Na tu konferenci jsem se vážně netěšil. Nechtěl jsem. Opravdu ne. V kalendáři mne strašila již dlouhé týdny a s blížícím se termínem ve mně vzbuzovala větší a větší odpor.
Nedokážu říct CO konkrétně mne od té cesty tam odrazovalo. Těch nudných 600 kilometrů stávených v autě? Nekonečné prezentace, přednášky a poslouchání zase nějakých blabolů od bandy teoretiků, kteří nikdy nezažili reálný život? Eh, ano... jako kázání kněze o rodině, to mne také vždy dokáže zvednout ze židle.
Prostě nevím, co mi stavělo tu hráz, ty zdi nechuti a odporu..

Ale musel jsem. Bez odkladu.

A zdálo se, že o bude stejně nudná cesta, jako vždy. brzy ráno, kdy normální člověk ještě spí, nasednout to promrzlého auta, proklínat nefungující či pradchmizerně fungující topení prvních třicet kilometrů apak se smířit s osudem a napůl při vědomí téměř poslepu projet celou tu cestu.. 300 kilometrů tam, 300 zpátky. Pokolikáté už to bylo? Deset? Dvacet takových cest? Nevím, nevzpomínám si. Není to důležité.

A tu stopařku jsem také nabral více-méně náhodou. Přišla ke mně na benzínové pumpě, kabelku si dala za záda jako rozpustilá holka a zeptala se kam jedu. Kam, no kam... Tato cesta vede jen do jednoho většího města, to jsou mi dotazy..

Vzal jsem ji a první půlhodinu jsme prokecali tak nějak o všem a o ničem. A pak mi došlo. že jí vlastně znám.
Ta konference, na kterou jem jel, se pořádá jednou za rok stále na tom samém místě. A ji - tu stopařku - jsem před nějakými třemi, čtyřmi lety zoufale a toužebně obdivoval během večerní zábavy.. Platonicky, jak jinak.. Jen pohledem, od baru, se sklenkou rudého vína v ruce a s nervy napjatými k prasknutí.
Ano, změnila se, z rudýh vlasů je blond, do dětsky měkkého obličeje se začaly vrývat pevné rysy, snad i první náznaky budoucích vrásek.. Hlas jsem neznal ani tehdy, poznal jsem jej až teď.. Ale ten smích.
Pamatuji, že ten smích mi v uších zvonil ještě dlouhých pár týdnů..

Byla to ona, musela to být ona. A ano, pár vhodných dotazů a ANO! Jeden na stejné místo, na stejnou konferenci, jen se rozhodla se na všechno vykašlat, stejně tam bude nuda jako hrom, tak si aspoň užije tu cestu stopem. Jako na škole...

Stejně byla zvláštní.. na první pohled taková myška, tichá, nenápadná.. Na pohled druhý již zcela jiná. Živá a divoká, s energií na rozdávání. Ale nechávající ten druhý pohled jen na tom, kdo chce nahlédnout.. A ta postava...

Chvíli jsme se bavili, chvíli mlčeli, chvíli poslouchali rádio.. Cesta ubíhala rychlostí rozmazaných stromů a ukazatelů podél dálnice a na nějakou dobu jsme byli na místě. Někdy ten čas utíká nepříjemně rychle..

Celý den tak nějak uběhl... že ani nevím jak. Oči se mi stáčely ke stolu, kde seděla ona. Celou prezentaci jsem odvyprávěl.. pro ni. Veškerou diskuzi jsem stáčel tak, abych mohl hovořit... s ní. Jako by celá ta doba ani neuběhla, jako bych opět stál u baru se sklenkou vína v ruce a ona se zase smála tím svým hlasem... neuvěřitelné..

A v těch chvílích, kdy jsem mohl přivřít oči a na chvíli se zasnít, v těch chvílích jsem si ji představoval nahou... Nebo aspoň v prádle, v plavkách na břehu moře, nabírající vodu do dlaní a rozlévající si ji po svých stehnech... Její ramena, jak se asi mohou lesknout za večerního slunce? Její úsměv v kontrastu s až alarmující nahotou.. Jaká má asi ňadra... Jakým kritickým pohledem se na sebe dívá, když vystupuje z vany a pažema si přidržuje ručník.. Naklání u toho hlavu? Říká si, že tu a tam to ještě stojí za to? Kritizuje své první vrásky, vystavuje se na odiv světlům žárovek a svíček? jak asi pohladí svá nahá ňadra, jak asi prstz přejíždí přes svůj zajisté hladký, hlaďoučký jak satén klín...

Nádherné představy, jaká by však musela být skutečnost... vzít ji aspoň jednou do dlaní....

Večerní zábava vázla. Ostatně, jako obvykle. Hosté se loudali od baru ke švédskému stolu a zpátky, někteří s překypujícími talířky, jiní záhy se začervenalými tvářemi, hudba se snažila zachránit co dalo a duc duc rytmem proudila krev do ušních bubínků.. Ale vše bylo jakoby bez nálady, bez chuti... Bez cíle.
Jen já jsem čekal na ni. Opět se nedovážím ji vyzvat k tanci? Opět bude její smích určen jiným uším? Chtěl bych, tolik bych chtěl!! Ale dokáži to?

Nemusel jsem. Přišla ke mně zezadu, aniž bych o tom věděl, zaťukala mi na rameno se slovy "Na zdraví řidiče" a tím mne tak vylekala, že ty čerstvě nalité dvě deci červenéího vína, které jsem držel v ruce se mi velmi efektně a hlavně prudce převrhly na sako i košili. Do poslední kapky.
Chvíli jsme stáli jak zařezaní.. Snad díky svým vlastním představám, s jakými každý z nás ten večer přicházel? Já jsem chtěl tichý a soukromý rozhovor s ní. S tím teď byl ovšem konec. Co chtěla ona? Nevím.. Hlavně viditelně nevěděla, co říct...
Ale možná se mi to jen zdálo a ten moment trval jen vteřinu či dvě.. V každém případě jsme se oba dali do tak zběsilého smíchu, až se za námi začalo otáčet celé osazenstvo baru.. Byl čas jít pryč. Jinam. Spolu...

Šli jsme ke mně na pokoj, kam jinam s košilí smáčenou od vína. Nalil jsem jí sklenku a s omluvným pohledem se šel do koupelny převléct.
A v tu chvíli.... zase ty představy. Tak to přece chodívá v těch všech filmech a romantických knihovnách. Až se vrátím, měla by tam ležet nahá, přikrytá maximálně prostěradlem nebo peřinou a palci bosých nohou by mě měla lákat k sobě.. S takovými představami jsem vcházel do koupelny... a ano, i s lehkým zakroucením hlavou. Jak to ona se mnou dělá? Běžně se dokáži ovládat. S ní moc ne...

Převlékl jsem se do oblíbených lněných kalhot, lehké triko s límečkem, skoro jako na golf.. Pohlédl do zrcadla, upravil si vlasy, usmál se, skřivil obličej zoufalostí, nad tím, co jsem viděl a vešel zpátky do pokoje.

Bylo zhasnuto, televize vzpnutá, třebaže dříve hrála, všude tma a ticho. Odešla. Zůstal jsem tu sám a ona je teď kdo ví kde. Přece jsem až TAK dlouho v té koupelně nebyl? Snad jsem něco neřekl? Zklamání, takové zklamání člověk může cítit... a vlastně pro nic.
Položil jsem se zády na postel a přemýělel, mám-li se vlastně vracet tam dolů. Má to cenu? Vidět ji teď v obětí někoho jiného? nebo bych se maximálně opil a to chci hned ráno jet domů.. Nikam nepůjdu, tadz je na stole nedopitá láhev vína, to mi musí stačit.. Budu ležet ve tmě, v představách si hrát, jaké by to bylo, kdyby ONA zůstala a jak jsem, tak usnu.. Nechám to být, ať se trápí někdo jiný...

Dal jsem si ruce za záda, protáhl se..... a pak jsem už jen ocítil jak mi hladí objímá stehna a klade hlavu na má kolena..
Ani jsem se nepohl, krev mi zalila mozek a víno v tu chvíli začalo dělat své.. Ale nachal jsem jeji dlaně, ať si dělají, co chtějí. Co jsem věděl určitě je to, že je nahá.. zahlédl jsem záblesk její odhalené kůže, jejich ňader, pevnějších a krásnějsích, než jsem čekal.. Ale oči jsem opět zavřel, když mne začala rozepínat... knoflíček, zip.... Volba kalhot bzla viditělně správná, šly dolů i bez mé větší pomoci.. pak triko... Ale to již na mne seděla obrkočno a laskala svým jazykem můj hrudní koš.... A snad, jakoby nechtěla vynechat ani jedno místo, líbala a laskala každičký kousek mé kůže.
Její doteky klouzaly po mé hrudi i po ramenou, níže... Nehty lehce zarývala do mých paží a hřála je svým dechem. Už jsem nemohl vzdržet a zvedl své ruce. První dotek...

Vzal jsem její ňadra do dlaní a chvíli je jen tak držel.. Cítil jsem její tepající srdce a pohyb při všech těch nádeších a výdeších... srovnal jsem ty své s jejími.. v tuto nehzbnou chvíli jako dvě šelmy, čekající na uvolnění svalů.. Nehzbní, jako sochy.. Nazí a chtiví všeho, co si vzájemně můžeme dát...

Překulil jsem ji na záda, objal, jako bzch chtěl rozdrtit její křehké tělo a pocítil, jak mne obtáčí stehny.. Pohyb, dva a byl jsem nahý, stejně, jako ona.. Nečekal jsem, nechal jsem se vést jen svými pudy a vešel do ní, nedočkavý a soudě dle jejího prudkého nádechu, stejně jako ona. A ještě jednou a znova, dvě šelmy ze strnulosti přešly do zběsilé a bušící oslavy přírody a živočišna.. Dvě udýchaná a roztoužená těla vpletená do sebe a nedočkavá svých vrcholů, čtyři paže a dlaně, svírající se navzájem, dvoje rty, ukusující si po kousičkách jeden druhého.. čtyři oči, až náslilím k bolesti zavřené tak, aby se dalo vnímat jen kůží...
A rozkoš. Blízkost tak blízká, jak je jen možná a nebetyčná rozkož ze výájemného chtíče a odevzdanosti....
A jeden vrchol...

Probrali jsme se vedle sebe... prsty stále propletené, dýchající jako po těžkém zápase.. ale usmívající se a tešící se z té lehkosti najednou.. Pár doušků vína, trocha čerstvého vzduchu, jinak nic. Leželi jsme vedle sebe, snili si dál své obrazy ve svých myšlenkách, ona pak za chvíli přitulené na mém rameni, nechající se hladit si svůj bok, svá ňadra.... své vlasy.. Líbal jsem ji na čelo i na spánky, cítil její dech na mých prsou a hřál ji svým obětím.. Ještě chvíli tak vydržet, co bude pak, to bude pak.. Teď je teď, teď je ona a jsem já... Jsme tu my dva.

A takto to prozatím zůstane.... Přivřeme oči a necháme se na chvíli svést odpočinkem....
Každý příběh má svůj konec... nebo své pokračování.. S tou dívkou tam chci to druhé. A naopak. Pokaždé nový začátek a bez závěru. My dva. V obětí..