Náhodná vášeň II.

7. 12. 2004

Požádala jsem Jirku, jestli by se nepokusil napsat druhý díl téhle povídky. Něco jako experiment. Souhlasil a vzniklo z toho báječné dílko. Posuďte sami jak krásně se to čte.

Jana se dlouze dívala Jirkovi do očí. Možná to byl odraz světla z chodby od velkého zrcadla na stěně - přeci jenom se během posledních pár minut závěs ve dveřích prvního pokoje rozhrnul častěji, než bylo v klubu obvyklé - ale zdálo se jí, že Jirkovi v očích hoří dva plamínky. Zvláštní plamínky. Divoké. Na chvilku jí hlavou znovu proběhla myšlenka na dveře - ano, možná byly její projevy tentokrát trošku hlasitější - ale to se opravdu většina lidí v klubu přišla nenápadně podívat, co se v pokoji děje? Vždyť se přeci ještě nic nedělo - alespoň výraz v Jirkových očích naznačoval, že všechno vlastně teprve začne.

Vypadalo to, že to opravdu byly plamínky... Nechápala jak to Jirka udělal, ale najednou sice stále leželi na sobě, ale ona už se mu nedívala do očí - ale i nový výhled nebyl špatný - ostatně - z téhle stránky už Jirku také poznala. O minutku později pochopila, že kvůli koukání tady asi není - Jirkův obličej se jí už podruhé ten večer zabořil do klína - jenže tentokrát se nemohla ani hnout - bránila jí v tom ruka těsně na zadečkem, kterou si jí Jirka docela nesmlouvavě tiskl k hrudníku. Snažila se ucuknout - nebylo jak, nebylo kam. Po chvilce přestala chtít někam utíkat. Uvědomila si, kde má vlastně hlavu.

Myslela si, že alespoň trošku odvede Jirkovu pozornost - ale efekt byl právě opačný - až na občasné tiché steny se aktivita v jejím klíně ještě znásobila. Znovu přestávala vnímat okolí. Jana Jirku doslova polykala, on se v ní topil. Cítila, že jeho mazlení se pomalu přesouvá na zadeček - a zatoužila po tom cítit ho ještě víc. Když sahala pro kondom, přemýšlela, kolikrát bude ještě za večer při Jirkově elánu zuby trhat obal. Proč někdo nevymyslí nějaké lepší balení, napadlo ji? Něžně připravila, co bylo potřeba a pomalu se sunula dopředu - zadeček pořád nechávala zdvižený.

Jana měla dojem, že až dosud jí všichni v klubu považovali spíš za lehce nedotknutelnou královnu, která sama řídí průběh večera, která rozhoduje o tom, co chce a co dostane. Ale všichni evidentně ne. Asi trošku hraný klid ale rozhodně nehraná nesmlouvavost, s jakou jí Jirka chytil za boky a natočil do polohy, která se mu zdála nejvhodnější, jí vzrušovala. Neodvažovala se jakkoliv odporovat. Nechtěla převzít iniciativu - tentokrát chtěla být ovládaná, chtěla se podřizovat, chtěla, aby jí ten vlastně skoro ještě kluk říkal, co má dělat. I když teď nebylo potřeba nic říkat. Za sebou zaslechla jenom tiché "Neboj se..." - a možná právě proto se začala lehce třást. Nebyl to strach, byla to nedočkavost. Chtěla už Jirku cítit v sobě, chtěla si zopakovat šílené nárazy jeho těla na svoje. Hned.

Jirka jako by to vycítil - přitiskl se k ní sice pomalu, ale co následovalo potom, se nedalo popsat jinak než jako smršť. Kdyby mohla myslet na cokoliv jiného, než na pocit horka, které se jí přelévá po celém těle a končí v hlavě, napadlo by jí asi, že tohle přeci nejde. Takhle prudce to není možné. Místo přemýšlení ale natáhla ruce za sebe a chytla Jirku za zápěstí. Chtěla se ho jenom držet, nepouštět ho, připoutat ho k sobě. Netušila, že nová poloha Jirkovi dovolí být ještě prudší. A že její hlasivky zvládnout ještě víc, než už předvedly. Výkřik "Jirko, Jirko.. ty mně chceš zabít." už rozhodně nemohl nikdo v klubu přeslechnout.

Jirka nekřičel. Tedy nekřičel nic konkrétního - ale jeho hlasité zasténání Janu vzrušilo - nebo spíš přeplnilo její tělo vrušením. V okamžiku, kdy na sebe padali a třásli se, jí proběhly hlavou poučky sexuologů o tom, že společný orgasmus je filmová parádička, kterou se musí partneři časem teprve naučit. Řečičky.

Teď už závěs ve dveřích spíš povlával než cokoliv jiného. Opravdu každý se asi musel podívat. I pár, který původně v pokoji už byl, jenom lehce zaraženě ležel a díval se na zpoceného Jirku a Janu. Ale proboha proč? Jenom proto, že se dvěma lidem podařilo uniknout ze stereotypu klubu a užívali si jeden druhého aniž by vnímali okolí, aniž by je zajímalo, že je kolem spousta dalších lidí, aniž by se jakkoliv kontrolovali - a nebo zaujímali pózy a předváděli se.

I ostatní si možná uvědomovali, že tentokrát hlasité výkřiky, které se z pokoje ozývaly poslední půl hodinu, jsou trošku jiného rázu. Závěs se pomalu uklidnil. V okamžiku, kdy Jana pokládala Jirkovi hlavu na rameno, byli už v pokoji sami. Bylo slyšet, jak se další a další „divák“ pomalu vrací do bazénku. Oni ještě netušili, že to, co jim připadá jako zajímavé představení, zdaleka nekončí. Možná to netušili ani Jirka s Janou. Pokračování příště....

anonymni.jirka@centrum.cz