Májová romance - Na holou (soutěžní p.)

"Místa a postavy, stejně jako čas, jsou v této povídce asi z 80% pravdivé, psala to přítelkyně z jejího pohledu, tak jako v trilogii 50 odstínů šedi pohledem Anastasie …"

Májová romance - Na holou ...

Ráno nic nenaznačovalo tomu, že by byl dnešní den rozdílný od ostatních, které poklidně jeden za druhým ukrajují květnové (májové) dny lásky. Probudila jsem se jako obvykle o chvíli dřív než jsem měla nastavený budík ... ale co, nevadí, ještě můžu slastně zavřít oči a jen tak snít, než mě příjemná melodie vytáhne z vyhřátého pelíšku.
Labužnicky se protahuju na měkkém a voňavém prostěradle a užívám si své velké postele. Jen jsem v ní sama, proto se mi zdá opravdu veliká a tak si spím uprostřed.
Ale už je čas, abych vstala. Otočím roletami a do pokoje vniknou první paprsky krásného, slunečného, květnového slunce. Jsou ostré a do rozespalých očí ještě nepříjemně píchají. Ale co, je ráááno, další krásný slunečný den. Vytáhnu z lednice jogurt, smíchám s müsli a než se uvaří čajík, proběhnu koupelnou. Pak si odnesu snídani na postel, sednu na turka a vychutnávám si ranní klídeček. V myšlenkách jsem ještě u představ, které mě pronásledovaly ve snech celou noc. Jen si nedokážu vybavit žádné souvislosti ani zaostřit na rysy, prostě je mé snění plné příjemných stínů.

Proč jen se s těmi chlapy musím neustále pošťuchovat? Už si kolikrát říkám, že tohle není normální, ale pak se někde zakecám s kamarádkou a zjišťuju, že v tom nejsem rozhodně sama. Jde jen o to, co která z nás opravdu reálně vypustí na klávesnici a co si potom přikrášlí, když spolu mluvíme. Zase je to tu už od rána. A nedám si pokoj. Sotva zapnu v práci kompíka a nastartuju poštu a programy, které potřebuju k práci, zapínám i icq. Jak jinak - komunikace s okolním světem je, v poslední době, nezbytná. Jenže to bych tam taky nesměla mít pár mužských protějšků, kteří, stejně jako já, dokáží nahodit jakékoliv téma a také se na jakékoliv téma bavit a se kterýma si alespoň online pokecáme, když už je v kanceláři ticho ... a v neposlední řadě, je tu i pár výjimek, kterým dovolím, aby se nebavili jen obecně, ale tak, abychom mohli překročit hranici všedního pracovního dne.
Jedním z nich je i "můj dlouhán". Už se nějakou chvíli známe, ale teprve nedávno jsme přehoupli komunikaci někam dál z těch "obyčejných" klasických přátelských kolejí. A nedám si říct ... většinou vždycky, den co den, mám hned od rána nutkání si do něj rejpnout. Nemůžu říct, že by mi to nevracel s plnou chutí a silou. Ani dnešní ráno nebylo jiné, po zablikání na pozdrav stačily dvě věty a už jsem měla na jazyku, respektive na klávesnici, peprnou poznámku. A když je ta středa, nebráním se tomu ... jen na poradě jsem myšlenkama někde úplně jinde, než bych měla být. Za tu třičtvrtě hodinu jsem se u toho přistihla několikrát, ale donutila jsem se vnímat raději šéfa.

Nějak se mi po poradě navršily akutní úkoly a tak jsem jen lehce odťukávala blikající okénko s krátkými zprávičkami, ale neměla jsem na něj momentálně ani minutku.
No co, jednou jsi dole a jednou nahoře – tak mu trošku oplatím jeho pracovní vytížení. Taky musím vydělávat – nejsou od toho jen chlapi.
V poledne zmizel na oběd a já si šla do lednice pro salát, jen s pomocí vidličky
a málem s telefonem na uchu pochřoupu spoustu zdravé zeleniny a zase se naplno věnuji práci, utíká to. Dnešek bude asi delší, než jsem předpokládala. A to je ta středa, jak vždycky spolu v tento den významně dodáváme.

Blikající okénko icq je neodbytné ... sem tam na něj mrknu a zprávičky tam přibývají … dobře, odskočím si a pak kouknu, co se mi to tam kupí za písmenka …
Tak a to mi klapla brada. Nečekala jsem, že si vystačí takhle sám … když mu neodepisuju. Řádek po řádku hltám jeho slova, zamyšleně koukám na monitor a představuji si všechno, co vidím ve slovech napsané – cítím jeho tělo a teplou čokoládu rozmazanou po bříšku, vnímám jeho něžné prsty, které okrajují krajkové lemování mého spodního prádla, cítím teplý dech a rty přes košíčky podprsenky a ani nemusím sjet pohledem a vím, že bradavky reagují stejně jako celá má bytost na mužské laskání a něžnosti. Ztvrdly a neposlušně vystupují přes tenkou látku halenky. Zimomřivě si přejedu přes paže a hodím si přes záda svetřík. Nevím jak moc jsou otrlí mí kolegové, ale prý to dělá mužům dobře, projde-li kolem žena, na které je poznat vzrušení. Kdo ví, neptala jsem se jich.
„Posadím si tě na linku,“ pokračuju ve čtení … “vím, jak miluješ líbání, dopřeju ti ho kolik jen budeš chtít. Pomalu rozepnu háček a uvolním tvá prsa do mých dlaní, jemně je budu hladit, až začneš vrnět.“ No, tak tohle spojení je pro mě opravdu vražedné. Kdy jsem mu prozradila, jak ráda se líbám? Asi někdy ano, občas bych měla držet jazyk za zuby.
Jestli má tohle blikající okénko ještě dlouhé pokračování, budu vrnět co nevidět. „Sama se přitiskneš a ovineš mi nohy okolo stehen, prostě mě chceš cítit ještě blíž, ale líbat se nepřestaneme ani na chvíli.“ Snad se začnu u čtení i červenat, ale vážně mě rozpaluje, cítím, jak mě teplo šimrá na obličeji, začíná mi být opravdu horko, ale nemám, co bych si odložila … a navíc – dalších pár řádků a uvnitř v mém nitru mi něco udělalo kotrmelec.
Myslela jsem si, že až tolik na mne jen nezávazná online písmenka nepůsobí. Koukám, jak hodně jsem se sekla. Ne, že by mi to vadilo, ale místo odpoledního kafe na probuzení je tohle doping, který je pro mne mnohem návykovější a rychle bych si zvykla. Jenže bych se ráda vrátila k práci, ale copak to jde. Jak jen mohl … pokračuje si v psaní a mě tím vzrušuje čím dál víc. Už pár dlouhých minut přesvědčuju své tělo, že tohle není doopravdy. Marně. Zvlhla jsem tak, jak už se mi to samotné nepodařilo posledních pár dnů ani večer v posteli. Jestli si neodskočím znovu, bude po mě loužička jako po pejskovi. Jenže nemůžu odtrnout oči od monitoru. „Přetočím si tě v posteli na bříško a rty sjedu od krku až do dolíčku nad půlkami, zavrtíš se, ale vím, že se ti to líbí …“ Tak tohle je poslední zprávička.
„Bobe, tohle mi nemůžeš dělat,“ odepisuju mu. „Proč?“ je tu blesková odpověď … „Místo, abych teď pracovala a soustředila se na projekt, který musí být dnes hotový, teď sedím, čtu, červenám a vlhnu, teda to už dlouho.“ „Ale je to příjemné, ne?“ „Na to se mě ani neptej,“ usmívám se u počítače takovým tím nepracovním úsměvem, kdy každý pozná, že se věnuju něčemu jinému (a příjemnějšímu) než bych měla. „Je to víc než příjemné, děkuju za rozptýlení, ale nevím, co bych ti na tohle napsala. Musím si odskočit, třeba na něco přijdu :D :D :D“
„A na co?“ bliká zprávička, když jsem během chvilky zpátky v kanceláři. „Třeba na to, že bych tě chtěla cítit mnohem blíž, než sám popisuješ … a hlavně co nejdřív.“ Fakt jsem to napsala? jo? no tohle? Musím se smát sama sobě, obvykle bývám ta upjatá Ledová královna, co roztává jen výjimečně a zřídka, nebo si to aspoň myslím, že si to ostatní myslí.
„Hmmm ... to zní jako výzva!“ vrátí mi smeč moje rozptylovátko. „Jo, výzva, k práci, ještě toho mám tak na dvě hodiny a těším se, až se dostanu domů, dneska budu potřebovat tak akorát vanu a klid.“ No, když nemám nic jiného a nikoho jiného v plánu, naložím se do bublinek a pak si zalezu pod deku a vypustím z hlavy všechny myšlenky na práci, a přitom je ta středa, ale co můžu dělat. „To je škoda … no nic, tak tě nebudu rušit!“ „Ale vždyť víš, že nerušíš, jenom to musím mít pro šéfa připravené, než půjdu domů. Posílám ti pusinku za ty krásné zprávičky, moc se mi to líbí.“
A na druhé straně ticho ... úúúplné ... no, tak to jsem vážně nečekala. Hmm, tak nic – přeci jen, práci mi tu teď stojí a jsem ráda, že nejsem chlap, to by asi stálo něco úplně jiného.

Po páté hodině vypínám počítač, konečně hurá sláva, hotovo, vytisknuto, nachystáno. Jenom to moje zlobidlo se odpojilo bez rozloučení, to mě trochu mrzí, ale kdyby každý chlap takhle věděl, co je to předehra, mám dojem, že by bylo na světě tak o minimálně třetinu víc spokojených a dobře naladěných žen. Dneska mi udělal radost a sám asi netuší jakou. Posbírala jsem věci, přezula se do tenisek, oblékla svetr, protože venku už se přeci jen trochu ochladilo, je přeci ještě jen květen, a s kabelkou přes rameno zamkla kancelář, jako poslední odcházející.
Nákup, málem jsem na něj zapomněla! Doma toho v lednici moc nemám a na vaření dneska nemám síly – pracovně vyčerpaná, oproti tomu příjemně naladěná a večer stejně strávím doma sama – tak tohle jsou okamžiky, kdy si uvědomím, že mi něco schází a je mi tak nějak prázdno. No, stane se – tak ještě prolítnu supermarket, poberu to nejdůležitější, co mi schází, jsem milá na milou pokladní, naskládám do tašky tvaroh, jogurty, ovoce, sýry i hořkou čokoládu, zasunu vozík zpět do řady a v zapadajícím sluníčku mi zbývá pár desítek metrů domů. A teda taky ty čtyři patra po schodech, bez výtahu ... ale aspoň mám nějaký pohyb, posilovnu odmítám a na bazén si musím vyšetřit čas, abych se tam taky dostala – a samotné se mi tam stejně moc nechce.
Vylítnu schody až ke dveřím, na kterých na mě čeká nalepené sluníčko, hračička, ale když mě to baví – udělala jsem si radost výzdobou. A před nimi se zarazím. Na schodech vedle nich totiž sedí …
„Říkala jsi tak dvě hodiny, tak jsem tu byl včas“, zubí se na mě ten, který mi tak zpříjemnil odpoledne „Ty se mi zdáš,“ kroutím nevěřícně hlavou. Strčím mu do ruky tašku s nákupem a otevírám dveře. „Pojď dál, přece nezůstaneš venku. Co tě to vůbec napadlo?“ „Chtěl jsem ti udělat překvápko“, kouká na mě dolů z těch svých dvou metrů a kromě mého nákupu mi podává i kytičku. Kdyby kytičku – květináč s modrými kvítky. „To snad není možné, za co si to zasloužím?“ „To si zasouložíš,“ směje se od ucha k uchu. Koukám na něj trochu nechápavě. „Chtěl jsem ti udělat radost, no.“ Tak tohle přijímám!
Vlastně jsme se ještě nepřivítali, nějak mi to po tom ajsíkjůčkování uniklo. Zuju si boty a počkám, až se narovná od botníku i on sám. „Tak teda ahoj,“ a nesměle ho donutím, aby se sklonil a vlepím mu rychlou “pusu na pusu“. Už už se odtahuju, když se ozve jen tiché „Počkej, tohle nebylo přivítání.“ A vzápětí mi tvář ovane příjemný teplý dech a jeho rty se něžně přisají na mé. Jenže to je jen začátek. Naladil mě odpoledne, nebráním se, nevzdálíme se od sebe ani na centimetr, naše jazyky jen tiše bojují jako klubko hadů. Za zády už mám jen zeď, pevnou oporu. Sundávám mu bundu, padá za něj na zem, a odvážně mu vjedu rukama pod triko. Jemné chloupky mě šimrají do dlaní a protože mi to přijde hrozně k smíchu, přestávám líbat a prostě se směju. Přidává se ke mně ... a v ten okamžik ze mě padá únava, i když po vaně toužím ještě pořád …

„Musím uklidit aspoň ten nákup. Nechceš si udělat aspoň trochu pohodlí?“ posbírám tašku i kabelku a přesunu je do kuchyně. „Nemáš hlad?“ Byl by akorát čas na večeři a já si právě uvědomila, že jsem celé odpoledne nejedla, mám hlad jako vlk. „Mám, donesl jsem pizzu, dáš si?“ Nevím, odkud ji vytáhl, ale najednou měl v ruce krabici. „Teď mi došlo, že mám hlad jako vlk, nezbyde“ vyplázla jsem na něj jazyk od lednice. „A já myslím, že zlobíš a naplácám ti na zadek. Neboj, je jí dost.“ Položil ji na stůl a kuchyní se linula vůně šunky, žampionů, rajčat a křupavého těsta. „Ubrousky jsou na lince,“ instruovala jsem ho při chůzi do pokoje, ještě jsem chtěla svléknout alespoň svetr a halenku. Jenže jsem se přepočítala v tom, že by mě poslechl. No, dospělej chlap s vlastní hlavou. Svetr šel dolů sám, ale při rozepínání košile se i najednou ke knoflíčkům připletly zezadu cizí ruce.

„Co tu děláš?“ „Co by? Abys mi tu nepadla hladem.“ „Dneska jsi mi dal pěkně zabrat, stačilo mi pár řádků … a podívej,“ sundala jsem halenku z ramen a na podprsence se jasně rýsovaly vystouplé bradavky. Překryl je palci. „Vždyť je to moc hezké,“ hladil mi celá prsa přes tenkou napjatou látku. Už zase, jenže tohle bylo reálné a opravdové – prostě tak živé. Nemohla jsem tělu zakázat reakci na jeho dotyk. A proč bych to taky dělala – užívala jsem si.
Otočila jsem se tváří někam do výšky mých 160 centimetrů – holt mi prcci, to máme někdy těžší – a musela jsem se červenat až ke kořínkům vlasů, protože se usmál a já věděla, na co myslí, protože jsem nemyslela na nic jiného. Sklonil se ke mně a tentokrát jsem to byla já, kdo se po něm hladově natáhl. Nevnímala jsem sluníčko venku ani vůni pizzy na stole v kuchyni, prostě tohle bylo o moc hezčí a po tomhle jsem prahla tak dlouho, vždyť už se mě žádný chlap nedotkl několik měsíců a tenhle to navíc umí.
Nemohla jsem si pomoct. Pásek jeho kalhot, knoflík, zip a … no to mě podrž, to už si dělá srandu, přijet naostro. Jenže teď jsem to uvítala, stejně jako rychlost, se kterou mě zbavil horního kousku prádla a sebe dostal z trika. Mohla jsem vnímat napjatou kůži a chloupky mě lechtaly na odhalených bradavkách, které se pyšně zdobily tmavými hrůtky. Nepřestávali jsme s líbáním, ale pod mou rukou mi rostl druhý takový neodbytný chlap, který si žádal mou pozornost. Pořád jsem na sobě měla kalhoty a nemínila jsem se jich zbavit dřív, než uvolním alespoň kousek napětí mezi námi. I když nejraději bych je sundala sama, ale on mě lákal víc.
Byla to jen chvilinka, kdy jsem se odlepila od jeho úst, ale neměl šanci na tom něco změnit. Nemohla jsem k němu blízko tak, jak bych chtěla, protože mezi námi se postavilo něco, co mi to nedovolilo a i přesto se mi tenhle výsledek moc zamlouval. Jemně jsem ho kousla do brady a než se stačil nadechnout, byla jsem na kolenou a seznamovala se s novým kamarádem. Otřela jsem se jen malinko o tvář, je heboučký a zaslouží si jemné zacházení, ale určitě ne pořád.
Dostaneš první letmý polibek na špičku ... jen tak, abys ucítil můj jazyk a dech. Mrknu po tobě nahoru, ale dál se ti budu věnovat rty. Pomalu, ale důkladně a jemně ti přejedu od špičky ke kořeni. S vlhkým a měkkým okusováním se dostanu zpátky k hlavičce (žaludu), obkroužím tě jazykem a hned potom vršek schovám v ústech, vevnitř ho pohladím jazykem a jako lízátko si ho nechám sklouznout po celé délce jazyka, kam to jen půjde. Než ho nechám vyklouznout z úst, jen tak mimochodem, jazýčkem si na něm hraju a šimrám, ale protože nechci, aby mu byla zima, znovu ho schovám a nechávám tě hluboko ... mám ráda, když si s ním můžu hrát, líbat ho a „okusovat“, cítit ho vevnitř. Zrychlím tempo, prsty se mi motáš ve vlasech, ale nikam netlačíš. Pomůžu si rukou a znovu se mu věnuju i zvenku. Cítím to napětí a vnímám každou ozvěnu tvého tepu. Krásně vzdycháš a nemít kalhoty, možná už mám vlhko na stehnech, ale prostě mi dělá dobře, když můžu udělat dobře tobě.
Jak se všechno svírá uvnitř mě samotné, vím, že už nebude dlouho trvat, snad jen pár vteřin a vyvrcholíš mi do pusy sám. Tak, jak to mám ráda. Vždyť víš, ani kapka na zmar, žádné plýtvání. Zrychlím a nasaju ho hlouběji, i když je o moc větší na to, abych ho schovala celého. Ještě párkrát a ucítím na jazyku teplé lepkavé sperma. Ještě pokračuju, protože chci všechno. Polykám a pomůžu si rukou, pohladím tě po stehnech, po břichu a když slíznu i poslední kapku, postavím se znovu na nohy, ale tebe nepřestanu hladit.
Tváří v tvář, no dobře, prcek tak vysoko nevyrostl, zakloním hlavu a ještě se olíznu, tak, abys na mé gesto viděl. Ale v ten okamžik si uvědomím, jaký mám vlastně hlad ….

„Hmm … a to jsem říkala, že dneska jen sýr a rajče, zdravou večeři,“ mluvila jsem s plnou pusou. „Však tady máš dost sýru i rajčat,“ setřel mi z koutku utíkající kečup prstem. Hihňala jsem se jak puberťačka, ani nevím, čím to bylo, ale najednou mi bylo tak fajn, jak už dlouho ne. Krmila jsem se výbornou pizzou, jako kdybych týden nejedla.
Sedět u stolu v kuchyni má jednu výhodu. Je jen pro dva a stačí natáhnout nohy nahoru a položit si je přes tvé. Když jsem na sebe v pokoji hodila župan a sundala kalhoty, konečně jsem se cítila pohodlně a teď mi cípy měkké froté látky sjely po stranách a odhalily nohy až do půlky stehen. Ale proč by mi to mělo vadit? Máš teplé dlaně, když si ruce položíš nad mé kotníky. Kousek po kousku je posunuješ vzhůru, zatímco já si ještě vychutnávám večeři. Jsou ženy mazlivé a milují dotyk na své kůži – kdekoliv na těle? Za sebe můžu říct, že ano, stoprocentně! Nechám tě jemně klouzat po vystupující kosti i šimrat na lýtku. Usmívám se a uvolňuju svaly, do té doby napjaté. Sjedu jen kousek níž na židli, abych si mohla opřít obě chodidla o tvé stehno, teď už zase uvězněné v riflích.
Jsi dlouhán a podle toho máš taky dlouhé ruce … a samozřejmě i něco jiného … a já jsem jen zvědavá, jestli tě to napadne. Ale podcenila bych tě, kdybych si myslela, že ne. Opatrně a pomalu pohladíš vnitřní stranu stehna na jedné a pak plynule přejdeš na druhou nohu. Čekám, kdy se odhodláš zajít dál. Župan se mým pohybem rozevřel až k pasu, ale díky poslednímu kousku prádla ti nedovolím prohlídnout si úplně všechno. Ale ty si poradíš. Přejedeš ukazováčkem přes tenkou látku, pod kterou se skrývá takový můj malý poklad. Ale jen jednou, pak se zase vrátíš k dotykům na stehnech. To už mám po večeři, protože tvé kůži laskající ruce způsobily, že cítím, jak mi uvnitř mušličky probíhá výboj za výbojem a každý další způsobí malý zkrat. Vlhnu ti pod rukama a ty to dobře víš. Prsty se přiblížíš k látce a jako by to byly magnety, které tam patří, ráda bych se přiblížila víc, ale hraješ si a jen mě zlobíš lehkým pohlazením.
Prozradí mě prosakující flíček, přisuneš se blíž a já roztáhnu nohy a položím je na tvé tak, abys byl mezi nimi. Necháš mě, ať se přikloním k tvým ústům. Sám přece víš, o co stojím. Přitáhnu si tě a pak už mě nic nezastaví. Jen líbám. Něžně i dobyvačně a pak mi řekni, kdo chce víc? Ještě jedno pohlazení vlhké látky a vklouzneš prstem pod ni. Vzdychnu ti do úst okamžitě, jen co se dotkneš poštěváčku a než najdeš dírku, probíráš a lechtáš závojíčky pysků. Vklouzneš dovnitř a necháš mě, ať si na tebe zvyknu. Pomalu se se mnou miluješ rukou a já ti vycházím vstříc. Chci víc, ale ne hned. Líbí se mi, jak to děláš, sjíždím rukou k tvému rozkroku, schovanému v kalhotách. Nepřekvapí mě, o co se zastavím. Tvrdá vyboulenina je důsledek tvého něžně se pohybujícího prstu uvnitř mého těla. Nechci to zvíře pustit ven příliš brzy, jen tě podráždím hlazením a budu zlá, protože ti zatím nedopřeju volnost. Nemám ani kdy, ruce by se mi na tobě zamotaly, protože jsi přesně našel místo, na které zaútočit.
Přestáváš být tolik něžný a přitvrdíš, poznáš z mé reakce, že tohle je to pravé a jaký malý krůček schází do mého orgasmu. „Prosím, ještě … ještě!“ stačím ti zašeptat do ucha, když tvůj prst sevřu uvnitř a projede mnou slastná křeč. Vyvrcholím tak rychle a intenzivně až mě to samotnou překvapí a zadýchaná si položím čelo na tvé nahé rameno. „Děkuju“ vtisknu ti do chloupků polibek. Ještě mě hladíš a necháváš šťávičku téct ti po ruce. „Bylo to krásný“, zvednu hlavu, abych se ti mohla podívat do očí. „Ty jsi krásná a bylas úžasná.“ Laskáš mi pod rozevřeným županem bradavky a já docela vypustila tvou erekci … nastavím ti rty k polibku a ty mému němému přání vyhovíš. Jen na chvíli.
„Co bys řekla na sprchu?“ „Na tu jsem se těšila už v práci …“

„Ještě ti donesu čistý ručník“ nasměruju tě ke koupelně a na zpáteční cestě se stavím na záchodě, protože jinak bych se už asi počůrala.
Když za námi zavřu dveře koupelny, vidím, že vysvlékat tě už nemusím, protože stojíš ve vaně a zkoušíš teplotu vody. Ač jsi mě měl před chvilkou pevně v rukou, stejně se teď stydím a červenám se jak malá holka, když mám pověsit župan na háček a postavit se před tebou nahá. Otočíš se na mne a usměješ se. Tak ještě nádech a pomalu rozvazuju smyčku na pásku. Díváš se. Se zájmem. Tak nevím, jestli mi to má pomoct nebo ne. Míchá se ve mně stydlivka s divoženkou a neví, která má ten souboj vyhrát. „Tak pojď, prcku.“ No, tys to tímhle rozsekl. Stydlivka sundává župan a přijímá nataženou ruku, aby mohla za tebou přes okraj vany.

Máš v ruce sprchu a necháváš slabý proud vody padat dolů od mých klíčních kostí přes bradavky. Zvednu hlavu, protože nějak nevím, kam s očima … natož s rukama, které nechávám bezvládně viset podél těla. A ty se tím královsky bavíš. No dobře, jak chceš. Natáhnu se za tebe pro svůj oblíbený sprchový gel s mangovou vůní, který stojí na vaně. Vymáčknu si trochu do dlaně a přesně, jak dopadá voda, začnu si mydlinkovat prsa a přejdu zvolna na ruce. Když mám ruce plné pěny, sklouznu k pasu a pak úplně klidně přejdu na tvůj hrudník.
„Mohl by ses namočit? Na sucho to nejde.“ Vypláznu na tebe jazyk a když poslechneš, rozmydlím ti gel do chloupků. Zastavíš vodu a necháš mě, abych ti namydlila jednu a hned po ní i druhou ruku. „Rozpětí jak Albatros,“ směju se a vlastně si užívám tohle mokré hraní. Sjedu ti pod rukama na záda, ale nedosáhnu všude. I když se snažím, jsem prostě trošku malá a pokud se k tobě nepřitisknu, nemám šanci. A to sama neudělám. Místo toho se albatrosí křídla ztratila za mými zády a přistála mi na vlhkých půlkách. Pomalu přejíždíš nahoru, ale tím, že jsi se musel sklonit, si mě tímhle manévrem přitahuješ víc k sobě. Ani mi to nevadí, konečně ti dosáhnu i výš, než na zadek, ale je fakt, že na tom jsem se přeci jenom chvíli zdržela. Stydlivka je sice pořád tady, ale tím, jak hladíš lopatky a páteř, když se zastavíš na bocích, probouzíš divošku, která taky stojí o trochu něhy.
Vzdálenost mezi našimi těly je minimální, ale je tam a tenhle prostor mi dává místo pro to, abych nezahálela, pomalu se tě dotknu prsty a ty reaguješ okamžitě … nebo vlastně ty ne, ale tvé tělo, on ... ale mytí je mytí a umývat se má všechno. Chňapneš mi po ruce, ale zvednu k tobě oči a zavrtím hlavou. Pochopil jsi. Dobře, budeme si jen hrát. Lehce přejíždím po citlivém výrostkovi, který má vlastní hlavu a nějak se nám do toho dnes plete. Nevěnuju se jen jemu, ale stejně mě mužské tělo fascinuje. A neuvěřitelně mi zvedáš sebevědomí tím, že po mých dotycích přichází okamžitá reakce.
Jenže stejně jako ty, reaguju i já. Když za chvíli znovu zastavíš na zadečku, položím nohu na okraj vany.
Abys měl lepší přístup ke skrytým záhybům mého těla. „Nemydlit, jen opláchnout, prosím,“ pronesu své přání a nechám ještě tvé prsty si hrát. Vytáhnu sprchu z držáku a pouštím vodu. Smývám mýdlo z tvého penisu a voda nám teče po rukou. Jsi plně vzrušený, ale teď a tady tě nechci znovu vyčerpat.
Proto rychle sprchou přejíždím výš, až nad tvá ramena, abych ti spláchla, co jsem nanesla nahoru, ale je to výška ... předávám ti ji do ruky a otáčím se zády. Abych ze sebe mohla smýt špínu a únavu z celého dne. Plete se mi do toho tvá druhá, volná, ruka. „Bobe, začíná mi být zima, tady teď ne …“ otočím se k tobě zpátky čelem a vlepím ti pusu. Šplíchneš mi plný proud vody do obličeje. „Zlobidlo jedno, já ti to říkal.“ Tak takový zákeřňák, to jsem nečekala. Vytírám si vodu z očí a prskám. Využiješ momentu, kdy šahám po ručníku a sama ti tím vlastně usnadním tvůj záměr.
Přehneš si mě přes koleno a pěkně něžně mi naplácáš NA HOLOU ... a nepomůže mi ani, že se bráním. Nemá to vůůůbec, ale vůůůbec žádný smysl. Když skončíš a narovnám se jak čertík z krabičky, přitáhneš si mě k sobě a opona padá. Vnímám jen tvé ruce, které mě drží, abych nesklouzla po mokré vaně, tvá hladová ústa, která se vpíjejí do mých a jazyk, který si s tím mým dělá co chce, a já se vlastně vůbec nechci bránit. Tisknu se k tobě a po rukách mi probíhá mrazení způsobené nejen stydnoucí mokrou pokožkou. Vypínám mozek a necítím nic jiného ...
Přehodíš mi ručník přes ramena. „Šupej z vany.“ A já poslechnu, další “výprask“ bych nemusela ustát.

Vytřená do sucha se do něj zamotám a po vzoru tanečnic z Havaje udělám uzlík, který schovám do vzniklé škvíry mezi prsy. V pokoji spustím žaluzie a otočím je polohu “noc“.
Než posbírám nejen své vlastní svršky a něco uklidím do skříně, koukáš na mě natažený z postele. Alespoň, že jsi si nechal ručník omotaný kolem beder. Na to ostatní se moooc hezky kouká. Široká ramena, hrudník pokrytý tmavými krátkými chloupky, jizva – musí mít každý chlap někde nějakou jizvu? Vidíš vlastně ani nevím, od čeho ji máš. Pak se můžu kochat měkkým, ale vypracovaným, bříškem, jak jsem se mohla sama přesvědčit, ale žádné takové „polštáře“ jako mám sama, holt ne každý je dokonalý. A zbytek je schovaný pod ručníkem.
„Koukáš na mě, jak kdybys ještě neviděla chlapa,“ kýváš na mne prstem a voláš si mě tak blíž. Sám nevíš, jaký kousek jsi od pravdy. „Mužské tělo je obecně pro ženy magnet … zvlášť, když je nahé a když je na co koukat,“ odpovídám ti jako vždy diplomaticky a sedám si k tobě na postel. No dobře, taháš mě za ručník, takže si lehnu na záda a koukám do stropu.
A ty koukáš na mě z boku, takže vidíš jak se usmívám. „Čemu se čemu?“ Kloužeš mi prstem po klíční kosti. „Ale tak si říkám, jak jsme se dopracovali až sem?“
„To je ten internet,“ odpovídáš mi a po malé pauze pokračuješ „tak si vem, že bez něj bychom se nikdy nepotkali, nezačali se bavit, nenašli bychom společné zájmy a logicky bych se asi dneska neobjevil u tvých dveří.“ „No, to jo, ale divím se sama sobě, víš. Sice už jsem dávno dospělá, ale jak a v jakém směru.“ Otočím se na bok, abych ti viděla do očí. „Se mnou je to vždycky strááášně složitý. Občas si říkám, jestli to způsobuju sama nebo to tak prostě musí být.“ „Jak složitý?“ „Motám ti to a nevysvětluju, co?“ Přitakáš. „Prostě by mě nenapadlo, i přes to, co jsme si už napsali, že se tu dneska objevíš a že tě pozvu dál a skončíme až v posteli.“ „V posteli sice jo, ale vždyť se tady ještě nic nestalo,“ kdyby ses viděl, jak se u toho šklebíš.

Musím se smát. „No jasně, že TADY se ještě nic nestalo, ale víš jak to myslím,“ dělám ukazováčkem kolečka kolem tvé bradavky. „To víš, že jo. A copak je na tom něco špatného?
Nebo děláme něco, co se nesmí?“ „Právě že vůbec nic špatného. Je to, je to ...“ že já se nikdy nedokážu vymáčknout a zakoktám se jak trdlo „přijde mi to úplně přirozené, prostě normální a spontánní. Teď si říkám, jak je možné, že k tomu nedošlo dřív. Přijde mi, jako bych tě znala už dlouho, i když je toho spousta, co ještě nevím, ale i přesto ... a je to moc fajn“ překulím se zase na záda a zavřu oči.
Políbíš mi rameno, špičkou jazyka zlehounka přejedeš po linii zavázaného ručníku a přes bradu doputuješ ke rtům. Nechám oči zavřené a vychutnávám měkkost tvého jazyka a chuť tvých úst. Cvak, zase nám o sebe cinkly zoubky ... takhle budu muset k zubařce dřív, než jsem si myslela. Hladíš mě přes ručník na prsou, normálně se ty dva bodíky vzruší okamžitě, ale teď se prostě bradavkám nechce a ne a ne a ne. Postavily si hlavu a nepostaví se. Nevadí, protože já si užívám dotyků, které mi dáváš, něhy a tepla, které cítím z tvého těla. Ručníky nám v ničem nepřekáží, teď ne. Položíš se na mě a uděláš si místo mezi mýma nohama. Jen tak, nikam se netlačíš a já přesto zjišťuju, že ač na mě musíš jindy koukat z výšky, tak v téhle poloze si naše těla naprosto rozumí a prostě do sebe zapadají.
Dál se jen líbáme a hladíme tam, kam dosáhneme. I když jsou naše těla spojena pouze ústy, pomalu začneš kopírovat přirážení. A to mi dělá neskutečně dobře. „Měl bys něco vědět,“ přestanu tě líbat … a vůbec mi nevadí, co ti mám říct, nestydím se. Koukáš na mě z pěti centimetrů a odhrneš mi pramínek vlasů z čela. „Ven s tím, ať už ti to neleží na srdíčku.“ „Víš, když jsi řekl, že se chovám, jak kdybych neviděla nahého chlapa … no, měl si skoro pravdu. Zatím jsem viděla jen jednoho. Jen jednoho jsem si pustila tak blízko k tělu jako teď tebe, ale ne dál. Ani o kousek. Takže jsi druhý, který se dostal blíž ke mně, ale ještě žádný do mě. Už víš, co jsem ti tím naznačovala?“ „Chceš mi říct, že ...“ „Jo, přesně to. Prostě jsem ještě s nikým nic neměla ...“ Čekala jsem na tvou reakci, protože jsem nemohla vědět, jak takovou informaci přijmeš. Jenom jsi se usmál, pohladil mě rukou po tváři a znovu jsi začal dobývat má ústa. A ze mě opadla ta nervozita, kterou jsem cítila předtím.
Jako bychom neudělali tuhle přestávku, tvůj pohyb ve mně probouzí šimrání, vzrušil jsi mě. Když přesuneš ruku dolů, pod můj ručník, ucítíš to taky. „Jsi vlhká, víš.“ „Vím, to je tebou.“ Tahle informace do tebe pustila zase silný proud a já, kromě všeho toho, co teď vnímám a prožívám, cítím i tebe, jak se tvůj penis probouzí a začíná tvrdnout, neskutečně tvrdnout a začíná příjemně tlačit do míst, kam by mohl vklouznout. „Co když se v tom dráždění vystřídáme?“ Navrhneš. „Tak šup, cítím tě.“ Sklouzneš ze mě a já si stáhnu nohy pod sebe, aby ses mohl položit na záda a přitom ti ručník sám spadne a už mě nepřivedeš do rozpaků. Po tom, co jsem tě ochutnala, když jsi přijel, je tohle ale mnohem příjemnější pozice. Mám v posteli chlapa rozpláclého jako přejetou žábu. A viditelně mu dělá dobře, že je v té posteli se mnou.
Políbím tě na břicho, jazykem se propletu chloupky a zamířím ke tvému ztopořenému údu. Vlhkým jazykem po něm přejedu od kořene ke špičce. Pomůžu si rukou, ať pěkně stojí a můžu si hrát. „Dám ti jen chvilku,“ ozveš se někde z druhé strany postele. Jen se pousměju. Nasliním špičku, vlepím na ni polibek a pak jazykem sjedu s lehkým kroužením po straně zase dolů. Když si vzpomenu na otázku „Co?“ a odpověď „Vajco“, rukou tě polaskám právě na těch dvou kouličkách. Jazykem zase vykreslím obrazce, když stoupám výš, a cítím, jak sám reaguje a malinko v něm zacukalo. Nebudu tě moc trápit, ale když mě to baví. Nakloním se nad tvým klínem a nechám si tě vklouznout do úst. „Už jsem ti říkala předtím, že jsi veliký?“ Ale poperu se s ním. Chci z něj dostat všechno, co má. Kloužu nahoru a dolů, pohrávám si s jazykem a pomáhám si rukou. Pohladím tě po stehnu a přejedu až na břicho. Krásně hřeješ. Vzdycháš a všimla jsem si, jak rukou svíráš ručník, na kterém ležíš. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.
Snažím se a zrovna v momentě, kdy tě podržím jen na krajíčku úst, mi do nich vyvrcholíš. Utečou mi jen dvě, tři kapičky, ale víc ne. Pěkně tě schovám a vysaju všechnu tu teplou mazlavou tekutinu, kterou sis pro mě připravil. Pomalu, jemně tě okusuju a když cítím, jak tvé tělísko ochabuje, věnuju mu něžnou očistnou péči svých úst.
Ještě slíznu kapičky, které skončily v chloupcích u kořene a na všech čtyřech si nad tebou kleknu. „Teda ty jsi ...“ nedokončíš tuhle větu a já nevím, co jsi mi to chtěl. Tak co to bylo?
Zvedneš hlavu a dám ti pusu. Objevím albatrosí křídla, a jak nad tebou klečím, přejedou mi přes záda, sjedou na prsa a vida, bradavky si daly říct. Asi potřebovaly víc mazlení, aby poslechly. Kousíček se posuneš a vezmeš jednu do úst, zatímco druhou šimráš prsty. Prohnu se v zádech, nejen proto, že to tak máš blíž, ale spojení laskaných bradavek s mou dírkou je okamžité. A sám jsi na to už přišel. Prstem zabloudíš přes bříško, vklouzneš mezi pysky a najdeš co hledáš, vlhkou skulinku, která je připravená na další dráždění.
Necháš mě, abych se položila na záda a když pokrčím nohy schováš hlavu mezi ně. Je to jen chvilinka, než ucítím tvůj první dotek. Polibek, teplý a vlhký a první olíznutí. Tak tohle můžu, tohle stokrát můžu a o tohle tě budu klidně i prosit. Laskáš jazykem každé místečko a dobýváš se dovnitř. Tvůj prst se dotknul poštěváčku a mě se rozklepou nohy. Moc dlouho se ke mně nikdo nepřiblížil a samotnou už mě to tolik nebaví. „Nechej ten jazyk tam, kde ho máš teď,“ jen špitnu a užívám si toho, co mi dáváš. „Jsi tak krásně vlhká,“ dal jsi jazyku pauzu a jak jsi to řekl, cítím, že mi to dlouho nevydrží a tvůj prst začne malinko drhnout.
„Tak a studna vyschla,“ ozveš se znovu a já nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Sakra, proč teď? „To nic,“ hraješ si s jednou mou bradavkou a zase necháš pracovat svůj vlhký teplý jazyk. A to je přesně to, co potřebuju. Znovu ti zvlhnu. Zaútočíš na jedno místečko trošku vlevo, malinko se ti podvolím pod tvým tlakem, abys měl lepší přístup a mohl si hrát přesně tam, kde to chci. Teď jsem to já, kdo vzdychá a poddává se tomu druhému. Uvnitř mušličky se napíná a rozpíná něco, co hrozí prasknutím každou chvíli. Pak už jen vím, že to přijde. Ucítím tlak a tu sílu, která se brání tvému jazyku. Ale ty víš, co děláš a vychutnáváš si stahy mých svalů stejně jako já. Jen já je cítím až někde hluboko uvnitř, ale tím, že jazykem zůstáváš na okraji dírky je vnímám i tam.
Vydechuju dlouho zadržený dech a nadechuju se čerstvého vzduchu s kyslíkem. „Děkuju, to bylo…“ „Pšššt ... nemusíš nic říkat.“ „Ale já chci. Bylo krásný. Trvalo mi to chvilku dýl, ale to vždycky.“ „Už zase plácáš,“ směješ se na mě, teď už z očí do očí. Přiblížíš se a já se natáhnu, abychom si mohli dát pusu. Několik. Moc. Ježiši a mě je tak hezky …
Uvědomím si, jak je tvoje tělo teplé a zahřívá to mé, že je mi vlastně zima a celou dobu ležíme na dece. „Začíná mi být zima, dole je deka …“ Pochopíš, co tím myslím a nadzdvihneš se na ruce, abych ji mohla vytáhnout. Šupnu pod ni a podržím ti tvůj cíp, abys mohl do tepla za mnou. Sotva na nás dopadne látka, přitulíme se a zima je pryč.

„Zůstaneš přes noc?“ Zašeptám do ticha pokoje ... Možná proto, aby ta otázka nevyděsila mě samotnou. „Chtěla bys?“ tvá ruka si mě přitáhne ještě blíž, co to jde. „Hmmm … ráda bych se vedle tebe probudila, ale pokud tu nechceš přespat, nenutím tě.“ „Myslíš, že se mi chce ven, do tmy a chladna, když už jsem si tě zahřál? Zůstanu. Je jedno, odkud ráno vyrazím do práce.“
„Děkuju,“ zavrtím se ti v náručí a ani nevím, kdy jsem usnula, s nohama propletenýma s tvýma, na té posteli, co je pro jednoho tak veliká ....