Pan Domácí VI. – Pracovní smlouva

18.2.2018 Autor: najemnice 8 komentářů

Když se vrátím z brigády, jsou už skoro tři hodiny. Mám tak čas si dát sprchu, učesat se a trochu uklidit. Na sebe si hodím jen lehké letní šaty a jednoduché bílé kalhotky. Nohy mám bosé, ne že bych chtěla provokovat, ale ráda doma běhám bosa a než mi dojde, že se to nehodí, uslyším zvonek a jdu nervózně otevřít. Domácí vklouzne dovnitř tak samozřejmě, jako by mu to tam patřilo… Ten postřeh mi přijde hned k smíchu, ono mu to tam vlastně de facto všecko patří – teď i já. Usadí se u stolu, odmítne kávu, ale dá si sklenku ferneta – nic jiného doma nemám. Dívá se, jak nesu skleničky a nalévám a usmívá se… „Sluší ti to, když jsi takhle sama sebou“ a já vím, že si to v té chvíli opravdu myslí. Zčervenám a uhnu očima, ale těší mne ta pochvala, i to, že si všiml toho, že dnes nic nehraju, nic nepředstírám… Proč taky, věci jsou dané a jasné. Lehce si mne přitáhne a přiloží tvář k mému břichu… „Voníš mi,“ řekne si spíš sám pro sebe než pro mne. Pak zvedne oči k mým a zeptá se. „A co ty? Dobrý?“ Kývnu a nelžu. Ono TO je dobrý, rozhodně lepší než jsem čekala, než jsem se bála.
Nedá mi čas něco říct. Lehce mne vysadí na jídelní stůl, zcela samozřejmě mi vyhrne šaty a já se stejně samozřejmě zakloním a trochu se nadzvednu, aby mi mohl snadno stáhnout kalhotky. Jako bych něco takového dělala denně, jako bych to měla natrénované, ale takhle to není, spíš jako když tě dostane do ruky dobrý tanečník a vede tě, a ty tančíš s tím jeho vedením tak snadno a lehce, jako mnohem lepší tanečnice, než skutečně jsi. Přitáhne si mne na samý okraj stolu, bez námahy mi rozevře do široka nohy a já na loktech zvrátím hlavu, zavřu oči a pak už ucítím jeho ústa, jeho prsty, jak si mne otvírají, jeho jazyk jak mne ochutnává a projíždí po celé délce, chvilku strnu a pak mu vyjdu lehkým spíš naznačeným pohybem vstříc a znovu, v pomalu se zrychlujícím rytmu i dechu a pak najednou ucítím svou ruku, jak se sama od sebe, aniž bych to jakkoliv řídila nebo chtěla, zvedá a zaboří se mu do vlasů a přitiskne si jeho hlavu i horký požitkářský jazyk ještě víc do klína…
Jazýčkem to mám nejradši, ale není pravda, že to umí každý. Pozná se, kdo má zkušenosti, kdo ví jak na to a hlavně, kdo to dělá opravdu rád… Na Domácího to platí vrchovatě. Má dlouhý horký jazyk, kterým umí být něžný, pomalý a mazlivý a vzápětí zas drsný a panovačný. Prsty vevnitř už našli místečko, které je ještě citlivější než jeho okolí a jazyk zrychluje a tlačí na mou růžičku, která se pod ním rozvíjí a jde mu vstříc jak za poledním sluncem. První vlna přijde strašně brzy, snad po dvou třech minutách, a roztřese mne a sevře dost silně na to, aby to musel ucítit. Ale nepřestane, ani nezvolní, jen na chvilku zjemní její laskání. A pak ji obejme rty, vsaje jí do úst, takže je jakoby povytažená ze svého obvyklého úkrytu, takže trčí jako maličký, dvou či třícentimetrový mužský úd. Moc malý na to aby se dal opravdu kouřit, ale dost velký na to, aby ho mohl lehce stisknout zuby a přidržet si ho i mne celou, když se strachem a bolestí pokusím ucuknout. A jazyk opět zrychlí a dráždí její vrchol střídavě dlouhým pohlazením a rychlými kmitavými údery… Myslela jsem si, že to mám jazykem ráda, že už vím, co a jak je třeba, ale dochází mi, že jsem zatím místo čtení spíš jen slabikovala... Cítím, jak se ta vlna ve mně zase zdvihá, nedokážu jen ležet, kroutím se a vzpínám, pokouším se mu vytrhnout, ale jazyk a zuby si mne znovu najdou a já se jim znovu vděčně podvolím. A pak další vlna a další, čím dál silněji a rychleji za sebou, až po tu poslední, která zastaví čas a změní prostor, a já mám pocit, jako bych jela na té obrovské vlně kamsi do dálky, jako bych tu nekonečnou vlnu sjížděla tak zvolna a lehce, ale přitom byla stále nahoře, na vrcholu a ta vlna přitom všem nemířila k zániku, k pobřeží, ale na širé moře do modrého nekonečna….
Když mne pustí, jsem zpocená, slabá a roztřesená, na ubruse je velký mokrý flek, i on má vousy úplně mokré mou štávou… Nedokážu se ani posadit a tak mne vezme jako panenku do náručí a odnese mne do ložnice na naši manželskou postel, položí mne na záda a vnikne do mne tak prudce a hladově, že nahlas vykřiknu, ale neuhnu, naopak obejmu ho rukama i nohama, nabídnu mu svá ústa, svůj jazyk a líbám ho a cítím svou chut, vzrušující chut ukojené ženy. Držím se ho jako záchranného kruhu a myslím jen na jeho touhu, divokost, na to, že v téhle vteřině jsem to já, kdo ho vede a ovládá, kdo je mocnější, kdo je pánem, jakkoliv nemám sílu se bránit a něco měnit. Cítím, jak moc mne chce, jak moc si nemůže pomoct a tak má porážka a ponížení je i mé vítězství, mé zadostiučinění. Vyklouzne ze mne snad opravdu v té poslední vteřině. Zkropí mi klín i mé vyhrnuté šaty, pár kapek mi dopadne i na obličej a vlasy, slyším, jak popadá dech a lehce něco nesrozumitelného zachroptí, ale pak jen zavrtí hlavou a padne vedle mne na záda. A já ležím bez pohybu, se zavřenými očima a lehkým úsměvem na rtech, rukou se dotýkám jeho boku a poslouchám jeho zklidňující se dech a mlčím stejně jako on, minutu dvě, pět… A nechce se mi nic říkat, dělat, ani řešit. Jen si říkám, jestli to v té posteli budu moct ještě někdy dělat s manželem a pokud ano, jestli u toho dokážu nemyslet na Domácího.
První se vzpamatuje On. Natáhne ruku a přitáhne mne k sobě. „Moc mi chutnáš…“ Mám nesmyslnou radost. Zabořím mu obličej do ramene, lehce ho políbím a špitnu. „Ty mně taky…“ „Ale ale, nevzpomínám si, že bychom si potykali, mně se líbí, že mi vykáš!“ Chce si hrát? Proč ne... „Omlouvám se, pane… Už se to nestane.“ „To doufám, proto dnes vyvázneš jen s napomenutím… Jinak příště dostaneš pár přes zadek!“ Je to ještě hra, nebo už zas ne? Nebo obojí? Sehne se z postele a zašmátrá v hromádce oblečení. „Přinesl jsem smlouvu.“ Nechápu jakou? Úplně jsem zapomněla, že tady nejsme spolu jen tak… Když mi to dojde, zeptám se „Na co potřebujeme smlouvu?“ „Abychom věděli, na čem jsme se vlastně dohodli… Je to tak lepší, věř zkušenému. Lidé mají tendenci vidět zpětně věci tak, jak se jim je hodí vidět. Ne že by to dělali plánovitě, prostě jim čas a nové události to vnímání posunou jinam. Problém je, že každý je pak vidí jinak a to dělá problémy.“ „Aha“, řeknu trochu zhrzeně a vezmu štítivě papír do ruky.
Je to vlastně klasický dlužní úpis a splátkový kalendář. Potvrzuji, že dlužím 46.260 korun, které splatím nejpozději do 6 měsíců bud v penězích, nebo prací pro Domácího. Práce jsou popsány jako činnosti podle požadavků a pokynů Domácího se zdůrazněním toho, že mu prodávám za dohodnutou cenu svůj čas a v tomto čase 100 % splním všechny zadané úkoly. Cena hodiny se liší podle typu činností, které je popsány velmi vágně až úředně: Pomocné práce za 100 Kč na hodinu, odborné práce za 500 Kč za hodinu a speciální práce za 1.000 Kč za hodinu. První dva se typy prací je třeba vykonat bez zbytečného prodlení a námitek. Domácí určí místo, čas a typ a způsob provedení práce, stejně jako případné pracovní(!) pomůcky. Odmítnout mohu jen v případě, že by požadovaná práce mohla ohrozit mé zdraví nebo by mi mohla způsobit závažné komplikace v osobním či pracovním životě. Pokud zadanou práci neodvedu nebo ji odmítnu provést, nebude na splátku započtena a mohu dostat pokutu ve výši dvojnásobku ceny této práce nebo alternativní trest. Pokud práci odmítnu vykonat opakovaně, může Domácí smlouvu jednostranně vypovědět a ke stejnému datu je splatný zbytek dluhu… Co se týká speciálních prací, mám možnost práci přijmout nebo odmítnout bez pokuty a rizika vypovězení smlouvy. V Praze, dne, podpis.
Zírám na tu neosobní právničinu a nevím, zda se má smát nebo vztekat. Pak se kouknu na Domácího. V očích má zvláštní napjatý výraz. Strach? Nebo snad jen obavu, že se to vše nějak zkazí či zhatí. Chlapi jsou někdy fakt divní, třeba ho to takhle víc vzrušuje či co, prostě jen hra, která ho víc nabudí? Nebo je opravdu takový nesnesitelný pedant? Nevím. A je to vlastně jedno, dohodli jsme se, co pro smazání dluhu udělám a formality jsou vlastně nedůležité… Ale i tak mi to přijde líto. Spolknu to rozčarování a místo toho se neosobně zeptám „A to dnes, to už byla práce na splátku dluhu? Speciální činnost?“ Jeho výraz se uvolní a trochu se usměje. „Ne, tohle já řadím do odborných činností… Myslím, že to zokrouhlíme na celé dvě hodiny?“ Automaticky pohlédnu na hodiny. Je třičtvrtě na pět. „Za ty odborné činnosti tedy příliš neplatíte“, řeknu jedovatě. „Když to srovnám s tím, co se za ně obvykle platí…!“ „Zásah… . Ale zapomínáš, že ty na rozdíl od profesionálky neplatíš pasáka, hotel, oblečení, pití a pohoštění… A jak vůbec víš, jaká je obvyklá taxa?“ Vypadá rozjíveně jako malý kluk, kterému se právě povedla opravdu vykutálená rošťárna. Proti své vůli se pousměju. „To my slušný holky občas tak něco zaslechneme… A co si mám představit pod tím ostatním?“ „Pomocné práce jsou skutečné práce na úklidu, případně jiné práce pro mne, někdy prostě potřebuju něco oběhnout nebo třeba jen společnost… Platí to, že o tu brigádu stojíš, ne?“ Ano jistě, kývnu hlavou. Na jednu stranu je to vzhledem k honoráři za „odbornou práci“ absurdní, ale na druhou stranu jsem radši, že to tak je a že alespoň část peněz splatím jaksi „normálně“. „A ty speciální práce?“ „To neřeš, třeba žádné nebudou a i tak – nejsou povinné.“
Podá mi tužku. Vezmu smlouvu a mechanicky podepíšu, Domácí připojí svůj podpis. Pak mi na kraj papíru dopíše webovou adresu, jméno a heslo. „Co to je? „Přehled prací a splácení, tj. jak ti ubývá dluh, vzkazy atd. Je to bezpečnější než mail. A máš tam taky deník“. „Jaký deník“, nechápu. „Tvůj deník. Pokaždé tam napíšeš, co se při poslední splátce událo a jak si to prožívala“. Nevěřícně na něj zírám… „To je, to je … dost ulítlý“. „Možná“, pokrčí rameny. „A možná ne. Třeba ho budeš psát docela ráda, už kvůli tomu, že tam můžeš napsat věci, které bys mi asi těžko řekla do očí…“
Zvedne se k odchodu, letmo mne políbí na tvář a už je u dveří. Tam zaváhá a obrátí se. „Vím, že to není úplně snadné a asi ani normální, ale právě proto, by to mohlo stát za to… chápeš?“ Moc ne, ale tak nějak cítím, že je to to nejupřímnější, co mi dnes řekl. Usměje se a řekne téměř něžně: „A dneska… byla jsi, bylo to … skvělé, opravdu“. Pak se otočí a zavře za sebou dveře. A já zůstanu v předsíni nahá a sama, bláznivě polichocená i uražená zároveň. Vrátím se do ložnice, vezmu papír se smlouvou, roztrhám ji na kusy a hodím do záchoda. Ale ještě než spláchnu se zarazím, skloním se a vyndám mokrý útržek s webovou adresou a přepíšu si vše do telefonu. Teprve pak spláchnu a dívám se, jak vše mizí ve víru do nicoty.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.
passians
9.4.2018 17:09
Bude pokračování?
Michal030
Michal030 VIP
22.3.2018 07:30
Tak to je úžasné. Jak to probíhá dál?
ambi
17.3.2018 04:56
Kedy bude pokracovanie??
subjulie
subjulie VIP
1.3.2018 16:29
Tady nejde napsat nic jiného než pochvala,opravdu super čtení......1*
rehysek
21.2.2018 22:52
Super
Zvire-ve-me
21.2.2018 07:49
Hustyyy...a moc dobře napsané..těším se na pokračování..a držím pěsti..
Spolekpratelsexu
21.2.2018 04:02
Tvoje psani se mi moc libi. Za chvili to bude na scenar... Tesim se na dalsi splatku pro domaciho :-)
polnicesta
21.2.2018 00:14
Moc krásně napsaný jako vždy