Opožděný příchod

12.2.2018 Autor: Libelle 0 komentářů

Byly jsme na odchodu na oslavu, vyzvedávala jsem ji doma. Dřepěla přede mnou a zavazovala si tkaničku. Stála jsem nad ní už obutá a pozorovala její nádhernou šíji. Krátké vlasy jí tolik sluší. Musela cítit můj pohled za krkem, protože zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Rukou mi zajela pod sukni a v jejích očích byly krom malých ohníčků vidět taky otazníky.

‚Však ona nám ta párty neuteče‘ proběhlo mi v tu chvíli hlavou a zajela jsem jí rukou do vlasů. Otazníky v jejích očích se změnily na vykřičníky. Divoký pohled doplnila o prudký pohyb. Než jsem se stačila nadechnout, měla jsem kalhotky u kotníků. Udělala jsem krok zpět a opřela se o futra. Stáhla ze mě ještě sukni a zabořila hlavu do mého klína. Už jsem nebyla schopná stát. Seděla jsem na zemi v saku, punčochách a lodičkách a její hlavu jsem přidržovala zabořenou v mém klíně. Ona držela moje nohy doširoka rozevřené a jazykem mě dovedla k orgasmu.

Když jsem to trochu vydýchala, nemohla jsem jí zůstat nic dlužná. Dívala se na mě pohledem, který byl směsicí uspokojení a chtíče. „Zlobíš“ sykla jsem po ní. Odpovědí mi byl jenom její tichý smích. Pořád provokovala. Přitáhla jsem si jí za šátek, který měla uvázaný kolem krku a podívala se jí do očí „Tohle Ti neprojde jen tak, kamarádko.“ Políbila jsem jí. Opět jsem cítila její ruce na svém těle, ale už jsem jí nehodlala nic dovolit. Stáhla jsem jí triko a svázala s ním ruce za zády. Nebránila se, cítila jsem, jak mi roztála pod rukama. Ohnula jsem jí přes botník, vyhrnula sukni a stáhla kalhotky. Božský pohled, klečela přede mnou přehnutá přes ten kus nábytku s vystrčeným zadkem a lesknoucí se mokrou kundičkou.

Čekala. A já taky. Stejně přijdeme pozdě, už nebylo kam spěchat. Nechala jsem jí ten pocit vychutnat, nechala jsem v ní narůst nedočkavost. Nehty jsem jí přejížděla nejdřív za krkem, pak na zádech. Prohnula se, nabízela se mi. Ignorovala jsem to, užívala jsem si její nedočkavost. Přejela jsem po vnitřní straně jejího stehna. Roztáhla víc nohy a zakňučela.

Zasunula jsem do ní jeden prst, snažila se mi vyjít vstříc. Ale já jsem nikam nespěchala, vytáhla jsem ho a rozmazávala její mokrost. Když jsem pak do ní zajela třemi prsty naráz, znovu se na ně hladově nabodla. „Chtěla jsi zdržovat, tak teď nepospíchej“ několikrát jsem jí důrazně pleskla. Pak jsem jí strčila palec do zadečku a měla jsem pocit, že mi praskne pod rukama napětím. Už jsem jí nechtěla dál trápit. Dopřála jsem jí to, po čem tolik toužila. Opřela jsem si koleno o její záda a pár ostrými a hlubokými tahy jsem jí konečně poskytla kýžené uvolnění. Křičela. Zcela jistě jí bylo slyšet na chodbě.

Chvíli na to mi zvonil telefon, volala hostitelka, kde jako jsme, když jsme slíbily pomoc s občerstvením. S omluvou a slibem, že něco dokoupíme, jsem zavěsila a obě jsme v tu chvíli vybouchly smíchem. Polonahé s rozmazanými šminkami a slzející smíchem jsme sebraly hadry a zbytky zdravého rozumu a po základní rekonstrukci vizáže se jaly plnit sliby.

Do společnosti jsme dorazily později, uvolněné a opilé sexem. Dotěrné pány jsme sice odrážely pichlavými poznámkami, ale obě jsme věděly, že minimálně spolu jsme pro ten den ještě neskončily.

***

Přišly jsme pozdě. Byly jsme uvolněné a lehce v rauši, ani po tom vzájemném odreagování jsme neměly dost a nemohly jsme se jedna druhé nabažit. Věděly jsme, že vzájemnou blízkostí provokujeme. Některé dámy se na nás mračily, někteří pánové se přiblble usmívali. Na parketu jsme je odrážely, dávaly jsme jasně najevo, že jsme tu spolu.

Když nečekaně dorazil On, zaregistrovaly jsme ho s potěšením, ale bez úmyslu lovit. Věděly jsme, že ho chceme obě, ale dneska je ten večer prostě náš a soutěžit spolu nebudeme. Dál jsme si povídaly se společností a užívaly si vzájemné blízkosti.

Venku s cigaretou jsme se potkali jen my tři. Jeho poznámky byly pichlavé, ale pohled pevný, žádné přihlouplé usmívání. Nakonec první zmizel vevnitř. Zbylo po něm… ticho. Věděly jsme, že si u něj konkurujeme. Ani jedna jsme nechtěly být ta potvora, ale chtěly jsme obě. "Poslouchej, co kdybychom…“ nakousla jsem to „… co kdybychom ho svedly?" dokončila to ona. Následoval pobavený pohled a dlouhý polibek, někdo nám prošel za zády, bylo nám to fuk.

Od té chvíle jsme provokovaly s jasným cílem a nebylo překvapení, že za chvíli seděl u našeho stolu. "To víno tu nemají nic moc…“ začala jsem, přestože bylo výborné "...vůbec tu začíná být nuda!" pokračovala jsem. "Mám doma dost toho, co jsme pily před odchodem" začala ona přímý útok. "Jdem... pojď s náma, čekáme venku" mrkla na něj a než se vzpamatoval, byly jsme pryč.

"Pojď, jestli se nás nebojíš" stihla mu ještě říct v předsíni, než jsem ji umlčela polibkem. Ona sice provokovala víc, ale linku tohohle děje držím já. Vzrušení jiskřilo vzduchem. Jen tam stál, netroufnul si nás rušit. Poslala jsem jí nalít to slíbené víno. "Tak pojď, nebudeme tu stát v předsíni" tlačila jsem ho do pokoje.

Ťukli jsme si, jeho první polibek jsem přenechala jí. Zatímco ji pomáhal z trička, stáhla jsem já to jeho i to svoje. Pak jsem si ji znovu přitáhla k sobě, při vzájemných polibcích jsme se zbavily zbytku oblečení. Konečně i on pochopil, že se mu to nezdá a slyšely jsme zacinkat sponu od pásku. Stál vedle nás tak jsme ho prostě přibraly do polibku. Naše ruce se teď věnovaly jemu, měl je všude. Pak ho chytla pod bradou, věnovala mu dlouhý pohled a další vášnivý polibek. Když jsem ho vzápětí začala pomalu kouřit, zatínal mi prsty do ramen. Nechtěla jsem ale, aby měl pocit, že je středobodem vesmíru. "Na Tebe je času dost" byl usazen do křesla, odkázán do pozice diváka s vínem v ruce.

Dopřávaly jsme si holčičí „šedesátdevítku“ a naše exhibicionistické choutky se u toho tetelily blahem. Jeho pohled byl propalující, napětí ve vzduchu. O to dřív jsme jedna druhou dovedly k vrcholu. Udýchané jsme obrátily svůj pohled k němu. Teď byl čas věnovat energii jemu. V jeho klíně se ocitla pro změnu její hlava, já stála za ním a věnovala jsem mu cílené, důrazné doteky na jeho šíji a krku. Věděla jsem, že to nemůže dlouho vydržet a taky nevydržel… zvrátil ke mně hlavu, v jeho pohledu se v tu chvíli mihlo mnoho emocí a já mu věnovala přející a zároveň lehce škodolibý úsměv.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.