Sára

Ve vzduchu bylo cítit všudypřítomné nadšení z přicházejícího dne, kdy se měli všichni usmívat, bavit, smát, opíjet se, někteří zvracet. Blížil se maturitní večírek a mně bylo devatenáct let. To švitoření a plánování bylo slyšet na každém kroku. Asi to k mládí patří.

Já jsem byl vždycky tak trochu jiný. Na rozdíl od většiny mých spolužáků a spolužaček jsem svět vnímal jinak, byl jsem taková zadumaná a věčně přemýšlivá šedá myš. Nebyl jsem intelektuál, ani přehnaně studijní typ, ba naopak spíše průměrý student, který bojoval o přežití ve školních lavicích. Ačkoliv se v mé hlavě rodily různé příběhy, které jsem tu a tam hodil na papír či publikoval na internetu, označil bych se za tichošlápka, člověka, kterého jen tak něco nevzruší a nerozhodí, diagnóza introvert. Nikdy jsem se nesnažil vydobýt si své místo na slunci extravagantním chováním či výstředním oblékáním, většinu života jsem se schovával pod stínem mraků. Bylo těžké se smířit s tím, jaký jsem, často jsem propadal depresím z toho, že nejsem normální, že nezapadám do škatulky s nápisem "normální". Na druhou stranu jsem během dospívání a studia na střední škole dokázal potkat několik báječných lidí, přátel, dobrých kamarádů, s některými z nich jsem jsem se znal už od dětství. Trávili jsme spolu dřív hodně času, jako děti jsme se sem tam o víkendech scházeli a honili se za fotbalovým míčem, hráli se na vojáky, zabíjeli čas vyprávěním příběhů a škádlením děvčat, byli jsme vnitřně svobodní a nespoutaní a bylo nám fajn. Občas se přistihnu jak jen tak mlčky sedím, přičemž hledím do prázdna a nostalgicky vzpomínám. Čas ale běží a každému měří stejně. Někdy si taky říkám, že bych dal cokoliv, abych se mohl vrátit do těch svých dětských let a prožít to zase znovu, zase být tím klukem, který nemusí řešit vůbec nic, natož mezilidské vztahy. Ty doby jsou už dávno pryč, místo scházení se na hřišti za panelákem, kde většina z naší party žila, se scházíme v barech a hospodách. Jsme stále stejná skupina, ale s tím rozdílem, že každý z mých kamarádů dokázal to, co se mně ještě nepodařilo – každý si našel partnerku, se kterou sdílí svět se vším, co k tomu patří. A když říkám se vším, myslím tím i to, že spolu sdílejí svá těla, vyměňují si své "biologické informace". Ať jim ten vztah vydrží jakkoliv dlouho, jsou spolu. Ačkoliv jsem vždycky na venek tvrdil, že já si na tu svou pravou počkám, že mi vůbec samota nevadí, opak byl pravdou. Byl jsem ostýchavý, zoufalý a osamělý. Přírodě a pudům člověk neporučí, ať si každý tvrdí co chce, být s někým, mít někoho rád a dělit se o každodenní zážitky je přirozené. Samota je na hovno, samota bolí. A to všechno mě vnitřně ubíjelo a ničilo, protože ačkoliv jsem žil v době internetu a mohl každý den obcovat v představách s imaginárními ženami, které jsem zahlédl na porno stránkách, dotek teplé lidské kůže nic nenahradí. Na střední škole jsem se párkrát pokusil oslovit několik dívek, které jsem tam denně potkával a které mě nějakým způsobem zaujaly – neúspěšně. Většina z nich byla již "rozebraná", ačkoliv jsem byl docela pohledný, na ty opravdu fyzicky krásné a atraktivní jsem si se svým nízkým sebevědomím netroufal. A tak jsem se do sebe uzavřel a přestal doufat, že někdy tu svoji pravou potkám, že zakusím to, o čem všichni mí kamarádi mluví – vášeň, slast, probdělou noc se ženou, která mě provede mým poprvé.

Nadešel čas ukázat, co ve mně je - složit zkoušku z dospělosti – maturitu. Mé deprese z toho, že se blíží konec roku, kdy se mé dny sečtou a budu muset dokázat, že za ty čtyři strávené roky na střední škole jsem se něco naučil, z toho, že jsem "single" a vlastně doposud ani nevím, jaké "to" je, podtrhlo oznámení mých rodičů. Nemohli si to naplánovat lépe. Nikdy jsem nepochopil důvod jejich rozhodnutí. Ne "proč", ale "proč teď"? Proč mi musí jeden posraný týden před maturitou sdělit, že jejich manželství je v troskách a budou se rozvádět? Bylo toho najednou všeho nějak moc. Až příliš. V hlavě se mi honily různé myšlenky, od škaredých přes děsivé, až po čistě tragické. Cítil jsem, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, nabyl jsem dojmu, že se celý svět spiknul proti mně a já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Deprese dostala najednou nový rozměr a význam.

Ten osudový maturitní den jsem se kroutil jako had, tahal ze sebe odpovědi na otázky, ale nakonec je vždycky nějak splácal dohromady. Bylo to peklo, ale nějak jsem jej přežil a na konci dne ten posraný papír, se kterým jsem se měl vydat objevovat další životní kapitolu, dostal. Byl jsem za něj rád.

Angličtina byla jediný předmět, který mě kdy na škole bavil. Vynikal jsem v ní. A možná to bylo zásluhou naší učitelky, která byla mladá, odhadem něco přes třicet let, ambiciózní a její hodiny byly zajímavé nejen výkladem, ale hlavně její osobností. Nebyla vyloženě krásná, ale měla v sobě něco, co mě animálně přitahovalo. Možná jsem si to celou dobu studií namlouval, nicméně když vysvětlovala nově probíranou látku, věnovala mi pohledy častěji, než mým spolužákům. Pravda, měl jsem pro ni slabost, to pak člověk, zejména zoufalec mého formátu, vidí věci, které neexistují, ale čišelo z ní něco démonicky přitažlivého. Ať tak či tak, byly to jediné hodiny, kdy jsem se ve škole nenudil a nebral je jako nutné zlo. Pro mě byla okouzlující, s pronikavým a uhrančivým pohledem. Často jsem se v probdělých nocích díval do jejích nebesky modrých očí, jejichž krásu a temnotu zvýrazňovaly kouřové stíny ruku v ruce s černými linkami, jemně tahal za její dlouhé vlasy v barvě havraních per a obcoval s jejím tělem.

"Dobrý den," vysypal jsem ze sebe nervózně, když otevřela dveře kabinetu,"chtěl jsem vám jen poděkovat za čtyři příjemné roky angličtiny, bylo to fajn."
Očividně ji moje návštěva překvapila. "Není za co," odpověděla. Její plné rty, namalované jemně červenou rtěnkou, byly sevřené. Vzadu za ní se mihla postava další kantorky.
Nikdy jsem nebyl na dlouhé proslovy, proto jsem se usmál, pokývl hlavou a než jsem se otočil, podal jsem ji ruku na rozloučenou. "Tak na shledanou," věnoval jsem jí ostýchavý pohled změti radosti a smutku. Radosti z toho, že jsem s ní mohl ještě naposled mluvit, smutku z důvodu, že se už patrně nikdy neuvidíme. Byla svým způsobem moje platonická láska. Věděl jsem, že se prostě stává, že se žák zamiluje do své učitelky, ale ve své podstatě to není nic vážného, je to prostě vlastnost. Nechtěl jsem odcházet, ale nebyl schopný najít jediný racionální důvod, jak se ještě zdržet a zároveň se neztrapnit. Už tak jsem byl nervózní víc než dost, cítil jsem jak se mi potí ruce a ve stejný okamžik jsem si uvědomil, že pohled do jejích očí z tak krátké vzdálenosti mě vzrušoval.
"Měj se a ať se ti daří, ráda jsem tě poznala," otočila se a vykorčila zpět do své pracovny.
Do psí prdele, pomyslel jsem si a můj tep se zrychlil. "Tuto sobotu naše třída pořádá maturitní večírek. Nechtěla byste se stavit?"
"Hmmm," zamyslela se, "nejsem si jistá, musela bych se podívat do diáře, ale myslím, že tuto sobotu už něco mám, promiň."
"Aha...," polkl jsem, "tak to je škoda, bylo by to fajn, ale... chápu, nedá se nic dělat."
"Vážně mě to mrzí, ráda bych vás ještě naposled viděla, než se rozprchnete do světa, byli jste fajn třída, ale..."
"Ne, to je v pořádku," skočil jsem jí do řeči, "vážně, nic se neděje," usmíval jsem se uměle, avšak pohled v mých očích říkal něco naprosto jiného, mé zklamání jsem nedokázal dost dobře skrýt. "Opatrujte se," naposled jsem pohlédl do její tváře a odtáhl pryč.

Byla sobota. Všichni se bavili, jenom já seděl nad sklenkou bílého vína a marně přemýšlel, kde se stala chyba. Lidé postupně přicházeli, sedali si k velkému stolu pro naši třídu, hemžili se, pili a oslavovali konec školy, většina z nás se měla rozprchnout za prací, někteří se rozhodli ve studiu pokračovat a pokoušet štěstí na vysokých školách. Byli jsme jako bílé a nepopsané stránky, každý z nás byl kniha, na kterou čekal příběh. A já tak nějak začínal tušit, že můj příběh se nestane žádným bestsellerem. Uběhly dvě hodiny a do místnosti se postupně začali trousit partneři a partnerky mých spolužáků, atmosféra byla už tak nějak uvolněnější. Jeden z mých, teď už bývalých, spolužáků hlasitě dosedl na prázdnou židli vedle mě, zhluboka se nadechl a já pochopil z výrazu jeho tváře, že alkohol s ním udělal své. Snažil jsem se na něj usmívat, dokonce i když mi dal svou ruku kolem mých ramen, na což jsem odjakživa alergický. Nesnáším tato rádoby chlapácká gesta odkoukaná z amerických seriálů, které, z nějakého pro mne nepochopitelného důvodu, mají lidé zapotřebí poskytovat zejména v době, kdy jim v žilách koluje nějaká ta promile, ačkoliv ve střízlivém stavu by toto nikdy neudělali. Držel jsem se a nic jsem neříkal.
Vrhl na mě svůj opilecký pohled, opět se nadechl a já už tušil, že to, co z něj za malou chvilku vypadne bude buď nějaké moudro, bez kterého bych nemohl následující dny žít a nebo další rýpanec, o který jsem v momentálním rozpoložení skutečně nestál. Měl jsem školu za sebou, ač jsem ji třeba sebevíc nenáviděl, byl jsem na ni zvyklý, byl jsem zvyklý na své učitele, učitelky, zejména "moji" angličtinářku, byl jsem zvyklý na ty stále stejné ksichty svých spolužáků, kamarádů, byla to po čtyři roky moje jistota, že každý den bude stejný. Teď to všechno skončilo a já nevěděl, co bude dál. Do toho všeho rozvod mých rodičů. Mládí, deprese, nevyzrálost a opilý kamarád s rukou za mým krkem – dokonalá kombinace.
"Po... poslouchej, ty... Proč...," jazyk se mu motal a já cítil mix piva, rumu a možná i něčeho ostřejšího, "...teda,... no ty vole, já mám dost," škytl.
Můj úsměv nepolevoval, bylo mi ho na jednu stranu líto, ale kdo chce kam... "Ano?" otázal jsem se s předstíraným zájmem. Bylo dost dobře vidět, že některé spolužáky a zejména jejich partnerky tento rozhovor pobavil a napjatě čekali, co se bude dít dál. Ocenil jsem jejich snahu maskovat a předstírat, že je to vůbec nezajímá, ale jsem celkem všímavý člověk. Upřímně jsem se jim ani nedivil, ani jim to nezazlíval - věděli totiž stejně dobře jako já, že dotyčný, který se stal v tomto okamžiku mým nejlepším kamarádem, jak teď hlasitě křičel na všechny u stolu, byl docela rypák a neoplýval zrovna vybíravým chováním. Takový vesnický balík. Ale na rozdíl ode mě měl alespoň někoho, kdo mu, až bude o dvě hodiny později při odchodu z baru dávit za popelnicemi, podrží kravatu, aby ji nepozvracel. Ráno sice vstane s kocovinou, přítelkyně mu vyčistí ještě jednou žaludek, tentokrát verbálně, ale zase při něm zůstane do další pitky a tak pořád dokola, dokud se třeba jednou nerozhodne upít k smrti.
Opět opilecky upřený pohled někam do dálek. "...proč... proč ses nedal dohromady s Markem?" vypadlo z něj a hlava mu mírně spadla. Ihned ji ale zvedal a já ucítil, jak mi svou dlaní drtí levé rameno. Pochopil můj zmatený pohled, v ten moment jsem zatím nechápal, o co mu jde. To se mělo změnit s následující větou. "Pr... proč... však on je... buka... bukanýr, ne? Chápeš, teplouš!" a rozesmál se, připadalo mu to hrozně vtipné. Jaká škoda, že jsem nemohl jeho humor sdílet s ním.
Některým lidem, kteří seděli a se škodolibou radostí poslouchali náš duchaplný rozhovor ujely koutky, někteří vyprskli smíchy, někteří diplomaticky mlčeli a mysleli si své. Těšili se na moji reakci, ať byla jakákoliv. Marek byl jeden kluk z ročníku, nechodili jsme spolu do stejné třídy. Byl to takový zvláštní druh, něco jako já, tichý, zamlklý, ale se zvláštními, až tanečními pohyby a hlasem, který prozrazoval, že může i nemusí být... No, ačkoliv to nikdo nevěděl jistě, mělo se za to, že je gay. A i kdyby byl, i kdyby se k tomu oficiálně přiznal, tak co? Měl by za to být snad kamenován?
Několik sekund jsem přemýšlel, jak mám reagovat. Zvažoval jsem více možností. "Máš pocit, že být buzna je něco špatného? Že je špatné kouřit ptáky?" Obecenstvo ztichlo, najednou to švitoření a bzučení bylo pryč, všem bylo jasné, že se něco musí stát.
"No... tak já nevím... v... v životě js... jsem tě neviděl s žádnou holkou, sem si říkal," opět se na chvilku odmlčel, aby se nadechl, "jestli nejsi třeba... rozumíš? Hulím kokoty za tři kompoty! Tak jako Marek, byste mohli tvořit skvělý páreček!" a dokonal scénu naznačením orálního sexu.
Jsem trpělivý, dá se říct, že jsem hodně trpělivý člověk, ale tak jako každý mám své limity, hrdost a důstojnost. Snažil jsem se udržovat chladnou hlavu i teď. "A kdybych ti řekl, že jsem buzna, změní se tím něco? Je na tom něco špatného? Je něco špatného na tom, když chlap kouří ptáka druhému chlapovi?" mluvil jsem podstatně hlasitěji a schválně tak, ať nás tedy všichni slyší. Když už trapas, tak pořádný. "Chceš to zkusit? Máš potřebu zažít něco, co jsi ještě nezažil, hm? Co?!" Díval jsem se na něj a cítil pohledy ostatních. Nikdy mě takového nezažili, nikdy neměli možnost mě vidět v takto vypjaté a nepříjemné situaci. "Tak pojď, dělej," pokračoval jsem, "stáhni si kalhoty a já tě tady přede všemi vykouřím tak, žes to ještě nezažil! Udělám z tebe stoprocentní homokládu, ukážu ti svět, o kterém potají sníš, svět, ve kterém nemá tvoje milá, promiň Marie," otočil jsem se na ni a ironicky se usmál, "co dělat, protože jak jednou zažiješ čůráka ve své prdeli, nebudeš chtít jinak!"
"Ne, počkej, vole..." v momentě byla jeho ruka z mých ramenou pryč.
"Počkat? Na co? Na co mám čekat? Tak pojď, honem," mé ruce vmižku sklouzly k opasku jeho kalhot a začal jsem mu jej rozepínat, "dělej, vykouřím tě tady přede všemi, před tvojí rozkošnou přítelkyní, ukážu ti cestu, ze které není návratu!"
"Ty vole, uklidni se, kámo," blekotal. "Já... já... jsem to tak nemyslel, promiň, vole!"
Nikdo se už nesmál. Všem došlo, že se toto byla poslední kapka, z nějakého důvodu, který jim byl neznámý, ta šedá myš, kterou jsem byl, expolodovala a ukázala, že i ona se dokáže bránit a zkrotit takového blba, jako byl kluk sedící vedle mě.
Vyskočil jsem od stolu. "Mějte se, bylo to fajn, někdy se snad uvidíme na výročním školním srazu," pohlédl jsem na všechny přísedící a rozloučil se. Pak jsem se vrátil ke klukovi, který teď seděl jako zařezaný, byl sice v dost podroušeném stavu, ale nějakým zázračným způsobem si uvědomil, že už není takový macho, že přestřelil, a to docela dost. "Ještě jednou na mě sáhneš, tak ti tu ruku zlomím, na dvakrát, kreténe!"

Hodil jsem na sebe sako a plížil se k východu. S hlavou plnou myšlenek jsem pospíchal ven, chtěl jsem být co nejdříve pryč, daleko odsud. Ať mi každý už políbí prdel, myslel jsem si. Když jsem se natahoval pro kliku u dveří, někdo byl rychlejší a otevřel je přede mnou, málem mě s těmi dveřmi praštil. Byly celé dřevěné, bez jakéhokoliv skla, tudíž dotyčná osoba na druhé straně nemohla vědět, že za nimi stojím.
"Už odcházíš?" promluvil na mě ženský hlas, když jsem vyběhl ven.
V první sekundě jsem jej nepoznal, nedokázal jsem k němu připojit jeho majitelku, ale byl mi velmi povědomý. "Jé, dobrý večer, myslel jsem, že...," neskryl jsem překvapení, když jsem se otočil.
"Ano, já vím, říkala jsem, že mám něco v plánu, ale nevyšlo to, tak jsem tady," vstoupila mi do řeči. "Ale vidím, že ty už prcháš, to je škoda."
"Jo, no, není mi nějak dobře, musím domů," lhal jsem.
"Vážně? Tak to mě mrzí, těšila jsem se, že tě...," zarazila se, když si uvědomila, co právě řekla, ale pak pokračovala jako by nic "že vás ještě naposled uvidím."
Chvíli jsem se na ni jen mlčky díval, prohlížel jsem si ji a přemýšlel, zda se mi to, co jsem právě slyšel z jejích plných, krásně rudých rtů, nezdálo. "Klidně běžte dál, zábava je v plném proudu, někteří jsou trochu pod parou, ale myslím, že tam zůstalo ještě pár střízlivých kusů, kteří budou rádi, když vás uvidí." Přišlo mi to jako zlý sen, jako by to bylo všechno naschvál. Hra osudu. Byla jediná učitelka, kterou jsem si přál na rozlučkovém večírku naší třídy vidět. Bylo by lepší, kdyby se tu vůbec neukázala. Ale teď je tady a já, do psí prdele, odcházím. Kdyby aspoň přišla o deset dvacet minut dřív! Nic z toho by se třeba nemuselo stát!
"Skutečně nechceš zůstat, aspoň na chvíli?" zeptala se docela naléhavě.
Co na to říct? Co mám do prdele dělat? "Ne, nezlobte se, musím jít, vážně mi není dobře," kousal jsem se do jazyku, abych neřekl nic, co by celou situaci jen zhoršilo. Vrátit jsem se tam nemohl.
"Tak jo, nebudu tě přesvědčovat," podala mi ještě jednou ruku na rozloučenou, její stisk byl pevný a vřelý. "Přeju ti do života hodně štěstí, ať se ti daří a všechny tvé sny se ti splní."
"Děkuju. I vám hodně štěstí," odpověděl jsem upřímně, pak mi ruku pustila. V ten moment se začaly z nebe snášet první kapky déště. Byla relativně teplá noc a osvěžení v podobě nebeských kapek jsem uvítal. Přišlo mi to svým způsobem romanticky smutné. Aspoň mi déšť skryje slzy, které měly za několik málo minut kutálet po mých tvářích. Cesta domů měla trvat odhadem půl hodiny normálním tempem, nikam jsem nespěchal, nebylo kam a za kým spěchat.

S hlavou upřenou k zemi, jako by ten večer zemská gravitace působila daleko větší silou, nohy jsem měl jako v betonových kvádrech, ploužil jsem se pomalým a kostrbatým krokem k domovu. V náprsní kapse saka jsem nahmatal krabičku cigaret, zastavil se, abych si mohl v klidu zapálit. Musel jsem se zas a znovu pokrčit rty v ironickém šklebu - tato krabička bude poslední. Už zase. Po tisící prvé poslední. Zatímco neviditelné ruce ohně, vycházejícího ze zapalovače, pohlcovaly konec cigarety, nebe se umoudřilo a déšť ustal, ale zanechal po sobě příjemné vlhko, vlhko a takovou tu zvláštní vůni, která se sem tam objeví, když déšť pokropí teplou zemi. Byla to jemná vůně, stejně jemná a vábivá jako vůně cigaret. Zhluboka jsem se nadechl a nechal kouř vstoupit do plic, natočil hlavu směrem k černému nebi a zase vydechl. Přistihl jsem se, že se po dlouhé době dokonce usmívám, hlavou mi totiž probleskla čerstvá vzpomínka na to, jakým způsobem jsem dokázal spražit dotěrného opilého vola. Není nad rozloučení v originálním stylu. Tak nějak jsem cítil, že se z toho pomalu dostávám.

Pokračoval jsem v chůzi, vyhýbal jsem se kaluži, když v tom se ozvala hlasitá rána, která v tichu zmlklé noční ulice měla obrovskou razanci a donutila mě se leknout, trhnout sebou a být připraven, že je toto moje poslední hodinka. Dnešní večer, ostatně jako celý můj život, stál za to, proto by mě nemohlo překvapit, kdyby si někdo vzal ocelovou trubku jako přesvědčovací nástroj a dal mi na výběr - odevzdání peněženky, platební karty i s PINem a mobilu versus odevzdání všech zmíněných věcí a jako bonus rozbitá hlava, otřes mozku a tři kopance do žeber. Nabídka, která se neodmítá. Naštěstí to byla jen toulavá kočka, která svým tělem shodila opřenou kovovou násadu od starého nepotřebného vysvače, ležícího vedle popelnice.
Asi po pěti minutách, už jsem se blížil k odbočce, která by mě zavedla do změti panelových domů, tam, kde bydlím i já, jsem se rozhodl, že se ještě trochu projdu. Venku bylo fajn a jak už jsem řekl, nikam jsem nespěchal. Pokračoval jsem rovně, pak jsem zahnul do prava, přes park a došel až ke kamennému mostu přes řeku. Moc aut v tuto dobu už nejezdilo, sem tam projel kamion. Nikde nikdo, byl jsem tam sám s myšlenkami. V hlavě chaos. Přelezl jsem kamenné zábradlí mostu, posadil se zády k silnici a díval se na noční hladinu řeky, pozoroval světla automobilů daleko na horizontu, hleděl do prázdna a přemítal nad životem. Opět jsem si zapálil a na chvilku ztratil rovnováhu, zábradlí, na kterém jsem seděl, nebylo zrovna moc široké a já seděl nohama směrem k řece. Věděl jsem, že pokud bych z jakéhokoliv důvodu skončil ve vodě, šanci na přežití bych měl velmi malou, nedaleký splav a síla toku by si se mnou velmi lehce poradila. Svým způsobem mě ta myšlenka vzrušovala. Mít to všechno za sebou, všechno by se vyřešilo, moje komplikovaná povaha, našel bych možná svůj klid v duši. Dost sraček. Jak rychle tato myšlenka došla, tak rychle odešla. Byl jsem tak zamyšlený a zadumaný, že jsem si ani nevšiml auta, které zastavilo nedaleko ode mě.
Někdo mi položil ruce na oční víčka a zašeptal do ucha "neruším?".
"Kurva, fix!" lekl jsem a velice rychle jsem potlačil reflex vyskočit.
"Můžu?" a aniž by čekala na odpověď, přehodila jednu a pak druhou nohu přes zábradlí a posadila se vedle mě. "Omlouvám se, asi to nebyl nejšťastnější způsob, jak tě..."
"Co tu děláte?" srdce mi stále ještě bušilo.
"Dal bys mi cigaretu? Prosím?" dívala se upřeně do očí.
"Jo, moment," nahmatal jsem krabičku a podal. "Tady je zapalovač."
"Díky," vložila ji mezi rty, připálila si, zhluboka se nadechla a zadívala se do dáli. "Slyšela jsem, co se stalo."
"Hm, skvělé... Došla jste mi dát kázání?"
"Kázání? Proč? Myslíš, že..."
"Jo, řekl bych, že to zrovna nebyl nejlepší způsob jak říct přátelům sbohem."
Usmála se. "To asi ne, to máš pravdu. Ale určitě bylo originální a okázalé. A dokonce i vtipné. Mám docela bujnou fantazii, musím uznat, že ačkoliv jsem u toho nebyla, ta představa mě upřímně rozesmála."
"Jsem rád, že se bavíte," zasyčel jsem s kapkou znechucení, "ale udělal bych to zase, kdyby na to došlo."
"Ale no tak," chytla mě za ruku, "nemyslela jsem to nijak zle."
"Proč jste tady? Jak jste mě vůbec našla?" nechal jsem ruku položenou, ani jsem se nepohnul, její dotek byl až příliš příjemný na to, abych protestoval.
"Stálo to tam za hovno," pronesla s naprosto vážným tónem a pak se hlasitě rozesmála.
"Co prosím?"
"Říkám, že to tam stálo za hovno. Po tvém odchodu mi řekli, co se stalo. Polovina lidí se tě zastala, ten kluk, kterému jsi to tam podle mě dost dobře nandal, do sebe vlomil pár dalších panáků, sebral se a šel pryč i s tou jeho nádherou. Potkala jsem ho jak zvrací a ta jeho husička kolem něj běhá a zároveň ho peskuje, docela úsměvná podívaná."
Ta představa mě rozesmála. "Přesně, jak jsem čekal... Je to kretén."
"To je, to máš pravdu, nikdy jsem ho nemusela."
"Počkejte, vy jste učitelka, tak byste asi o svých žácích mluvit neměla, ne?" řekl jsem jí, ale přitom se mi hrozně líbil její styl chování, byla naprosto bezprostřední, úplně jiná. Stále jsem k ní cítil respekt, ale v mírném alkoholickém opojení jsem to bral tak nějak jinak, zrovna v tento večer mi bylo už všechno tak nějak u prdele.
"No, to máš pravdu, jsem učitelka, ale taky jsem jenom člověk a mám své názory, nálady a občas se prostě chovám jinak."
V momentě, kdy řekla slovo "jinak", ucítil jsem její prsty, jak se proplétají s těmi mými, držela mě pevně za ruku. Nevěřil jsem vlastním očím. "To... moment, počkejte...," nadechoval jsem se, abych něco řekl, ale byla rychlejší.
"Víš, když jsem byla na gymnáziu, měla jsem dobrého kamaráda, byl homosexuál. V té době nebyla společnost tak tolerantní a otevřeně se přiznat k homosexualitě bylo něco nemyslitelného. Jednoho dne se to všechno provalilo, nějakým způsobem někdo ve škole došel na to, že je jiný, že je prostě na kluky. Lidé mu udělali ze života peklo, nejenom ve škole, ale i doma. Otec s ním přestal absolutně komunikovat, zavrhl ho. Jeho matka se ho snažila brát takového, jaký je, ale dost dobře jí to nešlo. Ten kluk, který neměl ani osmnáct let, to psychicky nevydržel. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, podporovat ho, držet ho nad vodou. Jednoho rána nepřišel do školy. Odpoledne jsem se dozvěděla, že ho už nikdy neuvidím. To ráno, kdy měl jít do školy se oběsil na půdě jejich domu. Neřekl nikomu ani slovo, protože všechno už bylo dávno vyřčeno." Mlčela a dívala se na tichou a temnou hladinu. "A jak jsem tě našla? Vlastně náhodou, bydlím kousek odsud. A když jsem tě teď viděla, jak sedíš na tom zábradlí... Hlavou se mi honily různé myšlenky. Vlastně ti chci vyjádřit svůj obdiv za to, že to bereš tak, jak to bereš, že si z toho nic neděláš a tak by to mělo být," věnovala mi soucitný pohled.
Já snad špatně slyším. Začal jsem se nekontrolovatelně smát, vysmekl jsem svoji ruku a držel se pořádně zábradlí, abych nespadl v záchvatu smíchu do vody. V jejím výrazu bylo jasně vidět, že je zmatená, úplně ztracená, nevěděla, co se to se mnou děje. "No to si snad děláte prdel, ne?!"
"Cože? Já, já jsem se snažila jen..."
"Počkejte, počkejte, vy jste si myslela, že já...," opět jsem se rozesmál, "že jen pro to, že jsem si nenechal líbit ty jeho debilní komentáře,... a ano, udělal jsem trochu tyjátr s tím, že jsem ho chtěl, však víte... tak musím být automaticky bukvice?"
"Ehm, no... asi jsem teď něco pořádně posrala, co?" zarazila se, když jí to všechno došlo. "Počkej, ty... Ježiši... No ty vole...," kulila na mě oči. "Já se omlouvám, já jsem myslela, že..."
"Ano, došlo mi to. Víte, mám za sebou docela náročné období," mluvil jsem už klidněji, ale stále s úsměvem na tváři, "takže toto už beru jen jako takovou třešničku na dortu."
"Poslouchej, já... omlouvám se, vážně. Já... nechceš někam zajít? Na skleničku?" styděla se. I přes to, že byla tma, viděl jsem, jak se červená. Bylo jí trapně. A já se vůbec nedivil. Byli jsme dva, co se tak cítili.
"A věřila byste, že chci?" odpověděl jsem a seskočil zpátky na pevnou zem. Podal jsem jí ruku a pomohl slézt dolů.
"Tak nasedej, někam zajedeme, máš u mě panáků, kolik budeš chtít," řekla, když usedla za volant. "...a jinak, jsem Sára, toho vykání už bylo dost, co myslíš?" Zařadila rychlost a uháněli jsme do víru noci a já cítil, že dnešní večer zdaleka nekončí.

O dvě hodiny později jsem stál v její kuchyni. "Máš to tu moc hezké," rozhlížel jsem se po bytě.
"Děkuji, jsem tu v podnájmu, majitelka je bytová návrhářka a řekla bych, že odvedla dobrou práci."
"Tak to souhlasím."
"Dáš si ještě sklenku vína?"
"Rád," uchopil jsem sklenici a posadil se na bílou pohovku v obývacím pokoji, přičemž svým zrakem rejdil po zdech, kterým vévodilo několik velkých obrazů. "Máš ráda umění?"
"Moment, neslyším tě, hned se vrátím," ozval se její hlas z dálky. Odešla někam do pokoje, svoji sklenici nechala bez povšimnutí na kuchyňské lince.
"Na co ses ptal?" zašeptala odněkud.
Otočil jsem se po směru hlasu, stála několik málo metrů ode mě a v ruce svírala svou sklenici vína. Seděl jsem oněměle a marně hledal slova. "Ptal jsem se, jestli máš ráda umění, ale... to je asi už jedno." Byla oděná v neuvěřitelně rajcovní noční košili vyrobené z růžového saténu, její vzedmutá ňadra jí dokonale zvýrazňoval hluboký dekolt a černá krajka s mašlí.
"Myslíš, že bys jako moji omluvu přijal noc strávenou v mé společnosti a zůstal až do rána? Budu se snažit odčinit to, co jsem ti řekla... A slibuju, že budu už hodná a nebudu zlobit. A kdybych náhodou zlobila, věřím, že si se mnou poradíš. Co ty na to, hm?"
Cítil jsem, že se pode mnou otřásla zem. Chtěl jsem se štípnout a přesvědčit se tak, zda se mi to nezdá. Ona a já? Tady? Může to být pravda? Nezdá se mi to? Položil jsem sklenku na stůl a povolil si knoflík na košili, začínalo mě polévat horko. Zvedal jsem se z pohovky a ona mě pořád stejně svůdně sledovala, nespouštěla ze mě zrak.

Přišel jsem až k ní, chytla mě za límec košile, přitáhla k sobě, podívala se mi do očí a vrazila mi jazyk do pusy. Naše rty se poprvé setkaly, byla tak vášnivá a smyslná. Zavedla mě do ložnice, v níž panovalo přítmí a jediným zdrojem světla bylo několik svíček, položených na nočním stolku a parapetu okna. Otočila mě zády k posteli a zavřela za sebou dveře. Opět se ke mně připlížila a přisála se mi na krk. Líbala mě a kousala, její ruce se pak vmižku přemístily na knoflíky mé košile. Začala je rozepínat jeden po druhém, musela cítit, jak mi buší srdce. Stále jsem nemohl věřit tomu, že se to skutečně děje. Jednou rukou mi šmátrala po bocích, druhou rukou mě držela za zadní stranu hlavy a přitahovala si ji k sobě, přičemž mě nepřestávala líbat a olizovat. Když se nabažila mého krku, vrátila se ke knoflíkům, košili ze mě sundala a já zůstal stát pouze v kalhotech, na půl svlečený, plný vzrušení. Cítil jsem, jak se krev hromadí v mém přirození. Líbala mě na ramenou, na prsou a pak jsem ucítil, jak se mi dobývá do kalhot, rozepíná černý kožený opasek a rukou zajíždí k podbříšku, prsty jemně projíždí pod okrajem mého spodního prádla a hledá... můj penis. S opatrností, ale pevně jej uchopila a držela. Dívala se mi při tom do očí a užívala si chvíle mého vzrušení, které neznalo konce, když mě na něm tak jemně masírovala. Vzdychal jsem a přivíral oči, chtěl jsem se na ni dívat, ale nešlo to, bylo to příliš intenzivní. Zažíval jsem pocity, které jsem doposud nikdy nezažil. Poprvé s opravdovou ženou.
Když jsem zůstal úplně nahý, poklekla a bez jakýchkoliv dalších slov mě ovládla. Pravou rukou uchopila můj tvrdý penis a přisála se, jemně kroužila jazykem kolem jeho špičky, dokola, ani nevím, jak dlouho to trvalo. V ten moment pro mě přestal čas existovat. Vnímal jsem jenom ji. Na nic jiného jsem v ten moment nebyl schopen myslet. Stahovala mi předkožku nahoru a dolů, tam a zpět, pak si celý můj úd vložila do pusy a předvedla mi, jak moc hluboké hrdlo má. Díval jsem se na tu nádheru, prožíval jsem to s ní, s každým pohledem na ni a na to, jak strašně si to užívá, jak mě lačně saje a kouří se o mě pokoušely mdloby z extáze. Nejsem si jistý, jak dlouho tento akt trval, pak mě ale posadila na kraj postele, nohy jsem měl volně položené na zemi. Nasedla si na mě a vrazila mi opět jazyk do pusy. Byla nadržená, tak strašně nadržená, chtíč z ní sálal jako žár z rozpáleného krbu. Neváhal jsem a pustil se do ní. Rukama jsem ji hladil po zádech a naše jazyky se nepřestávaly protínat, stále se dotýkaly ve zběsilé rychlosti. Byla tak jemná, její pokožka byla tak nádherně hebká a jemná. A to jsem ještě neviděl a neochutnal všechno. Přesunul jsem dlaně na její nádherně plná prsa, která se stále ještě schovávala pod noční košilkou. Bradavky měla velké a ztvrdlé. Její klín byl stále zahalen v kalhotkách, ale i tak jsem cítil její vlhkost. Všechno mělo však svůj čas a nikdo z nás nikam nespěchal. Mačkal jsem jí prsa, prvně zlehka, pak jsem trochu přitlačil na síle.
"Chytni mi bradavky a potahej je," odlepila se od mých úst, aby mi rychle zašeptala své přání a pak svůj jazyk vrátila do mých úst.
Jak řekla, tak jsem udělal. Chytil jsem ji palcem a ukazováčkem každé ruky za bradavky, ona souhlasně zasténala a propnula se v zádech. Chvilku jsem v tomto hraní pokračoval... Ale moje chuť, stejně jako její rostla. Levou ruku jsem nechal na jejím ňadru a hrál se s bradavkou, jemně tahal a mačkal a pravou rukou jsem nechal sklouznout ze zadu do kalhotek. Naše jazyky, stále ještě bojující jako dva hadi, se stále protínaly. Předklonila se ke mně, přitiskla se a dala mi tak najevo, že chce, abych ji svou rukou prozkoumal tam dole, abych na chvilku vstoupil svými prsty do jejích komnat. Blížil jsem se k otvoru, nahmatal zadeček, pak jemně stiskl jednu půlku, což se jí velice líbilo. Ale oba dva jsme věděli, že má ruka musí níž, až k jeskyňce... a to co nejrychleji. Přitiskla se ke mně ještě víc a já to našel. Poprvé v životě jsem ucítil teplo a vlhkost ženské kundičky, chvilku jsem jen tak prsty kroužil kolem a pak jsem zajel dovnitř. Hluboce zasténala a vcucla můj jazyk tak, až mě to zabolelo. Byla enormně nadržená a vzrušená. Tekla jako vodopád a já jsem se nemohl dočkat, až se naše tělo spojí v jedno. S každým pohybem prstů, kterými jsem se dotýkal její kundičky mi zarývala nehty do mých zad. V ten okamžik jsem do nevnímal, ale další ráno jsem v zrcadle viděl vzkaz jejích drápků v podobě krvavých škrábanců. Vzdychala a nepouštěla mě. Chytil jsem ji za tělo a aniž by se naše jazyky na sekundu rozpojily, dokázal jsem si stoupnout, položit ji zády na postel a říct, ať se posune nahoru. "Chci tě ochutnat, teď hned," pronesl jsem tiše. Ačkoliv bylo přítmí, v jejích očích jsem viděl, že netouží po ničem jiném, než abych zabořil jazyk do jejího klína a lízal ji tak mohutně, až bude křičet. Sundal jsem jí kalhotky, pěkně pomalu, pomalinku. Zatímco jsem ji obnažoval, líbal jsem ji na lýtkách a postupně přecházel blíž a blíž ke špičkám nohou, kde jsem se zastavil a hrál se s jejími prsty. Pěkně jeden po druhém jsem vložil do úst a cucal je a olizoval, zatímco rukama dráždil prsty na druhé noze, zajížděl do prostoru mezi jednotlivými prsty, jemně hladil a škrabkal na kotníku a při tom se jí nepřestával dívat do očí. Pak sama vysmekla nohy z mého sevření a naznačila mi, že je připravená a už nechce déle čekat, nemohla to vydržet. Pokrčila nohy a uvolnila se. Vsunul jsem do ní svůj hbitý jazyk. Zapištěla blahem, sténala a já věděl, že toto je ta správná cesta... V extázi, která ji právě ovládala, se kroutila, házela svým tělem nahoru a dolů, ale já ji pevně držel za horní stranu stehen a jí se to líbilo. A moc, příšerně moc si užívala můj mrštný jazyk v jejím roztouženém klině. Levou rukou mi tlačila hlavu stále níž a níž, skoro jsem nemohl ani dýchat, druhou rukou si zacpávala pusu. Po několika desítkách sekund se podvolila - křičela a sténala, musel nás slyšet celý dům, ale v ten moment to bylo oběma úplně jedno. Když jsem se potřeboval už skutečně nadechnout, překonal jsem odpor její ruky, která mě stále tlačila blíž a blíž k rozpálené kundičce, prsty jsem jí jemně roztáhnul pysky a jazýčkem jemně olizoval okraje její vlhké štěrbiny. A pak zase zajel hlouběji, ještě hlouběji a pak zase na okraj, přičemž jsem se na ni díval a užíval si to, co vidím. Měla zavřené oči, pravou rukou svírala prostěradlo, na kterém jsme leželi, druhou rukou se dráždila na prsou pod košilkou. Byla naprosto, naprosto oddaná.
Takto jsem vydržel asi dvacet dlouhých minut, bolel mě sice jazyk i pusa, ale nechtěl jsem přestat, nemohl jsem přestat. Cítil jsem, že se něco děje. Její sténání nabíralo na intezitě a její prsty se opět zarývaly do mé kůže na zádech. Bolelo to, ale nezpomalil jsem, naopak jsem zrychloval tempo pohybu mého jazyku, který kmital sem a tam, dovnitř, ven, nahoru, dolů... A pak to přišlo. Explodovala! Křičela tak hrozně nahlas, její křik se proléval se skučením, stehny mi drtila hlavu, která se stále ještě pohupovala v jejím klínu, ale něco tak krásného jsem ještě neslyšel a neviděl. Ještě několik minut ponechala oči zavřené a já na oplátku nechal svou hlavu položenou na jejím břiše. Byl jsem tvrdý a už jsem ji chtěl cítit, chtěl jsem být uvnitř ní.
Otevřela oči, beze slova si klekla na postel a položila mě na záda. Můj penis se tyčil do tmy a čekal, až si jej zase vezme. A netrvalo to dlouho. Napila se vína, vypila celou sklenici a mrskla s ní o zeď na druhé straně ložnice, ta se rozpadla na tisíce malých střípků... Neměl jsem ale příliš mnoho času přemýšlet nad jejím činem, protože si upravila své dlouhé černé vlasy, roztáhla mi jemně nohy a klekla si mezi má kolena. Vzala si opět můj penis do ruky a posléze úst. Začala mě sát, ale takovým způsobem, že jsem musel křičet i já. Občas jsem pochyboval, že je to ona, musela mi určitě dát na penis vysavač a zapnout maximální výkon. Cukal jsem se v posteli, propínal jsem se a sténal...
"...po... počkej, já...," snažil jsem se vypotit jednu souvislou větu, ale dostalo se mi neverbální odpovědi v podobě její druhé ruce na mých prsou, která mě tlačila zpátky do vodorovné polohy. Měl jsem ležet, mlčet a užívat si tuto totální kuřbu.
Kouřila mi ho, strašně dlouho mi ho kouřila a já cítil, že se blíží vyvrcholení. "Ne, počkej, já to nevydržím!" zakřičel jsem. Byl jsem celý zpocený a zoufalý, protože jsem se ještě nechtěl udělat, chtěl jsem ji cítit, proniknout do ní.
"Nevydržíš? Hmmm...," odpověděla, "tak to by byla škoda, moc velká škoda, já si chci totiž ještě užít, chci si tě ještě pořádně osedlat!"
Nevěděl jsem, co mám dělat, snažil jsem se myslet na cokoliv jiného, snažil jsem se oddalovat orgasmus jak jen se dalo. Naštěstí to vzala vážně a sedla si na mé břicho. Posadil jsem se k ní, díval jsem se jí do očí a během vteřiny z ní konečně serval noční košilku. Vykoukla na mě dvě přenádherná velká, ale pevná přírodní prsa. Její postava byla tak akorát, krásná, pro mě krásná. Ani štíhlá, ani tlustá, prostě pořádná ženská, která je za co chytit, s malinko větší prdelkou a širšími boky. Bylo jí třiatřicet let a ač byla tma, v očích měla to, čeho jsem si všiml tehdy ve škole. Zvláštní jiskření. Jak mi později přiznala, moje tušení bylo správné. Ve škole jsem ji přitahoval právě pro to, jaký jsem byl. Tichý, nevýrazný, taková šedá myš. Jak sama říká, "tichá voda břehy mele", což jsem potvrdil ten den, kdy jsme spolu skončili v posteli. Měla dost šašků, namyšlených a arogantních blbů, kteří ji nějakým způsobem v životě oslovili, ale já ji přitahoval tak nějak jinak, živočišně, animálně, nehledala důvod, proč to tak je. Přiznala, že jsem proplouval jejími fantaziemi, zatímco se doma po nocích a občas i v kabinetu po vyučování ukájela. Ale byla si vědoma toho, že je ode mě mnohem starší a k tomu moje učitelka, že musí být rozumná a nesmí dát nikdy najevo, že jí nejsem lhostejný. Možná je to šílené, ale ona taková prostě byla. Šílená, ale svoje. A ani jeden z nás to neřešil. Bylo nám to jedno.
Seděla na mě a líbala mě na krku, tváři, zatínala své drápky do mých boků. A pak si mě vzala znovu, tentokrát osedlala a já do ní konečně pronikl. Byl to překrásný a nezapomenutelný pocit. Pohupovala se sem a tam, nahoru a dolů, pak zrychlila a chtěla ze mě vyšukat duši... Přirážela a nevím jak to vycítila, ale dokázala přestat v ten správný moment, chvilku před tím, než jsem se měl udělat. Občas dala ruku pod sebe, uchopila mě za penis a pevně ho stiskla. Fungovalo to, nevím jak, ale fungovalo, neudělal jsem se. Obcovala se mnou, tahal jsem ji za prsa, mačkal je, líbal a cucal, olizoval a užíval si ji... Milovali jsme se ještě dlouho a vystřídali mnoho poloh.
"Ošukej mě ze zadu, vem si mě a přirážej, chci cítit tvoji dominanci, chci, aby sis mě vzal jako zvíře, chci cítit proud tvého semena ve mně!" řekla docela rozhodně.
Neváhal jsem ani vteřinu, klekla si na všechny čtyři, roztáhla nohy a čekala, až do ni proniknu. Uchopil jsem ji za boky, zavřel oči, vstoupil do ní, byla už krásně roztáhnutá, tak strašně vlhká, ještě teď, když si na to vzpomenu to se mnou cloumá. Pumpoval jsem a přirážel, křičela a sténala, dávala průchod emocím. A já cítil, že se to blíží... Podíval jsem se před sebe a zjistil, že na stěně nad její postelí je obdélníkové zrcadlo, což mě ještě víc vzrušilo. Viděl jsem naše těla spojená v jedno, její vzrušené překrásné tělo. Otevřela oči a já tak zahlédl její usměvavý pohled, který mi věnovala, což mě ještě dostalo do absolutního víru extáze. Cítila, že to přichází, nejenom u mně, ale i u ní, zase! Klátil jsem ji tak tvrdě a bez zábran, držel ji za prsa, která se jinak pohybovala dopředu a díval se na nás v odrazu zrcadla...

Pocítil jsem zatmění před očima, cítil jsem ten tlak semene, které do ní pumpuju, byli jsme jako zvířata, zpocení, ale šťastní. Udělala se zároveň se mnou, měla mokrý orgasmus, bylo to něco úžasného. Tekla jako řeka, a já byl stále v ní, plnil jsem její dokonalou kundičku svým semenem a ještě třikrát čtyřikrát přirazil, než jsem definitivně padl na její záda a ona si lehla na břicho. Oddychovali jsme oba dva, byli jsme úplně zničení.

Ležíce v posteli jsme si oba dva zapálili cigaretu, já otevřel okno a donesl skleničku, do které jsme klepali popel. Ještě hodinu jsme si povídali a pak jsme usnuli a nechali se unášet dokonalostí této noci.

V létě toho roku jsme se ještě několikrát sešli, naplnili jsme společně strávené noci vášní a vždy dosáhli maximální extáze, každá noc byla hezčí a hezčí, zvrácenější a zvrácenější. Bylo mezi námi zvláštní pouto a bylo nám to jedno. Žili jsme život na obláčku, neplánovali, prostě jsme jenom žili a milovali se celé noci, spát jsme chodili až nad ránem. Byl přelom srpna a září, začínal nový školní rok, ne však už pro mě. Z nějakého důvodu od prvního září nebrala telefon, neodpovídala na SMS, byla nedostupná, číslo přestalo existovat. První víkend v září jsem šel kolem domu, kde bydlela. Zastavil jsem se před hlavními vchodovými dveřmi a díval se na zvonek, kde ještě nedávno byla cedulka s jejím jménem. Pod chabým domovním osvětlením jsem se díval i na poštovní schránku. To jméno bylo pryč. Stejně tak ona. Chvíli jsem zadumaně stál a přemýšlel. Pak jsem se otočil a šel, prošel přes celý park, až jsem dorazil na kamenný most přes řeku, přelezl zábradlí a sedl si na něj. Zapálil jsem si cigaretu a díval se do vody, pozoroval světla automobilů daleko na horizontu, hleděl do prázdna a přemýšlel nad životem. Své teplé ruce na víčka už mi nikdy nepoložila. Voda v řece byla ten den chladná, příliš chladná.