Služebka (soutěžní)

19.2.2018 Autor: Tuula 13 komentářů

Čert mi byl tuhle akci dlužnej. Jsem tu jen proto, že kolegyně onemocněla a já jediná jsem tak zhruba odpovídala nárokům, který si vedení stanovilo.
Tak jsem tady uprostřed mumraje veletrhu v oboru medicínský techniky a snažím se na nic nezapomenout, na setkáních se tvářit inteligentně, mít všechno připravený, ale držet se v pozadí.
Šéf by tady radši měl moji oslnivě krásnou kolegyni s blond vlasama do půl zad a profesionálním úsměvem.
Upřímně, taky bych bývala radši, kdyby ji neskolila střevní chřipka. Střevní chřipka je krycí jméno pro ranní nevolnost, ale to vím jen já a podrazit ji nehodlám.
I když zrovna teď bych ji nejradši přetrhla. Hned první den jsme po telefonu zjistily, že mi neposkytla podklady pro setkání s potenciálním obchodním partnerem ten samej den. Musím to ještě stihnout rychle prolítnout… Někde bych si měla v klidu sednout s noťasem a podívat se na to. Sakra, není čas, není místo, kam si sednout, kafe s sebou to jistí… a snad si najdu místo někde bokem v klidu.
Proč já se vždycky tak nervuju?
Jasně, tohle není nic pro mě.
Navíc jsem se ztratila.
Kur…!
Bezradně se otočím a ještě s pohledem vzad udělám první krok… a „Kurva, kdo sem postavil toho chlapa?“
Zíráme na sebe, moje kafe je rozlitý všude kolem… a především po jeho košili, která, soudě podle nedotčenejch částí, byla perfektně čistá a vyžehlená.
Obrázek dokreslujou papíry, co jsem si nesla s noťasem a teď se válejí všude kolem. (Sakra, já se toho nevzdám. Co by se mi stalo, kdybych to nechala v elektronický podobě?)
„Promiňte, strašně se omlouvám, víte, ztratila jsem se… nechtěla jsem… promiňte. Opravdu mě to moc mrzí.“ blekotám a v pokleku na zemi se snažím posbírat papíry ze země.
„Dám vám ji vyčistit“ napadne mě spásná myšlenka.
„Myslím, že by nebylo vhodný si ji tady sundávat.“ promluví poprvý a ani nezní naštvaně.
„To by nebylo“ drmolím „zvlášť ve Vašem věku..“ (Dopr! Už mlč! Jestli jsi ho nenaštvala doteď, tak teď se ti to povedlo.)
Dřepne si ke mně na zem, několika úspornýma pohybama posbírá papíry.
„Dáma by neměla na veřejnosti klečet.“ prohodí neutrálním tónem a podává mi nereprezentativně vypadající texty a já najednou nevím, kam s očima.
„Tu košili Vám zaplatím.“
„To není potřeba, mám jich dost. Nechci Vám přidělávat starosti.“ odpoví a vypadá, že to myslí vážně.
Nebo má smysl pro hodně černej humor.
„Rád bych Vám nahadil to kafe, co jste si o mě rozlila. V sedm budu v kavárně v patře. Můžete si přijít pro náhradu. A nespěchejte tolik, nemá to cenu.“
A odchází v tý politý košili jako by to byla věc, co se mu stává denně.
Nemám čas na přemýšlení, kdo z nás dvou je blázen.
Nakonec se vymotám z bludiště hal a dorazím na sraz se šéfem jen s mírným zpožděním.
Jednání dopadá dobře a já můžu konečně vydechnout.
Byla by drzost nechat se pozvat na náhradní kafe?
Byla.
Zastavím se v hotelu, ve sprše ze sebe smyju hysterii dnešního dne a vyrazím.

V kavárně váhavě přistoupím k jeho stolku. Přestane se věnovat tabletu, zvedne se a automaticky mi odsune židli.
Košili už má samozřejmě jinou, čistou.
Opatrně si sedám, rozhodnutá už dneska neprovést nějakou nepředloženost.
Objednávám si a začínáme si povídat. O práci, životě… Nějakým způsobem se na mě přenáší jeho klid a já si to užívám. Po chvíli zjišťuju další věc. Jeho klid mě zvláštním způsobem provokuje…. A vzrušuje.
Pokud mě chlap pozve na kafe, tak nějak většinou čekám, že se bude snažit zapůsobit.
Tenhle ne.
Pak se chvíli odmlčí, podívá se mi do očí a zeptá se „Proč jste přišla?“
Znervózním.
„Chtělo se mi. Když mám dojem, že je něco dobrej nápad, udělám to.“ zaspratkuju.
„O tom nepochybuju.“ odpoví s lehkým úsměvem.
„Proč jste mě pozval? Zničila jsem Vám košili.“ odpovím otázkou.
„Jak jste klečela na zemi..“
„Ale já to nemám napsaný na čele, ne?“ vyhrknu.
„..chtěl jsem říct, že jste vypadala přepracovaná a bylo mi vás líto.“
(Trubko, ne pro každýho je klečení na zemi zdrojem vzrušení. Že ty seš úchylná, neznamená, že bude každej.)
„Promiňte, bylo to nevhodný.“ pronesu rezignovaně. „Měla bych jít.“
Právě jsem si vybrala ostudu na několik měsíců dopředu. Najednou si nepřijdu odvážná, ale jen trapná. Vzrušení, který začlo pomalu rozehřívat moje tělo, na mě teď vsí jak kousavej svetr.
Vstává spolu se mnou a najednou stojíme blízko a já ho slyším pološeptem říkat „Pojďme ke mně.“
A já místo toho, abych se z toho zkoušela vykroutit, nebo odrazila jeho neslušnej návrh, jen sklopím oči a následuju ho k východu.
Nemluvíme.
Taxíkem jedeme bez jedinýho slova. Dva cizinci.
„Můžete mě kdykoli zastavit a budu to respektovat. Připravená?“ pronese přede dveřma.
Opět jen kývnu.

Stojím uprostřed prostornýho pokoje. Přistoupí ke mně zezadu a lehce se dotýká konečkama prstů mojí šíje. Ten nepatrnej dotek pálí.
Přesouvá se k zipu pozdrovejch šatů a jedním plynulým pomalým tahem je rozepíná, sesouvá z ramen a nechává mi je spadnout k nohám.
„Měla byste si sundat zbytek.“
Stojí za mnou, vystupuju z lodiček, svlíkám kalhotky a zůstávám jen v podvazcích a podprsence.
„I tohle.“ řekne neutrálně.
Rozepínám podprsenku, nechám ji spadnout na zem a odhaluju prsa, část těla, kterou považuju za mnohem intimnější, než klín. Nejde je svalama ovládat a bez podprsenky si přijdu opravdu nahá a zranitelná.
Odepínám punčochy, roluju je dolů a nakonec rozepínám i podvazkouvej pás.
Jeho prsty znova putujou po mým krku, tentokrát až do vlasů. Cítím, jak jeho stisk ve vlasech sílí a on mě plynulým pohybem vede do kleku.
Klečím, pohled upřenej k zemi a vnímám jen jeho kroky, jak okolo mě obchází. Pak se zastaví přímo přede mnou.
Tak fyzicky a psychicky nahá jsem se nikdy necítila.
Je ticho.
Co chce?
Mám ho vykouřit?
Uvědomuju si, jak moc to chci.
Poprvý se odvážím vzhlídnout, ale když zvednu ruku k zipu jeho kalhot, zastaví mě pohybem hlavy.
„Tohle od Vás nechci.“
Bere mě za předloktí a vede ke zdi. Tam mě opírá.
Cítím jeho ruku, která lehce klouže po linii zad až k zadku. Jsem tak napjatá, že každej dotek je jako rána elektrickým proudem. Jsem v křeči a zároveň taju.
Najednou mi na zadek dopadá první rána. Leknu se vykřiknu.
Dál mě něžně hladí, ale další rána je ještě silnější. Lapám po dechu a snažím se ovládat.
Staví se za mě a jeho ruce putujou od břicha k mým prsům.
Když se poprvý dotkne bradavek, zasténám a instinktivně se prohnu v bedrech.
Stiskne je, nejdřív lehce, ale postupně přidává na intenzitě. Kroutím se mu pod rukama, nechci uhnout, ale moje tělo se proti mojí vůli bolesti vyhýbá.
Přestává a zas mě nechává stát v ohlušujícím tichu.
„Vem si mě, prosím.“ opakuju v duchu jako mantru.
„Prosím.“
Toužebně čekám na zvuk rozepínanýho pásku.
Ale on místo toho jen lehce přiloží ruku na rudou kůži na mým zadku.
Jen zlehka… aby ji pak zvednul k další ráně. A další.
Konečně slyším cinkání spony a zvuk kůže klouzající po látce.
Stojím tam opřená o zeď a na vnitřní straně stehen cítím vlhkost.
Dotek pásku způsobí husí kůži po celým těle.
„Prosím.“
Najednou cítím pásek okolo svýho krku a zmůžu se na tichý zaskučení trápenýho zvířete.
Lehce utahuje a já upadám do odevzdanýho tranzu.
Ještě můžu dýchat a on stále utahuje. Začínám bojovat o vzduch a tím víc vnímám jeho horkej dech na zátylku.
Povoluje stisk a páskem putuje po mejch zádech.
Přestává a já můžu jen tušit, že se napřahuje.
Svaly mám zaťatý a o to citelněji dopadající rány vnímám.
Ocitám se v extázi, kdy existuje jen tady a teď s agonizující bolestí, která je pro mě teď vším… jen ne bolestí.

Ležím na posteli zabalená do deky.
Těch pár kroků mě musel podpírat.
Drží mě za ruku a já se pomalu vracím do reality. Držím se ho jako průvodce, kterýmu se na týhle cestě nesmím ztratit, jinak špatně skončím.
Asi na chvíli usínám a když se proberu, cítím se zpátky natolik, abych si uvědomila svět kolem sebe.
Pořád je se mnou.
Budu muset jít.
Najednou si připadám nepatřičně, nahá před chlapem, kterýho i přes únavu šíleně chci a kterej se mě kromě výprasku prakticky nedotknul.
A kterýmu pořád vykám.
(Je krutý přiznat si, že přes to všechno po mě asi netoužil tak, jako já po něm.)
Sbírám po zemi svoje ošacení a odcházím do koupelny, abych se objevila znova podobná ženě, která do pokoje před několika hodinama vešla.
„Jste krásná.“
„Já… děkuju.“ vykoktám.
„Mrzí mě, že jsem Vám asi nedala, co jste čekal.“
„Co jsem čekal?“ odpoví otázkou a já rudnu.
„Bylo to ode mě sobecký… tohle všechno. A… já… ráda bych se Vám odvděčila.“
„Bude mi potěšením. Přijďte zítra na stejné místo jako dnes. Budu čekat.“
„A ráno si neberte kalhotky.“ dodá, než se otočím k odchodu.
„A nechci, abyste do té doby měla orgasmus.“

Myslím, že tohle bude nejžhavější služební cesta mýho života.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Xxxx111
31.10.2018 17:44
Tuulo, moc hezká povídka!😎
coccolone
coccolone VIP
26.3.2018 12:16
Tuhle kávu si dám rád ....
RedJacket
1.3.2018 02:46
Také patřím k jinému "kmeni", zkoušela jsem to, ale na mne funguje jen svázání, bolest mi ihned způsobí ztrátu vzrušení a dušení nemohu posoudit, protože se této praktiky jako zdravotník bojím.

Ale napsáno je to nádherně, těším se na pokračování.
Tuula
28.2.2018 09:01
@Analcat
Takovej kompliment těší dvojnásob :)
Analcat
27.2.2018 14:52
Neni to muj salek kavy ale je to neuveritelne krasne napsane a vzrusujici.......
Jenpovidani
27.2.2018 13:14
Víc takových služebek! Povídek!
Kde se hlasuje?
1moje1
24.2.2018 11:51
Jo, asi máš pravdu.*4*
Tuula
24.2.2018 11:49
@1moje1
Prostě patříš k jinýmu "kmeni", toť vše ;)
1moje1
23.2.2018 22:37
Měl by se omluvit spíš on tobě za to, že ti nedopřál kouzlo orgasmu. Než si se rozkoukala, dostala si naplácáno a bylo po všem. A ty bys ráda víc a proto ten otevřený konec. Nebo jsem to špatně pochopil?
jjj3
23.2.2018 15:43
vzrušivé náznaky :)