Cesta do St. Moritz

12. 3. 2016 Jana_Sorglos

Čas plynul. Byl červenec a já už ani nedoufala, že Reiniho ještě někdy uvidím. V hlavě jsem měla stále lehký zmatek z toho minulého setkání…Telefonovat jsem mu ale nechtěla. Když bude chtít, ozve se sám…Ploužím se z práce rozpálenou ulicí a slyším, jak mi v kabelce zvoní mobil. Na displeji vidím jméno Reini. Ten nápis je pro mě jako osvěžení, přijímám hovor a nedočkavě tisknu mobil k uchu.

Z druhé strany se ozývá: „Nazdar Jenny, co děláš příští týden? Myslím o víkendu.“
„Ahoj Reini! Jako vždy, nic moc důležitýho“, odpovím.
„Pojeď se mnou do St. Moritz ve Švýcarsku. Na víkend. Vyjeli bychom už v pátek ráno. Co ty na to?“

Je to na mě moc informací najednou a nejdřív se ptám: „Reini, ty ještě žiješ? Takovou dobu ses vůbec neozval…“
„Jenny promiň, neměl jsem vůbec na nic čas. Neustále se hrabu v autech, víš?“, odpoví lehce provinile. A pak zase s velkým nadšením dodává: „Jedu na Seventreffen, pojedeš se mnou?“
„A co to je?“ Ptám se zvědavě.
„Je to setkání fanoušků aut Lotus 7. Tak co, přijedeš? V pátek ráno bychom vyrazili. Co říkáš?“

No, autům moc nerozumím, jsem přece normální ženská, ale myslím, že tenhle výlet by byl pro mě velkým dobrodružstvím a také útěkem z toho horkého stereotypu posledních dnů tady ve městě. Ale tak narychlo?
Po chvilce přemýšlení odpovím: „Tak já Reini přijedu.“

Čekal na mě před nádražím. Hlavou mi znovu proběhla vzpomínka na „Atelier Nr.1“, který je jen pár minut chůze odtud a v těle jsem ucítila takový zvláštní pocit...
Objali jsme se a dali si pusu na tvář.
„Jenny, pojedeme teď ke mně domů, vyměním auta a musíme už vyrazit. Co, těšíš se?“ Ptá se.
„To víš, že se těším.“ Odpovím s úsměvem.

Stojím před domem a čekám než všechno připraví a pozamyká. Za domem má nějakou halu, asi dílnu, kde opravuje auta. Po chvíli z ní Reini vyjíždí v červeném Lotusu 7. Koukám na něj jako na zjevení. Takové malé sportovní auto pro dva. Zastaví přede mnou, s nadšením v očích a s úsměvem na rtech mi říká: „Tak tímhle pojedeme“.
Užasle koukám na to nádherné červené auto, které vypadá jako formule. Jako bych ho znala z nějakých starších filmů. Stále přemýšlím, kde už jsem to auto viděla. Snad v něm jezdil Belmondo v nějakém starém filmu, nevím.
„Reini, to je skvělý. To je veterán nebo co?“, volám na něj.
„Ne tak úplně“, odpovídá a rukou zdraví někoho v přijíždějícím autě za mnou. Ohlédnu se. Je to podobné auto jako má Reini, ale černé a jakoby novější typ. „Hm, tak Lotusy tu má asi kde kdo“, usměju se v duchu. Černý Lotus zastavuje před domem. Kdo pak to asi je?

Proboha, hrkne ve mně, vždyť to je Kurt. Óh, néé. Ten pocit, který jsem měla před nádražím, tak to byla asi předtucha. Srdce mi buší, jako tenkrát tam u něj na schodech.
„Ahooj, tak co? Připraven? Musíme už vyrazit.“ Vítá Reini Kurta a mě překvapené, říká: „ Kurt pojede s námi, víš? Má Lotus 77. Oba jsem dělal já“, dodá hrdě.
„Co, líbí se Ti?“
Trochu dvojsmyslně odpovídám:
„Jo, jsou úžasný“. A pak dodám: „Nikdy jsem taková auta ve skutečnosti neviděla.“
„Jsou to nové repliky těch aut postavené ze stavebnice, víš? Dělám to na zakázku.“
„Nevím, jestli mu teď dobře rozumím…Stavět auto ze stavebnice? To je blbost ne? Ale když to říká, tak to asi bude pravda.

S Kurtem jsem se jen tiše pozdravila a vyjíždíme. Jedu s Reinim, sedím vedle něj, mám mapu v klíně a nadšeně sleduji cestu i okolí. Je to úžasné. Kurt jede někde za námi, občas ho zahlédnu ve zpětném zrcátku. To jsem doopravdy ještě nezažila, bláznivý výlet v Lotusech. Cesta nám ubíhá celkem rychle, máme si spolu pořád co povídat, i když Reini mluví hlavně o autech. Pár zastávek na kafe, pár letmých pohledů na Kurta a pokračujeme dál.
Všude kolem nás je nádherná příroda…Alpy, Alpy a zase Alpy…Odpoledne jsme přejeli hranice se Švýcarskem. Stále se nemůžu vynadívat na ty hory, údolí a divoké potoky. Reini ale nějak zpomaluje. Nebo se snad něco děje s autem? Jako by vynechával motor. I on je zadumaný.
„Co se děje Reini? Cítíš to taky? Nějak to škube.“ Jen přikývl. Po chvíli se auto zastavilo úplně.
„Proboha, co budeme dělat?“ zhrozila jsem se.

Vylézáme z auta a Reini se dívá do motoru. Kurt už také přijíždí. Oba se dívají pod kapotu a o něčem se radí. Nerozumím jim dobře. Reini vyndává nářadí a něco tam spolu spravují. Jen je z povzdálí pozoruji. Musím říct, že oba tito muži se mi líbí. Vlastně jsou si i trochu podobní. Stejný typ…

Po chvíli jde Reini ke mně a říká: „Jenny, budeš teď pokračovat dál s Kurtem, jo? Já musím opravovat, už vím co to je, ale chvíli mi to bude ještě trvat.“ Musíte jet napřed, jedno auto mám zaregistrované do soutěže a musí stihnout start. Aspoň se svezeš i v Seventy seven“, dodá a zlehka se usměje.
„Ne Reini, nemůžeme tě tady přece nechat samotného“, vyhrknu.
„Neboj Jenny, já to zvládnu, vždyť auta přece opravuju každý den.“
„Neboj“, a pohladí mě po vlasech.
„Všechno dobře dopadne. Věř mi.“
„Hm, tak dobře“…řeknu smutně.

Vůbec se mi ke Kurtovi nechce. Radši bych tu zůstala s Reinim. Stydím se ho a vůbec nevím, o čem si s ním budu povídat. Pomalu si vedle něj sedám a lehce stydlivě se mu podívám do očí. Dívá se na mě, ale z jeho pohledu nevím, zda si uvědomuje moje rozpaky. Vzpomíná si na mě vůbec??? Nic neřekl a rychle se rozjel…

Tak sedím vedle Kurta v černém Seventy seven, v hlavě mám vzpomínky a po těle trému nebo spíš takovou lehkou nervozitu. Kurt mi to aspoň usnadnil, mlčí… Ale za to jede jako závodník, až se chvilkami bojím. A mlčím také. Projíždíme lesem a kolem nás jsou stále ty nádherné Alpy. Mapu jsem si zapomněla u Reiniho, takže ani nemůžu sledovat kde jsme.

Vítr cuchá moje dlouhé vlasy. Pomalu jsem si zapletla dva copánky. Prohlížím se ve zpětném zrcátku, jak vypadám. Jsem štíhlejší než když mě viděl naposledy a s těmi copánky vypadám teď skoro jako mladá holka. Na sobě mám minisukni a tílko. Vítr mi ji každou chvilku nadzvedává, až mi jsou vidět kalhotky. Sukni si přidržuji rukou, ale Kurt si toho všiml a každou chvilku mi kouká na nohy. Ty jeho velké hnědé oči…Pamatuje si na náš sex tenkrát ve fotoateliéru nebo ne? Vůbec se v něm nevyznám.
Ty pohledy jeho očí…Myslím si, že má chuť na…ani to nechci domyslet. Znovu se stydím, dívám se před sebe a jen čekám, co se bude dít.

Najednou odbočil na lesní cestu a zastavil. Že by také nějaká porucha nebo chce doopravdy sex? Vystupuje z auta, obchází ho a jde ke mně. Srdce mi rychle buší. Podává mi ruku. „Pojď se chvilku projít“, řekne a dívá se mi do očí. Vystupuji z auta. „A kam?“, ptám se tiše. „Jen tak tady, kousek, já nevím.“ Nechávám se jím vést. Jdu s ním, držíme se za ruce a jdeme dál po cestě…Asi hledá místo, kde bychom se mohli milovat. Po chvíli se ale otáčí a vede mě zpět k Lotusu. Pomalu a mlčky mě pokládá na kapotu. Vzrušením ani nedýchám. „Pamatuješ si na mě?“, zeptám se. Zlehka mi sundává kalhotky a pomalu mi roztahuje nohy. „Pamatuju, to víš, že si tě pamatuju“, říká se vzrušením v hlase. Znovu se stydím, ale zároveň se těším na milování s ním. Miluju ho…Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že se ještě uvidíme…

Pomalu mi vyhrnuje tílko a vyndává mi prsa z podprsenky ven. Laská mi bradavky jazykem a saje mi je. Jsem tak vzrušená, že cítím jak vlhnu. Kurt zároveň jedním prstem zkouší, jestli už jsem vlhká. Jeho prst mi jezdí od poštěváčku k vagině a nazpátek. Bože, jsem tak vzrušená, že se to nedá vydržet. Když mi prstem přejíždí kolem vaginy, chytím ho za ruku a zarazím si rychle jeho prst hluboko do přirození. „Ahhh“, vzdychnu.
Chtěla bych ale víc. Rozepnula jsem mu kalhoty a vyndala mu penis ven. Má ho už pořádně velký. Vyndávám si jeho prst z vaginy ven a pomalu si místo něj zasouvám dovnitř jeho penis. ..ááá…Leží na mě a pomalu přiráží. Líbá mě na krk, ústa a hraje si s mými prsy. Je to nádherné a cítím, že se brzy udělám. Potřebovala bych ho mít co nejhlouběji, ale v téhle poloze tady na kapotě to úplně nejde. Máme pravděpodobně stejné myšlenky.

Zašeptá tím svým erotickým hlasem: „ Vezmu si tě zezadu, co říkáš? Chceš to taky tak?“
Vzrušeně šeptám: „ Jo“ a rychle se otáčím.

Kurt do mě pronikl zezadu, drží mě v pase a rychle přiráží. Držím se rukama kapoty a vzdychám. Jeho přirození mám hluboko v sobě. Áahhh…Jednu ruku vsunul pode mě a masíruje mi kundičku v oblasti klitorisu. Tím mě téměř okamžitě přivádí k orgasmu.
Ležím na kapotě černého Lotusu 77 a křičím. Křičím a zmítám se v orgasmu. Můj křik se nese ozvěnou Alpami.
Kurt ještě zrychluje…Vráží ho do mě rychle a hluboko. Jsem jako šílená. Mezi moje výkřiky se derou slova: „Schön, ja, schön.“
Zabořil se do mě, vzrušením mi tiskne zadek a boky…a stříká…Stříká a lehce přitom vzdychá. Ještě na mě chvíli leží a hladí mě po rameni.
Je ticho. Zpívají jen ptáci a někde blízko šumí potok. Teprve teď jsem si to uvědomila. Asi bych se tam měla jít umýt. Mám jeho sperma všude.

„Kurti, jdu se tam umýt,“ říkám mu po chvilce.
„Půjdu s Tebou.“ A znovu mlčky jdeme k té šumící vodě. Je to krásný divoký horský potok a voda je tak studená…
Nevím jak jsme tady byli dlouho. Jakoby se pro mě zastavil čas. Kurt mě ale ihned vrátil do reality. Podíval se na hodinky a něco chvatně pronesl. Vždyť pospícháme, uvědomila jsem si.

Rychle se vracíme k Lotusu a nasedáme. Z dálky je slyšet zvuk přijíždějícího auta. Kurt nastartoval a prudce vyrazil. Sedím zabořená hluboko v sedadle auta a ve zpětném zrcátku vidím, že je to Reini…

Proboha, snad se nevyzradilo to naše tajemství…

Předchozí: V Ateliéru
Následující: Konzert

Zpět na výpis č