Polední modlitbička

Úryvek z telefonátu:

"…a co jinak Akime, ještě píšeš?"
"Jo, občas něco zplodím, ale když už o tom mluvíš, pamatuješ, jak si mi před lety vyprávěla tu svojí historku z vlaku?"
"Jakou historku?"
"No, jak si ve vlaku potkala toho chlapa, co se ti tak líbil a byla si z něho zmatená a pak si šla domů a…"
"Jo, já už vím a co jako?"
"No, napsal jsem to jako povídku a chtěl bych ji zveřejnit, kdyby ti to nevadilo…"
"Počkej, počkej, ty chceš zveřejnit můj sexuální zážitek? No to asi ne…"
"Však já jsem úplně změnil veškeré reálie, v tom by tě nikdo nepoznal. Víš co, já ti to pošlu emailem a ty mi pak zavoláš, co a jak…"
"Hmm, tak jo…"

Po pár minutách:

"…četla jsem tu povídku…"
"No a líbí se ti to?"
"A víš, že docela jo, napsal si to hezky…"
"A po pocitový stránce, myslíš, že je to věrohodný?"
"Tak to každopádně, už je to nějaká doba, ale pamatuji si, že jsem se tenkrát cítila hodně zmatená, milovala jsem přece…"
"Jasný, vím, ale ty reálie jsem změnil úplně…"
"No, to jo, provdal si mě a udělal ze mě úču v mateřský…"
"Takže ti nebude vadit, když to zveřejním, tam není šance, že tě v tom někdo pozná…"
"Tak to ani náhodou, to je fakt. Jo klidně to zveřejni. Hele a zajdeme na to pivko, ne? Pokecáme, dlouho jsme se neviděli…"

Hanka je mladé, krásné a spanilé děvče a tak je ráda na Světě. Má se zkrátka dobře a nic ji nechybí. Odjakživa miluje děti a tak není divu, že se s ní stala učitelka v mateřské školce, což vnímá jako své poslání a požehnání z hůry. Před měsícem právě dosáhla čtvrtstoletí svého věku a je 2 roky šťastně vdaná za Honzu, kterého neskonale miluje. Jejich blízké okolí je také označuje coby pár dokonalý, vzorný a oddaný. Co na tom, že Jan je o pět let mladší, je velmi inteligentní, za pár let dostuduje, najde si práci a oni budou moci založit svoji rodinu, plánují dvě děti, nejlépe chlapce a děvce. Do té doby je budou podporovat rodiče. Obě jejich rodiny si vzájemně padly do oka, tak v tom nebude žádný problém. Hanka a Honza, možná to zní tak obyčejně, ale proč je nevnímat jako dvě nesmrtelná H, dva Hrdiny všedního dne, kteří oddáni sami sobě, těší se dnů, jež jim byly dopřány v pevném objetí a v souznění lidských povah? Hanka je veliký romantik a Honzík je také spíše hoch jemnějších rysů a především povahově je to spíš beránek. Hančin otec si také na začátku jejich vztahu neodpustil poznámku, "Hančo, nechtěla by sis najít nějakého tvrďáka, však je to skoro ještě dítě?" Když však viděl, jak se ty dva milenci k sobě mají, přestal rýpat a šťourat a přijal Jana s otevřenou náručí.

Hanka má dneska dovolenou, musela si ji vzít, neb se musela utkat s úředním šimlem a vyřídit několik potřebných administrativních formalit v sousedním městě. Naštěstí to šlo celkem dobře a tak Hanka jede vlakem domů a to hodiny právě odbíjejí poslední hodinu před pravým polednem. Přesto, že je podzim, ve vlaku jsou otevřená okna, jelikož je venku opravdu teplo, to léto s příjmením babím čaruje svojí kouzelnou hůlkou a dovoluje lidem sporý oděv. Hanka je oděna v azurově modré šatičky a přes ramena má přehozen svetřík zvláštní barvy, která osciluje mezi hnědou a šedou. Uši ji zdobí dva velké kruhy v podobě výrazných, přesto velmi slušivých náušnic. Coby obuv posloužily prosté, bílé tenisky a dokonalý outfit dokreslují Hančiny dlouhé, přirozeně blonďaté vlasy, které má volně rozpuštěné a které ještě nyní voní po heřmánkovém šampónu, který Hanče, jak na ní občas škádlivě volá její milovaný otec, použila. Cesta vlakem je příjemná, jelikož vlak je kupodivu skoro prázdný, na studenty a pracující lid je zkrátka ještě brzo, je zkrátka ještě čas šrotování a rachoty. Jen dvě starší ženy, které snad už plní funkci čiperných babiček sedí dvě sedačky před Hankou. A ba ne, ještě přibude další cestující v podobě vysokého muže, který nastoupil na poslední chvíli a usedá na sedačku přes uličku hned vedle Hanky. "Dobrý den," pozdraví Hanku a usměje se na ní tak, až se Hance zatají dech. "Dddobrý den," vysouká ze sebe Hanka a sama cítí, že její tvář zajisté mění tvář barvu do podoby rudého poupěte. Sama sebe nepoznává, miluje a je zcela oddána Honzíkovi, se kterým plánuje rodinu. Nač si ničit život nevěrou a milostnými avantýrami nejistého konce. Jan je muž mladý, mladší než ona, ale nějaké zkušenosti už přece jen má a Hance se v oblasti sexu a milování věnuje více, než dost. Jen párkrát do měsíce je nucen se věnovat více studiu, než Hance a za těmito účely koupil své milé umělého pomocníka, jehož funkčnost jeho láska tu a tam prověří. Žijeme v jednadvacátém století, není nutno se jakkoliv žinýrovat, Jana těší partnerčina náruživost, slouží mu jako motivace pro chvíle společné, když umělý přítel v klidu odpočívá ukryt v jedné s komod. Hanka a Honza si zkrátka slíbili věrnost a tak Hanka téměř okamžitě zaplašila a zahnala představu o možném úletu. Co však, ale potlačit nedokáže, je jistá zalíbenost v onoho náhodného spolucestujícího, který se jí pozdává více než krásný a šarmantní. Je tedy vytáhlý a zároveň ne hubený, není to taková ta tyčka s nohama a rukama, zároveň ale není ani robustný, spíš sportovní typ, každopádně oproti Honzovi chlap, jak hora, Jan je spíše střízlík. A ty jeho černé, na krátko střižené, přesto husté vlasy, které doplňuje snad dvoudenní strniště. Hanka z hrůzou zjišťuje, že vedle tohoto muže se cítí být jako v sedmém nebi. Přesto, že nepochybuje o své lásce a oddanosti ke svému milému, tento muž jí hatí plán pouze na počestné myšlenky. "Snad si nevšiml mé nejistoty," říká si v duchu Hanka a pokouší si vymyslet nějakou činnost, kterou by se "zabavila" po dobu cesty ve společnosti tohoto elegána, věděla totiž, že dojde-li na jejich oční kontakt a nedej Bože, že by se i zapovídali, může být zle. Musím najít v kabelce nějakou záchranu, cokoliv, časopis, křížovku, sudoku, sakra proč si s sebou nic nevzala, copak ale mohla tušit, že se dostane do takové šlamastiky. "Budu tedy koukat celou dobu s okna, stejně je tam hezky a cestou domů je celkem krásná krajinka a už jsem tudy dlouho nejela, tak se alespoň pokochám." Nakloní se tedy více směrem k vlakovému oknu a odkloní si tím s pohledu svůj objekt neřesti a začíná si vychutnávat bohatost krásy okolní přírody. Jenže, ono se lehce řekne a těžko udělá a periferní vidění je pěkná mrcha a tak se stejně neubrání občasnému juknutí na obelisk v podobě osoby neznámého spolucestujícího. Povolí si vždy jen malinkatý zlomek sekundy na ukojení své stále rostoucí zvědavosti. "Ty jeho mohutné paže a dlaně s prsty, to by byly nástroje lásky," neuškrtila hříšnou myšlenku v zárodku a zároveň si uvědomila, že její květinka lásky ukryta pod modravým blankytem a černou krajkou v podobě gaťek se orosila v toužebném očekávání. "No tedy, paní učitelko," pokárala se v duchu sama. "A dost, už se tam zkrátka ani nepovídáš, Káčo pitomá, chceš si zničit vztah s Honzou, on nejeví žádný zájem, kromě pozdravu na tebe nepromluvil, tak holka hodně rychle vychladni," spílá si v myšlenkách. "No jo, ale co když vystoupí u nás ve městě, neznám ho, ale může jet k někomu na návštěvu, nebo něco vyřizovat a vlakáč je na periferii města, ať jde kamkoli, tak prvních 300 metrů by šel s určitostí stejným směrem. Co když mě osloví tam, to bych byla úplně v koncích. Jestli vystoupí se mnou, zalezu radši hned na vlakáči do hospody a sednu si mezi ty největší opilce, co tam budou," spřádá Hanka zoufale své záchranné plány. Snad vystoupí tady," z okna vlaku totiž vidí, že dorazili do jedné ze stanic. Pak už zbývá jen jedna stanice a touhou zasažené a skličované děvče bude ve své obci. Elegán se ani nehne, jede dál. Hanka si nervózně mne ruce, přičemž ji napadne spásná myšlenka, uvědomí si totiž, že má na prstě prstýnek, který ji dal Honzík o svatebním dnu, jako stvrzenku jejich láskyplného a čistého vztahu a na oplátku si vzal od ní prstýnek jiný, jen o něco větší. Možná, kdyby ho jakoby náhodou naservírovala před zraky muže, který ji snad i netuše trápí a mučí, odradilo by ho to i od planých pokusů se seznamovat. Pak si ale uvědomí, že některé pány to naopak ještě více dráždí a chuděra Hanka už je popletena a zmatena, není si jistá ničím, a už vůbec ne sama sebou. Náhlá vášeň ji zatemnila mozek a ona vidí ohrožení tam, kde snad ani není. Sedí zoufale natočená k oknu a čertí se na sebe a vyčítá si svojí splašenost, se kterou si náhle neví rady. Její myšlenky došly katarzí k bodu, kdy si Hanka přiznává, že má obrovskou chuť se s tajemným cizincem pomilovat. Při ipsaci si občas představuje i jiné muže, než Honzu, ale to jsou muži imaginární vytvoření jen její erotickou fantazií. V reálném světě ještě takhle zasažena nebyla. Vlak se blíží k poslední stanicí, která je dělí od cílového bodu. Švihák pomalinku stává, je jasné, že vystupuje, Hanka si už bude moci oddechnout a zahnat své chtíčem provoněné myšlenky. "Mějte se krásně vílo s vůní heřmánku," pozlobí ji nevědomky nezvaný trapitel. Hanka neodpoví, jen se instinktivně pousměje, má pocit, že i to bylo víc, než si chtěla dovolit. Pak už jen zahlédne trapičovi záda s rozjíždějícího se vlaku a vnímá obrovskou úlevu. Děvčata občas sní o románku s neznámým mužem, jenže Hanka je ráda, že tomuto svodu pro tentokrát o vlásek unikla. Zároveň si ale uvědomuje, že její tělo stále prahne po milování. Vlak mezitím dorazil do města Hančina bydliště, ona zkroušeně vystupuje a zkouší volat Janovi, který je ve škole.

"Honzí, v kolik dorazíš domů, hrozně mi chybíš, těším se na tebe, lásko moje," drmolí nevědomky Hanka. "Lásko, vždyť víš, že přijedu až večer, dneska toho mám fakt hodně, můžeme zajít někam na večeři," odpovídá jí student. "Radši bych byla doma, chci být jenom s tebou zlato moje," zkouší se trochu uklidnit, ale nedaří se jí to. "Miláčku, jsi v pořádku, hrozně drmolíš, stalo se ti něco?" vyzvídá Jenda, který zná Hanku jako osobu klidnou a vyrovnanou. "Ale ne, jsem v naprostém pořádku, jen jak jdu s kopce, tak jsem udýchaná, víš," ujišťuje svého partnera, "tak večer, pa, lásko moje, miluju tě." "Já tebe přece taky a moc, měj se a večer, ju."

Nebezpečí bylo zažehnáno, ale Hanka je stejně celá nesvá, je kousek od domu a ona celou cestu myslí na to, co se stalo, nebo mohlo stát. O své lásce a oddanosti k Honzovi nepochybuje, zároveň má ale stále a snad ještě větší chuť se milovat a do Honzova návratu zbývá 5 hodin, je pravé poledne. Inu nezbývá, než udělat si "dívčí chvilku". Sotva zabouchne dveře od bytu, klíče pověsí na háček a vyzuje si kecky, zamíří k ložnici. Mezi futry se ale zarazí, spatří totiž pečlivě ustlané lůžko, na kterém se miluje a spí se svým Jendou, svojí láskou, svým manželem. Dále si uvědomuje, že živé sny, kterými se chystá doprovodit svoji modlitbičku, se Honzy týkat nebudou. Na Honzíka si počíhá večer, až se vrátí ze školy, ale následující chvilky touhy a rozkoše stráví v myšlenkách s někým jiným, a to právě s mužem, který tak usurpátorsky ovládl její hormony poblázněnou mysl. Rozhodne se tedy, že celý akt odbyde v předsíni a to před velikým zrcadlem, které se tam nachází a slouží k poslední úpravě zevnějšku před odchodem. Poté, co odhodí svetřík z ramen si zlehka a pomalinku sundává své blankytně modré šaty, které pověsí na věšák a co nevidět tam přibude i podprsenka s kalhotkami. Hanka je zcela nahá a přesto, že její uvažování je plné hořkých výčitek, ví, že její tělo si žádá tuto oběť v podobě ipsačních hrátek. Stoupne si před zrcadlo a dovolí si na chvíli na veškerá tabu a zákony morálky zapomenout. Chce si představovat, jaké by to bylo, kdyby se jí podařilo svést svého "Pana zakázaného." Laškovně se začne kroutit a vrtět, zatímco se sama sleduje v zrcadle. Významně pohazuje hlavou a nechává své rozpuštěné vlasy poletovat vzduchem, ve kterém je cítit erotické dusno. "Tak líbila bych se ti takhle cizáku," švitoří do ouška svému vysněnému milenci, kterého si představuje stojícího před sebou a vzápětí se začne hladit, představujíc si jeho silné a mohutné ruce místo svých. Začíná na bříšku, ale netrvá dlouho a jeho dlouhé prsty už laskají a masírují její ztopořené bradavky. Jeho rty a jazyk zatím dychtivě, ale přesto s něžností vánku škádlí její krk a šíji, nezapomínaje ani ušní boltce a lalůčky. Hanka se už zcela poddává svým úvahám a snům, nechává plout tu kolébající loď do stanice rozkoše. Přidřepne si, přičemž pootevře svůj zvlhlý oltářík na obdiv cizákovi a jeho chtíčem ovládaný zrak spočine na její nektarem zbrocené lasturce. To už se ale jeho dlouhé prsty starají o blaho Hančino za pomocí jejího zduřelého andělíčka. Jeho protáhlá kladívečka jsou tak zručná, jak krouživými a ladnými pohyby obhospodařují to místo, které je pro ženy tak rozkošnicky hřejivé. S Hančina úst se derou toužebné steny, zatímco ona propůjčuje své paže, dlaně a prsty svému imaginárnímu milenci, jehož živá podoba možná ještě sedí ve vlaku, nebo už také vystoupila, Bůh ví kde. Se sladkou chutí na rtech přijímá Hanka vlny rozbouřené rozkoše, jež si dopřála právě v dnešní poledne. Už jen několik krátkých okamžiků zbývá a Hančino tělo a mysl zaplaví ta největší peřej v podobě vybuchujícího a vše smetávajícího orgasmu. Hance se chvějí nohy, nevydrží v podřepu, sedá si, načež ji orgasmické křeče donutí si na chvíli na zemi i lehnout a to za nepřetržitého sténání, které se promění v jemný vzlykot. Hanka leží na zemi a po tváři ji tečou slzy, podívá se na sebe do zrcadla. Sama nechápe, čím jí ten cizinec z vlaku tak uhranul. Snad svou vizáží filmového krasavce a hrdiny, o kterém sní tajně každá dívka, možná to byla jen náhoda, či prostě chemie osoby, kterou těžko ovlivníš. Každopádně, v jednom má jasno. Neskutečně se těší na večer, až přijde její miláček a ona bude zas a znova jen jeho. Teď však leží na zemi, omámená rozkoší, pokusí se dát trochu do kupy, nebo si dopřeje ještě jedno pokušení, musí se přece s cizákem rozloučit provždycky…