Na křídlech mládí a nerozumu

Jednou ráno dorazil na dílnu Jura vykulený víc než obvykle a už od dveří bujaře hulákal: "Jedéém, ty vole, my jedéém!" Náhodný divák by v tom mnoho smyslu neviděl, ale já hned pochopil, kolik uhodilo. Naše letecká továrna před časem zahájila jednání o dodávce našich letadel do Sovětského svazu a my byli v užším okruhu pracovníků, kteří je měli jet testovat v různých přírodních podmínkách té velké země. Abyste rozuměli, psala se léta sedmdesátá, zvolna odeznívala nejtužší normalizace po Pražském jaru a já byl v cizině zatím nejdál na zájezdu s našimi hradištskými fotbalisty v jakési vesničce v Polsku. Cesta z komunistického Československa, byť do ještě komunističtějšího SSSR, se jevila jako divoké cestovatelské dobrodružství. "Stejně je to zvláštní, že zrovna ty...", neskrýval závist předseda svazácké organizace, když mi předával materiály pro naše "družební přátele". Měl vlastně trochu pravdu; můj kádrový profil značně kazil otec, v mládí ministrant, a hlavně děda, poslední sedlák mimo družstvo v širokém okolí. Bezmocně jsem rozhodil rukama. "Oba víme, Kamile, že kdyby šlo o agitační schopnosti, jedeš ty. Jenže...", naklonil jsem se k uhrovité tváři obrýleného činovníka, "voni taváryši hlavně potřebujou někoho, kdo rozumí mašinám, víš?", vychutnával jsem si malé vítězství. Místopředsedkyně, kyprá svazačka, která u vedlejšího stolu stěží dusila smích, přistoupila k mé cestě pragmatičtěji; namísto neupřímných gratulací mi podstrčila seznam knížek, které jí mám přivézt. Do podnikové knihovny, pochopitelně, ale jelikož na seznamu vedle Šukšina figuroval i Vysockij a Okudžava, začal jsem svazáckou Venuši podezřívat z lehce podvratných sklonů. Já měl ovšem jiné starosti: urychleně se vybavit na cestu, najít cvičebnici ruštiny, ale především svůj odjezd spolu s ostatními pořádně zapít.

Naše veselá kumpanije se sešla večer před odletem a schylovalo se k v pravdě mocnému tahu. Začali jsme ve svazáckém klubu, pokračovali v místní hospodě a okolo jedenácté táhli k vylosovanému nešťastníkovi do sklípku. Jak jsme tak šli dědinou, zatahala mě za rukáv Zdenička, okatá černovláska ze mzdové účtárny. "Tak šťastný let a v pořádku se nám vrať!", usmála se plaše, stoupla si na špičky a vlepila mi pusu. Začal jsem mít jisté tušení, které souviselo se zvýšeným množstvím jejích úsměvů v poslední době, a nenápadně jsem naše loučení navigoval stranou od vzdalující se veselé společnosti. "Děkuju Zdeni, ale tohle ti musím vrátit, to bych tu nechal dluh.", zkusil jsem starý trik a políbil ji, maličko necudně i s využitím jazyka. Reagovala tak, jak správná holka má: chviličku se upejpala, pak se mi ale stulila do náručí a její rty mi vyšly vstříc. Ucítil jsem její měkká kůzlátka a vytušil, že si pod kostkovanou košili nenamáhala obléct podprsenku. Nespěchal jsem, ale postupně se moje ruka přece jen dostala na knoflíčky a do pár vteřin Zdeniččiny kozičky trčely vyzývavě nahé do večerního šera. Zahřál jsem je polibky a cumlal jejich nabíhající, hrotité bradavky, dokud netrčely jako dva majáčky. Na autobusové zastávce, schované mezi vysokými topoly, stavěly asi tři spoje denně, my jí teď ale dali nové využití, jistě ne jako první dvojice, která se moc chce, ale nemá kam jít. Zdenička si nechala laskat svá poupátka, pak sama ladně vyklouzla z těsných riflí a na mně nechala, abych ji zbavil na její věk nestydatě krajkových kalhotek. Chviličku dělala ještě drahoty, než jsem jí "tam" mohl sáhnout, ale pak už mi držela svou hebce chlupatou prcinku ochotně nastavenou. Když jsem si rozepnul kalhoty, v rozporu se slušnými mravy se nedočkavě prsty zmocnila mého v pozoru trčícího ptáka, nečekaně zkušeným pohybem ho pohonila a pak se na mě vyhoupla. Objala mě stehny v pase, a když jsem ji džentlmensky podržel za nahaté půlky jejího krásného zadečku, zašimrala mě její houštinka, jak si chvíli třela svou vlhnoucí pipinkou o žalud mého ptáka, pak si ho nasměrovala do dírky a dosedla. Byla nádherně úzká a skvělě se vlnila v bocích, čímž nám oběma navozovala ohromně slastné pocity. Snažil jsem se krotit, ale Zdeni začala bez zábran vzdychat při každém pohybu své pánve. Objala mě pevně kolem ramen a přirážela na můj ocas, až jí kůzlátka nadskakovala. Tohle tempo jsem nakonec nevydržel a po marných pokusech přimět ji ze mě slézt jsem vyvrcholil a stříkal jí horké semeno hluboko do mušličky. Nepřestala se jí tisknout na můj cukající ocas, až jí škeblička začala slyšitelně čvachtat. Zdeni mě stiskla ještě pevněji, několikrát prudce přitiskla svou rozcapenou kačenku na můj vadnoucí klacek a s dlouhým zasténáním se i ona udělala. Ucítil jsem, jak její vrcholící štěrbinka několikrát zacukala.

Po takovém milování se moc nemluví. Chvíli jsme se ještě mlčky objímali a já si užíval Zdenina krásného zadečku na svých dlaních, než ze mě vstala a s roztomilými rozpaky se začala oblékat. Sháněla se chvilku po kalhotkách a já byl v pokušení jí je nedat a nechat si je jako neobvyklý suvenýr. Až když zanaříkala, že je musí ségře vrátit, jsem ji přestal trápit, ale v duchu se musel usmát nad tím, jak se na ten dnešní večer pečlivě vyparádila. Pak jsem ji galantně doprovodil domů a nezapomněl ji celou cestu objímat v pase. U vrátek se Zdeni zase tak roztomile usmála, dala mi ještě jednu pusu a mrkla na mě. "Tak se nám v pořádku vrať, cestovateli." Když jsem se druhý den brzy ráno před zrcadlem oblékal, všiml jsem si, že mám na klíční kosti, v místech, kde mě včera na konci tak křečovitě držela, docela velkou modřinu, ale to mi nevadilo ani v nejmenším. Pak jsem u vrat fabriky viděl své spolucestující, některé povážlivě bledé, a jen jsem se utvrdil v tom, že jsem svůj poslední večer doma strávil správně. Jenže když jsme se vydali na cestu, Zdenička, domov i fabrika byly najednou strašně daleko. Po přejezdu do Prahy jsme odletěli linkou Aeroflotu do Moskvy, kde nás čekalo ve Výzkumném leteckém ústavu slavnostní přivítání a rozdělení na jednotlivá letiště po celém SSSR. Ubytování jsme měli zajištěno přímo v areálu ústavu, ale obavy z patnáctilůžáků a nočních honů na šváby se naštěstí nepotvrdily, rozdělili nás do celkem útulných a čistých dvojáků. Slavnostní večer se nesl plně v duchu soudružské spolupráce: hodinové řečnění různých papalášů vystřídaly neméně květnaté přípitky, závazky a gesta dobré vůle, ale nakonec došlo i na lákavé občerstvení, zapíjené pochopitelně tradiční vodkou. Naše služebně starší kádry se s vervou daly do utužování spolupráce mezi národy a brzo všichni funkcionáři chlastali jako o život. My mladší jsme se alkoholu také nevyhýbali, ale zároveň jsme začali jevit zájem také o naše sovětské kolegyně, kterých bylo přítomno celkem dost a na večer se patřičně vyparádily. Po překonání počátečního ostychu se ukázalo, že dámy by neřekly ne troše hudby a tance a že v nedaleké zasedačce je pro ten účel využitelný gramofon. Krátce po tom, co jsme zrekvírovali dostatečné množství sektu a vodky a přesunuli ho nenápadně do oné zasedačky, mohla mezi mladšími ročníky vypuknout poněkud spontánnější družba. Svižné tango mě svedlo dohromady s vysokou štíhlou Irinou, které jsem si pro její zářivě zrzavé dlouhé vlasy všimnul hned. Po zbytek večera jsme tanec střídali s příjemnou konverzací, ve které to jiskřilo vtipem i vzájemnými sympatiemi. Irina byla bezpečnostní instruktorka, vdaná za jednoho z pilotů, který toho času sloužil svých povinných několik let na Dálném východě. "A mě se tu samotné stýská.", vzdychla teatrálně a mrkla na mě. Když jsem se pokoušel dát kostrbatě dohromady průhlednou větu o tom, že mám na pokoji knihu fotografií z Československa, přerušila mě v půli výbuchem smíchu a vyrazili jsme směrem k ubytovacímu křídlu. Jenže ouha, podobné spády měl i můj spolunocležník, takže když jsme vpadli do pokoje, zírali jsme na mohutné nahé poprsí statné copaté blondýny, kterou Jura držel za slovansky širokou zadnici a zezadu píchal, až se jí dudy houpaly jako pytle mouky. "Vypadni, probíhá družba!", zařval na mě, aniž by svou milenku přestal ojíždět. Ta se jen rozpačitě usmála a dál držela jako kráva okresnímu býkovi. A my museli o dům dál.

Irina se smála tak, že skoro nemohla přestat, naštěstí mě napadlo, že vhodným lékem na nezadržitelný smích by mohlo být líbání. Fungovalo to výtečně a po minutě muchlování v přítmí schodiště jsem měl detailně prozkoumané i punčochy pod její krátkou sukní, což mě utvrdilo v touze pole průzkumu rozšířit. Jenže na to, abychom si to rozdali na schodišti, jsme nebyli dost opilí. Naštěstí Irina, které nevadily mé zvědavé ruce a naopak se sama výmluvně třela podbřiškem o moje vyboulené kalhoty, našla pro dva mladé lidi, kteří by se rádi poznali blíž, originální řešení. Se spikleneckým úsměvem mě chvíli vedla bludištěm chodeb, pak odemkla těžké dveře a já v pološeru rozeznal rozlehlou prostoru hangáru i obrysy několika letadel. "Na tomhle éru trénuju s palubním personálem evakuaci cestujících.", sdělovala mi hrdě, když jsme šplhali po schůdkách do trupu Iljušinu. V kabině cestujících Irina zašmátrala mezi vypínači a zapla nouzové osvětlení. V jeho přízračném svitu se smíchem udělala několik profesionálních letuškovských póz, pak pohodila svou ohnivou hřívou vlasů a rozepla si odshora dolů knoflíčky u košile. S háčky podprsenky jsem jí už pomáhal já. Jak jsem tušil, měla nádherná velká prsa, vybíhající do dvou hrotů bradavek s dvorci tak světle růžovými, že téměř nebyly vidět. V mých ústech se obě bradavky sáním rychle napřímily, zatímco jsem rukama konečně dosáhl pod minisukní až k okraji tenkých kalhotek, pod jejichž látku jsem rychle vklouznul. Probíral jsem se záplavou chloupků, pod nimiž jsem cítil obrysy Irinina horkého pohlaví, pak jsem pokleknul, Irina si zvedla sukni nahoru jako oponu a já stáhnul saténové kalhotky až na její krásné kotníky. Zabořil jsem ústa do té ryšavé záplavy a jazykem dychtivě zkoumal obrysy závojíčků, které se rozevíraly a nabízely přístup k vlhnoucí štěrbině. Irina vzdychala a tiskla si mou hlavu mezi stehna, dokud jsem jí její roztouženou lasturku pořádně nerozlízal. Pak se ladně ohnula přes sedadlo v první řadě a nastavila se mi s nohama lákavě rozkročenýma. Rychle jsem využil toho vzrušujícího pozvání a vklouznul obnaženým pérem mezi její horké pysky. Sáhla si pod břicho a sama si zavedla můj čurák do nádherně zvlhlé pipiny. Zatímco jsem ji šukal, až jí nahé kozy nadskakovaly, dráždila se rukou na nalitém poštěváčku. Když jsme po chvíli změnili polohu tak, že jsem se posadil a ona si mě obkročmo osedlala, tiskl jsem tváře k jejím plným kozám, které se nádherně převalovaly v rytmu jejích přírazů. Irina vzdychala, postupně přešla do sténání a na konci už skoro křičela, zatímco zasypávala mou tvář vodopádem zrzavých vlasů, jak házela hlavou ze strany na stranu. Byl jsem na pokraji výstřiku, ale nechtěl jsem své vlasti udělat v očích příslušnice spřáteleného národa ostudu a tak jsem se udržel, dokud se Irina neudělala. Když ze mě sklouzla, chtěl jsem rukou dokončit i já cestu na vrchol, ale to zase nechtěla dopustit ona, a tak se, i když celá udýchaná z vlastního orgasmu, toho hbitě ujala. Ptáka mi honit nepřestala ani když z něj začaly tryskat dávky semene, vyhonila mi ho dokonale a do poslední kapky, zatímco mezi zuby drtila slovíčka, která jsem ze své cvičebnice neznal.

Druhý den jsme měli posunutý budíček; ten, kdo sestavoval náš denní program, projevil notnou předvídavost následků družby. Až po obědě proběhla exkurze do některých provozů ústavu, a tak jsem si mohl za denního světla prohlédnout i onen hangár, který nám včera tak dobře posloužil. K mému pobavení právě Irina vedla školení asi dvaceti vyjukaně se tvářících letušek. Když byla naší delegaci oficiálně představena, dostal jsem nápad na malý vtip: vystoupil jsem z řady a předal soudružce Irině Petrovně družební upomínkové předměty naší svazácké organizace včetně odznaku, který jsem jí ochotně sám připnul na hruď. Že jsem té příležitosti využil k poslednímu osahání těch překrásných koziček, netřeba dodávat, a Irina tím velmi kontaktním dekorováním celá zrůžověla, o dvou viditelně napružených anténkách bradavek nemluvě. Jak jsme odcházeli, ještě po mě šlehla jedním nestydatým úsměvem, než se nanovo pustila do svých svěřenkyň, zatímco na dmoucí hrudi se jí vyjímal malý odznáček. Nám ovšem brzy skončila legrace a nastala "nalejvárna" před cestou na naše cílová letiště. Když komandýr před námi rozvinul složitý diagram celé akce, Jura utrousil, že to vypadá jak plány na invazi do Pentagonu, za což si vysloužil smích učebny, pokárání komandýra a utrápený pohled vládního zmocněnce, který nás měl na starosti a strašně se bál politických řečí. Nemohlo mi uniknout, že moje jméno bylo připsáno u úplně jiného města, než mi tvrdili doma ve fabrice. Strávili jsme tehdy nad původním rozpisem s kluky dlouhé chvíle u školního atlasu SSSR, kde jsme dobrou polovinu našich destinací vůbec nenašli. Jenže když jsme se ptali v Hradišti po podrobné mapě, k uzoufání krásná, ale strašlivě namyšlená knihovnice se ušklíbla a prohlásila, ať zkusíme Autoturist. Teď už nám naše nové báze na mapě ukázali a o překvapení nebyla nouze. "Ty vole, Sibiř! A já měl letět do Dušanbe.", hořekoval kdosi. Já byl více méně na svém, jen se mi prohodila letiště v rámci jedné oblasti, což v praxi i tak znamenalo, že jsem cestoval asi 800 km dál. Náš odlet proběhl spektakulárně: na letištní ploše stála půlka ústavu, v davu jsem zahlédl i Irinu, jejíž ohnivou hřívu nešlo přehlédnout. Pak ale tohle všechno zmizelo za námi a po sérii mezipřistání na stále menších letištích jsem nakonec za mnoho hodin dorazil do cíle, kde jsem měl strávit příštích několik měsíců.

Po prvotním šoku se ukázalo, že to půjde. Sice v tomhle městečku doslova dávaly lišky (a další fauna ruské tundry) dobrou noc, ale místní honorace mě přivítala vřele, byl jsem pro ně alespoň první týdny velkou atrakcí. Ředitel letiště, které pozůstávalo z jedné nezpevněné dráhy, malé věže a odbavovací haly ve stylu stodoly, mi přidělil rozmařile velký obytný srub o několika místnostech, který přede mnou obýval místní lékař. Když jsem se ptal, kam se poděl, dostalo se mi lakonické odpovědi: "Upil se." S pevným odhodláním neudělat totéž jsem se pustil do práce a vrhnul se na testovanou mašinu. Zdejší mechanici byli veselá společnost, ale i když lahve samohonky čouhaly v dílně ze všech koutů, v podstatě své práci rozuměli a šla nám společně od ruky. Na konci týdne jsem byl informován, že ředitel letiště mi přidělil bytnou, která mi bude uklízet ve srubu. Čekal jsem klasickou ruskou bábušku, k mému překvapení jsem ale našel vytírat podlahu mladou černovlásku s výrazně asijskými rysy. Když se mi představila jako Aygul, což mi rusky také neznělo, zapředl jsem u šálku čaje rozhovor, ze kterého vyplynulo, že Aygul je Tatarka. V hodinách zeměpisu jsem nebyl nejpilnější, přesto bych Tatary na Sibiři nečekal. Aygul to vysvětlila jen zdviženým obočím a úsečným "Stalin", až později jsem se dověděl o přesunu několika tisíc příslušníků jejího národa víc. Po vypití čaje a krátkém pobesedování pokračovala Aygul v úklidu a já sedl k tabulkám a protokolům. Z práce mě vyrušilo její zavolání. Našel jsem ji v ložnici a k mému naprostému šoku ležela na mé posteli úplně nahá. Civěl jsem na ni jako na přízrak a poslouchal její trpělivé vysvětlování, jak taváryš ředitel jasně řekl, že mi má uklízet a starat se o to, abych byl spokojený. Já v tom příkaz se mnou spát neslyšel, Aygul ovšem zjevně ano a byla poněkud dotčená, že se na ni nevrhám. Zvedla se na loktech a se sršícím pohledem se vyzývavě ptala, jestli se mi snad nelíbí. Podrbal jsem se na hlavě a přiznal, že v tom problém není, spíš naopak, byla velmi mladá a svým nezvyklým, exotickým způsobem velmi krásná. Na téměř dětsky plochém hrudníku se jí zvedaly dvě bradavky barvy zralých třešní, ty nejtmavší, jaké jsem na ženě kdy viděl, a pod plochým bílým břichem se černala houštinka temná jako nejčernější samet. "Kolik je ti let, Aygul?", vyzvídal jsem a snažil se přešlapováním maskovat rostoucí erekci. Byl jsem tu týden a zrzavá Irina i ostýchavá Zdenička se stávaly blednoucími vzpomínkami. "Dvacet.", pohodila Tatarka hrdě hlavou, ani se při té očividné lži nezačervenala a významně si prsty čechrala chloupky na pipince. Tomu pohledu jsem nakonec podlehnul a rychle se svléknul. Bylo to divoké, hladové a živočišné milování. Aygul se pode mnou hned rozevřela a nechala mě nedočkavě vniknout do své štěrbinky, úzké tak, že jsem se nejdřív vylekal, jestli nejsem první. Rychle se ale roztáhla mému dorážejícímu ocasu, zatínala mi prsty do ramen a vypínala se proti mým dychtivým přírazům. Konečně jsem mohl ukojit touhu popadnout ji za ty její tmavé dudlíky, která mnou cloumala od první chvíle, kdy jsem její plochá prsa viděl. Byly úžasně tvrdé a když jsem je potahoval, Aygul přecházela do jakoby naříkavého sténání. Na chvíli jsem z ní vyjel a přiměl ji otočit se. Ochotně si klekla a já do ní zajel zezadu. Stačila chvilka přirážení do její horké pičky a čím dál divočejšího tahání za nateklé cecíky a už jsem cítil, jak to na mě jde. Nedokázal jsem se ovládnout a přestat, takže všechno skončilo v její kundičce. Vyčerpaný jsem se zhroutil na svou mladou milenku a dlouze oddechoval.

Od toho dne měly návštěvy Aygul velmi podobný průběh. Pokaždé nejdřív pečlivě uklidila celý srub a pak se mi oddala. Nejčastěji v ložnici, ale často i v mé pracovně a jednou dokonce v kuchyni na jídelním stole, když jsem ji překvapil ohnutou. Nejsem včerejší a vím, že když spolu chlapec a dívka dělají tyhle věci takhle, brzy se z nich stanou tatínek a maminka, a tak jsem se při dalších milováních pokusil nevystříkat Aygul do pipinky. Párkrát mi to prošlo, postupně se to ale dařilo hůř a hůř; Aygul si dala pokaždé záležet na tom, aby mě včas uvěznila v sobě stiskem svých pružných stehen nebo pevným obětím a zároveň pracovala svou lačnou kočičkou tak, že ze mě doslova pumpovala semeno. Když se mi náhodou povedlo na konci ptáka vytáhnout, tvářila se uraženě, když mě naopak v sobě udržela i během stříkání, byla celá spokojená, po milování si zasněně hladila naplněnou lasturku a jen zářila. Moje podezření, že se mnou chce co nejrychleji otěhotnět, se měnilo v jistotu. Zkusil jsem to po dobrém a po dalším vycákání její mušličky se jí zeptal, jestli chápe, co se může přihodit. "Jasně, uděláš mi dítě.", usmála se vesele a spokojeně si hladila zatím stále ploché bříško, jako bych už jí udělal pořádný buben. "Pak se vezmeme a ty si mě odvezeš do ... ééé ... do Moskvy.", vybafla po krátkém zaváhání svůj vysněný střed vesmíru. Jenže já se do Moskvy stěhovat nemínil a představa, že domů na Slovácko přivezu tatarskou princeznu na hranici zletilosti, zato s outěžkem, se mi taky moc nezamlouvala. Vzpomněl jsem si na nervózní varování zmocněnce z naší ambasády, abychom se vyvarovali nevhodných styků se sovětskými občankami, a teď už mi tak směšné nepřipadalo. Vzdát se stěží ukojitelné a pokaždé svolné milenky se mi nechtělo, ale naše milování se změnilo v regulérní boj, při kterém se mě Aygul snažila v sobě uvěznit, vztekala se a škrábala, když jsem se tomu bránil, a nakonec jsem ji musel pokaždé znehybnit judistickým chvatem, zezadu se uspokojit na její nastavené prcině, včas z ní čurák vytáhnout a zkropit jí nahá záda, při čemž vztekle chrčela a házela sebou. Poezie se tím kamsi vytratila a kdyby nahlásila milici, že ji znásilňuju, těžko bych se z toho obvinění vykecal. Nezbylo, než zajít za ředitelem letiště a požádat o výměnu bytné. Namísto mladé krasavice nastoupila ruská bábuška, která mě hýčkala už jen vydatnou domácí stravou. Mé nevhodné styky se sovětskou občankou se nakonec obešly bez nechtěných důsledků, jen chlapi na dílně začali v mé přítomnosti na sebe mrkat a pochechtávat se. Když to dělali už třetí den, uhodil jsem na ně, co se děje. "To máš tak, komandýr.", poškrábal se na hlavě staršina. "Tatarka Aygul o tobě všude roznáší, že jsi na nic chlap a máš...hm, malý péro." Práce v dílně utichla a já se chopil šance zjednat si respekt za využití nově nabytých znalostí ruštiny. "A vy byste věřili té kurvičce, co ani nemá prsa a sotva ví, k čemu má mezi nohama pizdu?", opáčil jsem s přepjatým sebevědomím. Na pár vteřin se rozhostilo ticho, pak se mechanici rozesmáli na celé kolo a staršina mě jen poplácal po rameni. "Maladěc, komandýr, maladěc." Bylo to sice ode mě hulvátské a vlastně i nevděčné vůči Aygul, která se mi tak ochotně podvolovala a přála si pro nás společnou zářnou budoucnost někde na Arbatu, ale co jsem měl dělat?

Tímhle obhrouble chlapáckým gestem jsem sice zachránil své renomé na dílně, ale následujících několik týdnů jsem byl bez ženské a během osamělých nocí občas s láskou vzpomínal na špičatá kůzlátka a sametovou pičku zapuzené Aygul. Můj půst nečekaně přerušila až návštěva v bytě ředitele letiště v jisté služební záležitosti. Doma byla jen jeho žena a přestože jsem se bránil, hned mě zvala dál a nalévala mi čaj. K šálkům brzy přibyly i dva nezbytné stakany vodky a já začal být trochu nesvůj. "Už abych šel, Olgo Jurijevno.", měl jsem se k odchodu, ale zadržela mě a dolila čaj i vodku. Pak s naléhavým výrazem položila svou ruku na mou a rozepla si dva knoflíčky na košili. Zahlédl jsem kousek žlábku mezi bílými prsy, které se zřetelně nadouvaly pod košilí, a ucítil jsem pnutí ve slabinách. Olga Jurijevna mlela páté přes deváté, kvapně vypitou vodkou jí zrudly tváře, co chvíli se volnou rukou teatrálně ovívala a sem tam rozepla další knoflík. Když už košile držela jen na dvou, její dudy, nacpané do bílé krajkové šprndy, se nezvladatelně vyvalily ven. V ten moment popadla mou ruku, kterou stále silněji svírala, a přitiskla si ji na kozu. Ucítil jsem, jak se mi pod prsty nadouvá, a byl jsem ztracený. Popadl jsem Olgu Jurijevnu za ty objemné dudy, serval z nich košíčky podprsenky, takže mi těžce klesly do dlaní, a prsty je mnul a mačkal, jako bych se jí chystal kozy podojit. Přestala drmolit hlouposti, namísto toho začala přerývaně dýchat a vzrušeně hekat, jak jí mé nenechavé prsty přejížděly po stavících se bradavkách. Měla je velké jako kojná a hned jí nabíhaly do podoby dvou zduřelých špuntů. Ohrabávání takových cecků mě okamžitě vzrušilo a Olga Jurijevna nenechala stan na mých kalhotách bez povšimnutí. Když se mi do nich rukama dostala, chvíli mi klacek něžně hladila a šeptala "Maladěc, maladěc.", ale pak už si ochotně klekla a začala mi po něm jezdit ústy, zatímco se překvapivě obratně zbavovala sukně a punčoch. Snažil jsem se nemyslet na to, že by její muž mohl kdykoliv vejít do místnosti, a také jsem potlačoval nutkavou touhu popadnout ji za nahá ramena, přitáhnout si její hlavu těsněji k sobě a bez milosti se jí vycákat do pusy, kterou mě tak lačně sála. Ovšem Olga Jurijevna si také chtěla přijít na své, takže když usoudila, že jsem připraven ji uspokojit, polonahá se vztyčila a tiskla si můj čurák pod břicho, kde se jí černala hustá houštinka chlupů. Neodpíral jsem jí tu potřebu dlouho a za chvilku už dosedala na můj ocas, až jí dudy nadskakovaly. Přestože jsem se snažil držet ji za její slovansky širokou zadnici, aby ze mě nespadla, nesmlouvavě si mé ruce přemístila na svoje natřásající se prsiska a několikrát se jimi přes ně důrazně pleskla. "Prosím, Pavel, ještě, ráda přes ně dostávám." zašeptala mi horce do ucha a když jsem nechápal, sama se znova několikrát pořádně plácla přes kozy, až její dlaň na jejich bělostné kůži zanechala růžovou stopu. Nejistě jsem jí po rudnoucích ňadrech poplácal. "Ještě, neboj se přitlačit. Nafackuj mi přes cecky.", šeptala Olga Jurijevna vzrušeně a neopomněla přitom házet zadnicí na mém ptáku, až klouzal její mokrou frndou jakou píst. "Jsem ráda bita. Můžeš i přes tvář.", vzdychala a tiskla si mou třesoucí se ruku k horkým lícím. "Nabij mi, zasloužím si to." drmolila mezi vzdechy a přirážela, až její kulaté bříško pleskalo o moje. Příčilo se mi bít ženu, doma jsem byl v tomhle směru vychován dost jednoznačně, ale Olga Jurijevna nepřestávala žadonit, až jsem sebral odvahu a jednu středně silnou facku jí vlepil. Zarazila se a já vyděsil, že jsem to přehnal, protože tvář jí rychle nachověla. Ale vzápětí mě její táhlé zasténání "Ááááno, ještě." přesvědčilo, že jsem chybu neudělal. Olga se vypínala na mém klacku a nastavovala mi tváře, přes které jsem ji zlehka fackoval. Zřejmě by snesla i víc, ale já to nedokázal. Nějakým zvláštním způsobem mě to ale vydráždilo, takže nakonec jsem ji ze sebe setřásl, donutil ji opřít se o stůl, vrazil jí ptáka do našpulené pičky zezadu a dal jí pěkný výprask přes tu kulatou bělostnou zadnici, zatímco jsem ji píchal. Řičela jako pominutá, sem tam se sama plácla přes jednu z koz, které se jí houpaly sem a tam v rytmu našeho šoustání, a nastavovala se, dokud se neudělala. Ani mně moc nechybělo a Olga Jurijevna mi ho poslušně vkleče vyhonila během pár vteřin. Nastavovala mým stříkancům svoje kozy i tváře a dychtivě si po nich stékající mrdku roztírala jako nějaký drahý krém. Byl jsem z toho zážitku úplně paf, sotva jsem se dokázal obléct, cosi zakoktat a vymotat se ze dveří. V poslední vteřině jsem ještě zahlédl Olgu Jurijevnu, jak sedí nahá na zemi, jednou rukou si hladí postříkané kozy a druhou mi s úsměvem mává. Trápily mě pak dlouho výčitky; ředitel letiště byl slušný chlap a nezasloužil si parohy ani takhle pitomou ženu. Věděl jsem, že ve volném čase ho zajímá entomologie a protože táta se znal dobře s jedním z předních moravských "broučkařů", po návratu domů, abych to aspoň trochu odčinil, jsem ty dva dal dohromady. Psali si pak dlouhá léta a dokonce si ty brouky posílali poštou.

Asi týden po tomhle podivném zážitku mě ovšem ředitel pozval na oslavu u příležitosti svého povýšení. Byli jsme sice civilní letiště, ale i u dopravního letectva se vedl systém hodností a v něm právě řediteli přibyla další hvězdička. Nešlo odmítnout, i když při vítání s Olgou Jurijevnou jsem rudnul jako rak. Večírek měl očekávatelný průběh: po obšírných proslovech a nezbytných přípitcích se postupně začalo bez obalu chlastat. V mumraji asi třiceti lidí, z nichž dvacet jsem neznal (přesto nejmíň polovina z nich měla velkou chuť připít si se mnou na bratrství mezi národy), mě zaujala štíhlá, vysoká brunetka. Zapříst rozhovor bylo snadné, vlastně mě vyhledala sama a zahrnula mě zvídavými otázkami o Československu. Nina pracovala v městské knihovně a bylo znát, že má vystudovanou vysokou; občas mě svou otázkou dostala do úzkých. Povídalo se mi s ní moc příjemně a dokonce se mi podařilo neopít se, přestože kolem nás málokdo ještě chodil pevným krokem. V půl jedenácté se ale Nina zvedla k odchodu. Přemlouval jsem ji, ať ještě zůstane, ale zavrtěla hlavou. "Jen se podívejte. Paní domu tancuje na stole už skoro půl hodiny, je div, že ještě není nahá.", ušklíbla se a já pohledem zkontroloval Olgu Jurijevnu, která se vlnila způsobem, který považovala za smyslný, cípy rozepnuté halenky jí vlály a v těsné podprsence se houpaly bujné vnady, které jsem tak důvěrně poznal. "Ta má v úmyslu rozdat si to se všemi, kteří toho ještě budou schopni, ženy nevyjímaje." "To by mohlo být zajímavé.", nadhodil jsem. "Myslíte?", ušklíbla se Nina a vklouzla do své dubljonky. Nějaká kontrolka v mé hlavě signalizovala, že když si pro dnešek odepřu pochybné domácí orgie u ředitele, kterého jsem mimochodem už dlouho nezahlédl, možná na tom spíš vydělám. A tak jsem se galantně nabídl, že Ninu doprovodím. "To by mohlo být zajímavé.", napodobila mě a já s chutí opáčil: "Myslíte?" Smáli jsme se ještě když jsme šlapali chladným nočním vzduchem směrem k sídlišti, kde Nina bydlela. "Marně přemýšlím, čím bych Vás mohla ve vší počestnosti nalákat do své skromné garsonky.", usmála se nejistě na schodišti u svého vchodu, ale v očích jí zahrála šibalská světýlka. "Napadlo mě, že jsme si ještě nepřipili na bratrství mezi národy, to byla dnes má specialita.", nadhodil jsem s nadějí. Na temném schodišti mě Nina šeptem upozornila, že domovnice je děsná drbna a já usoudil, že nejlepší obranou proti jejímu vyrušení hovorem bude začít Ninu líbat. Plán fungoval, i když výstup do třetího patra se nám tím dost protáhl, ale zato jsem nahoře už věděl najisto, že Nina líbá nádherně a pod rozepnutou dubljonkou se jí příjemně dmou ne právě malá ňadra, výmluvně se rýsující pod tenkým svetrem. Když se sklonila k zámku dveří svého bytu, vzal jsem ty její poklady pod svou ochranu a ona nijak neprotestovala, jen bradavky se jí vztyčily. V bytě ani nebylo třeba rozsvěcet, spíš jsem se zaměřil na svlečení Niny v co nejkratším čase. Když jsem ji zbavil krajkové podprsenky, lačně jsem se přisál k jejím velkým prsům a cucal naběhlé, tuhé bradavky, zatímco mé ruce zbavovaly Ninu kalhotek a následně laskaly nahou lasturku v záplavě jemných kudrnatých chloupků. Nina došla pozpátku do ložnice, padla do peřin a já chtivě zabořil ústa mezi její doširoka roztažená stehna. Lízal jsem tu nádherně šťavnatou mušličku a přejížděl ji prsty od poštěváčku až k zadní dírce, díky čemuž Nina začala hlasitě vzdychat a tisknout si mě mezi nohy. Dal jsem si záležet, aby se jí to líbilo, namísto uspěchaného vpochvení jsem zajel do její štěrbinky jazykem a nepřestal jím kmitat, dokud Ninočka nezačala stále rychleji sténat. Nakonec její prcinka zaplavila má ústa přívalem kundích šťáviček, já se konečně mohl kvapně vysvléct a ulevit svému ztopoření tím, že jsem začal Ninu pěkně šoustat, až její mokrá kundička hlasitě čvachtala. Přestože se před chvilkou udělala, po pár přírazech už mi ochotně vycházela vstříc pohyby pánve a nabídla svá plná, horká ňadra mým dychtivých polibkům a sání. Měl jsem co dělat, abych včas z její mlaskající kundičky vytáhnul svůj čurák, který Nině vzápětí několika prudkými výstřiky zkropil břicho a prsa. Když jsem si tu spoušť ve světle rozsvícené lampičky prohlížel, až jsem se styděl, ale Nina se jen usmála a bez známek studu se otřela cípem prostěradla. "Na bratrství teď asi připíjet nebudeme.", nadhodil jsem s nejistým úsměvem. Nina si přitáhla kolena k bradě, čímž mi mimoděk obnažila mezi stehny svou právě ošukanou kundičku, a vážně se na mě zadívala. "Pavle, ráda s tebou budu spát, ale slib mi tři věci. Nebudeš mě bít, neuděláš mi dítě a nebudeš mě ponižovat." Pak ke mně natáhla ruku, až se jí nahá, stále zahrocená ňadra zahoupala. Na takové velkorysé podmínky se nedalo nepřistoupit. Tehdy jsem to sousloví neznal, ale tu noc se z nás dvou stali "kamarádi s výhodami".

Nina byla veselá, náruživá a vynalézavá. Líbilo se jí trávit se mnou čas a nemalou část z něj jsme věnovali sexu. V následujících týdnech jsem z jejích poznámek pochopil, že tu žije na přechodnou, blíže neohraničenou dobu a až pominou jisté okolnosti, bude žít někde jinde s někým, s kým už žila předtím. Víc mi neodhalila a já se neptal. Scházeli jsme se u ní doma (to ale vždycky až po setmění) nebo jsem na ni čekal v knihovně. Ostatně na tom, že inostraněc ze spřátelené země poznává v místní biblijoťéce sovětskou kulturu, mohl těžko někdo vidět něco podezřelého. Na pracovišti jsem vztah s Ninou snadno utajil, chlapi z dílny se biblijoťéce bezpečně vyhýbali a zase tak malé město, aby na nás někde natrefili, to nebylo. Když mi jednou v pátek staršina velmi průhledně představil svou neteř, velmi krásnou, velmi mladou a velmi znuděně se tvářící, poděkoval jsem mu s tím, že už jsem potkal jednu děvočku a tím jeho starost skončila. Myslím, že do konce mého pobytu o mé avantýře s krásnou knihovnicí nikdo nevěděl. Nikdy jsem se s Ninou nenudil a občas mě doopravdy překvapila nějakou rafinovanou nemravností. Jednou v pátek jsem skončil na letišti dřív (oba piloti byli opilí a zkušební lety jsme museli zrušit) a nedočkavě jsem postával mezi knihovními regály už hodinu před zavíračkou. Nina chvíli pozorovala minimální pohyb návštěvníků a když nebyl nikdo v dohledu, jako by nic si zpod sukně stáhla spodní kalhotky, úhledně je složila a položila pod knihu, kterou vytáhla ze šuplíku svého stolu. Co možná ledabylým krokem jsem přišel a knihu si vzal i s tím vzrušujícím dárkem. "Strana 106.", pronesla Nina polohlasně a šlehla po mně úsměvem. Když jsem v bezpečí zvýšené galerie dotyčnou pasáž nalistoval, nestačil jsem se divit. Nikdy by mě nenapadlo, že bdělému oku cenzora unikne text,v němž se na jedné stránce vyskytne sloveso "mrdat" šestkrát. No ale zase jsem přesně věděl, co se po mně bude chtít, až Nina v pět hodin zamkne dveře knihovny. S úderem páté skutečně vstala a já sledoval, jak jde ke vchodu se svazkem klíčů v ruce, vydrážděný vědomím, že je pod sukní bez kalhotek. Když vystoupala za mnou na galerii, beze slova se postavila mezi regály a vykasala si sukni až do pasu, chvíli jsem fascinovaně hleděl na její pahorek, porostlý hnědými chloupky, a když se pak otočila zády ke mně, obdivoval jsem její nádherně vyklenutý zadek, ještě teď s lehce načrtnutou bílou linií plavek z letního opalování. Pak jsem k Nině přistoupil a za dráždivého líbání zezadu na krk a ouško jel prsty po vnitřní straně jejího stehna nahoru. Zachvěla se, když jsem prsty dorazil až do jejího klínu a bez váhání je zabořil do jeho měkkých oblin. Neomylně jsem zamířil k poštěváčku, který pod mými doteky během pár vteřin naběhnul a zduřel. Třel jsem ho a laskal palcem, zatímco zbylými prsty jsem postupně pronikal do horké jeskyňky. Byla už krásně mokrá, Nina si zřejmě i během pracovní doby našla chvilky, kdy se pod svým knihovnickým pultíkem dráždila na nahé kundičce. Teď se s přivřenýma očima prohýbala slastí, tiše sténala a nastavovala se mi. Vjel jsem rukama nedočkavě pod její vlněný svetr a ke svému překvapení sevřel v dlaních její nahá, plná ňadra. Vůbec jsem netušil, kdy se stihla zbavit podprsenky, ale to teď vlastně nebylo vůbec důležité. Co důležité naopak bylo, to mi připomněla Nina svou rukou, kterou bez zábran začala rozepínat moje kalhoty, zatímco jsem nadšeně tisknul její vztyčené bradavky. Milovali jsme se vestoje, přesně tak, jak bylo popsáno v knížce na straně 106 a musel jsem autora v duchu pochválit, jak dobře to vymyslel.

Kromě toho inspirativního sprostospisu mi ale Nina s erudicí zkušené knihovnice podstrkovala i hodnotnější díla a já, který si dosud četl spíš v technických příručkách, jsem se nečekaně ochotně ponořil do ruských klasiků. Po nezbytné milostné ouvertuře jsme tak často v její rozestlané posteli pořádali jakási literární kolokvia ve dvou. Já si rozšiřoval obzory i slovní zásobu, Nina se zase dovídala o životě u nás doma, což ji ohromně zajímalo. Úzkostlivě jsme se vyhýbali politickým tématům, ale jinak jsme probrali všechno, od místopisu až ke vztahům mezi muži a ženami. Její vyspělé názory mě často donutily přehodnotit názory vlastní a můj obdiv k ní rostl. Takhle nám utekly tři krásné měsíce, až jsem jednoho dne ve služební poště našel dopis z moskevského výzkumáku; moje mise byla u konce. Chlapi na dílně se zatvářili vážně a pak mi začali organizovat tu nejdivočejší rozlučku, zatímco já se následující tři večery loučil v malé garsonce na zdejším sídlišti. Poprvé a zároveň naposledy jsem od Niny odcházel až ráno. "Budu ti psát.", slíbil jsem s mužným výrazem. "Já tobě taky, moc ráda.", potvrdila s dojemně se lesknoucíma očima. Nikdy jsem jí nenapsal jediný dopis a od ní také nepřišla ani řádka. Některé věci se prostě stanou jen tady a teď. Pak už mi zbývalo jen strašlivě se opít s chlapy z letiště a ráno doufat, že pilot stroje, který mě tu nabíral, neabsolvoval den předtím něco podobného. Můj přílet do Moskvy byl podstatně skromnější, než když jsem odtud před několika měsíci odlétal; továrna nás z jednotlivých letišť stahovala postupně, takže žádný z kolegů tu na mě nečekal. Zato na mě v leteckém výzkumáku čekal štůsek pošty, která mi chodila na původně určené letiště, odkud se sem zase všechna vracela; nikoho už bohužel nenapadlo mi ji přeposílat do nového působiště. V balíčku jsem letmo zahlédl pár dopisů od našich, jeden dva s úhledným dívčím rukopisem a dokonce jakousi úřední obsílku. Rozhodl jsem se vzít si to čtení druhý den do letadla a vydal se s nadějí hledat Irinu. Skutečně jsem na ni narazil a shledání to bylo radostné. Pro mě by bylo ještě radostnější, kdyby mi vzápětí nepředstavila svého manžela. Urostlý chlapík v letecké uniformě mi družně potřásl rukou a vzápětí tu svou opět majetnicky ovinul okolo Irininých ramen, ta na mě jen s provinilým úsměvem mrkla. Radši jsem odevzdal svoje zkušební zprávy v kanceláři, kde je znuděný úředník pohodil na hromadu lejster, jako by v nich nebylo několik měsíců usilovné práce, a vyrazil jsem do města splnit aspoň pár slíbených nákupů. Pak už jen spánek, ráno odjezd na letiště, let do Prahy, který jsem celý prospal, a autobus do Hradiště. Naši o mém příjezdu nevěděli; v Moskvě jsem sice odvážně vyrazil na poštu poslat telegram, ale ponuré chodby s mračícími se pracovníky mě tak vyděsily, že jsem to rychle vzdal. Radost byla o to upřímnější. Jen mě překvapilo, že si mě během odpoledne nejdřív maminka a pak i otec vzali nenápadně stranou a ustaraně se mě ptali, kdy zajdu za Zdeničkou. "Měl by ses s ní jít přivítat.", pokyvoval otec s vážným výrazem, až jsem se lekl a vyrazil. Přišla k vrátkům osobně a když mě uviděla, na chvíli zaváhala a pak se mi radostně vrhla do náručí. Díky tomu objetí jsem i přes zimní bundu poznal, co se za dobu mé nepřítomnosti změnilo a pochopil, že jsem si nedoručenou poštu, stále se povalující na dně mého batohu, asi měl přečíst dřív. Když mě vzala dovnitř a v kuchyni se svlékla z bundy, i moje neškolené oko odhadlo, že stupeň jejího těhotenství se zřejmě ne náhodou kryje s dobou mého odjezdu a především našeho neplánovaně vášnivého loučení. Zdena na mě vrhala kradmé tázavé pohledy, zatímco se uklidňovala tím, že mi líčila novinky posledních měsíců, jako kdybych byl jen na týden v lázních. "Zdeni, a co my dva?", přerušil jsem ji. "Je to fakt jistý, že já...?", udělal jsem gesto k jejímu bříšku. Náhlý lesk v jejích očích a klepající se bradička mi daly jasně najevo, že takhle se ptát opravdu nemusím, takže jsem rychle vstal, objal ji (což mělo přesně opačný efekt, jelikož se okamžitě rozbrečela), vysvětloval, že mi nechodila pošta, že mám ale pochopitelně radost, že se musíme vzít co nejdřív, že zažádám ve fabrice o byt... Sám sebe jsem nepoznával.

Následující dny jsem se s kde kým vítal, ale také jsem se snažil nějak vpravit se do role, kterou jsem tak nějak bez odporu přijal a se Zdeničkou a její rodinou se blíž sžít. Naštěstí všichni byli celí blažení, že se to obejde bez tahanic, nejvíc určitě Zdeňka. Trávil jsem u nich po práci každé odpoledne a po pár dnech mi při loučení Zdeni špitla: "Nechceš se večer stavit? Naši jedou na návštěvu." Úplně se mi rozklepala kolena, ale samozřejmě jsem souhlasil. 'Teda já jsem ale prvotřídní vůl', táhlo mi hlavou, když jsem se jako studentík tajně přes zahrady kradl k domu holky, která se mnou už několik měsíců čekala dítě. Zdeni mě rychle zadními dveřmi vtáhla dovnitř a vedla ztemnělým domem nahoru do svého pokoje. Tam si svlékla neforemný vaťák svého otce a já vyvalil oči: pod ním měla na sobě jakousi noční košilku, téměř průhlednou a velice přiléhavou. Krásně obtahovala její kulaté těhotenské bříško i o něj opřená ňadra, těhotenstvím také už výrazně nalitá. Vůbec jsem Zdeničku nepoznával. Před pár měsíci jsem si užil s mladinkou holkou, teď tu přede mnou ale stála daleko dospělejší, v nádherném rozpuku vyspívajícího ženství. Stydlivě klopila oči, spíš šeptala než mluvila a jen sem tam mrkla, jak na její odvážný úbor reaguju. Ve mně se ale bouřilo neskutečné vzrušení a jen jsme překoktali pár úvodních nicneříkajících nesmyslů, přitáhnul jsem Zdeni k sobě, objal ji a začal líbat. Schoulila se mi na klíně, zakláněla hlavu a přivírala oči a především, vůbec neprotestovala, když jsem její velká, plná prsa uvolnil z přetékajícího výstřihu košilky. Fascinovaně jsem je potěžkával, jemně hnětl a prsty přejížděl přes bradavky. To nebyly drobné dívčí cecíčky, jaké jsem laskal před odjezdem. Teď jsem mezi prsty tiskl tuhé, naběhlé, zralé bradavky dospělé ženy. Zdenka slastně vzdychala a s očima pevně zavřenýma se tiskla zadečkem na můj klín. Určitě cítila, co to se mnou dělá, a když jsem prsty víc a víc potahoval její zduřelé bradavky, mačkal tmavě hnědé široké dvorce a stále lačněji hnětl celá prsa, začala jemně pohupovat zadečkem a rukou mi sáhla na zip kalhot. Neměla pod košilkou kalhotky, takže když jsem ji vykasal k jejímu pasu, pod vyklenutým bříškem se začernala hustá houštinka. Nevěděl jsem, jak se milovat s těhotnou holkou, věděl jsem ale velmi jistě, že se chci se Zdeňkou milovat, teď a tady. Naštěstí se ujala iniciativy, trochu stydlivě mi vytáhla ptáka, naprosto ztopořeného, otočila se ke mně zády, zavedla si ho pod bříško mezi pysky a pak začala zlehka dosedat, až plynule zajel do její dírky. Nechal jsem ji, ať si sama určuje tempo milování, a naplno se věnoval jejím nádherným, velikým kozám, které se jí pohupovaly nad těhotným bříškem. Moje vzrušení násobilo to, že jsem v zrcadle na protější skříni viděl odraz Zdeňky, vzrušením zardělé a udýchané, s velkými prsy nadskakujícími ve stále rychlejším tempu přírazů její už slyšitelně mokré kundičky. Bylo to neskutečně rajcovní. Zdeni začala polohlasně sténat a občas se nesměle pohladila po ňadrech, která se jí přelévala sem a tam v rytmu šukání. Moje ruce se na těch velikých kozách setkaly s jejími a společně jsme dráždili dva kopečky uprostřed široce rozlitých hnědých dvorců a směřovali k vrcholu. "Pusť mi to tam... naprcaná už jsem.", špitla Zdeňka a výraz vzrušení na vteřinu vystřídal lišácký úsměv. Nemusela mě pobízel, pár vteřin na to jsem už jí plnil štěrbinku a vykropil jsem ji opravdu pořádně.

A pak byla svatba, chtělo by se napsat. A vlastně doopravdy byla, naše rodiny všechno zorganizovaly během pár týdnů. Zdeňka měla nádherné šaty a i když pod nimi nosila už pořádný buben, stejně jí všichni chlapi civěli do výstřihu, naditého k prasknutí. Nebyla první ani poslední "zbouchnutá" nevěsta v dědině a jelikož ji tu všichni měli rádi, drby a pomluvy se smrskly na nezbytné minimum a pár dní na to už nás všichni brali jako jakékoliv jiné mladé manžele. Nastěhoval jsem se ke své ženě a jedním z příjemných aspektů manželského života bylo to, že i přes vysoký stupeň Zdenina těhotenství jsme se milovali v podstatě denně, někdy i několikrát. Zdeni se mi stydlivě svěřila, že těžké období nevolností si odbyla hned v prvním trimestru a teď má na "to" chuť skoro pořád. A já nebyl vůbec proti. Když se jí na vrcholcích velkých, tmavých bradavek poprvé objevily bílé kapky, dychtivě jsem je slízal. Předznamenalo to události období po porodu, který proběhl zcela bez komplikací a Zdeňka byla od prvního momentu skvělá máma. A abych si náhodou nepřipadal odstrčený, ještě v šestinedělí, kdy jsme se milovat nemohli, nabízela mi svoje nalitá prsa plná sladkého mlíčka skoro stejně často jako malému. Smála se, samozřejmě jen mezi čtyřma očima, že má na kojení dvojčata. A já dychtivě, lačně cucal, zatímco Zdena mi ho aspoň rukou honila. O mnoho let později jsem se jí zeptal, jestli to tehdy dělala proto, abych jí nezačal běhat za jinou. Zasmála se, zavrtěla hlavou a přiznala, že ne, jen jí prostě lichotilo, že mě i jako kojící mamina takhle vzrušuje. A že to vzrušovalo i ji, dávat mi prso. Smáli jsme se tomu jako dva blázni. Od té doby uběhla spousta let a naše manželství, ke kterému dopomohla jedna nezodpovědnost a spousta dobré vůle, funguje báječně. S několika bývalými montéry z fabriky, kterou mezitím několikrát podivně prodali a málem zavřeli, se občas sejdeme na pivu a dojde i na vzpomínání na ruské dobrodružství. Jak už to bývá, když si chlapi vypijou, často se vytahují i košilaté historky a bohatýrská líčení milostných dobrodružství, která jsme v Sajuzu zažili. Já se ale jen usmívám a mlčím, Chlapi jsou hrozné drbny a kdybych jim vykládal o Aygul, Irině nebo Nině, určitě by to rozkecali a Zdeňku by to mrzelo. Však my dva jediní z našeho okolí jsme se dodnes nerozvedli.

Story by Ilkren