Co přináší řeka (4.)

5. 7. 2017 ilkren

Když jsem se druhý den ráno po noci s doktorkou Kváčovou probudil, obloha byla zamračená a od otevřeného okna studeně táhlo. Srpen se přehoupl do druhé poloviny a já přemítal, jestli už nepřichází první nenápadné náznaky podzimu. Docela to ladilo s mým rozháraným rozpoložením, ketré nevylepšilo zjištění, že její Renault před domem už nestojí; podobně jako před několik týdny Hedvika, i Kváčová se vytratila bez rozloučení, jakkoliv jsem vlastně nevěděl, jestli náš noční milostný souboj vyžaduje nějakou dohru. "Krásné ráno, hrdino.", chechtal se v kuchyni Pavel, který svou snahu dokončit svoje sblížení s Káťou zjevně dotáhl do úspěšného konce a její kudrnatá hlava mu spočívala na rameni. Když jsem vešel, opět roztomile zpanikařila a snažila se zakrýt dlaněmi své kulaté, neopálené kozičky. "Hele, udělal jsi dobrou věc.", pochválil mě, když se kudrnatý diblík s rukou před klínem a druhou celkem marně před neposednými prsy přemístil pozpátku do jeho pokoje. "Anna je fajn ženská, která si něco hezkýho zasloužila." Došlo mi, že křestní jméno doktorky Kváčové slyším vlastně poprvé až teď, a o tom, jak hezké to naše noční dobrodružství pro ni vlastně bylo, jsem moc jasno neměl. Po jejím odjezdu zůstal několik dní ve vzduchu podivný pocit nostalgie, díky kterému jsem na nahánění svolných vodaček neměl vůbec chuť, přestože počasí se zase vrátilo k osvědčenému slunečnu. Namísto toho jsem bojoval s nutkavou touhou promluvit si s Ditou, ale odvahu jsem sebrat nedokázal a do drogerie mě nedostaly ani Pavlovy úpěnlivé prosby o nákup ředidla, ironu a samozřejmě šprcgum. Inženýr se v kontaktu s dívčí částí vodáctva rozhodně nešetřil, a když jsem mu přiznal, že na dobrodružství na jednu noc nějak ztrácím chuť, vůbec mě nepochopil. "Tak si to prostě nějak ozvláštni. Měl jsi holky takový, tak teď zkus zase makový.", poštíval mě. Pár dní jsem odolával a po večerech bloumal městečkem. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že pro většinu z těch davů vodáků kromě jeho malé Jednoty a hospody na růžku jako by ani neexistovalo; jeho uličky byly od šesti večer skoro liduprázdné, zatímco na tábořišti se zpívalo dlouho do noci. Nakonec mě melancholie zadních dvorků a Pavlovy řeči přiměly zase k vodě večer vyrazit, ale dal jsem si pevné předsevzetí, že žádné povolné husičce se do kalhotek cpát nebudu. Tvrdit, že jsem padnul na Anežku natruc všem povolným husičkám, by ale byla lež. Ve skutečnosti mě zaujala na první pohled: hezká tlustá holka. V jejím případě to nebyl protimluv; podle jakýchkoliv měřítek ženské krásy byla tahle usměvavá pihovatá blondýnka s dvěma silnými copy minimálně plnoštíhlá. Zároveň ale každé deko na jejím oplácaném těle baculky jí nepopiratelně slušelo a Anežka ho taky uměla patřičně nosit. Pohled každého chlapa musel pochopitelně nejdřív sjet na její mohutné, pohupující se poprsí, které jen tak tak krotila podprsenka s košíčky víc než nadměrné velikosti, ale i široké boky, kulaté bříško, odhalené v krátkém tričku od pupíku do pasu, kde se do něj trochu zařezávaly džínové šortky, a silná stehna Anežce náramně slušely. Když jsem se záhy seznámil s její sympatickou, maličko prostořekou výřečností a smyslem pro humor i sebeironii, bylo na sympatie zaděláno. Zpočátku jsem se těšil ze spontánního setkání a ani neuvažoval o snaze dostat ji do postele, mimo jiné i proto, že rozhodně nepůsobila jako nějaká zoufalka, co v osamělých večerech tiší palčivé touhy svého klínu při marném čekání na prince. Když jsme přesto hlavně Anežčiným přičiněním nakonec v posteli skončili a já jí rozepínal tu fantasticky velikou podprdu, abych osvobodil největší prsa, jaká jsem kdy měl v rukou, nedokázal jsem skrýt roztoužené nadšení. Mou snahu její bujné vnady zkrotit v dlaních, dopředu odsouzenou díky jejich objemu k nezdaru, Anežka zkušeně ukončila tím, že mi jednu svou kozu prostě přistrčila oběma rukama k ústům; sál jsem dychtivě rychle nabíhající cecík, hltavě si cpal do pusy celý vrcholek měkkého ňadra a ani si nevšiml, že mi už vytáhla z poklopce péro a začala mi ho honit a třít si ho o své kulaté břicho. Nemohl jsem se jejích vlnících se cecků nabažit, teprve když si Anežka lehla na záda, roztáhla stehna a připomněla mi, že i další části jejího těla touží po mém laskání, zabořil jsem obličej do horkých oblin její vzrušené baculky a začal ochutnávat. Mezi závojíčky macaté prcinky se zvedal nádherně naběhlý poštěváček, jehož lízání a dráždění jí po chvilce přivodilo první orgasmus, po kterém si mě, stále nádherně vzrušeně oddechující, přitáhla na sebe, hmátla mi pod břicho a navedla si můj ztopořený čurák do své štěrbiny. Měla ji fantasticky horkou, mokrou a chtivou. Zvedla ruce k hlavě, já svoje prsty propletl s jejími a začal pomalu, dlouze přirážet. Vychutnával jsem si měkkost její prciny, vlnění cecků po každém přírazu i její tiché vzdechy vzrušení, s nimiž žadonila, ať ji pořádně ojedu. Teprve po chvíli jsem ji přestal mučit a začal jsem její buchtičku nabíjet pořádně tvrdými, rychlými přírazy. Rytmické vlnění jejích kyprých vnad mělo podmanivé kouzlo, díky kterému, když to na mě po pár minutách šukají té nádherně horké pičky přišlo, odolat podvědomé touze vrazit Anežce čurák co nejhlouběji do horké štěrbiny a naplnit jí lůno, vyžadovalo hodně sebekontroly. Jelikož jsem v minulých dnech nebyl ochoten běhat po nákupech, ojížděl jsem teď její baculku "na ostro", takže na malér bylo zaděláno. Nakonec to dobře dopadlo a svým semenem, nahromaděným za poslední dny, jsem jí mocně zkropil nádherně se převalující cecky i kulaté bříško, z něhož si následně mé cákance s hraným pohoršením dlouze stírala, aniž by jevila překotnou snahu z mého lože vstát. Namísto toho se, stále nahá, nádherně udýchaná a po milování roztomile zrůžovělá, uvelebila vedle mě a začali jsme klábosit o všem možném, protože ačkoliv mi v předchozích minutách výmluvně předvedla, že šukání má víc než ráda, její nejoblíbenější činností bylo zřejmě povídat si.

Když jsem se díky několika jejím sebeironickým poznámkám ujistil, že Anežka rozhodně netrpí ohledně své barokní postavy nějakými komplexy, nadhodil jsem, jaké to je, mít takhle výrazné ženské přednosti. "Tak má to i svoje výhody, třeba tyhle kozy jak vozy.", usmála se Anežka a láskyplně si potěžkala svoje objemné poklady. "Teda, ne že by holka v jedenácti ocenila, že jí už rostou prsa, to za ní ocení jiní. Bože, já si s nima užila... Není to žádnej med, být dva roky jediná ve třídě s podprdou a ve čtrnácti mít větší dudy než souška třídní." Nemohl jsem si nevšimnout, jak si během svého monologu prsty jemně, ale bez přestání zlehka hladí a masíruje svoje růžové dudlíky, a tak jsem ji rád nechal pokračovat. "Nemysli si, že jsem holka, co neumí vzít do ruky míč a v neděli vyluxuje pult v cukrárně.", zavrtěla Anežka energicky hlavou, což způsobilo na jejím hrudníku takový pohyb, jako když se rozvlní moře. "Já sladký skoro nejím a od dětství jsem dělala atletiku. Měl jsi vidět ty přebory v patnácti. Kolem mě holky jako prkno a já se při běhu sama fackuju ceckama.", rozesmála se. "Prostě geny neoblafneš. My jsme v rodině všechny statný ženský. Prababička byla prý v Praze kojnou u nějakýho šlechtice a traduje se, že krom jeho dětiček dávala cucat prsa i jemu. Chlapi na oplácaný holky letí.", mrkla na mě šibalsky. Musel jsem uznat, že má pravdu. "Teď v létě jsem bydlela pár týdnů u ségry, tak jsem jenom koukala. Sestřička je starší než já, už je vdaná, dva caparti... A protože ten její je celkem trdlo a naše Ančí je ženská krev a mlíko, co to musí mít často a dobře, pořídila si milence. A když říkám milence, tak myslím v množným čísle. Já jen zírala, když jsem se občas stavila dopoledne na bytě, v předsíni každou chvíli jiný pánský polobotky. A jak jsou v paneláku, stěny jako papír, já ti zaslechla věci... Ten jeden ujíždí v posteli na představu, že je jako bejk a Ančí je kravka. Fest ujetý, ale co u toho ti dva navykládaj... docela mi z toho vlhla. Jejím kozám říká samozřejmě vemena, Ančí musí klečet a nechat se podojit, pak na ni vleze zezadu a heká, že jí naprcá tu její kravskou píču, no je to docela síla.", prohodila a rukou se jakoby k dokreslení svých posledních slov pohladila na své macaté pipince. "Přiznám se ti, šmírovat při tomhle vlastní ségru je sice taky dost střelený, ale tak mě to vzalo, že jsem prostě musela poslouchat ve vedlejším pokoji, ruku v kalhotkách.", usmála se a prsty si na svojí nahaté frndičce začala pomalu přejíždět sem a tam. "A bučela u toho ségra?", nadhodil jsem, abych nějak zakryl, že mě přinejmenším Anežčino líčení téhle úchylnosti vlastně v kombinaci s její nahou, baculatou krásou, kterou mi beze studu vystavovala na odiv, docela dost vzrušuje. "Bučela.", přikývla Anežka, protáhla se, až se jí dudy na hrudníku několikrát převalily sem a tam, a beze spěchu si klekla. "Bůůůů.", udělala jako nějaká holčička, co se učí, jak dělají zvířátka, a mrkla na mě. Tahle holčička měla ovšem výstavní prdel, kulaté bříško a parádní cecky, visící skutečně jako dvě těžká vemena, a já cítil, že navzdory bizarnosti celé situace se mi péro znovu začíná stavět. Anežka si toho samozřejmě všimla taky a vyslala k mému klacku toužebný pohled, doprovozený dalším rozverným zabučením, při kterém potřásla kozami, až se jí rozhoupaly. "Kravička má nalitá vemínka?", vypadlo ze mě nějak automaticky. Odpovědí mi bylo další radostné "bůůů" a Anežčiny vlnící se dudy, které o sebe několikrát hlasitě pleskly. "Tak kravce ty její vemena podojíme, pomůžeme jí od mlíčka.", blábolil jsem, když jsem si ke klečící Anežce klekal a bral do dlaní její plné, vlnící se cecky. Měla je nádherně prověšené, mohl jsem je krásně mačkat a tisknout prsty bradavky, tvrdé jako dva špunty a nádherně vzrušením naběhlé. "Bůůů, bůůůů.", vzdychala tiše Anežka, když jsem jí kozy střídavě oběma rukama chytal a mačkal od hrudí až ke zduřelým vrcholkům, které jsem potahoval. "Potaháme kravičku za struky...", plácl jsem bez rozmýšlení, ale Anežku to v kombinaci s mým dychtivým hnětením jejích cecků tak vzrušilo, že namísto bučení už začala hlasitě sténat. Roztáhla přitom stehna a vrtěla svou zadnicí, abych viděl pod ní krásně vzrušením rozevřenou kundu s macatými pysky a leskle se otevírající růžovou dírkou. Péro se mi přimklo k břichu tvrdou erekcí, ale celý rozdrážděný tou zvláštní hrou jsem ho vzal do ruky a začal si ho otírat o Anežčina vlnící se prsa. Vzdychla, chytila si jedno z ňader rukou a silně ho stiskla, až se jeho vrcholek vyboulil. Jak jsem držel ptáka v ruce, začal jsem jím její nastavenou kozu plácat, až to mlaskalo. Anežka se sklonila, chvíli si prso, kterým si samozřejmě bez potíží dosáhla až k puse, silně cucala, až jí celý vrcholek zrudnul, a pak mi ho nastavila znovu. Pokaždé, když můj tmavorudý žalud dopadl na její vydrážděný prsní dvorec, hlasitě vzdychla. Pak si stejným způsobem nechala zplácat i druhou kozu, tiše kňučela slastí, když jsem ji bil čurákem přes nastavené vemeno a za druhé se přitom důrazně tahala. Vzrušený nezvyklým, jakoby živočišným průběhem našeho vzájemného dráždění, chytil jsem konečně Anežku rukou za její nastavenou kundu a začal ji rytmicky mačkat. Tiskl jsem jí nalité pysky k sobě a zase je povoloval a Anežce její zmáčená pipina doslova čvachtala, jak jí kundí šťávičky tekly po stehnech a prdeli. Když jsem jí konečně strčil do dírky palec, prohnula se a vykřikla. Pak začala pohupovat pánví a nabodávat se píčou na můj prst, ke kterému jsem postupně přidával další a roztahoval jí díru, zrudlou a mokře mlaskající. Rozdrážděný na nejvyšší míru, ani jsem si nejdřív nevšiml, že Anežka ani při čiperném pohazování zadnicí nezapomněla na péči o mě a zřejmě už nějakou dobu mi honí rukou čuráka. Věděl jsem ale o lepším místě pro svůj až bolestně prohnutý klacek než její horká, kmitající dlaň, a tak jsem se přesunul za ni a přitiskl ji péro na díru. Nebylo ani třeba žádného velkého pohybu, její horká píča můj ocas doslova vcucla. Následovalo divoké mrdání, úplně jiné než poprvé. Přitahoval jsem si Anežku za její výstavní prdel na svůj klacek, ohmatával jí kulaté břicho, snažil se ohrabovat jí kozy, které se jí házely sem a tam v rytmu našeho šoustání, ale většinu času jsem jí zatínal prsty do půlek té nádherně široké zadnice a vrážel jí péro až po koule do té horké, hlasitě čvachtající štěrbiny. Více méně náhodou mi prsty sjely mezi její půlky, a když jsem zkusmo přejel přes hnědou rozetku její zadní dírky, Anežka zasténala možná o maličko víc, a tak jsem jí během mrdání kundy začal prstem objíždět dokola druhou dírku. Od sexu s Danou před měsícem jsem se jedinkrát nepokusil žádnou z holek pomilovat takhle, teď jsem ale byl tak vydrážděný, že jsem chtěl. "Panebože ne, do prdele ne... ježiši ne.", zanaříkala Anežka, když jsem jí klacek z ničeho nic vytáhl z pičky a přitiskl ho na její rozetku. Dál už se ale nijak nebránila, jen klečela, držela a rukama si sama roztahovala půlky. Normálně bych to asi nedokázal, ale s ní se to po chvilce podařilo; můj žalud překonal odpor jejího zadečku a postupně jsem do ní vstoupil až po koule. Klečel jsem nad ní, píchal ji opatrně, ale nesmlouvavě do té její nádherné zadnice, zatímco si s čelem opřeným o postel a kozami přitisknutými k prostěradlu rukou divoce honila frndu. Když to na mě nakonec přišlo, vytáhl jsem ho z ní a zkropil jí celá široká záda prudkými stříkanci, které mě až bolely. "Panebože...to bylo něco.", vzdychla Anežka malátně, když jsme potom leželi vedle sebe a snažili se popadnout dech. Její mohutná prsa, celá lesklá potem, se jí nádherně nadouvala. "Tak to jsem v životě nezažila... Díky, žes byl zodpovědnej. Já byla tak nadrbaná, že kdybys mě nepíchal do zadku, klidně bych si ji nechala vykropit. No prostě jsem taková kravka.", zakončila to stylově a oba jsme se hlasitě rozesmáli.

"Tak tohle byla trefa.", pokýval Pavel uznale hlavou, když jsem očima vyprovázel Anežčiny baculaté vnady a snažil si v hlavě maličko srovnat dojmy z toho setkání, rozhodně ne tuctového. "Rozehnat splín a morální pochyby tím, že si zablbneš s takovouhle samicí... Jsem na tebe Honzíku pyšnej." Jen jsem obrátil oči v sloup, ale Pavel, jindy v detailech našich milostných eskapád naprosto diskrétní, měl toho dne nějakou povídavou náladu. "Nech mě hádat: byla hrozně ukecaná, prozradila ti na sebe první poslední a nechala si to udělat nějakých zvlášť nestydatým způsobem.", fantazíroval nahlas a já musel v duchu znovu žasnout, jak dokonalý má na holky odhad, přestože tu radost, že bych mu jeho domněnky potvrdil, jsem mu pochopitelně neudělal. "Jo, abych nezapomněl, sháněla tě tu Dita.", prohodil po chvíli, takže jsem z poklidné, spokojené letargie po víc než uspokojivém špásování s Anežkou okamžitě vyletěl do reality jak čertík na pružince. Pavel pochopitelně netušil, co mi Dita chtěla, vyjádřil připitomělou domněnku, že nám třeba přišla nabídnout donášku pánské ochrany až do domu, a na zoufalý dotaz, co jí o mně řekl, odtušil, že jí řekl, že mám návštěvu. Jen jsem mávl rukou a vyrazil na náměstí. Pohled na hodinky napovídal, že můj šílený sprint k pochopitelně už dávno zavřené drogerii je spíš výrazem zoufalství než reálné šance se s Ditou potkat. Když jsem pak oddychoval na schodě před spuštěnou roletou, na chvíli se mi zdálo, že jsem na druhém konci náměstí zahlédl povědomé červené šaty, ale byly to asi jen mžitky před očima po tom zběsilém úprku. Odloudal jsem se do hospody na růžku, kde jsem se obrnil před ne právě přívětivými pohledy několika místních, u kterých jsme my z vily nebyli nejlíp zapsaní, a pak jsem nad půllitrem dumal, jestli Ditina nedostupnost a naše stálé míjení se něco znamenají, nebo se mám vyhnout chybě, kterou udělal Pavel, a dát nám dvěma šanci. Když jsem se loudal k výčepu pro druhý kousek, protože hostinský Lojzík mě s výjimkou předplacených obědů s okázalou přezíravostí odmítal obsluhovat, trojice vodaček, které se zřejmě zdržely na řece déle a nestihly si nakoupit na večer v krámě, právě cpala do síťovek tucet lahváčů. Okem stále zkušenějšího holkaře jsem zhodnotil půvabné zadečky a poprsí, jedno malé, dvě nadprůměrně velká, a ze zájmu chvíli poslouchal, o čem ty tři klábosí. K mému překvapení klábosily tak trochu o nás. "Ty do toho hydrologa fakt půjdeš?", nakrčila nos krátkovlasá prsatá brunetka. "Mohl by ti dělat tátu." Černovláska, které tílko zdvihal pár drobných, hrotitých kůzlátek, jen vzdorovitě pohodila hlavou a ušklíbla se. "Leda by mě měl v patnácti. Je starší, ale ne tak moc. A s holkou to aspoň bude umět, ne jako to pako včera, co se mi vystříkal na kozy ještě předtím, než jsem si stáhla kalhotky. Já chci chlapa, co ví, jak to holce udělat." Až přehnaná vyspělost jejího projevu, který se zjevně týkal Pavla, celkem kontrastovala s jejím trochu nedospělým vzhledem. "Holky, a neříkal, že má ještě kamaráda?", vmísila se do hovoru třetí dívka, na hrudníku rovněž přírodou štědře obdařená blondýna s maličko uječeným hlasem. "A hele, Jarmilku svrbí.", začaly si ji kamarádky dobírat. "Vy jste krávy! Prostě bych si dneska dala říct, to je celý. Tři dny jsem si nezašukala, to se na vodě snad ani nesmí, ne?", odbyla je kozatá bloncka a popotáhla si výstřih trička, ze kterého se jí její houpavé dudy povážlivě draly. "Tak jestli na něj uděláš tohle svý ´dobrý den, kozy ven´, tak jsi do minuty na zádech s nohama do praku.", zhodnotila černovláska vyprsení své kamarádky, načež se všechny rozesmály, popadly cinkající síťovky a vyšly z hospody. Vida, pokud se přestanu trápit úvahami o morálce, tak společnost na dnešní večer bych měl, usmál jsem se a pohledem ještě vyprovázel pohupující se kulatý zadeček oné blondýny, co by si dala říct. Pak mi došlo, že právě tohle mi Dita několikrát vyčetla. S tím, že celé léto proháním všechny holky, které se nechají, jsem se dokázal nějak srovnat. Když jsem teď ale slyšel i druhou stranu mluvit o touze užít si s námi, jako kdyby šlo o set v ping pongu, maličko víc už jsem Ditino hledisko chápal. Samozřejmě, že jsem ten večer nezůstal sedět doma, a kupodivu Jarmilka byla opravdu tak svolná, jak slibovala, takže mi ochotně předvedla nejen své "dobrý den, kozy ven", ale po šukačce na malém paloučku u řeky i orgasmus tak mokrý, až jsem si v první chvíli myslel, že se počůrala. Tráva voněla, Jarmilka si celá udýchaná utírala s roztomilým ruměncem pičku a já byl mladej, blbej a celej pryč z těch holek, co byly všude kolem, neměly zbytečné zábrany a měly chuť.

"Prý jsi mě včera hledala...", začal jsem druhý den nejistě, když jsem si vyčíhal, až bude drogerie prázdná, a osmělil se vejít. "No jo, hledala.", usmála se Dita bez náznaku nějakého uražení. "A už zase nehledám." "Proč bys to taky dělala, když stojím před tebou." "Dneska přede mnou, včera před jinou, dneska stojíš, včera jsi ležel..", namotávala si pramen vlasů na prst a tvářila se jako sfinga. "Dito, já to myslím vážně. Dej mi šanci. Já vím, že mi nevěříš, vím to o tobě a Pavlovi... ale já bych to fakt chtěl zkusit." Pořád se usmívala, ale teď byl ten úsměv takový jako skleněný. "Máš pravdu, Honzo, já ti fakt nevěřím. Nevím, co ti Pavel všechno navykládal, ale vím, že už nic podobnýho znova zažít nechci. Možná jsem blbá, ale nechci. Nákup jako obvykle, nebo mě dnes něčím překvapíš?" "Jo, přihoď mi plechovku čikuli a igelitovej sáček, právě jsem si uvědomil svou nenapravitelnou zvrácenost a nehodlám to dál protahovat.", odsekl jsem. Jen pokrčila smutně rameny. Máloco drží tak silně, jako uražená mužská ješitnost. Pokud Dita nechce, proč bych si měl lámat hlavu nějakými morálními úvahami a kazit si léto, pomyslel jsem si a rozhodl se užít si poslední týdny u řeky naplno. Následující dny jsem tak honil vodačky víc, než kdy jindy, a s instinktem, který jsem si stihl vypěstovat, se zaměřoval na ty, které Pavel označoval roztomilým výrazem "rádodajky". Je pravda, že snadná kořist s sebou přinášela kromě postelových zážitků někdy i scénky maličko absurdní. "Hele, myslíš, že mám hezký prsa?", zaskočila mě brunetka Pavlínka otázkou, když jsem jí během vášnivé líbačky "nenápadně" zbavil trička i podprsenky pod ním. Horlivě jsem přitakal a zahrnul její kulatá kůzlátka s růžovými rozinkami na vrcholcích horoucími polibky, po nichž se jí postavily jako dvě anténky. Vzdychala a tiskla mi své poklady ke rtům, pak se ale zarazila a znovu naše počínání přerušila dotazem: "Hele, a nemyslíš si, že je mám malý?" Podebrala si svá ňadra, velká tak akorát, dlaněmi a zkoumavě se na ně zadívala. "Většina holek na intru má podle mě větší. Já si toho ve sprchách všímám, víš?", zatvářila se ustaraně. "Pavlí, já myslím, že máš nádherný kozičky.", ujišťoval jsem ji, zatímco jsem nastalou pauzu využil k tomu, že jsem jí nenápadně rozepnul knoflík kraťasů a začal jí je stahovat, pro jistotu i s kalhotkami, ze kterých už na mě lákavě vykoukla čupřinka tmavých chloupků a pod ní růžová buchtička. "Né, tys řekl kozičky, to mi zní, jako že je mám malý.", zamračila se, i když ve svém vysvlékání mi nebránila. Na to jsem neměl slov, naštěstí došla i Pavlínce, když jsem pusou chtivě zaútočil na její frndičku a začal ji lačně lízat. Pak už byl jen krůček k tomu tu její pipinku pořádně ošoustat. Během mrdání naštěstí Pavlí nemluvila, jen nadšeně hekala, ale když jsme spočinuli v udýchaném obětí, z ničeho nic opět zapochybovala o svých přednostech: "Ty, Honzí, já si stejnak myslím, že je mám malý. Co myslíš ty?" Radši jsem nemyslel. To Maruška byla zase jiný případ - holka, se kterou jsem se vyspal s minimální konverzací. Fyziognomií trochu připomínala Anežku: podsadité děvče s širokými boky a pěknou zadnicí, na hrudi se jí houpaly už na prahu dospělosti trochu povislé, zato pěkně nakynuté hrušky s širokými dvorci bradavek a mezi nohama měla krásně macatou a neskutečně chlupatou prcinu. Na rozdíl od Anežky ovšem Maruška prakticky nemluvila. Dodnes nechápu, jak jsem ji s použitím stěží pěti vět dokázal dostat do postele. Tam už si počínala se zkušeností holky, která má šukání ráda a ví, kde a jak chlapa chytit, aby ji následně chytil on a pořádně ji ojel. Z čiré zlomyslnosti jsem ji, když se poprvé udělala, přiměl ohnout se tak, že dala nohy k hlavě, jako by chtěla udělat kotoul pozadu. Nádherně mi tak nastavila svou macatou mušli mezi silnými stehny a já nejdřív dychtivě přiklekl a lízal ji, než jsem se nad Maruškou sehnul a zasunul do ní. Neměl jsem v téhle neobvyklé pozici přístup k jejím baculatým kozám, ale všiml jsem si, že se jim zvládla věnovat sama. Chviličku mě lákala její růžová zadní dírka, ale než jsem se odhodlal pokusit se o průnik, ke kterému jsem měl ideální příležitost, protože Maruška se v poloze na zádech a zároveň s kotníky u hlavy těžko mohla zmoct na cokoliv jiného, než důrazné hnětení svých objemných cecků, ale pak jsem ucítil, že to na mě jde, a pudově dal přednost prudkému výstřiku do její horké pičky, aťsi přes gumu.

Tak mi poslední dva týdny léta utekly v nezávazném šukání tu té, tu zase oné, a než jsem se nadál, můj pobyt na stanici dospěl do konce. S odstupem let se sám sebe ptám, kde jsem při té neutuchající nadšené touze seznamovat se s opačným pohlavím našel čas a energii pro práci na své diplomce, ale i v tomhle směru jsem dosáhl výsledků nadmíru slibných. "No, musím říct, že navzdory tomu, co jsem poslední dva měsíce viděl, jsi to tady Honzo nepromrdal. Nebo aspoň nejenom.", zachechtal se Pavel, když jsme spolu procházeli naměřená data, vynesené křivky a načrtnuté závěry, ke kterým mi dodal několik cenných pohledů zvenčí, čímž mi zase jednou připomněl, že kromě role posázavského Casanovy je to zároveň odborník na slovo vzatý. "Kváč bude chrochtat blahem. Ne míň, než Kváčová.", dovolil si lehký štulec. Pak jsme si dali panáka myslivce a bez dalších oficialit vyrazili mezi lid vodácký, v mém případě naposled. Pavel se přidržel osvědčené strategie a klofnul slečnu, co nebyla žádná prvoplánová krasavice; ten večer mu osud přihrál do náruče budoucí učitelku Alici, hubenou a téměř plochou, se špičatými bradavkami jakoby se zdvihajícími přímo z hrudníku, což její přiléhavé tílko zdůrazňovalo snad až maličko přehnaně, ale já už dobře věděl, že právě s takovou holkou, lehce zakřiknutou, málo si věřící, ale ve skutečnosti vášnivou a toužící, může chlap prožít báječnou noc... I když jsme si na podobné blbinky nepotrpěli, za zády Alice, celé rozrušené z toho, že se snad někomu líbí a schyluje se k tomu, co si zřejmě dosud celou vodu jen vzrušeně představovala ve spacáku s rukou v rozkroku, jsem na Pavla ukázal vztyčený palec. Pavel se svou vyvolenou po krátké debatě zamířil k vile, v duchu jsem se sám sebe ptal, na co utáhl zrovna Alici. Na sbírku motýlů? I to jsem už tohle léto od něj slyšel... Na mě ovšem nějak dolehla tíha posledního večera, takže jsem v balení slečen nějak zaostal, a když mi rychle padající soumrak připomněl, proč hlavně tu jsem, byly už všechny klasické "rozhoďnožky" rozebrané. Soupeřit u ohně se sexappealem těch, co umí hrát na kytaru, se mi moc nechtělo, ale dva kudrnatí kluci, co tu dnes hráli, byli opravdu dobří, a tak jsem zůstal. "Hrajou dobře, viď?", dýchl mi kdosi na rameno, když už byla tma temná jako samet a já měl v sobě bůh ví od koho hlt vína a dva panáky slivovice. I tak jsem ten hlas a jemnou vůni poznal okamžitě. "Dito?" Vystoupila ze tmy s nevyzpytatelným úsměvem a mně se z té krásy zatočila hlava; ty půvaby, které sotva zpola skrývaly žluté šaty neuvěřitelně svižného střihu, jsem už měl tu čet poznat - a o to víc jí to slušelo. "Kde ses tu...?" "Vzala? No, holka z Posázaví si takhle občas ráda vyjde k řece, nemysli si.", usmála se. "Navíc jsem slyšela, že tohle je tvůj poslední večer, tak jsem byla zvědavá, které ho věnuješ." "Ty přece víš, které bych ho věnoval nejradši. A odkud vlastně víš, že je to můj poslední večer?" "Viselo to na nástěnce ONV, hned vedle oznámení o kontumaci psů. Nebo kontumaci posledního zápasu fotbalistů? Co já vím?", rozesmála se zvonivým smíchem, a její krásná prsa, zjevně nespoutaná podprsenkou, se jí pod šaty rozhoupala. Jak tohle mohlo skončit? Když jsem jí o pár minut později ty šaty svlékl, byla pod nimi úplně nahá, a bez dalších předeher si mou hlavu přitiskla k podbřišku. Dychtivě jsem lízal pipinku, sál její šťávy a jazykem hnětl poštěváček, a pak na ni nalehl a miloval ji, tvrdě, dlouho a s rukama svírajícíma její ňadra. Křičela celou dobu, i potom, co jsem ucítil, jak se ve mně zvedá mocná vlna slasti, a prudce jsem vystříknul do jejího klínu. "To je k neuvěření, že zrovna já se dočkám takové nezodpovědnosti, po všech těch šprckách, co jsem ti prodala." usmála se spíš pobaveně, než mě stehny objala, až jsem ucítil její mokrou kačenku, mou zbrklostí čerstvě vycákanou, a dala mi pusu. "Dito, tohle není konec, já se vrátím, slibuju.", zamumlal jsem jí do vlasů, které voněly létem a řekou. Když jsem se nad ránem probudil, ležel jsem v posteli sám.

Hrozně jsem se snažil, abych se toho rána choval nenuceně, ale sbalený batoh v rohu pokoje mi dával jasnou zprávu. Pavel se točil kolem sporáku, smažil vajíčka a jen nenápadně zamával Alici, která nejistými kroky scházela po schodech a zřejmě v duchu kolísala mezi pocity provinilé coury a vrchovatě uspokojené bohyně sexu. "Co vlastně děláš, když to tady po sezóně zavřeš?", nadhodil jsem, když jsem Pavlovi v duchu vystavil diplom za to, že nijak nekomentoval, s kým jsem strávil poslední noc svého rozmarného léta, přestože to musel vědět. Ušklíbl se a potřásl hlavou: "No, já se hlavně snažím, aby ta sezóna byla co nejdelší. Jasně že v říjnu už tu neklátím vodačky... Ale i tak je fajn zatopit si v kamnech, uvařit si čaj s rumem, projít data z léta, udělat nějaká podzimní měření. Když už to dál nejde a páni šéfové v Praze zavolají, tak se holt vrátím na ústav, snažím se zvyknout si na tu pakárnu, otrávený obličeje, ženský nabalený od hlavy k patě, tlačenice v metru, chřipkový epidemie, intriky blbějších kolegů.. Prostě normálně funguju a těším se na jaro. Stav se někdy.", dokončil povzbudivě tu pramálo lákavou perspektivu. Jen jsem neurčitě zamumlal a podíval se na hodiny na zdi. "No jo, tak plav, ať ti to neujede.", usmál se Pavel a stiskl mi ruku takovým tím stiskem, co vydá za tisíc slov. Moje léto tím bylo definitivně u konce. "Vypadá to na bouřku.", prohodil jsem s pohledem upřeným otevřenými dveřmi přes balkon a zahradu na tmavnoucí mraky na obzoru. "Bezva, aspoň se holkám, co jedou bez podprdy, mokrý trika hezky přilepí na cecíky.", počastoval mě Pavel na rozloučenou poslední ze svých klasických úvah, až jsme se oba rozesmáli. "Mrkni ještě do ranní pošty.", popíchl mě, když jsem sešel schodištěm do vstupní haly. Na stolku tam ležel na vrchu několika nerozlepených obálek pohled se siluetou bratislavského hradu a na rubu jsem četl: "Vrelé pozdravy a stálu spomienku posiela Ida". Ani obtisk namalovaných rtů nechyběl. Poštovní razítko svým datem napovídalo, že tenhle ozvuk "horúce" noci s krásnou Slovenkou mi Pavel už pár dní zatajoval, aby mi připravil překvapení na rozloučenou.

Když jsem rázoval po náměstí k autobusové zastávce, nedokázal jsem projít kolem drogerie, aniž bych aspoň nahlédl přes skleněné dveře. Dita právě obsluhovala chlapíka v montérkách, který na pult podmračeně vyskládal šest různých barev a cosi jí rozrušeně vykládal. Když zachytila můj pohled, ustrnula v pohybu s jednou s plechovek v náručí a dlouze se na mě zadívala s takovým zvláštně smutným úsměvem. Chtěl jsem vejít a rozloučit se, ale přítomnost zákazníka a především pohled do Ditiných očí mi vzaly odvahu, takže jsem jí jen krátce zamával na pozdrav. Odpověděla sotva znatelným gestem, ještě malou chviličku se na mě dívala, než se otočila zpátky k zachmuřenému chlapíkovi. "Jednou na Prahu.", ohlásil jsem autobusákovi v modré uniformě trochu dutým hlasem a usadil se na přední sedačku v poloprázdném autobuse. Jak se rozjel a vytáčel se po hrbolaté dlažbě ulicemi městečka směrem ke státovce, dvakrát jsem mezi domy zahlédl Sázavu a na ní několik kánoí. Málem jsem si vykroutil hlavu, abych je udržel v zorném poli co nejdéle, a dumal, kdopak dnes asi přirazí na tábořišti ke břehu. "Tak to pochop, nemá to smysl, lásko skrývaná.", zazpíval z řidičova rádia tlumeně Václav Neckář. Když dokončil verš slovy "byl to útěk nocí až k ránu, co dál zbývá nám?", na přední sklo autobusu dopadly první dešťové kapky a v dálce se ozval hrom, ohlašující bouřku. I když refrén té písničky nestál za nic, úvodní sloka dokonale shrnula moje pocity.

Dlouho, hodně dlouho jsem už nevzpomínal na to horké léto na Sázavě o prázdninách před mým posledním rokem na vysoké. Až nedávno mi ty vzpomínky z čista jasna přinesl zpátky pohled z okna do naší ulice. Mezi nablýskanými limuzínami a respekt budícími esúvéčky parkovalo v červencovém odpoledni jako posel z dávno minulých dob neméně nablýskané červené embéčko, na střeše gumicuky namotanou starou laminátovou kánoi. O kapotu se opíral mladík s dnes tak moderním hipsterským plnovousem v pruhovaném námořnickém tričku a kohosi vyhlížel. Pak k němu ladným krokem někoho, kdo dobře ví, že i když má zpoždění, tak mu neujedou, došla krásná černovláska v puntíkatých letních retro šatech, v jejichž výstřihu se to lákavě klenulo a pohupovalo, vlepila mu pusu a uvelebila se na místě spolujezdce. Auto se pomalu rozjelo po kočičích hlavách, které v naší ulici kupodivu pořád ještě nenahradil monotónní asfalt, kánoe na střeše se povážlivě pohupovala a vzduch zavoněl létem. Sledoval jsem starostlivě pomalou jízdu veterána, dokud mi nezmizel na konci ulice za rohem. Pak jsem si uvařil kafe, posadil se na balkon, očima pohladil kulatý zadeček servírky Tatiany, krásně rostlé Slovenky, která obsluhuje od půlky června v kavárně naproti a pokaždé, když se ke mně nakloní pro prázdný šálek, nabídne mi velkoryse výhled na své kulaté kozičky v zajetí košíčků podprsenky, a v duchu jsem se zabral do vzpomínání. Přestože jsem z toho léta neměl jedinou fotku nebo jinou hmatatelnou památku, snad kromě té pohlednice od Idy, která mi roky sloužila jako záložka a nakonec se kamsi ztratila, přes propast třiceti let jsem si všechno vybavoval do nejmenších podrobností: šumění řeky a hlahol vodáků na ní, chladivý stín na schodišti vily a pod stromy v zámeckém parku v kontrastu s rozpálenou dlažbou městečka, Pavlův ironický úsměv i oloupaný lak na roletě drogerie a samozřejmě, na prvním místě, Bětku, Johanku, Hedviku a další dívky, které to léto udělaly pro mě nezapomenutelným. Už nikdy jsem se pak v tak krátké době s tolika různými ženami nesblížil. Jako bych je před sebou viděl, jednu po druhé, a kdesi na pozadí Ditu, krásnou a žádoucí, na tváři lehce vyčítavý, a přitom ironický úsměv. Bylo to výjimečné léto, po něm už se život rozběhl jiným směrem, jako zrychleně puštěný film, jehož některá políčka by člověk zpětně s chutí vystřihl. Co jsem teď vlastně cítil? Melancholii? Určitě, s žádnou s těch děvčat jsem se pak už nikdy podruhé neviděl, protože navzdory slibům, pronášeným po prožité vášni v tichu poslední noci s Ditou, jsem se do městečka na Sázavě nevrátil celé roky. Smutek? Taky; k nesplnění mého slibu přispělo i to, že když jsem tehdy v páťáku odevzdal konečně diplomku, kterou bych bez pobytu na stanici nikdy nenapsal, vyrazil jsem s láhví myslivce do ústavu za Pavlem, přeptat se, jestli náhodou nemá na stanici pár dní místo třeba někdy v červenci. Na žádných dveřích oddělení, kde měl pracovat, jsem jeho jméno nenašel. Když se mě pozorná sekretářka odměřeně zeptala, koho že to vlastně hledám, a já vykoktal jméno Toman, její pohled zjihl a pravila: "Vy jste neslyšel o té autonehodě, co pan inženýr v zimě mě?" Tu láhev jsem vypil na jeho památku sám a bylo mi pak dost špatně. Vedle melancholie a trošky smutku jsem teď, ve věku, který jen moji vrstevníci označují z nedostatku soudnosti a sebereflexe jako produktivní, jsem cítil hlavně radost, že se to tenkrát všechno stalo a já mám na co vzpomínat. Dopil jsem kafe, počkal, až odpolední horko opadne a do naší ulice padne měkký stín, a vyrazil na dvojku bílého naproti. "Ako obvykle, pán inženýr?", mrkla na mě Tánička a naklonila se tak, že to prostě nemohla být náhoda. "Poslyšte, Táničko, byla jste někdy na vodě?", prohodil jsem na zdař bůh. Už se otáčela k odchodu, ale ještě se zastavila. usmála se a přikývla: "Hej, chodím velmi rada."