpředu téměř vodorovně, přičemž ji tlakem rukou roztáhla stehna aby se její kunda mohla přirazit až ke kořeni mého údu. Můj penis v ní byl tím pádem ještě víc napřený do stěn její pochvy a její sevření mi tak vyvolávalo ještě mučivější rozkoš.
Pohledem jsem hltal Nikčina ňadra, pohupující se přede mnou tím nezaměnitelně dráždivým způsobem, který v mužích vyvolává
šílenství. Nikča, jako by to vycítila, nabídla mi jedno k ústům
– sevřel jsem jej rukou a zakousl se do něj. Samčí pud mě
úplně ovládl – zběsile jsem se zakusoval do té hebké
polokoule, hnětl ji a současně cukal pánví vpřed, abych pomohl
Nikče zarážet můj žalud na samé dno její rozmokralé kundy. Má
varlata přitom sebou pokaždé zhoupla, jako koule kance přeplněné
spermatem. Oba dva s Nikčou jsme vzdychali, až to přecházelo skoro do zvířecího ryku, mé ruce dychtivě tiskly její křivky,
zarážel jsem úd do její pochvy stále silněji – až jsem začal cítit známé pnutí ve slabinách a rostoucí tlak v penisu, který
v hloubce Nikčiny vaginy bobtnal do ještě větších rozměrů,
čímž ještě více rostlo sevření ve kterém jej Nikčina kundička držela. Bylo mi jasné, k čemu se schyluje a tak jsem mezi stále rychlejšími přírazy ke stříkání se chystajícího
údu stihl vyhrknout:
„Nikčo... já... už..." odpovědí
mi byl hlasitý Nikčin sten a nezaměnitelná krátká křeč
Nikčiny vaginy, předznamenávající vyvrcholení i na její
straně.
„Nikčo... ježiš... já... opravdu..." dokazal jsem ze sebe ještě dostat v naději že řekne že bere prášky,
ačkoliv mi to pravděpodobné nepřipadalo.
„Já... už...
taky... ještě... chviličku..." vyrazila ze sebe Nikča a ještě prudčeji svou kundu začala narážet na můj kyj, jehož
semenný otvor se již začal dychtivě rozevírat.
„Nikčo...
já... nevydržím... už... to..." Nikča náhle zpomalila příraz, vyjela až skoro ven – a opět svou vagínu prudkým přírazem přirazila na můj úd až se mi předkožka shrnula až k praskutí. Zalapal jsem po dechu a zoufale vzlykl „Nikčo... už...
skoro...."
Nikča náhle jakobý zvážněla, i když její
výraz zůstal dychtivě roztoužený „Mirku... chtěl bys.... mě
oplodnit...?"
Šokovalo mě to. Ta představa mě samozřejmě
velmi dráždila, ale uvědomoval jsem si možné následky...
„Nikčo... to... ahhh" nedokázal jsem doříct protože Nikča znovu pozvolna vyjela a znovu prudce přirazila. Jako by se mě
snažila mučit, nebo trestat, věděla, že její samičí touze nedokážu odolat. S vytřeštěnýma očima jsem hleděl kamsi do prázdna, jako z jiného světa jsem vnímal posledních několik rychle za sebou jdoucích Nikčiných přírazů. Nikčina vagína,
dychtivě lačnící po spermatu, již zcela převzala vládu i nad mým tělem. Jako bych byl paralyzovanou loutkou, z jejíchž varlat se ta samičí kunda snaží vycucnout dávku plodivé tekutiny. Jako bych vnitřním zrakem viděl hlavici brunátně napnutého žaludu,
v jehož středu již čekala rozšířená trubice, zatímco stěny pochvy zmáčené šťávami chlípné touhy jej stiskly v mocné
křeči orgasmu, který se Nikče právě dostavil. Nikča přitom dosedla až na mě a spustila nohy pod sedák, obtočila mě jimi zespodu a přitiskla se ke mně ještě větší silou, krouživě se vlníc v pánvi.
„Ano... pojď... nepřestávej.... chci ... do mě...." Vyrážela přitom Nikča mezi vzdechy. Jakmile stahy jejího orgasmu sevřely můj žalud, nedalo se to odvrátit. Sperma se již řítilo z nadvarletních žláz, když se můj penis v Nikče vzepnul a první mohutný stříkanec se rozšplíchl o její děložní
čípek. Nikča rychle sáhla za sebe, v prohnutí dozadu nahmátla kousíček kořene penisu který do ní nebylo možno zarazit a stáhla mi k prasknutí napjatou předkožku ještě víc a prsty si vychutnávala tepání penisu, v chaotických záškubech plnícího její pochvu horkými a lepkavými stříkanci, zatímco já se s bezuzdnou chlípností divoce zakusoval do jejích ňader – již mi bylo jasné, že se nedá nic dělat a pud mě naplnil zvířeckostí.

„Dovnitř... tak... ještě..." sténala Nikča, zatímco já jsem se byl zcela pohlcený tím plodícím samčím pudem.
Nevím, jak dlouho jsem stříkal – ale ta dvoutýdenní dávka byla opravdu velká. Když konečně odezněl poslední záškub v mém údu, pustil jsem ze zubů Nikčinu bradavku, kterou jsem jimi svíral a vyčerpaně se opřel o opěradlo lavičky. Nikča mi,
namáhavě vydechujíc, padla na hruď. Oddechovali jsme po prožitém orgasmu, dokud můj penis nezměkl a pomalu nevyklouzl z Nikčiny pochvy. Cítil jsem mi po třísle cosi stéká - a došlo mi, že je to semeno, které vytéká z Nikči. Muselo ho být opravdu mnoho,
ale bylo mi jasné, že i tak jej vevnitř zůstalo ažaž.
Ráno jsem se pak vrátil domů, za ženou a dětmi. Trvalo ještě týden,
než manželka přestala trucovat a rozhodla se mě oblažit domácím sexem – který samozřejmě nesnesl srovnání s tím, co jsem prožil s Nikčou. Teď je to skoro dva měsíce co došlo k oné
události v mé rodné vísce. A já jsem zcela rozpolcený ve svých pocitech. Nikče jsem od té doby ani nezavolal, ačkoliv jsem se k tomu odhodlával snad stokrát. Na jednu stranu – mám výčitky z vlastní zbabělosti a nechci zas někoho ze své rodné vísky nechat kvůli strachu z vlastní ženy na holičkách. Na druhou se bojím zjistit, jestli „setkání" s Nikčou nemá nějaký
následek... a co bych měl dělat pak?
Nevím, co teď – snad mi poradíte, nebo mě aspoň odsoudíte... ta bezradnost je to nejhorší.