Lucka z vedlejšího kanclu vede projekt

Po nečekaném pátečním zážitku jsem byl celý nesvůj. Na víkend jsem měl naplánováno hodně věcí. V plánu bylo navštívit několik měst. Obchůzky to byly většinou jen krátké, ve volných chvilkách jsem si plánoval nasbírat pár kešek. Co na plat, musím to stihnout. Celou cestu v autě jsem ale měl pořád před sebou pohled na její smyslně přikousnutý ret. Cítil jsem ze sebe její nezaměnitelnou vůni.

Chtěl jsem si zapamatovat každou vteřinu toho hříšného odpoledne. Hned jak zaklapli dveře, hodil jsem tašku na věšák a vyrazil do sprchy. Pustil jsem si ji hodně studenou. Ani to ale nezabránilo mému malému příteli, aby dal jasně najevo, že mu to nestačilo. Rozuměj, nejsem žádný milovník. Před holkama jsem si nikdy nebyl nějak zvláště jistý a tomu odpovídaly i moje zkušenosti. A teď tohle! Chladivá sprcha stékala po mém těle, žínka se zázvorovým mýdlem se několikrát nebezpečně přiblížila oblasti třísel. Tam už ale pomalu úřadoval levačka. Představoval jsem si, jak je Lucka semnou a jak pokračujeme tam, kde jsme přestali. Vzápětí už jsem jen cítil, jak se z mého nitra dere snad všechno, co tam zůstalo.

Víkend jsem si nakonec moc neužil. Počasí během večera totálně zvrátilo svůj charakter, ráno jsem vyhrabal ve skříni podzimní bundu a vyrazil za pochůzkami. Nic mě nebavilo. Každou normální myšlenku zatlačila někam do pozadí myšlenka nemravná. Těšil jsem se, jak v pondělí půjdu do práce. Těšil jsem se, až ji uvidím. Až zase uvidím Lucku. Lucinku. Ale co jí řeknu? Co ona řekne mě? Co když to někdo z kolegů ví? Co když je zadaná? Tyhle myšlenky na mě působily mnohem víc, než večerní sprcha. V neděli už jsem ani nejedl. Změna počasí k tomu přidala své a já po sklence šumivého céčka zaražené panákem slivovice zalezl pod peřinu.

V pondělí ráno jako by nic. V kanceláři obvyklá nálada, nadávky na mizerné počasí, zoufalé úlovky a tuna papírů na dořešení. Za to za zdí bylo něco jinak. Možná si to namlouvám, možná za to mohlo nachlazení, ale vedle byl nějaký podezřelý klid, který vystřídal obvyklou veselou náladu. Celý den jsem ji ani koutkem oka nezahlédl. I když jsem šel okolo jejich kanceláře, její židle byla prázdná, jen kabelka visela z opěradla. V úterý ráno to vypadalo podobně. Nuda, stohy papírů, dokonce i rychlovarná konvice stávkovala a ohřívala vodu snad věčnost. Sypal jsem už snad třetí lžičku kávy do hrnku, když v tom okamžiku na všech počítačích zazvonil e-mail. Zoufale jsme se na sebe s kolegou podívali, bylo jasné, co tam je. Pozvánka na krátkou rychlou poradu. Jak jinak, poslední byla ve čtvrtek a ředitel od té doby jistě dostal spoustu geniálních nápadů. A taky že jo, dokonce nám dal celých 11 minut na přípravu a přesun do zasedačky. Zalil jsem kávu, postavil ji na stůl a z šuplíku vytáhl poznámkový blok. O dvě minuty později už nás 22 pochodovalo betonovou chodbou směrem k zasedačce. Já mezi posledními, jedna z prvních ale byla Lucka. Na sobě měla svetřík s hlubokým výstřihem, potěšující pohled však neskýtal, protože pod ním měla světlounce oranžovou halenku zapnutou až ke krku. Této podzimní kombinaci ale kontrastovala sukýnka, která končila těsně nad koleny. Přistihl jsem se při myšlence, že je snad ještě krásnější, než ve všech těch představách. Cestou jsme poslouchali vyprávění kolegy, jeho těžko uvěřitelné příhody nás vždy pobavily. V zasedačce jsme se usadili do křesílek a vyčkávali na příchod našeho řídi. Lucka seděla o řadu přede mnou, naštěstí mimo můj zorný úhel, tak jsem si ji jen dvakrát nebo třikrát nenápadně, prohlédl. Jeden vnitřní hlas se rozplýval nad její krásou. Ten druhý oponoval, že je vlastně dost obyčejná, že ničím nevyčnívá z davu a navíc o sebe nějak zvlášť nedbá. V tom okamžiku už ale zářil projektor a ředitel nám ukazoval několik nelichotivých grafů. A aby to všechno co nejrychleji vypadalo jinak, přišel s geniálním řešením. Vybral tři kolegy, kterým zadal vytvořit nápravné projekty. Každý z nich dostal poměrně striktní zadání a možnost
vzít si k sobě někoho na pomoc. Termín byl minimálně šibeniční, jako vždy. To podstatné ale je to, že jednou z těch vyvolených byla Lucka.
Porada skončila a my jsme se vydali dopít, teď již ledovou, kávu. Sotva jsme zasedli ke stolům, chystali jsme se, jako vždy, pomluvit ředitele a jeho mazánky. Než jsme se k tomu ale dostali, otevřely se dveře a tam stála Lucka. Obrátila se na kolegu s otázkou: "Martine, budeš potřebovat mladýho?" "Teď asi ne, proč?" V té době mi po zádech tekl ledový pot. Podívala se na mě a s ledovým klidem, který jsem nechápal, prohlásila: "Fajn, pomůžeš mi s projektem, 12:30 mám zarezervovanou malou zasedačku".

Od toho okamžiku všechny hlasy v mé hlavě mluvily pořád dokola a stále hlasitěji. Nejsem žádná bábovka, oběd jsem sice vynechal, ve smluvený čas jsem však byl s notebookem a diářem pln obav ale i vzrušení před zasedačkou. Lucka přišla asi 2 minuty po mě. Zasedli jsme k počítači, vyndala zadání a bez jakéhokoliv rozmýšlení začala sypat z rukávu svoji představy o projektu. Celou dobu jsem jen seděl a tupě na ni zíral. Po chvilce nastala pauza v jejím hlase, která mě probrala ze snu. Ve stejném okamžiku se na mě podívala. Nejdřív nechápavě a hned po tom velmi chápavě. Tohle setkání našich očí trvalo snad věčnost. Vůně jejího parfému mezitím naplnila celou místnost a já jí byl opět omámen. Polknul jsem ten knedlík, který mě tlačil v krku, nadechl jsem se a uviděl, že se ve stejném okamžiku nadechovala i ona. "Lucinko, neříkej mi, že jsi to chtěla nechat jen tak plavat", hlesl jsem. "Myslela jsem, že to bude jednodušší", špitla. Obešla stůl na mou stranu. Beze slova se naklonila k mému počítači a vystavila mi na obdiv svoji sukní zahalenou prdelku. Málem jsem z toho omdlel. Opřel jsem se totiž do křesla a ta malá změna úhlu mi dopřála ten nejkrásnější pohled a zároveň uvědomění, že si mě do projektu nevybrala jen proto, abych jí dělal tabulky. Ta mrška totiž neměla kalhotky! Otočila na mě hlavu, v očích měla zase ten výraz, který mě provázel celým tím dlouhým víkendem. Oči jakoby zamyšlené, spodní ret mezi zuby. Napřímila se a jakoby se potřebovala opřít, přejela rukou po mém tou dobou již na všechno připraveném údu. Oba jsme se hluboce nadechli, nechala mě však v tom, obešla stůl a sedla si na židli. Spíš než sednutí to však byl dopad vyčerpaného zvířátka. Chvilku jsme na sebe koukali a ani jeden z nás nevěděl, co udělat nebo co říct. Její oči jasně říkali "co teď?", moje srdce svírala stejná otázka. Částečně prosklená zasedačka a vidina náročné práce sice tlumili naše touhy, ne však úplně. Seděli jsme tam naproti sobě a snad hodinu jsme si moc hezky povídali. Konečně jsme se dozvěděli něco o sobě navzájem, zjistily jsme, že máme strašně moc společného a že bychom si tam vydrželi povídat snad věčně. Věnovali jsme se více i méně veselým tématům, přiznal jsem jí, jak těžký víkend jsem kvůli ní měl a ona mi zase vyprávěla, jak je už asi půl roku sama po více než pětiletém vztahu. Když už se naše rozhovory smotaly směrem k pátečnímu zážitku, začala se mi omlouvat, že se to vůbec stalo. Zastavil jsem ji, protože jsem věděl, že to bylo něco, co jsem chtěl a co chci dál. Představa její nezakryté lasturky působila jako afrodiziakum. Zničeno nic bylo půl třetí, ozvalo se zaklepání na sklo a vzápětí se s námi ve dveřích loučil Martin. Asi něco tušil, holomek!

Slovo dalo slovo, ukončili jsme s Luckou naši neplodnou schůzku, došli jsme si do kanceláří pro věci a společně vyrazili ke garážím. Došli jsme k jejímu autu. No znáte to, holčičí model. Japonské miniautíčko vyráběné u Kolína, fialová barva, palubní deska obložená figurkami, potahy s motivem kočičky, kterou vídám u dívek školou povinných. Už už jsem se chtěl rozloučit a jít ke svému autu, zároveň jsem ale chtěl pokračovat v naší diskuzi a dostat se jí pod sukni. Jsem chlap, ne? "Lucinko, copak máš v plánu odpoledne?" "Bála jsem se, že se nezeptáš", hodila klíč, který předtím 5 minut lovila, zpátky do kabelky. "Kde máš auto?", řekla s šibalským úsměvem. Naznačil jsem směr a už jsme byly u mého auta, kde zcela automaticky zamířila ke dveřím spolujezdce. Nasedli jsme a po kraťoučké rozmluvě jsem autem zamířil k oblíbené hospůdce ve směru do centra. Tam jsme asi hodinku poseděli na zahrádce a naše rozmluva byla mnohem volnější než v práci. Nakonec už jsme spočívali na lavičce a já měl Lucinku v náručí. Měl jsem sice chutě, ani ona to nemohla přehlédnout, pocit z jejího těla v mém náručí byl ale tak strašně krásný. Zaplatili jsme a ruku v ruce jsme se vydali takovým tím legračně zvláštním krokem k autu. Nasedli jsme a následovala nádherná smršť vášnivých polibků. Líbal jsem ji na ouška i na krk, rukou jsem si hrál s její podprsenkou a občas zajel na stehna a naznačil pohyb do klína. Její ruka mi to oplácela hlazením kalhot na mé připravené chloubě. Když jsme se malinko uklidnili, nasměrovala nás Lucka k jejímu bytu. Vyběhli jsme po schodech do druhého patra, zachrastila klíčem a už jsme byli uvnitř. Její byt voněl stejně jako ona. Neuvěřitelné afrodiziakum.

Zabouchl jsem dveře, chtěl jsem se vyzout, nedovolila mi to ale. Opřela mě o dveře, zaklekla, jedním pohybem rozepla knoflík se zipem, druhým stáhla kalhoty pod kolena a já měl najednou černo před očima z toho, jak se mi přisála na žalud. Ta to musí chtít snad víc jak já! Zkušenými pohyby mi přejížděla po žaludu, střídavě jezdila rty po údu nebo si s ním zajížděla hluboce do úst. Rukou mi masírovala šourek a mačkala kořen. Když už jsem zase začínal vidět, podíval jsem se na ni, chtěl jsem si vychutnat pohled toho, jak její krásná tvářička uspokojuje mé největší sny. Můj pohled ale zaujalo něco jiného. Druhou rukou si hrála pod sukní! To jsem přece nemohl nechat jen tak, chtěl jsem ji přerušit, položit ji na koberec a zabořit se do jejího klína. Nedala mi však příležitost a vzápětí to na mě přišlo. Lucinka všechno spolkla, usmála se a se svým obvyklým, nemravným, výrazem vstala a opřela se mi do náručí. Párkrát jsem se nadechl, Jednou rukou jsem ji objal, druhou rukou jsem ji vzal pod zadečkem a odnesl ji na gauč. Tam jsem ji opatrně položil a prolíbal se celým jejím tělem od čelíčka po kotník. To se jí očividně líbilo, ale její neuspokojené jeskyňka si žádala své. Nastavila nohy a pánev do přístupné polohy a pohybem ruky mé hlavě naznačila, co si přeje. Zabořil jsem se obličejem do jejího natěšeného a voňavého klína ozdobeného již známou čárkou. Střídavě jsem sál její závojíčky, líbal jemné chloupky na čárce a špičkou jazyka dráždil její nejcitlivější místečko. Přitom jsem ji zbavil doposud překážející podprsenky a získal pro své ruce její vzrušená kůzlátka.

Studánka rozkoše už přetékala a naznačovala, že nechce být prázdná, dostala nejdříve dva a později tři prsty. To už byla poslední kapka a její tělo se začalo svíjet v krásném a opakovaném orgasmu. Posadil jsem se vedle ní a hladil ji po celém vyčerpaném těle. Její dech se po pár minutách změnil v uragán. Otevřela oči, podívala se na mě, jako by se chtěla ujistit, že se jí to nezdá. Zahlédla snad jen kouskem oka můj chtíčem napřímený úd. Jako gymnastka se vymrštila a nejednou seděla obkročmo nade mnou a její lasturka se pomaličku blížila ke špičce mého nástroje. Pozvolna na něj dosedla a já zažil dosud nepoznanou sílu stisku ženského nitra. Úžasné pohyby celého jejího těla doprovázené zvuky předoucí kočky nás po krásném několikaminutovém boji přivedly ke společnému vyvrcholení. Po chvilce společného vydechování se převalila vedle mě, mou nohu obmotala svýma a hlavu uvelebila na mé rameno.

Tíha očních víček byla v tom okamžiku neúnosná. Ze spánku nás až o několik hodin později vyrušil zvuk telefonu.