Subčí touha

Vešel do místnosti a dva kroky za portálem se zastavil. I ve svých jednapadesáti je to pěknej kus chlapa, svaly se rýsují na jeho postavě a přitahují jak magnet.
Zamyšleně hledí k oknu jakoby tam hledal odpověď na svou otázku.
Pomalu k němu přistoupím. Nevšímá si mě. Pokleknu těsně k němu a tváří
se lehce, téměř neznatelně, dotknu oblečení, za kterým ukrývá
svoji chloubu.
Pomalý pohyb hlavou i jeho ruky naznačuje …
dovolila jsem si moc. Pán nechce být rušen.
Pevně mě chytí
za vlasy a neústupným tahem zlehka zvrátí hlavu. Snažím se uhnout jeho přísnému pohledu, ale nedovolí mi to.
Co sis to dovolila?! Vidím v jeho nesmlouvaných přísných světle hnědých očích.
Do pohledu svého vkládám provinilost a prosbu za odpuštění, za kterými se odkrývá žádost (nebo jen tichý
souhlas?) o potrestání.
Svlékni se a postav se čelem ke kříži. Řekne stroze.
Pustí
mě a vzduchem zavane hořcesladká lhostejnost.
Ruce i nohy mi pevně připevní k ondřejskému kříži. Co bude dál? Honí se mi hlavou.
Ticho. Jen rozvážné kroky prořezávají napjatou atmosféru ve mně. Náhlé hvízdnutí bičem. Zavřu oči a stisknu rty. Proud větru mně pohladí o pár setin vteřiny později.
Ucuknu svým tělem. Zapomněla jsem poslouchat čas plynoucí
pokojem. To jen kožené vlasy důtek se dotýkají mých hýždí a zlehka stoupají po zádech. Prásk! Další švihnutí prolomí
vteřiny ticha a napětí.
Ozve se zvonek. Nezvaně, nečekaně,
naléhavě. Atmosféra padá k zemi a pár milimetrů nad ní se zastaví. Zvonek zopakuje svou písničku. Důtky i bič padnou na koberec. Pán odchází.
Nazdáár, slyším veselý
baryton z předsíně.
Ahoj Alexi! Kde se tu bereš.
Srdečně vítá svého hosta můj Pán.
Další slova už
neproniknou zřetelně skrze dveře. Srdce mi buší na poplach.
Každou chvíli mohou oba vstoupit. Skrytý exhibicionismus radostně
vystrkuje své malé růžky, ale stud ho hned zalévá
červení.
Slyším, jak se otevírají dveře a nepatrně se začínám chvět. Chtěný útěk nezadržují jenom pouta na zápěstích a kotnících. Dveře se však rychle zavřou a já
slyším jen jeden pár nohou. Osvobození rukou a nohou, lehký
dotyk na hýždích a tichý hlas mi říká: Běž nám připravit kávu. Letmo na něj pohlédnu s otázkou v očích, nedovolí mi však žádnou. Chci se k ní ještě nadechnout, ale vidím jen
změnu pohledu jeho očí … ne, musím hned jít.
Nalévám vodu do varné konvice ... stisknu knoflík... Hrnky tancují na podšálcích, jak se mi klepou ruce. Položím je na sektorku, z
šuplíku beru malou lžičku a chci natáhnout ruku na dózu s kávou. Zarazím se. Vždyť vlastně nevím, kterou … Ne, zeptat se nepůjdu. Varná konvice vyčerpala svůj hlasový repertoár a knoflík cvaknutím oznámil, že voda je vroucí. Rozhodně tu kávu do pokoje neponesu. Takhle. Nahá. V hlavě mi běsní myšlenky,
když zalévám rozemletá zrnka. Na dřevěný tác k šálkům s kouřící vůní přidán cukřenku a lžičky. Co dál???
Klika dveří se kloní. S úsměvem vstoupí můj Pán. V rukách drží
oblečení a mě spadne kámen z bušícího srdce. Oblékni si toto. A hlavně nezapomeň na tohle. A pospěš si, už máme chuť
na kávu. Mrkne škodolibě jedním okem a já vím, že nemá
chuť jen na tu kávu.
Oblečení sestává ze dvou kusů. Sukně
z tmavomodrého sametu v délce třiceti centimetrů a šedavěbílá
bavlněná halenka přes hlavu s lodičkovým výstřihem. Nepatrně
nenápadně průhledná. Ty dva červené kolíčky pod ní těžko budou nevidět. Posledním atributem, který jsem měla vložit na to pravé místo, je vibrační vajíčko. Na dálkové ovládání,
samozřejmě. Ještě jsem hřebenem upravila své vlasy, zklidnila dýchání, obličej ozdobila milým úsměvem a vstoupila do pokoje.
Dobrý den, dáte si kávu? Pokládám sebevědomě
zbytečnou otázku.
Ano, děkuji. Usměje se na mě Alex.
Můj pohled však jeho oči neudrží v přímé linii. Možná to bylo tím, že jsem se musela soustředit na položení tácu na stůl. V té další vteřině jsem zahlídla, jak jeho oči sjely k mé blůzce a lehce pozdvižené obočí prozradilo zajímavé
překvapení.
Prosím, usměju se na něj mile a předstírám nenabouratelný klid.
Posaď se k nám, mile (a zároveň
tak krásně škodolibě) mi sdělí Pán a rukou ukáže na křeslo přímo proti Alexovi. Jeho pohledům neuniknu.
Usednu pohodlně
do křesla, nožku přes nožku, na chvíli strnu. Nevšimnu si, jak
Pánova ruka zajíždí do kapsy, to si uvědomím až v okamžiku,
kdy v sobě ucítím slabé brnění. Chce se mi smát, ale je jasné,
že bych vypadala dost podivně. Kousnu se do jazyka a soustředěným dýcháním vibrace uvnitř mého těla zaháním.
Jak se ti líbilo v parku Horotbágy. Ptá se Můj Pán Alexe.
Zbystřím.
Alex je ornitolog?
Pán si všiml mého zájmu a zvýšil vibrační obrátky vajíčka. Cítím, jak se to ve mně chvěje.
Odháním napětí, ale vím, že po týdenním půstu to půjde dost stěží. Obrátky se sníží a já mohu dýchat klidněji.
Alex vypráví o pozorování jeřábů,
To tě určitě zajímá,
otočí se na mě Pán i vzápětí s Alexem a já jen tiše přitakám.
Vás také zajímají ptáci? Nadšeně se mě
zeptá Alex a ve mně vybuchuje nejistota a její magma se dere k povrchu. Jak jednoduché by to bylo jindy. Jak volně by jindy moje slova plynula. Kdybych se s klidem mohla soustředit jen na téma hovoru. Moje mysl se však upíná k ruce, co šátrá v kapse a zvyšuje otáčky vibrací. Moje mysl se pak upírá do nitra mého lůna, kde se začíná dít něco, co nelze přehlédnout.
Ano,
zahlaholím a zhluboka se nadechnu.
Vyprávěj Alexovi, jak si pozorovala mláďata jeřábů na tom tvým rybníku. Poňouká
mě Pán a mě periferním pohledem neunikne, že jeho ruka je stále v kapse na jistém ovladači.
Vážně?
Zajímá se Alex. To muselo být nádherné.
Vzdychne.
Také vzdychnu, ale z trochu jiného důvodu.
Mám tu náhodou fotografie, pojďte se podívat. Alex vyndavá z tašky malý notebook a flešku. Podívám se na Pána,
ten jen s úsměvem pokyne hlavou, abych si sedla vedle Alexe. Těžko se mi vstává. Koušu se do rtů i do jazyka, opatrně se pohybuji,
abych přesun z křesla na gauč zvládla.
Vibrace náhle ustane. Napětí ze mně mizí, ale probouzí se ještě větší
vzrušení.
Alex je výborný fotograf, jeho některé záběry jsou až neuvěřitelné. Po třech čtyřech minutách se mé
dýchání zklidní. Jak ticho před bouří. Z mořského pobřeží
zmizela slaná voda, aby se vrátila jako obrovská, nezdolatelná a ničivá vlna tsunami.
Aáá, vykřiknu náhle.
Co se vám stalo? Lekne se Alex a starostlivě se ke mně otočí.
To,
to nic, vykoktám ze sebe. Mám trošku problémy s ...
průduškama a … maskuju vše, co jde, kašláním. Taky jsem si mohla vymyslet ledvinovou koliku, napadá mě.
Alex se na mě
dívá s upřímnou soucitnou účastí. Nějak se mu nechce ze mě
spustit oči.
Jsem v pořádku, říkám s úsměvem a překrytou nesebevírou.
Nebolí vás něco? Ptá se starostlivě Alex a já zavrtím hlavou, neboť vydat teď nějaký
zvuk, a byl by dost konkrétní, se nehodí.
Alex se otočí k notebooku a já se snažím ze sebe shodit napětí. Nejde to. Nejde.
Koušu se do kůže na ukazováčku a jen zdálky za zvuku šumu křídel jeřábů slyším, že Alex něco vypráví.
Jeřábi.
Jeřábi! Volám v duchu. Pomozte!
Tu se náhle ke mně Alex prudce otočí, chytne mě za ruku a … a strne v úžasu, snad i zapomene, co chtěl říct. Pozoruje mě a mě už není pomoci,
neboť právě své vnitřní zápolení - prohrávám.