Konzert

Jsme ve St. Moritz. Já, Reini a Kurt. Vše jsme stihli jen tak tak. Reini s Kurtem okamžitě pokračovali dál v závodě. Kurt si přesedl k Reinimu a jeli s ostatními soutěžní jízdu. Mohla jsem si vybrat, zda pojedu s Reinim, ale nechtěla jsem. Nemám závodění v autech ráda. I když Reini mě ujišťoval, že ta soutěž je jen taková vyhlídková jízda. Jízda pro pobavení a předvedení aut. Ale své místo vedle Reiniho jsem ráda přenechala Kurtovi.

Je sobota. Kluci jsou stále někde u aut. Prohlížejí si je a debatují s ostatními muži o Lotusech. Mají tady plno známých. Byla jsem s nimi na Seventreffen celé odpoledne. Auta to jsou doopravdy nádherná. Ale technickým věcem, o kterých se baví nerozumím, tak se jdu odpoledne projít kolem jezera. Je tu tak nádherně. Jezero, Alpy, hotely nad jezerem…Majestátní Schweizerhof…

Sedla jsem si na lavičku a zapálila cigaretu. Běžně nekouřím, jen občas. Je to taková relaxace kouřem. Musím mít u toho klid, být na krásném místě a s každým nádechem kouře se nechávám unášet ... Óohhh, točí se mi hlava…do říše harmonie a klidu…Vše je tak nádherné. Představuji si, že tu jsem sama s Reinim…a s dalším nádech…zase s Kurtem…jaké by to asi bylo? Viděl nás Reini…nebo ne?…Hotely…jezero…hory…zavřela jsem oči…je mi krásně…

Brrr, otřásla jsem se zimou. Pomalu se začalo stmívat a se západem slunce se i ochladilo. Na sobě mám jen tu minisukni, svetřík s výstřihem a na nohou vysoké černé šněrovací boty. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu, protože mi bylo celkem horko, ale teď mi kolem krku profukuje větřík, až jsem se z toho otřásla zimou. Pomalu se vracím k hotelu, cestou kolem jezera.
„Reini, kde jste?“ ptám se mobilem.
„Jenny, ještě venku u aut. Přijď sem.“
„Je mi zima, počkám na vás v hotelu.“
„Tak dobře. Za chvíli přijdeme.“

Prošla jsem dveřmi do hotelové haly. U baru je pár lidí, sedí, povídají si, pijí kafe a drinky. Do pokoje se mi nechce. Každý máme vlastní jednolůžkový pokoj. Reini to tak objednal. No a co tam teď…Rozhlížím se po hale a nic mě nenapadá. Chtěla bych být tady mezi lidmi, ale zároveň sama. Jenže u každého ze stolečků v hale někdo sedí. Rozhlížím se. Tamhle vlevo jsou pootevřeny nějaké dveře. Zvědavě se tedy jdu podívat, kam vedou…

Tiše pootvírám dveře a vidím nádherný salon s klavírem. Je celý laděný do bílé barvy. Kupodivu tu nikdo není. Velkými francouzskými okny s bílými záclonami je vidět jezero dole a kolem Alpy. Místnosti dominuje krb a bílé koncertní křídlo uprostřed. Kolem klavíru jsou na zemi rozprostřeny bílé kožešiny. U krbu stojí velký svícen a na klavíru je naaranžováno pár svíček. V krbu je připraveno dřevo, stačí jen škrtnout….Vzadu jsou židle, jakoby to tu bylo připraveno na nějaký koncert. Okno je pootevřené a bílá záclona se lehce pohybuje větrem.

No to je nádhera…Stojím a opět jen užasle koukám. Co kdybych si na ten klavír zahrála? A zapálila svíčky? Snad to nebude nikomu vadit….S ostychem se procházím po místnosti. Bylo by to tak romantické, přemýšlím dál. Mám nebo nemám? Kdyžtak těch pár svíček jim zítra koupím, pokud by to někomu vadilo, dodávám si odvahy. Dlouho jsem se rozmýšlela a pak jsem nakonec zapálila pár svíček u krbu a pár na klavíru. Sedám si ke klavíru a začínám tiše hrát. Jako malá holčička jsem chodila do hodin klavíru. Ale už si z toho téměř nic nepamatuju. Hraju jednu takovou mou oblíbenou nostalgickou písničku v rytmu valčíku a tiše si k tomu zpívám:
„Sláva je bál, toč se živote jak káča v sále…“ Hraju to pořád dokola: „Sláva je bál, než se rozezní zvon v katedrále…“ A dál…“Kapelo hraj, ještě tančím a hoří nám tváře“…

Ucítila jsem něčí polibek vzadu na krku… Byla jsem tak zabraná do hraní, že jsem neslyšela nikoho přijít. Proboha kdo to je? Lekla jsem se.
A znovu další polibek na krk. Óoohh…líbá mě víc a víc…lehce mě při tom kouše. Jen lehce, úplně tak jak to mám ráda. Vzrušení projíždí mým tělem. Snažím se ještě hrát dál, ale zpívat už nemůžu. Přemýšlím kdo to je. Kurt nebo Reini? Nechám se překvapit.

Stojí za mnou, líbá mě na krk, lehce mě hladí po bocích a …to snad ne…hladí mě po prsou. Nechávám se unášet těmito doteky. Jeho ruce mi něžně zajíždějí výstřihem do podprsenky. Kouše mě do šíje a nekonečně dlouho mi hladí prsa …ohh…prsty mi stisknul bradavky. „Óohh“, vzdychám. To se nedá vydržet. Moje prsty na klavíru už jen pokulhávají, píseň nemá žádný rytmus, hraji už jen nesmyslné tóny.

Kdo to je?

Jsem vzrušená tak, že už mám vlhké i kalhotky. On ale pokračuje dál. Jednou rukou mě dál mačká bradavku a druhou ruku mi opatrně vsunul do kalhotek. Hladí mě tam. Cítím, jak jeho prsty do mě pronikají. Oohh. Jsem tak vzrušená…

Čí jsou to ruce? Kdo je to? Už ho uvidím?

Najednou mě na točící stoličce rychle otočil k sobě. Vlnité vlasy, velké hnědé oči…Kurt. Je to Kurt. Myslela jsem si to. Se vzrušením v očích mě začal vášnivě líbat na ústa a při tom mě vysadil na klavír.
Sedím na klávesách, mám roztažené nohy, a on s líbáním postupuje níž a níž. Dostává se bradou až ke klávesám, pomalu mi odhrnuje kalhotky na stranu a jazykem olizuje mojí „Muschi“. Vzrušením se nadzvedávám, opírám ruce o klávesy až klavír nahlas vydává různé zvuky. Proboha, snad to neslyší lidé vedle v hale, dveře zůstaly pootevřené. Tiše vzdychám. Dělá mi to tak pěkně. Jazykem mi přejíždí ve štěrbině mezi stydkými pysky a nezapomíná ani na klitoris. Krouží jazykem kolem něj a jemně mi ho saje. Roztahuji nohy víc a víc a vzdychám. Kurt vzrušeně dýchá. Zvedá se, stoupá si ke mně, vyndává si přirození z kalhot a strká mi svůj ztopořený penis do mokré kundičky. Jooo. Pohybujeme se spolu v tomto spojení až klavír vydává falešné zvuky.

Mezi vzdechy mu tiše šeptám: „ Kurti, tady to nejde. Vždyť nás všichni uslyší.“
Přikývne a očima mi ukáže, abych si lehla dolů na kožešinu.
Slezla jsem z klavíru, sundala si kalhotky a položila jsem se na kožešinu na zemi. On mezi tím zapaluje krb svíčkou. Je tu už šero, svítí jen pár svíček a hoří krb. Ležím vzrušená na kožešině a čekám na něj. Sama si hladím klín…Dřevo v krbu krásně praská.
Lehá si ke mně, vyndává mi prsa z podprsenky ven a líbá mi je. Po chvilce už zase cítím jeho penis v klíně. Zasouvá ho do mě pomalu a hluboko, hladí mi zároveň prsa a líbá mě. Mám jeho jazyk v puse. Je to s ním tak nádherné. Bože jak já ho miluju…
Vzrušením roztahuju nohy víc a víc. Kurt si kleká a jednu nohu mi drží nahoře. Jeho přirození mám v této poloze tak hluboko. Přiráží do mě rychleji a rychleji…Oohh …dosáhla jsem orgasmu.
Kurt zná už můj orgasmus, ví že u toho musím křičet, proto si na mě lehá, drží mi rukou pusu a přiráží dál. Koušu ho vzrušením do prstů, ale nepovolí. Potřebuji křičet, ale přes tu jeho ruku to nejde. Vzrušením a potlačenými výkřiky se pod ním zmítám….Jsem v transu…Házím hlavou do stran a chci se uvolnit z jeho sevření…Můj bože, někdo stojí ve dveřích. Proboha… Reini ... Dívá se na nás. Ohh, Kurt je k němu zády, nevidí ho.

Má smutné vyčítavé oči. Vidí, jak se v orgasmu zmítám pod Kurtem, který do mě vášnivě přiráží a tvrdě mi drží rukou pusu, abych nekřičela…
Díváme se s Reinim dlouze do očí. Stydím se. Ale Kurt zrychluje, píchá do mě tvrdě, rychle a hluboko. Už bude. Na chvíli jsem se zadívala na Kurta. Je krásnej, když se dělá…Ohh, teď ..teď…teď…se udělal a stříká. Zabořil se do mě tak hluboko a já cítím jak jeho penis ve mně pulsuje. Zavřela jsem oči…

Kurt na mě spokojeně leží a hladí mě po vlasech. Oheň v krbu stále hoří, dřevo praská…

Podívám se ke dveřím. Jsou stále pootevřené, ale Reini už tam není.

Předchozí: Cesta do St. Moritz
Následující: Intermezzo