Pan Domácí II.

Pan Domácí II.
Celé dva dny vymýšlím, kde vzít peníze. Škrtám výdaje, seženu si jednu menší brigádu… Jenže když zaplatím všechny složenky a nutné výdaje, zbydou mi na splátky tak dva tisíce. A to mám ještě tak za skoro třicet tisíc další resty (zálohy na plyn a elektro, pojistka, odložené opravy a nákupy atd). Tam tři stovky, jinde dva tisíce… Nasčítá se to rychle.
Ve čtvrtek večer zatlačím na manžela, co s tou jeho novou prací. Před pár měsíci mu kamarád nabídl dobrý flek, kde by bral skoro o třetinu víc. Samozřejmě by tam měl větší hoňku a musel by obětovat dvě soboty v měsíci. To by nás ale zachránilo. Slíbil mi, že o tom bude vážně přemýšlet, jenže od té doby se nic neděje a pořád uhýbá. Ale teď už na jeho manévry nemám čas. Přemlouvám ho, prosím, dokonce přiznám, že nemůžu vyjít s penězi, jenže on si zůstane radši sedět tam, kde je, tam to má zmáklé a v klídku. A hlavně může vyrazit každý víkend do toho jeho Prdelákova za svou matinkou a hospodskejma kámošema. A jestli to prý nezvládám, je to můj problém, já jsem chtěla do Prahy, on se klidně vrátí zpátky do jejich baráku. Jasně, do Jejich baráku… Mně tam patří tak akorát noční košile. Jdu spát s brekem, mé naděje i sebedůvěra jsou v tahu. Ráno mne napadlo, že bych snad mohla ještě nabídnout úklid domu. Ta, co tu uklízí teď, to fakt dost flinká a lidi si stěžujou. Alespoň něco nabídnout musím. A třeba by věděl Domácí ještě o něčem, o čemkoliv, je mi to jedno, jen když nebudu muset zpátky. Ale už nevěřím, že by to mohlo vyjít. Jsem úplně na dně a sama.
V pátek půl třetí stojím doma před zrcadlem a snažím se sebou něco udělat. Manžel s dětmi už naštěstí odjeli ke tchyni a já zůstávám kvůli zítřejší brigádě. Ty dvě probdělé noci jsou na mě vidět, a že jsem nenašla žádné řešení taky. V hlavě mám zmatek a jedinou myšlenku, že musím získat čas. A taky pocit, že na to musím jít přes ženskou, protože se mi zdá, že Domácí je takový ten chápavý, ochranitelský typ, co má trochu slabost pro ženský v nesnázích. A já teda v nesnázích fakt jsem. Třeba to nějak ještě uhraju. Ale to musím vypadat. Vyhrabu obtaženou sukni s rozparkem, co jsem už před lety přestala nosit, protože tchyně měla poznámky o tom, že se oblékám jako městská coura. Asi proto, že v ní dobře vynikne můj zadek. A bílou, lehce průsvitnou halenku, ve které vypadám mladší a bezbrannější. Trochu mne potěší, že mi obojí pořád je. Dál sexy podprsenku, co mi trochu opticky povystrčí ty mé slabé dvojky a kterou mi spolu s vysoko vykrojenými krajkovými kalhotkami koupil manžel, asi pod vlivem nějakého imbecilního článku, jak vnést znovu erotiku do manželského stereotypu … Tehdy to účel nesplnilo, v prádle ten náš erotický problém evidentně nevězel. Ale musím přiznat, že v něm vypadám dost sexy . Pohodlné sice moc není, ale působí na těle tak nějak provokativně, i když se pod šaty vlastně jen lehce rýsuje. To by mohlo na Domácího zabrat. Ještě černé punčocháče se švem a výrazným vzorkem, učesat a jen hodně lehce nalíčit, ať nevidí, že jsem brečela. Je čas, rychle vyběhnout, aby mne nikdo z domu neviděl, a odhodlat se zazvonit.
Když domácí otevře, je mu všechno hned jasné a celá má strategie „vše je ok, potřebuju jen chvilku strpení“, je v tahu. Jsem špatná herečka. Posadí mne do křesla a rovnou naleje panáka. „Nepovedlo se?“ Zavrtím hlavou. „Šetřím, jak mohu, sehnala jsem si brigádu, ale to je tak na to, abych mohla platit provoz a bance. Abych to mohla splatit do půl roku Vám, potřebovala bych měsíčně ještě tak čtyři tisíce. S rezervou spíš pět nebo šest…“ „A to fakt není žádná jiná cesta? Třeba něco prodat?“ Pokrčím rameny. „S manželem počítat nemůžu, půjčka nic neřeší a těch pár prstýnků a řetízků, co mám, mne taky nezachrání…“
Nadechnu se a zkusím aspoň něco. „Napadlo mne, jestli bych tu nemohla uklízet. Je to málo, ale kdyby šla splátka trochu roztáhnout…“ „To by jistě šlo, stejně se ten úklid řešit musí. Ale týdně jsou za to jen čtyři stovky…“ „Já vím, ale aspoň zatím. Třeba na něco přijdu. Nebo kdybyste měl ještě něco Vy, nebo někdo známý…, říkal jste, že jsem chytrá holka… A jsem i pracovitá a je na mě spoleh. Já po včerejšku vím, že nemůžu zpátky ke tchýni a k tomu životu, to se radši rozvedu nebo já nevím co... Budu dělat cokoliv, je mi to jedno. A budu Vám strašně vděčná.“ Najednou si uvědomím, jak to asi vyznělo. Ale je mi to jedno. Poprvé mne napadne, že kdybych ten problém vyřešila tím, že dám nějakému chlapovi, tak to udělám, i kdyby byl třeba tlustej a hnusnej. Na vteřinu si to představím a cítím jakési zvrhlé uspokojení z toho, kam mne manžel a tchýně dohnali. Dobře jim tak.
Domácí nalije další sklenku a zamyšleně si mě prohlíží. „Cokoliv je široký pojem… Opravdu nevím, co vše si pod ním můžu představit.“ Tak jsem se nespletla, bere na mne. Měla bych se urazit, ale s překvapením zjišťuju, že mi to vlastně zalichotilo. Trochu víc vypnu prsa a shrnu vlasy za ucho. A nakonec, proč vlastně ne. Není to žádný blbec, ale chlap, který něčeho dosáhl, má charisma, úroveň a taky peníze. A v práci vidím, jak svobodný baby v mým věku, kterým tikají hodiny, vlezou do postele s kýmkoliv, jen aby nezůstali samotné a tuplem pak s tím, kdo aspoň trochu vypadá, že by jim mohl udělat dítě a pak se uměl postarat… Vlastně si docela dokážu představit, že se ženským musí pořád ještě líbit a až na ten věk ujde. Sakra, vždyť já tu zvažuju, co udělat, jestli mi dá nějaký neslušný návrh… Ale proč ne? Pár hodin času, trocha sebezapření a budu moct začít znovu. A ten jeho věk by byla spíš výhoda, aspoň nebude tak náročný, ale za to zkušený a snad i příjemný... Co by si taková blbá holka jako já mohla víc přát, pomyslím si ironicky. Ale udělat to manželovi… Dostanu znovu vztek. Ten má tak co mluvit. Teď to jen správně zahrát a … Tady mně mé vzdorné odhodlání nechá na holičkách a místo toho je tu jen ta stará známá puťka. Zrudnu až po ramena, uhýbám očima a koktám. „Já nevím, to by asi záleželo…, teda abyste si třeba nemyslel, že já jsem nějaká…“
„Nějaká taková…? Vy? No vy jste myslím ještě nikdy nic „takového“ neudělala, že?“ „Myslíte manželovi?“ vyhrknu. „To taky…, nebo snad ano?“ Na chvilku zaváhám, protože si vzpomenu třídní sraz před dvěma lety a na Honzu a jeho nenechavé ruce… Naštěstí přišla Hanka, se kterou jsem měla pokoj, ale bůhví, jak by to dopadlo, kdybych měla pokoj pro sebe a o skleničku víc… „Že by přece?“ pozvedne udiveně a trochu škádlivě obočí. „Ne!“, řeknu prudce. „Jak si můžete něco takového myslet! Já…“ Takže tedy ne, ale moc nechybělo…“ Jsem naštvaná a rozhozená, jak do mne vidí, ale než stačím něco říci, nalije nám další skleničku a řekne. „Napijte se. Ale jinak je to zajímavý návrh, tušil jsem, že to v sobě máte, ale bál jsem se, že se nakonec nepřekonáte…“ Co mám? Co jsem měla překonat…“ Skoro křičím. „To co má skoro každá opravdová ženská. Kus matky, kus manželky, kus milenky, kus světice… A taky kus kurvičky… Problém je, že ženy obvykle nemají odvahu ji pustit ven. A většinou si to nedokážou ani přiznat… Škoda.“ Pozoruje mne jako exotické zvíře někde v ZOO a pohrává si se sklenkou.
Uraženě vstanu. „Tohle nebudu poslouchat…!“ „Nebudete? Tak proč jste se oblékla jako na lov do baru? Vídám Vás půl roku a tohle Váš obvyklý styl zrovna není…“ Má pravdu, polknu slzy a otočím se ke dveřím. „Kampak? Ještě jsme neskončili…“, zarazí mne v obratu Domácí. Ani nezvedl hlas, ale cítím autoritu někoho, kdo je zvyklý, že ho lidé poslouchají a já zády k němu zaváhám. „Nemám rád, když mi lidé lžou. Ale přímo se mi hnusí, když lžou sami sobě … Myslel jsem, že ty to máš za sebou… Nebo potřebuješ alibi?“ Přešel samozřejmě do tykání a já pořád stojím jako zkamenělá… „Otoč se!“ přikáže a já poslechnu… „Tak by se to přece celé vyřešilo, ne? A ty jsi s tím vlastně už cestou sem tak trochu počítala, i když si o tom asi radši moc nepřemýšlela. Nebo se už nechceš dohodnout?“ Nemusí mi říkat na čem… „Já nevím…“, špitnu. „A co nevíš, jestli chceš smazat ten dluh nebo jestli to zvládneš?“ „To druhý…“ řekne ve mně nějaká cizí ženská. A ta světice to nebude. „Výborně, tak to jsme dva“, usměje se Domácí. „Takže se shodneme, že je třeba co nejdřív zjistit, jestli to opravdu zvládneš…“ Na to není co říct. „A když ne…?“ Zamyslí se. „Když ne, tak ocením, že jsi to aspoň zkusila. Budeš se sice muset odstěhovat, ale dám ti na to tři měsíce a napíšu ti splátkový kalendář bez pokuty na rok a bezúročně … Je to fér?“ Je. Vím, že bych to měla odmítnout, že je to šílené a nebezpečné. Cítím, jak mi strachem tluče srdce až v krku. A třeba to není jen strachem. Jsem jako opilá nebo zhypnotizovaná… Nasucho polknu, protože až teď mi naplno dojde, že to je doopravdy. Že si tu kurvičku ve mně chce prostě vyzkoušet, jestli je pro něj dost dobrá a já si přitom ani neumím představit, co budu asi muset strpět a udělat. Všechno se ve mně sevře a roztočí, ale tam někde v dálce vidím světlo a to je to světlo, které hledám, světlo na konci tunelu, a sama se z velké dálky slyším, jak potichu říkám. „Tak dobře, platí.“ A pak se najednou zklidním, po několika měsících se mi uleví a já nemyslím na to, co a jak bude, ale na to, že dnes v noci budu moct konečně v klidu spát a spát a spát. Jen co to budu mít za sebou…
Pokračování příště...