Ano, pane Jiří

Rozednívá se.

Na holé tělo si oblékám slabé černé punčocháče, na ně navléknu černé nohavičkové kalhotky. Obléknu si bílou podprsenku se zapínáním vepředu a pak bílou knoflíčkovou košili. Kolem krku zavážu červený šátek ..... jak bylo napsáno v meilu z předešlé noci.

Autobus mě odveze do města na smluvené místo.

Hledám velké bílé auto s nápisem, bůhví proč si představuju nápis přes celé dveře. Jsem až na konci parkoviště, když v tom se ohlédnu a za mnou - auto a v něm známá tvář.

Otevřu dveře vedle řidiče.

"Ahoj," řekne.

Mlčím.

"Neumíš mluvit?" Zvýší hlas.

"Nevím, co mám říct," špitnu.

"Dobrý den," napoví.

"Dobrý den."

"A...?" Zvedne obočí.

"Pane Jiří," dodám.

Spokojeně přikývne.

Usedám a jedním okem zahlédnu na zadní sedačce tajemný kufřík. Co v něm asi je? Nevím.

Malá restaurace u přístavu s usměvavým sympatickým číšníkem. Velký racek letí nad řekou. Než otevřeme jídelní lístky, objedná dva ovocné čaje. Z kapsy vyndavá krabičku sirek.

"Když nebude něco dobře, zlomím sirku a ty si to budeš muset napravit", řekne.

Nevím, proč říkám Nerozumím, když je mi to jasné.

"Snad nebudeš pořád mlčet?" Zeptá se skoro přísně.

"Bylo by to jednodušší," usměju se.

Za chvíli vyndavá z krabičky sirku a chystá se ji zlomit. Hledám téma v okně ...

"Když jsme vystoupili z auta, nad řekou letěl jeden druh velkého racka … objevují se tu vždycky přes zimu … většinou je to racek bělohlavý." Na stříbřitého si v tu chvíli nevzpomenu a bouřní je přece jen menší.

Musím se smát tomu, co říkám. Racek mě zachránil od zlomení zápalky.

V česnečce lovím kousky chleba a občas se na něj podívám. Hlavou mi prolítne naše první setkání. Je jiný? Vnímám ho jinak. Znovu vidím tu tvář, o které vím, že není jen jedna jediná. Co mě na něm tak přitahuje. Má krásný oči (v očích se topím) … jaký jsou … hnědý. Velké rty, znak lidí co, si umí užívat života. Líbí se mi, když oči přimhouří … sakra … co mě na něm tak přitahuje. Vím, nebo spíš cítím, že dokáže být hodně přísný … ještě mi svou přísnou tvář neukázal naplno … možná ani dnes. Vyzařuje z něj sebejistota. Potřebuju kus té sebejistoty i pro sebe.

Číšník odnese nádobí.

"Máš všechno s sebou?", zeptá se.

"Ano," odpovím nejistě.

"Něco jsem neslyšel."

"Ano, pane Jiří."

Poslouchám soustředěně, co mi říká.

"Jdi na toaletu, sundej si kalhoty a na punčocháče si navlékni ty černé nadkolenky. Tady na tebe budu čekat. Pak půjdeme k autu, sundám ti kabát a ty si sedneš vedle mě."

Jsem překvapená. Přemýšlím, jak je dlouhý můj kabátek. Tak do půlky stehen … fajn.

Vracím se do restaurace. V klidu si povídá s usměvavým číšníkem, jen mě sjede pohledem od hlavy dolů. Jdeme k autu. Mírně sněží. Cítím chlad pod kabátem. Usedáme.

"Když spolu pojedeme autem, budeš mě vyzývat tím, že budeš mít kolena od sebe."

Dám nohy tak, jak si přeje. Projíždíme městem a jeho pravá ruka bloudí po mých nohách. Zasněženým lesem dojedeme na místo. Zhasne motor. Okolo nás projíždí psí spřežení. Užasle hledím na těch šest nádherných psů. Že by Znamení? :-)

Objednal jsem je, řekne a krátce se zasmějeme. V okamžiku je však vážný. Musím vyndat notýsek a nahlas přečíst svá provinění z uplynulého týdne. Jsem nervózní a připadám si jak malá nezbedná školačka.

"Kolik jich je?" Ptá se.

"Dvacet," spočítám.

"Co s tím budeme dělat?"

Hledám slova k odpovědi a první co mě napadne je – smažeme to. Tohle asi říct nemůžu. Po chvíli ze sebe soukám prosbu o spravedlivé potrestání. Pohladí mě po vlasech. Přiblíží se a moje ústa jsou jeho. Přeju si, aby i moje tělo bylo jeho. Rozváže mi šátek na krku a přesuneme se na zadní sedačku. Mám si kleknout proti němu.

"Můžu ti zavázat oči?" Ptá se.

Tahle otázka mi dává pocit bezpečí a jistoty. Zavazuje mi oči šátkem a já tak vstupuju do neznámé místnosti bez možnosti používat nejdůležitější smysl. Slyším cvaknutí zámku tajemného kufříku. Něco vyndavá z neporušeného obalu.

"Otevři pusu," řekne.

Otvírám opatrně ústa. Jsem napjatá. Nevím, proč mi do hlavy lezou představy švábů a žížal … Vsune mi do úst velké kulaté lízátko. Sladký to roubík. V hlavě mám úsměv. Rozepíná košili, opatrně ji sundavá. Něčím mi dělá silné krátké čáry na těle. Co to je? Dotyk nebo malování? Sebere mi lízátko. Dlouze mě políbí. Pak se mi ztratí a náhle ucítím lehké švihnutí přes břicho. Jakoby mě tři chobotnice ostře pohladily. Co to je? Znovu se dlouze líbáme a když se oddálí, napjatě čekám, co přijde … lehké švihnutí přes hrudník. Zvedne mou levou ruku a cítím, jak okolo zápěstí omotává provaz. Stočí mi ruku za záda a provaz obtočí kolem mého těla, opět kolem levé ruky a ještě dvakrát přes tělo. Jak to asi na mým těle vypadá, pomyslím si. Něco silně studeného se mi přitiskne na břicho. Přece v tom kufříku nemá kostky ledu. Zrychlí se mi dýchání. Jeho ruce jsou už na mých prsou a zlehka i silněji je promačkávají. Má velké ruce, ráda je cítím na svém těle. Umí pořádně pevně stisknout. A i když to mnohdy bolí dost, ještě to nebylo za hranicí. Ještě nebyl důvod to zastavit. A nerada bych to zastavovala. Bradavky mi silně sevřou … kolíčky? Nebo miniaturní svěráky. To je jiný stisk než těch kolíčků co mám doma. Taky si je nepřipínám já.

"Dej si ruku do rozkroku," slyším.

Pravou ruku položím mezi nohy. Pomalu se začnu dráždit.

"Až ti řeknu, tak se uděláš, ale teď ještě ne."

Stisky na bradavkách jsou citelnější, dráždím se rychleji a rychleji. Dá mi ruku pryč, abych se neudělala.

"Proč tady jseš?" Řekne prudce.

"Pro vaše potěšení, pane Jiří."

Pravou ruku mi přiloží na kalhoty. Najdu zip a pomalu ho rozepínám.

"Chceš pomoct?" Zeptá se.

"Ne," odpovím.

Pravou ruku vsunu do kalhot a přes slipy hladím a masíruju jeho chloubu. Není úplně spokojen. Nahmatám gumu slipů a proniknu za ni. Skloní mi hlavu ke svému rozkroku. Zlehka ho několikrát políbím a pak ho mám v ústech...

Po chvíli se vracíme se k naší instruktáži. Silně mi stiskne levou bradavku. Ledově horký šíp proletí tělem.

"Takhle silně sis ji stiskla"

Vzpomínám na svůj trest.

"Ne, až takhle ne."

"Máš se ráda, co?"

Mám se ráda.

Tiskne mi levou bradavku a já se mám snažit si stisknout stejnou silou tu pravou. Nedosahuju té dokonalosti. Ani napoprvý, ani na podruhý. Mám se ráda. Jeho velké rty laskají mé potrápené bradavky.

***

Ozve se čas. Sundavá mi provaz z těla. Naivně jsem si myslela, že k potrestání nedojde. Byl však velice shovívavý.

"Protože to byl první týden, říká, tak počet snížíme na polovinu. A protože máš jistý handicap, tak to snížíme ještě na polovinu."

Oči mi září. Pět snad vydržím.

"Jedna – děkuju. Dva – děkuju, pane Jiří. Tři – děkuju pěkně, pane Jiří."

"Kolik jich bylo?"

"Tři. Čtyři – děkuju pěkně, pane Jiří. Pět – děkuju pěkně, pane Jiří."

Jsem ráda, že … přece jen, k tomu pásku mám respekt. Sundá mi šátek z očí.

"Mám tě rád," řekne s milým úsměvem.

Pokolikátý. Kdykoli dřív v minulosti jsem tahle tři slůvka brala s rezervou. Těmhle ústům věřím. Konečně ho obejmu. Moc se mi líbíš. Další slova, co mě hřejí.

Sjíždíme z lesnatých kopců k městu. Náhle zatočí na malé parkoviště. Hned nerozumím. Ještě jednou skláním svou havu k jeho klínu.

***

Zbývá nám pár minut.

"Víš, co máš dělat."

"Ano."

"A?"

"Doplním."

"A ještě?"

"Nevím."

"Napsat článek."

"Ale já to nechci psát ...," bráním se.

"Když se mi to bude líbit, bude to za nula bodů, když ne, bude to za pět."

Nemusím se ptát, co ty body znamenají, řeknu jen: "Ano, pane Jiří."