Pozdní večer

Dělám skoro většinu času jen v noci. Barmanka v baru skoro většinou začíná pracovní den v osm večer a končí někdy k ránu. Proto je nutný, pokud se nechce nechat vozit domů taxíkem, nějaký auto. To moje zrovna kleklo. Musela jsem s golfem do opravy. Protože se podělala převodovka a na novou budu čekat dva dni, půjčily mi v servisu zatím jiné auto. Shodou okolností je to taky golf.
Jedu ještě na nákup a pak pojedu domů. Ještě, že to dopadlo takhle. Je zrovna pondělí a to máme v práci zavírací den. Jeden den v týdnu. Vždycky se na ten den těším, ale dneska se to posrati ráčilo.
Už ke konci nákupu potkávám kamarádku která se přistěhovala sem na Prosek. Neviděli jsme se nejmíň dva roky a nakonec mě táhne k ní domů.
Krafeme a krafeme. Probrali jsme snad všechny kluky a lásky. Můj rozvod, její rozvod. Nic co by bylo nějaký nádherný. Jen jak šel život.
Odjíždím od ní až za tmy. Ještě že to není od ní, ke mně nijak daleko. Sedám do auta po desáté večer. Je konec srpna 2002. Za pár dní půjdou děti do školy. Jedu těch pět ulic jen pár minut. Prosecké sídliště je plné jako vždycky. Auta stojí naprosto všude. Nikde není místo. Nakonec nacházím na konci parkoviště jedno místo. Moc se mi to tu nelíbí, ale nedá se nic dělat. Výbojka na parkovišti nesvítí a místo tone v pološeru.
Zastavím a couvnu do místa na parkování. Ještě, že na mé straně, vedle stojící auto stojí tak pitomě našikmo, že můžu vystoupit bez problémů.
Mezi auty se klátí nějaký přitroublik. Připadá mi bezdomovce, co vykrádají auta. Ale tenhle se o to asi nesnaží. Většinou berou za kliky od aut, které je odevřené. Rozbít okno je pro ně moc námahy. Tenhle jde ale zezadu za auty.
Hledám klíče a dálkový ovládání abych zamkla golfa. S hrůzou si uvědomuji, že musím vyndat z kufru nákup.
Je to jen okamžik. Ten mizera popoběhne a přitiskne mě k autu. Tohle jsem tedy nečekala. Povedlo se mu to přesně v okamžiku, kdy jsem se dívala který knoflík je na ovladači na zamknutí celého auta. Jedním se odevírá jen kufr a druhý je na celé auto. Když ten ovladač držíte v ruce po druhé v životě, tak chvilku bádáte.
Přitisknul se ke mně a popadl mě za ruku. Pokouší se mě ji zkroutit za záda. Přitom se mu podaří přetrhnout pásek kabelky za dva kolíky. Počkej jen co povolíš. Tohle si bude dlouho pamatovat.
Syčí mi do vlasů. "Ty sviňa, ty mi dáš."
To víš, tobě určitě, budeš toho dlouho litovat.
Kousek se posune a pokouší se mi povytáhnout uzounkou sukni a sáhnout mi mezi nohy. Když ji mám nahoře, tak je to přesně ta chvíle kdy se to hodí.
Pootočím se podle auta a vší silou ho vezmu kraflíčkem pravý boty do holeně. Jen hekne a kousek se sehne. Okamžitě se oženu loktem a trefím se přesně do uvolněné čelisti. Zuby mu jen cvaknou. Kousek couvne, akorát tak, že se mi podaří udělat krok podél auta. Zároveň se při tom otáčím. Musím ještě kousek uskočit zpět, abych ho mohla správně nakopnout. Pořád mě drží za ruku, ale to je poslední na co se zmůže. Tedy tuhle trefu by mě instruktor musel závidět. Je to pumelice. Tvrdou špičatou dámskou botou, přímo do varlat.
Zahýká jako osel a upadne na záda. Okamžitě se zkroutí a oběma rukama se drží za koule. Chviličku uvažuji, že ho nakopnu ještě jednou pro jistotu. Člověk nikdy neví. Přeci jen je to poprvé, kdo si na mě dovolil a tak nevím jestli to hraje a nebo je mu doopravdy tak mizerně. Koulí se z jedné strany na druhou a skučí.
Nakonec se kolem něj protáhnu a vezmu ze země umazanou kabelku. Hajzl jeden. Kabelka za dva tisíce je roztržená a ještě přicházím na to, že to odnesly hodinky. To je tedy rána. Dalších šest tisíc je v háji. To mě tedy doopravdy nasral. Když si to tak prohlížím, dostávám ještě větší vztek. Jen se mi zatmí před očima. Na chvilku přestávám uvažovat.
Jsem naprosto přesvědčená, že ho musím nakopnout do čelisti a přerazit mu ji. Přemýšlím chvilku co s ním, aby ho to pořádně bolelo. Na poslední chvíli se zarazím. Když se netrefím přesně, můžu ho i zabít. Nakonec to odnáší nějaká žebra na pravé straně. Bylo jasně slyšet křoupnutí
Je to jak ve zpomaleném filmu. Pokouší se odlézt po čtyřech pryč. Na okamžik se přede mnou ukazuje tlustá prdel v umaštěnejch upatlanejch džínách. Prostě neodolám. Rána jak z kanonu. Tentokrát má dost. Poprvé a doufám naposled vidím někoho kdo je v limbu po ráně do varlat. Leží a ani se nehne. Je totálně K.O.


Na zemi leží jak žok. Přiznám se, že mám výčitky svědomí. Nemusela jsem ho tak zdevastovat. Na druhou stranu, je to jeho vina. Nemusel mě napadnout a všechno by bylo v pořádku.
Buhví kolik ženskejch, to už přede mnou odneslo. Ani polovina z nich nejde k policajtům. Každá z nás se za to stydí. Takovejhle pobuda dělá jen problémy a jestli si někdo myslí, že ho převychová, je stoprocentně na omylu.
Otáčím ho na záda. Nejmíň stodeset kilo. Odulej vychlastanej obličej. Národnost těžko říct, abych někoho náhodou neurazila. Nemluví, jen chrčí a pořád se drží za koule.
Dejchá normálně, vypadá to na to, že dostal dneska solidní nakládačku. Nejradši bych ho do tý tlamy ještě jednou nakopla a trošku mu ji upravila. Po konstatování, že už takhle normálně vypadá pěkně blbě si to odpouštím. Kamarádi na lavičce v parku, nebo v hospodě z něj budou mít legraci.
Popojdu z parkoviště na osvětlenou ulici. Přejdu přes silnici na druhý chodník. V době kdy se tohle všechno odehrávalo šlo na téhle straně ulice po chodníku nejmíň deset lidí. Myslíte, že se někdo obtěžoval přejít na druhou stranu. Neříkejte mi, že to neslyšely. Asi to bylo tím, že jsem nevolala o pomoc....Ale, nebuďme naivní. Nikdo by tam nepřišel. Možná, že by někdo zavolal policajty, možná....
Beru mobil do ruky a volám záchranku. Ať si ho přijdou vyzvednout. Vůbec jim ale tuhle práci nezávidím. Ošetřovat takovýhle případy....
Paní na dispečinku se nejdřív ptá o co jde. Oznamuji tedy, že šlo o pokus o znásilnění, ale že jsem toho dobráka trošku nakopla mezi nohy. Pak ji co nejlépe popisuji místo skuhrajícího individua. Nakonec se ptá, kdo volá. Po odpovědi, že Karolína Světlá, se krádce zasměje a poděkuje. Asi je jí to jasné.
Popojdu kousek dál. Stojím u vchodu do domu a čekám. Netrvá to nijak dlouho, snad jen tři minuty. Sanitka ani nehouká, jen bliká a zajíždí na parkoviště. Mládenci zastavují u popsaného místa. Odemykám a jedu nahoru výtahem. Nejsem na sebe ani trošku pyšná. Mám normální výčitky svědomí.
Všechno ale přestává v okamžiku, kdy si uvědomím, že bych se před rokem přitrouble nebránila. Nakonec bych se radši nechala ošukat a tutově bych tady teď stála s brekem a uvažovala jestli to mám jít ohlásit a nebo ne.....
Br.. když si pomyslím, že bych měla v sobě takovýho všiváka. Fuj radši nemyslet dál. To jsem radši, že je to takhle.


Tak to je všechno milá Moničko. Jsem ráda, že jsem si přečetla část tvých povídek. Ta sedmá mi tak trošku utkvěla v paměti. Určitě mi pomohla v trošku pozdním rozhodnutí trošku potrápit tělo a udělat něco pro svoji bezpečnost. Ve státě, kde se takováhhle zločinnost většinou jen registruje není jiná možnost než si poradit sám. Šla jsem tedy jen z hecu dělat kurz sebeobrany. Netušila jsem, že to budu tak brzo potřebovat. Je mi přes třicet a vážím jen 55 kilo. Je to neuvěřitelný fakt, že i s takovouhle muší váhou se dá udolat 110 kilový magor který tě chce. Víš, najfantastičtější na to je to, že jsem si absolutně věřila a ani na okamžik nezaváhala. Snad se svět zlepší... ale, vždyť je to blbost. Bude jen a jen horší. Co si neustojíme sami, nikdo za nás neudělá. Jsem jen realistka.