Pan Domácí I.

16. 1. 2018 najemnice

Pan Domácí I.
Dost pochybuji o tom, že dát sem tohle povídání je dobrý nápad. Jenže poslední rok a půl mám jeden nápad horší než druhý a tenhle je asi netrumfne. Navíc to není vlastně můj nápad, jen poslední dobou dělám, co se mi řekne, a vlastně ani nevím, zda je to dobře nebo ne. Jak kdy. Prostě záleží z jakého úhlu a v jaké chvíli se na to podívám… Jednou se nenávidím a nejradši bych nebyla. A pak zas mám pocit, že vlastně se to stát mělo a muselo a že teprve teď vím, jaký může být život…
Ale k věci. Tohle povídání nebylo psané sem. Dostalo jsem to za úkol jako… No snad jako terapii či sebeanalýzu. Nebo jako trest. Nebo všechno dohromady. Úkol napsat, co a proč se se mnou stalo. A hlavně, co jsem přitom cítila, co jsem si myslela a jak mě to proměnilo. Takže kdo tady čeká obvyklé množství velkých ptáků a multiorgasmů bude zklamán, i když na něco z toho taky dojde. Ale třeba si to tu přečte někdo, kdo prožívá a cítí něco podobného, třeba v jiných kulisách, a já si budu připadat jako menší blázen než teď.
Než s tím vyprávěním začnu, musím napřed říci něco málo o sobě, jinak ten text nebude mít smysl a celé to povídání by Vám přišlo, ještě hloupější a bláznivější než je.
Jsem taková nenápadná, přehlédnutelná myška, i když prý ne ošklivá. Já si vždycky myslela opak, ale když se teď postavím před zrcadlo a dívám se na sebe cizíma očima, vidím drobnou až hubenou, vcelku mladistvě vyhlížející holku, které bych hádala tak kolem 30. Bude mi přitom 35. Má sice velký, nápadný nos a příliš jemné nazrzlé vlasy, ale zato hezkou pleť. Malá, ale hezky tvarovaná pevná prsa, s drobnými dvorci a velkými tuhými bradavkami. Stejné je mám už od 16 a nic na nich nezměnilo ani mateřství. Je to zvláštní takhle o sobě psát. Jsem totiž spíš tichá a plachá. Nebo jsem aspoň byla. Moc se totiž neprosazuju a mám ráda klid, i třeba za cenu, že nebývá po mém.
Mám dvě prima děti (často nemocné) a manžela po deseti letech... Myslím, že to většina žen dobře zná. Vezmete si někoho, kdo má své vady a přednosti a po 5, 10 či 20 letech pochopíte, že to, co jste považovala za přednost, vlastně často až tak velká přednost není. Zato ty vady jsou tu stále a Vám se je nepodaří odstranit ani za 5 ani za 20 let. Možná tak trochu zamaskovat. Ale zvyknete si. Nebo taky ne. Ale jsou tu děti, zaběhaný život, společný majetek a pak - všude je chleba o dvou kůrkách, že? Jen kulisy a detaily se liší.
Nevím, jak u vás, ale dva základní problémy našeho manželství jsou tchyně a peníze. Já dělám kvůli dětem na částečný úvazek a manžel má zas práci, která ho sice baví, ale je mizerně placená. Není divu, že jsme se nezmohli na vlastní byt. S penězi to šlo, dokud jsme bydleli za Prahou u tchýně, ale bylo to šílené. Manžel je mamánek, který to nedokáže přiznat ani sám sobě. A tchýně – pro tu jsem byla ta nosatá koza, co jí ukradla malého génia a který jen kvůli mně nedostudoval vysokou. Ve skutečnosti byl rád, že může ze školy zdrhnout, ale ona mi to dávala sežrat každý den. Tohle i to, že jsme na nich vlastně závislí. Manžel není zlý… Jen měkký. Stejně jako tchán. A to je někdy ještě horší.
Když mladší dcera měla jít do školy, poprvé jsem se vzepřela a řekla: Buď vlastní byt, nebo rozchod. Poprvé jsem tak nad tchyní vyhrála (tedy kromě svatby), ale bylo to spíš Pyrrhovo vítězství. Asi před půldruhým rokem jsme se tedy přestěhovali do Prahy do vcelku pěkného nevelkého 3+kk v širším centru. Hezký čistý činžák z 30. let, smlouva přímo od majitele domu. Samozřejmě šlo o nájemní byt – na hypotéku jsme nedosáhli a manžel (a hlavně tchýně) neudělali nic proto, aby se nám to snad povedlo. Takže z původního pětitisícového příspěvku pro tchyni bylo najednou přes 13 tisíc měsíčně (včetně energií a služeb). Na pražské poměry to není moc, ale nám to s rozpočtem zamávalo pěkně. Navíc to byl můj první byt a já si ho chtěla zařídit aspoň trochu pěkně a podle svého. Vzali jsme si půjčku. Já pak ještě druhou, aby manžel nevěděl – pak jsem sáhla na kreditku… Měla jsem v plánu vše vrátit a zkusila jsem brigádu i prodloužený úvazek. Jenže dítě první rok ve škole vymetlo všechny nemoci a já nakonec byla ráda, že jsem se mohla vrátit k polovičnímu úvazku… Jenže nebylo kde brát. Půjčila jsem si od kolegyně, od kamarádky. Žádné velké sumy, pár tisíc, ale byla jsem v tom čím dál hlouběji. Doma jsem to říct nechtěla, protože manžel by navrhl vrátit se k mamince nebo si půjčit od ní a já… no prostě to jsem si nechtěla ani představit. A tak jsem to zas nějak ošulila, až najednou jsem dlužila (mimo splátky bance) skoro 60.000 korun…
Kdo se do toho kolotoče jednou dostal, určitě ví, o čem mluvím. Vytloukáte klín klínem a to, co může podle vás počkat, odsouváte… I já našla to, co mohu odsunout. Nájem. Poprvé jsem poslala jen část, pak vynechala úplně, pak zas část… Srovnala jsem kreditku a vrátila peníze kolegyni. A další nájem v tahu… Když v říjnu u nás zazvonil Domácí, věděla jsem, že je zle. Ale jediné, co mne napadlo, bylo, jaké mám štěstí, že manžel není doma. Koktala jsem, vymlouvala jsem se a nakonec se dohodla, že se u něj stavím zítra po práci v kanceláři a tam si o tom promluvíme. A tady teprve začíná to mé vyprávění...

Je chvilku po druhé, děti jsou dnes ještě v družině, a já se rychle převlékám a snažím se vybrat něco, co vypadá důvěryhodně a snad i dojemně. V půl druhé mám být u Domácího a vysvětlit mu nevysvětlitelné. Od včerejška vím, kolik dlužím na nájmu a zálohách na služby – 36.800 Kč – tedy když nepočítám penále za pozdní platby, které dělají dalších pár tisíc (kolik to radši nechci vědět). Od včerejška také vím, že je to důvod k okamžité výpovědi z nájmu a že ten průšvih, co se na mne řítí, už asi neokecám ani nějak nezametu pod koberec. Nevím, co řeknu, ono není co říct. Vím, že budeme muset jít zpátky ke tchyni a poslouchat další roky její řeči. A ještě si od ní půjčit a splácet. Nemám co vysvětlovat a nemám žádné možnosti řešení. Jdu jen poprosit o čas, abych na to mohla trochu připravit manžela. A hlavně sebe.
Domácí má kancl v podkroví. Teda kancl – bývalou prádelnu upravenou na 2+kk, kde v první místnosti vyřizuje pracovní věci a v druhé má snad sklad či zašívárnu. Byla jsem tam, když jsme podepisovali nájemní smlouvu. Běžím po schodech, i když bych nejradši nešla. Bojím se… A chci to mít za sebou. Dveře se otevřou a Domácí mi nabídne židli před psacím stolem. Nedokážu odhadnout, jak je starý. Kadeřavé, delší a překvapivě husté vlasy i pečlivě zastřižené vousy má úplně šedivé, ale oči má bystré a nečekaně mladé. O něco vyšší než já, trochu při těle, bříško, ale ne zrovna tlustý. A prý rozvedený. V domě se říká, že umí být pěkně tvrdý, ale že je férový. Působí příjemně a zdvořile, i když dost neosobně. Nabídne mi kávu a já kývnu, jako by mne ta minuta zdržení mohla spasit. Má ji dobrou. Krásně voní a hřeje. Držím hrneček oběma rukama a pomalu dýchám a snažím se najít slova. Stojí za stolem a dívá se na mou sklopenou hlavu a pořád nic neříká... Pak se otočí a naleje dva velké panáky nějakého drahého rumu a jeden mi podá.
„Vypijte to“, řekne vlídně, ale vím, že je to vlastně rozkaz. A tak piju na ex, je to určitě nejmíň decka a cítím, jak se ve mně rozlévá teplo a podivná nezúčastněnost. „Takže to shrnu“, řekne a usrkne labužnicky ze své sklenice. „Samotný dluh je 36.800 Kč – tady je přesný rozpis. Dole je oboustranně odsouhlasené penále za pozdní platbu – k dnešnímu dni to dělá 9.460 Kč. To je celkem 46.260 korun... To je hodně.“ Odmlčí se a upřeně si mne prohlíží. „Nehodí se mi to k vám… Takže Vám dám možnost mi to vysvětlit. Ale pravdu! Nemám rád, když ze mne někdo dělá blbce…“
Poprvé mu vrátím pohled a snažím se z jeho očí něco vyčíst. Má je šedomodré a spíš unavené a smutné než naštvané… Polknu a snažím si vybavit ty story, kterými jsem ho chtěla dojmout a ospravedlnit se. A najednou vím, že to nemá cenu. Párkrát polknu a pak řeknu: „Jsem prostě blbá husa, která chtěla být konečně šťastná a nemá ani na to… „ Připadá mi, že není co dodat. Vezme flašku, nalije mi dalšího panáka. A řekne: „Pořád se mi to k Vám nehodí. Povězte mi o tom něco víc…“
A já posilněná tím druhým obrpanákem spustím a mluvím a mluvím jako ve zpovědnici, jako se svou nejlepší kamarádkou, ne vlastně ještě víc, protože to konečně mohu a musím po všech těch měsících stresů a nekončící spirály průšvihů někomu říct. Všechno. O manželství, tchýni, útěku do Prahy, mých snech, dluzích i strachu, co teď bude. A on sedí, poslouchá, občas se krátce na něco zeptá, ale hlavně mlčí a poslouchá a má ty smutné, chápavé oči. Je mi líp, i když se nic nevyřešilo. Narovnám se, odhrnu si vlasy z čela a vím, co musím udělat a o co požádat. „Potřebuju měsíc, abych to domluvila s manželem a s tchyní. A jestli to půjde, nějaký splátkový kalendář. Když budeme u ní, snad to do roka zvládnu zaplatit...“
Chvíli mlčíme. „Skoro vždycky jsou ještě nějaké další možnosti…“, řekne pak. „Pokud tedy člověk skutečně ví, co se děje. A co opravdu chce a nechce… Než z té skály skočíte, zkuste je najít. Skočit ostatně můžete vždycky…“ „Copak vy tu vidíte nějakou jinou možnost?“ Pokrčí rameny: „To je vždycky otázka priorit. Prostě jde o to, co všechno jste ochotna udělat nebo obětovat, abyste nemusela zpátky… Já vám mohu pomoci v technických věcech. Nechat ten případ jen mezi námi, rozložit splátky dluhu, snížit penále… Ale mám společníky a vedu účetnictví. Dluh zatušovat nemohu a ani nechci. To je věc, kterou byste si musela zvládnout a vybojovat sama… Pokud tu tedy skutečně chcete zůstat“. Vyhrknou mi slzy do očí. Nic bych si nepřála víc, ale jak to udělat, kde vzít peníze a nekrást? Jsem snad schopná nějak utáhnout rodinu a nájem, ale ještě splátky – to je…„To je na Vás, to Vám nemohu radit… Mohu Vám to trochu usnadnit, ale vyřešit to musíte sama. Dívejte se na to spíš jako na zkoušku a snad i výchovnou lekci. V krizi člověk zvládne víc, než by si myslel. Pokud tedy opravdu chce nebo musí. A taková milá, chytrá a hezká holka jako Vy určitě na něco přijde. Ale třeba se raději vrátíte ke tchýni a vykašlete se na svůj vlastní život. Třeba je návrat pro Vás ta pravá lepší a snazší cesta… Je to nakonec vždycky jen na Vás.“
Dopije sklenku rumu a vstane. „Dnes je úterý, dám vám dva, ne tři dny na rozmyšlenou. Můžete se tady stavit v pátek odpoledne…? Dobře, ve čtyři. A rozhodněte se, zda chcete zkusit zůstat a zda to dokážete nějak nebo něčím uhradit, nebo to vzdáte … A nebrečte, když člověk spadne úplně dolů, často zjistí, že to je vlastně nový začátek. A už si nepůjčujte, když nevíte, jak to splatit. To by bylo všechno jen horší.“ Galantně mi podrží dveře a já jdu dolů jako v mlze, přiopilá rumem a možností, že nemusím zpátky ke tchyni, když vymyslím jak to během půl roku vše splatit… Domácí je skvělej… Naštěstí se mu asi líbím. Je to sice už dědula, ale stejně to holce udělá dobře. Zvlášť když jí dlouho nikdo nic takového ani nenaznačil. A navíc je to chlap, který umí ženskou vyslechnout, pochopit a povzbudit. Má pravdu. Určitě to nějak půjde.
Pokračování příště...