Co asi mohla způsobit ta moje galerie?

Když vidím ten počet shlédnutí, během několika málo hodin, rozbíhají se mi v myšlenkách představy, co to mohlo za monitory, za které nevidím, způsobit. A třeba u mě ty představy protekly až přes boxerky...

Servírka Martina se vrátila z krátké směny, roznesla dnes několik desítek obědů a je ráda, že si chvíli odpočine, než půjde pro holky do družiny. Rychle kouknu na amatéry, co je tam nového, do večera, než ty dvě uspím, na to nebudu mít čas, a pak padnu zbitá, pomyslí si. Ty jo, ten je, to snad není možný, taková boule! Aha, to je ruka, tak nic, ale na těch dalších nevypadá nejhůř, a jak se mu leskne, maskuje to chlapec tou černobílou úplně zbytečně, povídá si sama pro sebe a projíždí galerii už podruhé, hledá detaily a přemýšlí, co ji tak přitahuje. Toho tak vidět u nás přes oběd, tak ho snad zatáhnu na dámy a dám mu, jestli by tak zvlhnul cestou, jako já teď, je ve mně napoprvé až nadoraz, oddá se volání těla, které už dlouho nemělo chlapa. Co když je to ten, jak se mnou vždycky probírá, co si dá k jídlu? Ten by šel, stejně mi pořád kouká na zadek, jak to jen jde, vždycky si všimne, jakou mám košilku, asi ho berou krajky, hajzlíka. Zítra na něj musím pořádně kouknout. Poslední slovo už sotva vydechne, protože levá ruka právě pod kalhotkami přejede přes poštěváček, prostředník vklouzne mezi látkou tísněné pysky a razí si cestu dál. Je to rychlé, před očima fotka, v hlavě vzpomínka na jeho pohled, tlak dlaně na podbřišek, prostředník uvnitř, ještě dvakrát, jednou, a tichý táhlý vzdech protne vzduch vonící ženou. Zítra, zítra na něj musím pořádně kouknout...

Petr sedí v práci za počítačem. Je po deváté, největší krize zažehnány. Teď už bude klid, je načase mrknout na pár prdelek, říká si, a už z odkazů vytahuje amatéry. Normálně sjíždí jen ženský, vystrčené prdelky, prsa všech velikostí, pičky cudně skryté i roztažené, ale dnes mu před očima bleskne - Když to na mě přijde v práci. Ty vole, on si to dělá v práci, pod stolem, co já bych za to dal. Sakra, dřív to šlo, ale teď mi sem vedení posadilo Janu, přímo naproti. Baba pěkná, slušný pětky, zadek širší, ale lákavý, jen se pořád mračí, to úplně přejde chuť na to s ní i zalaškovat nebo si představit, jak bych si to s ní rozdal zezadu. Petr zvedne oči a koukne na ni. Vůbec mě nevnímá, normálně už by mě sjela, proč nic nedělám. Ale ona taky ne, neslyším žádné klapání, klikání, je úplně mimo, jen civí před sebe. Co se děje? Najednou se zvedne a úplně nesoustředěná odchází, podpatky na chodbě, záchod. Na co se to koukala? Petr rychle vstane a obejde stůl. Ty vole, ona tam má povídku, na amatérech, co jsem se u ní včera udělal. No jasně, proto ten pohled, a teď si to šla udělat, to není jinak možný, to by byla úplně frigidní, kdyby to vydržela. Rychle za ní, nevyplašit, ještě že záchody na tomto patře jsou společné. Petr vklouzne do vedlejší kabinky, snaží se zachytit nějaký zvuk. Štěstí mu přeje, právě v té chvíli přestane hučet větrák, který měl maskovat, co se děje vedle. Slyší ji, Jana už nevnímá okolí, jen pár vzdechů a tlumený úder do stěny. Ona se udělala! Teď, skoro přede mnou! Musím taky, jinak se zblázním, hlavně potichu, ať o mě neví. Knoflík, zip, boxerky jen shrnout, pár stáhnutí a orgasmus je tu, pár vteřin po Janě, ta skutečnost celou tu chvíli jen umocní, i to, že ho může slyšet jako on ji . “Kde jsi byl?”, ptá se Jana hned, jak se Petr vrátí. “Jen dole u kluků, pro šroubovák”. To víš, ty mrško, kdyby jsi věděla. Ale já teď vím, jak na tebe...

Je po obědě, babské kafíčko s kolegyní proběhlo a Zuzka se vrací na své místo. Ale ještě se jí nechce, ten štos faktur zvládne za chvíli. Co tak nějakou inspiraci pro polohu navečer? Ráno Honzovi tak pěkně stál, když se ještě v posteli přitiskl, škoda, že neměl čas ani na rychlovku. Tak se podíváme, kdo co nafotil. Co to je? Rifle s knoflíky místo zipu, proužkované tričko, v čem ten Honza ráno šel? Nemůže to být on? Nebo jen blázním z toho, že bych ho teď měla nejraději v sobě? No vyzkouším si ho, chlapečka. Zuzka sáhne po mobilu a nahodí: “Zlato, na co myslíš?” Pár vteřin a cink: “Na tebe, má paní”. Ááá, chlapeček si chce pohrát, no jak chce. “A jak moc na mě myslíš?” “Celými sedmnácti centimetry, má paní.” “Dokaž to!” “A jak, má paní?” “Vyfoť ho, hned!” No to jsem zvědavá, jestli nevyměkne, nebo nepošle starou fotku. Nevyměkl, ba naopak, to co došlo na fotce, bylo hodně tvrdé. “Ty zmetku jeden, opovaž si ho vyhonit, víš, že patří jen mě!” “Ano, vím, má paní.” Ale ještě ho trošku pozlobím, napadne Zuzku. Vyhrne si sukni, z pár centimetrů vyfotí vlhkou skvrnu na kalhotkách a odešle na Honzu s dovětkem: “A za tohle si zasloužíš trest, hned jak přijdeš domů” “A jaký, má paní?” “Budeš mě přes ně lízat tak dlouho, dokud se neobjeví znovu, rozumíš!” “Ano, má paní.” “A pak uděláš to, na co jsi ráno neměl čas, zlato. Pá večer."