Pan Domácí III.

22.1.2018 Autor: najemnice 23 komentářů

Pan Domácí III.
Nemusím čekat dlouho, domácí nalije třetí sklenku a ukáže mi, abych šla blíž. Sedí na kancelářském křesle a já se lehce bokem opírám o roh jeho stolu. Kopnu ten rum do sebe, třeba to tak půjde snáz. „Kdy musíš být doma?“ Mohla bych říct za chvíli nebo za půl hodiny, ale místo toho řeknu vzdorně. „Všichni už odjeli ke tchýni…“ To vědět nemusel, teď už nemám žádnou výmluvu když… Sama si zavírám úniková vrátka. Nejspíš v tom chci mít jasno, a bojím se, že bych mohla na poslední chvíli cuknout… Anebo se už předem trestám za to, co se chystám udělat?
Pootočí se s křeslem směrem ke mně a v ruce drží dlouhé plastové pravítko. To zkracuje naši vzdálenost na pohodlné natažení ruky. Pravítko se mi lehce dotkne na levém stehně a pomalu klouže k okraji sukně. Dvakrát, třikrát ji lehce nadzvedne a já ten pokyn pochopím, a vezmu látku mezi prsty a o kus ji povytáhnu. Pravítko teď putuje k druhému boku, kde si vyžádá totéž. Stojím tu jak malá baletka, sukni povytaženou skoro ke kalhotkám, oči přivřené, jen udělat pukrle. Ale pravítku se ten postoj ještě dost nelíbí, lehce vklouzne mezi stehna a naznačí, že se mám trochu rozkročit… a ještě trochu. Pak se stočí a hranou mi přejede po vnitřní straně stehna a zastaví až o rozkrok. Lehce vyjeknu a tělem mi projede křečovité zachvění, je to tak nečekané a přitom silné, jako by mi přejel nehty po nahém, rozcitlivělém těle. To přeci nemůžu být já, řekne nějaký udivený hlas v mé hlavě. Ale vím, že ano.
Pravítko teď sklouzne trochu níž a poklepe mi na nohu. „Sundej to…“ Snažím se nikam nedívat. Pustím sukni, chytnu kraj punčocháčů a stáhnu je do půli lýtek, vyklouznu lodiček a za pár vteřin tu stojím bosá s punčocháči v ruce. Nabere je pravítkem a pověsí na fíkus mimo můj dosah … Pak zopakuje pohyb hranou pravítka nahoru ke štěrbince. Pokusím se uhnout, ale pravítko si mne přitáhne. „Drž…“ přikáže, a já držím. Nejhorší je, že kalhotky jsou už úplně mokré a já nedokážu ovládat ani svůj hlas, ani drobné pohyby, reagující na jeho doteky. Tohle jsem od sebe nečekala. V té chvíli zajede pravítko hluboko za lem kalhotek a popotáhne je směrem dolů. Vím, co se ode mne čeká. Pomalu je stáhnu ke kotníkům a položím na stůl… Ted po mne pravítko chce, abych si zas povyhrnula sukni. A výš.. A ještě výš…. Až je vidět úplně všechno. Dnes ráno jsem si jí kolem štěrbinky dohladka vyholila, pahorek má ale na sobě hustý krátký porost – jako žhavý plamínek. Třeba se mu to nelíbí… Chci sukni zase spustit, ale pravítko mne lehce švihne přímo do rozkroku, trochu to zabolí a já nechám sukni raději tak, jak je.
Domácí vstane a jediným pohybem si mne otočí zády k sobě. Vyhrne mi sukni a levou rukou zatlačí do předklonu. Pravítko v rozkroku mne nadzvedne na špičky a já se musím chytnout opěradla pohovky, abych neztratila rovnováhu. Vůbec nechápu, co se se mnou děje, ale než si to srovnám v hlavě, ucítím jeho prsty na kraji dírky. Je horká, úplně mokrá a citlivá, tak strašně citlivá. Pravítko zmizí a jeho prsty mou branku párkrát obkrouží a pak hladce a hluboko vniknou dovnitř, zatímco druhá ruka mne obejme v pase a prsty sklouznou zepředu mezi mé rozkročené nohy a za pár vteřin najdou ten můj druhý citlivý bod a jemně ho sevřou a začnou třít. To už se neovládnu a nahlas zasténám, ale nemám čas si cokoliv rozmyslet. Jedna ruka mne laská něžně zepředu a druhá do mne proniká čím dál rychleji a tvrději zezadu. Mám co dělat abych neupadla, jen se držím a prohýbám jako kočka v zádech a horká vlna stoupá tak strašně rychle a pořád výš, až přeteče a škube s celým mým tělem. Tohle se mnou nemůže tenhle cizí chlap přece dělat! napadne mne. Ale vím, že může, protože měl pravdu a protože ten, kdo se mu teď tak nestydatě nastavuje, není ani manželka, ani puťka, ani matka, ale malá nestydatá kurvička, která se náhle dostala ven ze zamčeného pokoje a jako povodeň zaplavila vše ostatní. A mne nezbývá než čekat, kdy a zda vůbec ta záplava opadne, zda se ještě vůbec vynořím z té kalné, divoké změti vody a všeho možného, co sebou unáší….
Prsty zůstávají uvnitř, jen zněžněly a jemně mne masírují, druhá ruka zatím vklouzla pod blůzku a podprsenku, aby prozkoumala mé kopečky a jejich teď tak citlivá zakončení. A já se kroutím, třesu, ne snad abych uhnula, ale protože už nedokážu jen tak nehybně držet. Přetáhne mi blůzku přes hlavu, takže nic nevidím, a konečně uvolní podprsenku. Připadám si ponížená a vypleněná, ale ještě není konec. Posune mne k pohovce, na kterou si musím kleknout a vzápětí do mne vnikne – napřed lehce, jako na zkoušku, ale jakmile se zorientuje, sevře mne kolem boků a tak tvrdě přiráží, že mám za chvilku pocit, že neexistuje nic než ten jeho otrokářský pták a já jsem jen nějaký nástroj, nádoba na jeho uspokojení… Proboha, napadne mne, a já si myslela, že to nebude moc náročný… Ale pak pustím všechno z hlavy a vnímám jen to, co mne tak panovačně naplňuje, co mi zrychluje tep a zvyšuje teplotu tak, že musím každou chvíli snad vybuchnout a slyším samu sebe, jak slastně sténám „jo, jo, jooo,“ čím dál hlasitěji a divočeji dokud mne to celou nezavalí, nesbalí do kuličky a neprotřepe jako mokré prádlo. A když se vzpamatuji, tak to tou vlnou nekončí a přichází další a ještě jedna a já pořád cítím ten pravidelný, nekompromisní rytmus, který mne tak slastně zotročil a pokořil…
„Líbí se ti to, co? Jen se přiznej, pěkně mi to řekni“. A já poslušně přiznávám. „Líbí, jo líbí, moc moc líbí, panebože…“ „Tohle je ta kurvička, o který jsem mluvil… Ne za prachy, ale od přírody, od pána boha. Cítím jí, cítím… Budeš moje kurvička, řekni to! Moje malá děvka!“ Ještě víc zrychlí rytmus, a panovačně až bolestivě sevře prsa… Řekla a udělala bych cokoliv.
„Budu Vaše kurvička… kurvička…, kurva…“ to slovo mě rajcuje a sama přidávám další, které jsem před chlapem snad nikdy neřekla. „Mrdejte mě, mrdejte mě, omrdejte si svou kurvičku… Patří jí to, patří…“. Najednou chápu svou spořádanou kamarádku, kterou jednou přiopilou na firemním večírku k tomu napůl přinutil kolega z druhé pobočky a která mi pak šokovaně přiznala, že nejhorší na celé věci je, že to sice bylo na jednu stranu hrozný, ale přitom i strašně silný a že si teď tu situaci často představuje, když je s manželem v posteli… Jsem stejně divná jako ona. Malá děvka. Patří mi to a nic jiného si nezasloužím.
Ale i jemu se to se mnou líbí. Cítím to z jeho stisku, z toho, jak se přestává ovládat. Sevře mne ještě pevněji a vyrazí: „Až řeknu, tak mne doděláš. Ale pořádně!!! Ještě pár divokých, bolestivých přírazů, pak náhle vyklouzne a já se rychle obracím. Poslouchám ruku, která mne stlačí na kolena, a beru ho do ruky a do pusy. Cítím, jak moc chce už být hotov, ale nejde mu to a tak si ho tvrdě honí sám a já mu pomáhám pusou a koukám přitom přímo na něj, jak mi nařizuje: „Pořádně, jo, pořádně… nešetři mne…“ A já ho nešetřím, dokud to v něm několikrát nezvladatelně nazacuká, dokud se celý nenapne v křeči, dokud neuslyším jeho tlumený výkřik a dokud celý neexploduje přímo do mé pusy. A já… já, která tomuhle vždycky uhýbala a které stříkání do pusy přišlo nechutné, držím jako bulík, jako zběhlá děvka, jako poslední otrokyně, nejen přes ten první výstřik, ale i přes ten druhý, třetí, pátý… Mám to po celém obličeji, ve vlasech i na prsou… část jsem asi spolykala, nevím, ale nechci a nemohu přestat… Dál ho jemně hladím jazykem, i když už neuroní ani kapičku, jen na každý ten jemný dotyk reaguje polohlasným stenem a trhnutím, ale já ho nepustím, dokud se nepřestane chvět, dokud nezačne ztrácet svou temnou purpurovou barvu a dokud neucítím, jak mi v ústech pomalu ochabuje. A pak si mou hlavu přitiskne k sobě a začne mi hladit vlasy a spokojeně a skoro něžně vydechne. „Dobře holčičko, dobře, myslím, že to půjde…“

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.
voajerr
4.2.2018 11:23
a přeju hodně štěstí
voajerr
4.2.2018 11:21
Fandím ti a myslím, že tvá cesta vede k tvým lepším zítřkům ... jdeš svou cestou a jsi čím dám silnější, než jsi byla a to je to nejdůležitější. Všechny ty problémy, které musíš řešit, tak ty tě posouvají dál a prostě umíš najít řešení a to je to hlavní. Třeba z tebe bude super spisovatelka, protože opravdu vládněš darem slova ... a to je opravdu dar ... a třeba toho taky jednou využiješ, až se víc postavíš na vlastní nohy třeba právě tím, že si prožiješ románek s panem domácím. Ono každému z nás něco chybí a pokud najdeme něco, co nás dělá šťastnými a spokojenými, tak já bych se toho taky držel a užíval si života. Ono je potřeba si taky uvědomit, že jsi matka svých dvou kluků a ta pro ně udělá cokoli, teď nemyslím to "vyspat se s někým", ale prostě pud sebezáchovy, že cítíš zodpovědnost za svou rodinu a své činy a chceš s tím něco udělat a né prohrát ,,, přeju ti hodně štěstí, brzské splacení dluhů, akčnějšího manžela, který možná kdyby věděl, v jaké jste situaci, tak by neváhal a šel do té jiné práce okamžitě ... ale ono člověk nikdy neví ... a proto je ten život tak zapeklitý .. každopádně díky za tvuj upřímný příběh
Rhea
2.2.2018 12:46
Dejte prosím vědět jestli to hodláte vydávat. Z toho bude román tak dobrý že nejen že zaplatíte najem, ale budete mít i na nový být. Držím Vám palce, zasloužíte si to. Máte talent.
F4nTom4s
F4nTom4s VIP
29.1.2018 15:12
povídka je napsaná opravdu výborně. přečetl jsem obě tři*3* jedním dechem.
pokud je to vážně dle skutečných zážitků, je to vskutku zajímavá terapie se z toho takto vypsat. určitě není veselý důvod, za jakého k tomu došlo. nicméně to vypadá, že to možná bude mít pozitivní efekt na momentální situaci. a to jak v poznávání sebe sama a přijmutí toho, jaký člověk doopravdy je, tak i na situaci okolí, které Vás v tomto ohledu jasně utiskuje.
tak jen přeji, aby se dařilo psát i další povídky a terapie fungovala. mnoho zdarů "najemnice"
Zvire-ve-me
27.1.2018 15:50
RatedR..jaké jsou koho sny..jaká je případná realita.Hlavne nikoho nikdy nesoudit, nepřísluší Vám to..nebyla jste a ani nejste v její kůži..můžete max hodnotit povídku, ne něčí sny nebo dokonce životní rozhodnutí..
najemnice
25.1.2018 08:11
pro RatedR. Máte pravdu, normální to asi není. Ale pravda není nikdy černobílá ani jednoduchá. Taky jsem o tom hodně uvažovala a problém je, že v tom asi nešlo jen o peníze. To byla nejspíš jen ta poslední kapka, i když se s tím, jak to začalo, nemůžu úplně srovnat doted.
Pravda je, že jsem asi něco chtěla udělat a něčemu se vzepřít a tahle situace to jen urychlila a nasměrovala. Už mne to tolik netrápí jako ze začátku, ale stejně mi to v hlavě vrtá. Udělala bych to i v jiné situaci a s někým jiným? Nebo naopak pro někoho jiného než jen kvůli sobě? Jsem snad uvnitř opravdu taková "kurvička" od přírody, jak mi řekl Domácí? Nebo třeba jen jak se tu všude píše nadržená a zvrhlá? A co když jsem naopak jen uštvaná a slabá? Mám v sobě potřebu být ponížena a zneužívána? A když ne, tak proč mne to "splácení" přitahuje a vzrušuje? Pokud už na to došlo, měla bych to prostě přetrpět, ale tak to není. Netrpím.... Alespon ne v té chvíli, to spíš pak. Nebo jsem prostě jen jako malé děcko, co dělá naschvály bez ohledu na následky?
Proto jsem to asi všecko začala psát, vlastně pro sebe. Tohle jsem žádné kamarádce neřekla, nemůžu. Nedovedu si představit ani jak to říct a ani jak by na mne koukala potom. Takhle anonymně je to snazší, i proto, že si vše mohu znovu v klidu promyslet a pojmenovat. A samozřejmě i trochu přibarvit, aby se to snáz četlo *18*.
Ale je to zvláštní - na jednu stranu se stydím za to, co dělám a na druhou toho nelituju. A svým způsobem si to dokonce užívám. Až se toho bojím jak moc. Hloupé co?
Mám ještě rozdělané nějaké pokračování, třeba to z něho nakonec bude jasnější... I pro mne. Sama nevím, ale prostě nějak doufám, že když všechno napíšu, tak to líp pochopím. Tu situaci, to co jsem udělala a proč, co bude vlastně dál až..., samu sebe, Jeho...
RatedR
25.1.2018 05:20
Už několik dní váhám, zda sem napsat komentář. Povídka je skvěle napsaná, o tom žádná. Pokud by šlo o fantazii, tisíc lajků a jeden i ode mne. Ale vzhledem k tomu, že autorka tvrdí, že jde o realný zážitek, mne šokuje, kolik lidí tu konstatuje, jak je to vzrušující, běžné a normální. Nevím, jak moc je normální, stát se prostitutkou v rámci finanční krize, možná dost. Ale doufala bych, že to opravdu NENÍ snem většiny žen, jak tu někteří tvrdí:-)
congusto
24.1.2018 21:48
Proč depta a tíží? Myslím, že tohle zažila nebo touží zažít většina žen. Proste si to užij a spojuj příjemné s užitečným.. :-)
Marva01
24.1.2018 18:59
Obdivuji lidi kteří mají ten dar a dokáží takhle hezky psát.
Málo která povídka mě tak zaujala jako je ta tvoje. *114*
Doufám že budeš dál ve svých povídkách pokračovat, už teď se na ně těším.
DrzkataPotvora
24.1.2018 13:50
No...krásně napsáno a po přečtení všech dílů mám dojem, jestli by nebylo lepší poslat definitivně do prdele manžela - mamánka a nemakačenka a nevyměnit ho za sice postaršího pana Domácího, který je ale rozhodně víc chlap, než to co máš doma *244**4*