Zastavení páté - Vierka

Nástup na vojnu nebýval zrovna erotickým zážitkem a ani první měsíc (přijímač) ve společnosti omundurovaných mládenců není zrovna dojmem, na který by se dalo vzpomínat se slastným úsměvem. Pravda je, že i kdyby se u plotu svíjeli touhou nahé krásky z širokého okolí, jen málokdo by měl po celodenním pořadovém cvičení a zvyšování tělesné zdatnosti chuť na nějaké hříšné myšlenky. Alespoň já tedy ne. Zlí jazykové tvrdili, že je to přídavkem sloučenin bromu do čaje, ale já spíš myslím, že to bylo prostě každodenním plným vyčerpáním. Podobně to pokračovalo i další dva měsíce a teprve v prosinci, kdy jsme přešli na odborný výcvik, jsem začal přemýšlet i o jiných věcech, než bylo přežití do večera.
První vycházka do Prešova měla pro Jihočecha jasné téma – pivo. To byl ovšem trochu problém, protože ve všech hospodách byl k mání pouze Šarišský ležák, který se dal použít jako velmi účinné projímadlo, ale tím jeho účinky končily. Po dlouhém vyptávání se místních starousedlíků jsme nakonec doputovali do restaurace, kde k mému uspokojení čepovali Budvar. A co víc – když jsme svlažili vyprahlá hrdla, zjistili jsme, že v tomto zařízení se konají i pravidelné diskotéky. O našem programu na dobu pobytu v poddůstojnické škole bylo rozhodnuto.
Po dalších čtrnácti dnech jsme se tedy vydali vymydlení, oholení a v čistých uniformách na diskotéku. Zcela překvapivým bylo pro nás zjištění, že poměr pohlaví v sále byl tak tři dívky na jednoho mladého muže. Ze začátku se nám to zdálo jako ráj, ale brzy jsme přišli na to, že tento poměr zaručuje neustálý pobyt na parketu a fyzickou zátěž větší než v přijímači. Jedinou obranou bylo věnovat se jedné dívce, která pak působila jako štít proti náletům ostatních chtivých samiček. Jakmile jsem přišel na tuhle taktiku, vyhlédl jsem si jednu ne zrovna krásnou, ale příjemnou mladou ženu. Jmenovala se Viera a nebyla přehnaně přítulná. Byla malinká, převyšoval jsem ji o celou hlavu, trochu podsaditější, ale její tělo bylo – jak jsem mohl zjistit při ploužáku – pevné a vybavené hezkými ženskými křivkami. Bral jsem ten večer jen jako zpestření, když se ale blížil čas našeho odchodu zpět do kasáren, mrzelo mě, že bych se s tou příjemnou dívkou měl rozejít. Navrhnul jsem tedy, že se zase potkáme a rád jsem si všiml, že Vierce ten návrh očividně udělal radost. Pak ale zvážněla:
„Vieš, ja mám trochu problém. Neviem, či budem môcť budúci týždeň prísť,“ řekla a díval se mi při tom zpříma do očí.
„Aha – rodiče tě nepustí…,“ zažertoval jsem.
„To nie,“ usmála se nahořkle, „mám ale dajaké povinnosti a neviem, či sa mi to podarí vyriešiť…“
„Dobře,“ nepřemýšlel jsem moc nad tím, co mi řekla, a myslel jsem na to, jak to vyřešit, „já sem tedy přijdu a budu se těšit, že tě tu potkám. A když nepřijdeš, budu tady další týden a další a další... Dokud se tě nedočkám…“
„Si zlatý…,“ usmála se, vrazila pusu a zmizela jako Popelka o půlnoci.
Při vzpomínkách na tento večer jsem se přistihl, že mě představa dalšího setkání s Vierkou vzrušuje a že se na ní těším. Počítal jsem hodiny do další vycházky a když konečně nastal ten kýžený den, vyrazil jsem s dalšími spolubojovníky do víru maloměsta. Ihned po příchodu na diskotéku jsem zkontroloval celý sál, ale než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, Viera stála u mne a s úsměvem mě vítala. Prožili jsme večer v příjemné zábavě a vzájemné sympatie se projevily zejména při pomalých tancích, kdy jsme se k sobě tiskli, jako bychom chtěli splynout.
Takhle jsme se setkávali téměř každý týden a dvakrát či třikrát jsme spolu vyšli na běžnou procházku. Bylo to příjemné, ale státem organizovaný celibát byl důvodem, že jsem stále více toužil i po intimnějším sblížení. Má nadrženost mne nakonec dohnala k tomu, že jsem někdy začátkem února při jednom z pomalých vlnění se po parketu vyslovil to přání:
„Moc tě chci, Vierko!“
„Aj ja ťa chcem,“ šeptala mi do ucha, „no je tu skutočnosť, o ktorej nevieš. A ja sa bojím, že ma pak už nebudeš mať rád…“
Trochu jsem se vylekal a hlavou se mi honily různé možnosti, které by mohly být příčinou toho, že bych odmítnul spočinout s touto dívkou v jedné posteli. Na nic kloudného jsem nepřišel, a tak jsem ji vyzval:
„Dobře – tak mi to řekni teď…“
„No, Tono,“ začala nesměle a přitiskla se ke mně, „vieš… doma na mňa niekto čaká… môj syn…“
„Ty jsi vdaná?!“ vyděsil jsem se.
„Nie, nie,“ odpověděla rychle, „ja som sama… som slobodná matka.“
„Aha… A ty nechceš, aby syn viděl, že sis přivedla domů chlapa…,“ řekl jsem otráveně.
„To nie…“
„Tak v čem je problém?“
„No – tu v Prešove, keď sa niekto dozvie, že mám syna a nebola som vydatá, v ten raz o mňa prestane javiť záujem…“
„Jo tak! Mně to ale nevadí…“
Přitiskla se ke mně a teprve po chvíli řekla:
„Ozaj? A nechceš ma vyprovodiť domov…“ a podívala se mi do očí.
„Myslíš teď hned? Proč ne…“
Ani jsme nedokončili tanec, sebrali se a za chvilku už jsme byli na cestě k sídlišti, kde Viera bydlela. Nějak podivně se jí třásly ruce, když se snažila trefit klíčem do zámku, ale připisoval jsem to únorové zimě. Ať už byl důvod jakýkoliv, za chvilku už se Vierka loučila s kamarádkou, která fungovala jako dočasný dohled nad synem, který spokojeně oddychoval ve své posteli.
Jen, co se podařilo vystrkat chápavě se culící chůvu ze dveří, Viera se na mne vrhla a začala mě vášnivě líbat. Intuitivně jsem zacouval k ložnici a během onoho zrychleného přesunu se snažil odstrojit vše, co překáželo přímému dotyku našich těl. Spíše jsme propadli, než že bychom prošli, dveřmi. Než jsme zvládli poslední metr k posteli, měla na sobě už jen kalhotky a punčocháče a já jsem na tom nebyl o moc lépe. Lehce jsem povalil Vierku na postel, stáhnul z ní zbylé dva kusy oblečení, vyprostil své vytrčené bodlo z kalhot a bez dalšího meškání se vrhnul do zteče na hustě zarostlý klín, do něhož mě naváděla široce rozevřená stehna. Rychle jsem vyslal průzkumný předvoj v podobě ruky, aby mi ulehčil cestu ke spojení, ale… ouha. Nahmatal jsem sice vstup do pochvy, ale ten byl zcela mimo moje očekávání suchý jako by ho někdo vyfoukal fénem. Přiznám se, že mě to trochu překvapilo a zarazilo. Za předchozí dva roky sbírání zkušeností jsem se s něčím podobným nesetkal…
„Ja som už dlho… nemala chalana,“ zaskuhrala provinile Vierka.
„To nic – to se poddá…,“ uklidňoval jsem ji. Naslinil jsem si prsty a opatrně se začal dobývat do té vyschlé studny. Pomalu jsem projel štěrbinu a při každém opakování jsem se snažil zajet hlouběji, až se mi podařilo jeden prst vtlačit dovnitř. Cítil jsem horké obemknutí její vagíny kolem mého prostředníčku, kterým jsem pátral po nějaké vlhkosti. Už jsem to chtěl vzdát a zeptat se Vierky, zda nemá něco mazlavého, co by umožnilo mému bojovníkovi prozkoumat tajemství její jeskyně, když v tom jsem si všiml, že se můj prst průzkumník pohybuje snáze. Ještě párkrát jsem zatlačil do hloubky, až jsem se dotkl děložního krčku, a málem jsem zavýskal radostí – kolem mého prstu se začala řinout mazlavá kapalina. Viděl jsem, jak Vierka se zavřenýma očima spokojeně sténá a rozhodl se, že další prodlužování mého půstu není nutné. Vytáhl jsem prst ven, ulpělou šťávou jsem namočil nabobtnalé pysky a bez zaváhání zasunul svůj meč do pochvy. Vierka tlumeně vykřikla, ale já se nedal ničím zastavit. Moje pravidelné pohyby byly zpočátku pomalé, ale postupně jsem zrychloval až na maximální tempo, kterého jsem byl schopen.
„Á… áá… ááá…,“ ozývalo se pode mnou hlasitěji a hlasitěji, takže sousedi museli jistě za naše – moje a Vierčino – potěšení zaplatit bezesnou nocí. Jak rostla chuť Vierky dostat ze mne maximální výkon, objala mne svými stehny a nohami mne tlačila do svého rozkroku jako by si mne chtěla celého nacpat do dělohy. Ve stavu blízkém šílenství jsem si razil cestu tou temnou, horkou a teď už i vlhkou chodbou až do nejzazšího kouta a Vierka mi v tom pomáhala svými protipohyby v dokonale sladěném tempu. Moje vyvrcholení se blížilo závratnou rychlostí a když jsem ucítil, že armáda mých spermií vyrazila do útoku, snažil jsem se vyprostit z pevného sevření Vierčiných nohou. Ale marně. Její stisk byl pevný a nekompromisní. Snažil jsem se zadržet výstřik, ale Vierka byla jako v transu a bez přestání přirážela. V duchu jsem odevzdaně mávl rukou, zarazil jsem svůj kolík až na dno a s temným zavrčením jsem vypustil celou dávku životadárné tekutiny. Jen ty čtyři nebo pět hlubokých doražení narušilo náš předchozí rytmus, vzápětí jsme se ovšem vrátili do původního tempa. Ne však na dlouho. Najednou se Vierka vzepjala jako neposlušná kobyla, z hrdla se jí vydral až skoro nelidský výkřik a já měl pocit, že mi někdo sevřel penis do svěráku. Překvapilo mne to, ale nebylo to vyloženě nepříjemné. Chycený do pasti jsem začal Vierku líbat a ona mi vracela stejnou měrou. Přitom začala pomalu uvolňovat své sevření – nejdříve povolily její nohy, pak široce rozevřela stehna a chvilku poté jsem cítil i jak se zmenšuje tlak na můj penis. Ještě párkrát sebou škubla, pokaždé se slastným povzdechem, a pak zůstala ležet bez hnutí, se zavřenýma očima a přerývaně oddechujíc. Pomalu jsem vytáhl svou ochabující chloubu a natáhl se jak široký, tak dlouhý vedle Vierky. Ta na to zareagovala nespokojeným zamručením a okamžitě poslepu nahmátla penis a začala si s ním hrát. Napřed ho jen tak převalovala mezi prsty, ale velice brzy ho začala regulérně honit, takže jsem se dostal do fáze plné připravenosti ke druhému kolu. Už jsem se chystal převalit na Vierku, ale ona mě předběhla, vymrštila se a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, osedlala si mne a rajtovala mě jako zkušená kovbojka. Dopředu, dozadu, doleva, doprava a přidala i kroužení – a já si užíval nejen znovu rostoucí chuť osít to dlouho neorané pole, ale i pohled na vlnící se a kroutící ženské tělo, na poskakující prsa a slastnou bolestí pokřivený obličej. Vierka si tohle noční cvičení vyloženě užívala, z jejích úst se zase ozývaly vzdechy a výkřiky a na svém penisu jsem opět pocítil stupňující se tlak. Najednou se prohnula jak luk a vzápětí poté se sesunula na mé tělo a tiskla se ke mně, jako by chtěla splynout v jeden jediný organismus. Pevné sevření její vagíny přešlo v trhavé stahy, což moje varlata považovala za rozkaz vyslat do boje další armádu dobyvatelů vajíček. Čtyřmi důraznými přírazy jsem se zbavil dlouhodobé zátěže a pak jsme spočinuli v dlouhé etapě uklidňování, naplněné mazlením, hlazením a líbáním. Nakonec se Vierka svezla vedle mne na postel a dlouho jsme jen tak leželi, mlčeli a vstřebávali dojmy z předchozí půlhodiny. Absolutní ticho, které nás obklopovalo, protnula otázka:
„Prídeš ešte niekedy?“ a v hlase jsem slyšel nevyřčenou obavu.
„Přijdu… A rád… Slibuji!“ a myslel jsem to vážně.
Tenhle slib jsem nikdy nesplnil. Nenadálé cvičení, kázeňský přestupek ohodnocený zákazem vycházek a následný odjezd k útvarům na západ mi to znemožnili. Nikdy víc jsem Vierku neviděl, na dopisy neodpovídala a mně pohltila další dobrodružství mého života…