Od nikud nikam..přesto stále svým směrem

21.3.2018 Autor: FitnessMike 12 komentářů

Vím, že jdu od nikud nikam….
…a přesto stále svým směrem…
6:00…hraje budík z mobilu o hodinu dříve, než musím vstávat …..You had me at hello….Hello….Hello….It was many years ago…budí mě Beyonce svým sametovým hlasem…za okrajem závěsů prosvítá ranní světlo….mžourám do šera a propínám celé tělo, kterým mi projíždí příjemná bolest namožených svalů…včera jsem si zase dala pořádně do těla…miluju intenzivní pocity…pokud jste ten druh…vnímáte bolest jako třeba pálivý jídlo…zachutná vám ostrá chuť a zanedlouho si přidáváte chilli do všeho…Další protažení…stáčím se na bok skoro do klubíčka a vychutnávám zpětnou tenzi….mám možnost volby se ještě hodinu válet a pomalinku probouzet, anebooo….aneeebooo….Také se probouzí… Miluji cítit jeho masivní sílu, je ohromná, jako bych pro něj nic nevážila…. hrábne po mně svými mohutnými pažemi a přitiskne k sobě tak, že ho mám zapřený mezi půlky….Užívám si své emoce a se zamručením zajíždím pod peřinu….na lačno je to nejlepší…s prázdným žaludkem mám jen velmi slabý dávicí reflex. Ráda tvrdě pracuju pusou, vyžívám se v pořádné felaci…nejlepší způsob jak začít den…nastartovat si sebevědomí výkonem, jehož kvality dokazuje erupce sladké odměny…Střídám všechny způsoby, pohybuji hlavou, jak mě zrovna napadne, jednou rukou ho škrtím mezi prsty u kořene, druhou se starám o své potěšení…horké mravenčení se mi rozlévá z klína do celého těla…mozek se koupe v endorfinech…funím a chrochtám jako zvíře, taková se mám ráda. Baví mě o sobě vědět věci, jaký by do mne ostatní neřekli, jen se tak usmívat, když se o tom baví a dělat, že mě překvapují svou předstíranou zkušeností…Během půlhodiny jsme hlasití oba, makám dál ze všech sil, chvílemi sotva dýchám, zalykám se slinami, oči plné slz, celá zpocená…. krátce před sedmou konečně hrdě polykám svou zásluhu. Byla jako horký puding…slaný a sladký zároveň…z té živočišné chutě mám pokaždé tak perverzní pocit, který jako jediný ze všech co znám, vychází přímo z mozku, odkud proletí celou míchou, až mě zamrazí…pojmenovala jsem to „Vnitřní dotek divočiny“…Škoda že ho zničí zubní pasta a definitivně překryje ústní voda, tu chuť bych si nejradši ponechala až do oběda…Snídaně…sprcha…atd…

Ranní rutina vrcholící zapnutím PC v kanceláři… „K čertuuuuu!“…v inboxu mého mailu je skoro 30 nových zpráv…“korporace pos…“ Jednoznačně čas na kávu…v jídelně je plno studentek, některé sotva po státnicích…jejich čerstvá krása mě vrací ve vzpomínkách o více jak dvě dekády zpět. Vybavují se mi záblesky prvních dívčích zkušeností. V duchu se směju tomu, jak mi kluci tenkrát smrděli. Vlastně mi vůbec nevoněli… a to ani vykoupaní. Poprvé, když jsem se s někým dotýkala, bylo to s holkou, poprvé jsem se líbala….. s holkou, první orgasmus mi udělala…. holka…. přišlo mi to úplně přirozený, chtěla jsem to, toužila po tom dlouho před tím, než se to vyplnilo…a nikdy jsem po tom toužit nepřestala… Jen se postupem času moje potřeby a chutě s věkem částečně rozšířily i na muže, z nichž někdy tu a tam, některý zaujal moje smysly…probudil dříve nepocítěné pudy. Myslela jsem, že se to postupně nějak ustálí a vyhraní, jak mne ujišťovaly kamarádky. Nestalo se. Zůstala jsem všežravec s nevyhraněnou sexualitou, citový obojživelník, hybrid tělesné síly a citové křehkosti, hříčka přírody, jež nevzešla z ničeho jasně vymezeného, ani k ničemu takovému nesměřuje. Byly doby, kdy jsem se kvůli tomu trápila, ale dnes je mi to jedno. Smířila jsem se s tím, kdo jsem a opustila marnou snahu naškatulkovat se do všeobecných stereotypů. Dnes je v mém životě On. Stále se mnou. Jsem mu z hloubi celého svého srdce vděčná a nesmírně zavázaná, že moje „Mám tě moc ráda“ bere jako rovnocennou zpětnou vazbu na své „Miluji tě“.
Tam kde v sexu ostatní ženy většinou staví mantinely, já jsem připravená se mu odvděčit se za toleranci, přijetí a citové zázemí, které jsem v mužské náruči dlouho marně hledala. A předtím než se objevil, ještě déle odmítala. S ním moje chemie koneně funguje. Tehdy, v dobách největšího zoufalství jsem šla s každou…dodneška žasnu, že jsem zdravá… když už nic jinýho, tak v tomhle mám fakt kliku…Jednou bych chtěla spočítat, kolik jich bylo, ale s takovým časovým odstupem to dneska už nedávám…zase ta prokletá myšlenka…emoce…“čert to vem…k čertu se vším, co bylo…nezáleží na tom…“ On je za ty léta zatím jediný, se kterým bezkonfliktně fungujeme, setrváváme…když jsme spolu…milenci, přátelé, partneři…Abych se pak zase po nějaké době ráno probudila s vědomím, že nutkání je zpět. Pud všežravce, hlad po dívčí vůni…kůži… neustále rostoucí chuť, jež sílí úměrně mojí marné snaze se tomu bránit… V těchto dnech před Ním utíkám na noc do svého pokoje…nic na to neříká…všechno už dávno ví a tvrdí, že mě chápe…můj pocit viny mě ale hrozně štve, mám na sebe strašnej vztek… zase se k němu budu vracet po čtyřech s bičem v zubech…“Dobře ti tak, špinavá děvko!“ nadávám si v duchu …

Odolávám asi tak týden, než přestane zabírat sportovní sebedevastace… buší to se mnou… sebekontrola jde k čertu… Neskrývaně po nich hladově koukám… v práci, na ulici, ve fitku, v obchodě…potí se mi dlaně, cítím jak mi při tom vzrušením stojí chloupky na šíji… vnitřně zcela zahlcená utkvělou touhou, která celou dobu od mojí poslední proměny spala jako ještěr zahrabaný v písečných dunách Sahary… aby se s příchodem období dešťů vyhladovělý prodral zpět na povrch, sotva do chladnoucího písku dopadnou první kapky …. cítím že bude pršet…. hustě a dlouho pršet … Stačí mi zajet si rukou do kalhotek… jsem přecitlivělá na sebemenší dotek…. v uších se mi basově rozhučí, mám mžitky před očima…v hlavě mi šlehají blesky, podlamují se mi kolena…šimrá po celém těle... svrbí mě stehny až do klina, břicha, páteří nahoru do hlavy rovnou mezi oči, kde se ten pocit třeskutě rozletí jako ohňostroj…jehož jiskření se mi rozlévá zpět tělem jako elektrické vlny… Zase jsou tady…VZPOMÍNKY….ty zasr..VZPOMÍNKY…nezvládám to…pláču, nemůžu zastavit proudy slz, vzlykám jako malá holka…“Je mi to líto…je mi to tak STRAŠNĚĚĚĚ líto!“, prosím ve slabé chvilce všechny o odpuštění…zkroucená na zemi v kabince WC…cítím jak se měním…šelma je po čase zpět…

Ani nevím, jak jsem odřídila domů, přes slzy jsem skoro neviděla na cestu, ani jsem nevnímala kudy jedu…mojí mysl oslňovaly záblesky vzpomínek…Jak jsme tancovaly s dvěma kámoškama. Byla to drobná blondska z diskotéky a seznámila mě s rajcovní prsatou brunetkou. Několikrát jsme se sešly v clubu tancovaly, blbly, naše provokování jsem brala víc jako legraci.…Až do dne, kdy jsme se náhodou sešly u tmavovlásky…Zase jsme tancovaly…hecovaly se…brunetka seděla v křesle a dívala se mi do očí, blondýnka se vlnila za mými zády…. najednou se přitiskla…chytla mě v pase…rozepla mi jeansy a prsty zajela za jejich okraj…kroužila jsem s ní boky do rytmu…pomalu mi je stahovala i s kalhotkama …zajížděla dlaněmi pod tričko… byla jsem v tu chvíli mokrá…bradavky uvězněné mezi jejími drobnými prstíky…brunetka mi stáhla kalhoty až ke kolenům…chytla mě vlhkými dlaněmi za prdel až to plesklo a přisála se na můj divoce dýchající pupík….blondýnka si stáhla tričko…měla jsem na vteřinu pocit, že mi její horká špičatá prsa propálí záda… Podle toho co se dralo z mých úst, toho odpoledne se Země dost možná na pár hodin točila opačným směrem…Brunetka si nekompromisně přitáhla můj klín k hlavě a předvedla, jak se krmí hladové kočky. Její dlouhý, široký jazyk a plné lačné rty mě rychle přiměly stát na špičkách… kdyby mě blondýnka zezadu nepodpírala, svalila bych se na zem jako postřelené zvíře…Chvíli mi trvalo, než jsem se konečně přestala třást, škubat sebou a popadla dech, zhroucená v obětí na své upírce. Když jsem zvedla hlavu, blondska se culila a zubila….“Vy jste se na mě domluvilyyyyyy!“ vyštěkla jsem…Teď už se mi smály obě…Vyrazily jsme do clubu a užily si báječný večer…dost jsem se opila odhodlaná ztratit všechny zábrany, co jsem tehdy ještě měla… takže po návratu následoval ještě skvělejší zbytek noci…Nespoutaně jsem se na ně vrhala a snažila se nevynechat nic z toho, co mi obě nabízely…. Uspokojily jsme se všechny navzájem skrz na skrz… žádný jazyk ani prsty na chvíli nezahálely…. chvílemi jsme byly jako hadí klubko… a v opilosti se vybízely k věcem, jaký bychom se jinak styděly i jen napsat. Druhý den mě bolely obě dírky, měla jsem zadek samý jelito, pokousaná po celým těle …. bylo to poprvé s více holkama a rovnou takhle divoký… cítila jsem se nevýslovně šťastná z radosti splněných přání….. Dodnes si pamatuji ten pach…tu vůni na svých prstech, jež jsem si ráno neustále očuchávala celou cestu domů, jako lovecký pes, který chytil stopu…živočišně jsem si vychutnávala své hříšně voňavé tělo upatlané od jejich vzrušení, které v paprscích ranního slunce vzlínalo skrz moje propocené šaty… Je to přesně ten moment, kdy vás nějaká strhující zkušenost nevratně přeformátuje a vy se stáváte nevyléčitelně závislými…pro někoho je to skok nebo let na něčem i bez ničeho, jízda v rychlosti, kdy svět kolem je jen šmouha, cokoli natolik vzrušujícího, že jste jedna velká bezmyšlenkovitá masa adrenalinu a pudů…v teritoriu zvířat vlastního druhu…

Až do téhle trojky jsem žila z první prázdninové zkušenosti. Oběma nám bylo 15, byly jsme v s rodiči v kempu. Přijeli týden po nás, já už se mezitím nudila, táta prudil, že se jen flákám kolem… Všude okolo mnohem starší kluci anebo škvrňata. Tak jsem lozila po okolních kopcích nad přehradou a sbírala borůvky. Naši byli rádi, že je ode mě klid a já byla spokojená, že na odlehlých místech lesa pod šumícími větvemi borovic mohu přivřít oči a věnovat se svým představám. Hodinku dvě si tam jen tak sedět opřená o strom s rukou v plavkách a snít o kráskách z filmů, jak mne zasvěcují do ženských tajností….Vánek ochlazený lesním stínem mi foukal pod tričko a ruch kempařů doléhal z dálky kdesi pod kopcem. O nic nešlo, na ničem nezáleželo, ani jsem tehdy netušila, jak sladké a vzácně bezstarostné období života prožívám….Pak stačilo seběhnout dolů a skočit rovnou do vody, aby smyla všechny stopy mých tajných her…

A pak se tam objevila Ona. Sotva jsme se poznaly, bylo nám jasné, že dokud tu jsme obě, naše spojenectví je záruka silné obrany před nebezpečím, že nám někdo z dospěláků bude vymýšlet prázdninový program. Měla světle hnědé, až medové, vlnité vlasy, modré oči a pihaté tváře. Tancovala za nějakou školu, hubená a stejně jako já, s předstiženým vývinem. Dohodly jsme se a vyndaly vycpávky z plavek. Když jsme pak blbly a praly se ve vodě, viděla jsem pohledy starších kluků kolem a stejně jako jim, nám taky bylo jasný, že je sledují naši i jejich rodiče stejně jako my se díváme, jestli se oni dívají. Dneska se tomu směju, ale táta tehdy dost nadával, abych se zklidnila a máma dokonce za jedním klukem šla a řekla mu, že pokud stojí vedle mě, musíme zůstat na dohled….Myslím, že kdyby měl náš karavan komín, táta by na něj namontoval kulomet… Aniž by to tušili, nahráli nám tím do našich dívčích karet. Nikoho z nich ani nenapadlo, že nechat nás dvě spolu je ta nejnebezpečnější možnost. Vyfasovaly jsme kapesné a vydaly se na zmrzlinu s tím, že se pak půjdeme projít na borůvky, což se opakovalo každý den… S nanukem v ruce jsme kráčely polní pěšinou podél lesa, už ani nevím, o čem byla řeč, ale když jsme došly na úpatí kopce, zmlkly jsme. Vzala jsem jí za ruku a pomalu vedla vzhůru na ten plácek nahoře pod borovice. Ten kopec byl pěkně strmej… celé udýchané jsme se sesuly u kmenu stromu a ruku v ruce odpočívaly…Zvedla jsem oči nahoru do korun stromů a sledovala, jak vítr pomalu trhá bílé obláčky. Když jsem sklopila svůj zrak zpět před sebe, koutkem oka jsem spatřila, jak se ke mně nahnula…že mám její rty u tváře…“Víš proč jsme tadyyy?!„ zašeptala mi do ucha…Pokusila jsem se jí políbit na rty, ale…tříííísk… srazily jsme se zubama…zarazila jsem se jako kočka co spadla ze skříně….Usmály jsme se na sebe a pomalu se k sobě začaly přibližovat…naše rty se konečně setkaly, chutnala po jahodové zmrzlině… najednou jsme vše dělaly jako bychom to už znaly…opřená rameny o strom jsem si jí posadila do klína, objala mě nohama v pase, hladily jsme se po zádech a naše jazyky spolu tančily jako plamínky ohně….

Opakovalo se to den za dnem, celou dovolenou, každé odpoledne jsme se vytratily, abychom objevovaly další příchutě zmrzliny i naší zvídavosti. Jednou už jsme byly tak vzrušené, že nám nestačilo se k sobě jen tisknout. Byla zrovna zapřená klínem o mé stehno, držela jsem jí za zadek a pobízela do rytmu, tváře jí plály, funěly jsme si do tváří…stačilo se nadzvednout a přitáhnout naše vzrušené kunčičky k sobě. Ačkoliv to bylo přes plavky, ten pocit stačil, aby se mi postavily všechny neoholené chloupky po těle. Po delší chvíli, ačkoliv jsme obě měly na krajíčku, naše snaha dosáhnout orgasmu byla marná…vzrušení bylo šílené, pocit tak intenzivní, že se mi točila hlava, ale naše těla to tehdy ještě nedokázala… Tajně jsme spolu randily do konce prázdnin, naše vzájemné ocucávání a olizování koziček nebralo konce, párkrát nás dokonce někdo vyrušil. Jednou jsme se stihly schovat a napodruhé to byla holka se psem. Když nás zmerčila do půl těla nahé, zaklesnuté do sebe, zrudla a rychle se ztratila….Dodalo nám to tehdy ještě více suverenity, že už taky někdo respektuje naše soukromí. To nejdůležitější na mě ale teprve čekalo. Jak se srpen krátil, moje původně sexuální zalíbení přerůstalo v něco nesmírně silného, proudícího, řekla bych, z hloubi mojí duše.
Byla jsem poprvé v životě zamilovaná. Na plný pecky, šla bych za ní na konec světa a prošlapala kecky, představa že se rozloučíme, mi svírala srdce jako dva balvany. Ten večer, kdy jsme se loučily, byla jsem totálně zmrzlá, ačkoliv byla horká letní noc. Nemohla jsem ani mluvit, dívala jsem se na její tvář jako na nádhernou loď lásky, která navždy odplouvá. V opálených tvářích se jí odrážely plameny táborového ohně, slibovaly jsme si, že si budeme často volat, vyměnily jsme si plyšáky a já doufala, že si později k sobě zase najdeme cestu. Byla stejně zmatená jako já, tyhle pocity jsme prožívaly poprvé. Po návratu jsem probrečela každý večer, neudržela v sobě jídlo, potácela se v zoufalství, které jsem do té doby nepoznala. Ten malý modrý plyšový delfín byl pro mě jako modla, dostal stejně tolik polibků jako předtím ona. Dodnes si pamatuji ten parfém, jakým voněl a jak hebký byl v noci pod peřinou… Několikrát jsem jí zkoušela volat, ale brzo vyšlo najevo, že má kluka…Takže další probrečený týden, plyšák letěl do skříně a já do nové školy, která mě rychle přivedla na jiné myšlenky…Takovýho šprtání jsem na střední teda nečekala…no tě péro, to bude mazec….

…..You had me at hello….Hello….Hello….It was many years ago…6:00…další tuctové všední ráno…probouzím se sama ve svém pokoji…bolí mě hlava…celou lahev vína uprostřed týdne….“To jsem neměla…takhle se opít! Ty jsi ale kráva“…letí mi hlavou…Beyonce mě dál svým zpěvem tahá z postele…se slzami v očích si pomýšlím na to, jak by si mě tahle snědá bohyně nyní odvedla do sprchy…naše mokrá těla se třou o sebe…navzájem se umýváme dlaněmi plnými pěny…Zase ty představy…“Sakraaaa! K čertu s nimi! K čertu se vším…!!!“ Pár minut sedím na zemi opřená o postel a sbírám sílu vstát a jít být sama sebou. Nebo tou, kterou ostatní znají…nevím…vím jen, že jdu od nikud nikam…. Připadám si jako paprsek světla letící Vesmírem. Z jaké jsem hvězdy, už jsem zapomněla a kam doletím, netuším….život letí tak strašně rychle. Dneska se mi do práce vůbec nechce… nejradši bych vytiskla Excel ve 3D a omlátila ten report šéfovi o hlavu, jako když se medvěd snaží vyklepat včely z plástve… “Korporace pos…70 let stará firma a kromě drancování se dodnes nic nenaučili… nesnáším blbý lidi“…Ranní rutina jako vždy, jen dnes se obzvláště snažím zakrýt, jak zle se cítím. Ze všeho vybírám jen to nejosvědčenější, stojíc pak před zrcadlem, samotnou mne výsledek překvapuje. Když jdu kolem naší ložnice, je stále zavřená. Potichu nahlížím, tvrdě spí…asi má volno…neřeším…vycházím ven “To snad neeeee!“…nechal auto před garáží, v níž mám své a ještě stojí obráceně. Takže zpět, pro jeho klíče, vycouvat a přeparkovat. „Haaaa…řadící páka“…zapomněla jsem, že je to manuál…tohle není jako ta plečka v autoškole…spojkový pedál je tu jako stroj na posilování lýtek, jeden špatný pohyb a plíživé couvání se změní ve start rakety... Nehty zatnuté do volantu, totálně vystresovaná, se snažím pomalinku dostat z brány, která ústí přímo do silnice pod kopcem…krk vykroucený jako sova sleduju, zda z kopce nic nejede, abych se mohla pomalu vytočit do ulice….už tam skoro jsem, když v tom…“KŘUUUP“…stojím na brzdě, srdce mi asi právě vyskočilo z hrudi….Něco jsem přejelaaa!!! Ačkoliv strnulá hrůzou, nějak se mi podařilo vyškrábat z auta. Celá vyklepaná ručkuji po jeho obvodu k pravému zadnímu kolu očekávajíc hrůzný nález…Pod kterým nacházím rozlomený růžovo-bílý skateboard. Zvedám oči nahoru do ulice, z kopce ke mně přichází něco, co bych nazvala městskou indiánkou. Černé mikádo, kšiltovku dozadu, oblečená jako z japonského komiksu. „Jeeee prominteee, já se moc omlovám, ono mi to ujelo a nestihla jsem ho chytit“….Obracím oči v sloup „No to je rááááno!“ říkám si pro sebe a jí se ptám: „Co to stálo?“…“Niiiic, já ho dostala od přítele“…“No ten nebude mít radost“, snažím se také omlouvat a zároveň získat čas, abych mohla vymyslet, jak se situací naložit. „Ještě mám starej, svůj vlastní“ kontruje indiánka. Pohled na hodinky…sakra….meškám! Přijdu pozdě!… Ten korporátní debil nesmí mít důvod mě zase prudit….dávám indiánce svou vizitku a vyklízím místo činu….“Ozvi se a vyrovnáme to!“ volám na ní na odchodu. To ráno jsem jela do práce jako bych rozvážela pizzu. Možná jsem o pár bodů lehčí…

Je večer, 17:10… byl to jeden z těch pracovních dnů, po kterých by se moje emoce daly extrahovat do plutonia 238 a kdybych na někoho plivla, vypařil by se…Nechce se mi domů, na fitko jsem unavená, sedím na vysoké židli u ledového čaje a tupě zírám prosklením restaurace na ulici, jak nad siluetou kancelářských budov pomalu zapadá slunce a vybarvuje mraky do nádherného kýče růžovo-oranžové plejády. „TikTik“…otevírám smsku… „Druhý prkno nepotřebuju, ale nějaký oblečení na ven bych brala, kdyby Vám to teda nevadilo“…hmmm, slečna se s tím nepáře, říkám si, ale cooo…pořád lepší, než kdyby mi u dveří zaklepali její rodiče třímající v ruce to přeražený prkno a pojišťovnou na jazyku…Odepisuji: “OK, v sobotu před skate-shopem v tomhle nákupním středisku.“ Po zbytek týdne bojuji se sebou i celým světem okolo. Domů se vracím pozdě, zadním vchodem, rovnou do svého pokoje. Konečně přichází pátek. PC nemá šanci udržet mě na židli déle jak do tří. Plošné emaily „Všem“ nemilosrdně vraždím klávesou DELETE jako americký sniper žoldáky Talibanu… Výkazy s nulovým zůstatkem potvrzuji odpovědí bez přílohy…“K čertu s váma… byrokracie debilní….kvůli těmhle blbostem jsem na školu teda rozhodně nechodila....“

Jdu tam rovnou z práce. Bar „U2Koček“ je jako vstupní brána do jiného, našeho světa. I po velmi dlouhé době se tu vše zdá být stejné. Na vstupních dveřích je červně přeškrtnutý panáček. Vždycky mi to přišlo hloupý, ale lidskej svět už je prostě takovej… Hraju si s mojitem…led, máta, limetky, brčka…tohle pití je něco jako čokoládový vejce s překvapením. …přiopilá, zcela zaujatá tou džunglí ve sklenici, ani nevnímám, jak se club kolem mě postupně plní. Tankuju další a beru si pití s sebou dolů. V suterénu je neonové přítmí, stoly jsou nízký, místo židlí kožený křesla, po stěnách běhají odrazy světelných efektů, hraje trip-hop, na pódiu se u tyče vlní holka s postavou gazely. Hledám si místo přímo naproti v rohu a vychutnávám možnost zatnout se jí pohledem do karamelově snědé kůže. Úzký zlatý bikiny sotva něco zakrývají, rovný platinový vlasy odrážejí záblesky světel. Je jako reklama na vlhký sny… naprosto dokonalá. Je tu skoro plno. A stejně se v tom šrumci cítím úplně ztracená. Vlastně mi to dělá dobře…vypínám mozek. Převaluji se ve svých pocitech, které se pohupují jako líné moře…. V tom přichází číšnice a staví na můj stolek další drink. „Pozornost tam od toho stolu“…Otáčím hlavu naznačeným směrem…Sedí tam s přáteli… potetovaná punkerka v kožené vestě, vyholené strany, číro na hlavě, ostrá brada, úzký obličej, výrazné rty, spousta šperků…dívá se mi do očí…pokyvuji hlavou s naznačením díku…upíjím…Ehmmm…v tomhle mojitu je 2x tolik rumu co obvykle…beru sklenici do ruky a vyrážím jejím směrem, nakláním se k ní: „Takhle opíjíš každou holku, která se ti líbí?“…“Ne, jenom ty který si chci odvést domů!“…útočí na mě. „Dost si věříš!“, rýpu ve snaze vysmeknout se z pozice kořisti…. ale ona je lovec a má mě na mušce: “Neznám důvod, proč bych si věřit neměla! Ty snad ano??“…zásah na komoru, běží mi hlavou.
Přisedám si k její společnosti. Moc nemluvíme, mají své téma, ale je fajn už nesedět sama. Přestala jsem počítat drinky, podlaha se zvlnila a strop je najednou nějak nízko…Naproti se uvolnila sedačka pro dvě. Podívala jsem se tím směrem a pak na ní. Přikývla očima, přesouváme se. „Vždycky se oblékáš takhle?“ vyzvídá…“Ne, jen když utíkám z práce i domova“, dělám si srandu…smějeme se, je mi fajn, celej zbytek světa je mi ukradenej. Líbí se mi její přehnanej sprostej makeup a dlouhý špičatý nehty v barvě krve. Přejíždí mi prsty po klíční kosti a naznačuje, kam chce…nebráním se, rozepíná mi blůzku a dotýká se, jako by si mě zaplatila. Nenávidím se, ale vím, že tohle jsem já a čím více se tomu budu bránit, tím strašnější pocity mě později dostihnou. Zhluboka dýchám…“Proč jsi tak napjatá?“ ptá se…vůbec nevím co mám říct…“Nooo…nooo…jááá…mám hodně stresu“ snažím se nějak odpovědět a nepůsobit jako malá holka. „Jsem masérka“ usmívá se s pohledem profíka. „Chceš mi dát vizitku?“ ptám se…s vědomím, že teď už fakt působím jako střevo…“Neee, chci ti dát péči, na jakou dlouho nezapomeneš“…. „To bych ráda“, přikyvuji….Odcházíme…taxík…sedí v předu…cestou si připadám jako po škole v zadní lavici…její dominance je naprosto suverénní…výtah, jsem přimáčknutá ke zdi, drží mě pod koleny…přísahala bych, že cítím, jak padáme…ale vida… CVAK…6. patro… Krásný byt s výhledem na řeku…opravdu je tu masážní lehátko u okna… než se jsem se nadála, strčila do mě tak, že jsem se svalila na gauč, obkročmo mě zaklekla a během chvíle jsme byly téměř nahé…Cítím jak se můj vnitřní ještěr krmí, s mlaskáním hltá plnou tlamou všechny mé pocity a polyká je bez kousání jako varan… Její zkušenost je omračující…každý dotek, každý stisk je jako přesný zásah…Její šlachovité ruce napovídají, že s tím masírováním asi nekecala. Všímá si, jak si jí prohlížím…“Copak, nelíbím se ti?“…“Naopak“, lichotím a se zájmem hladím její svaly. „Od Tebe musí být masáž fakt super“, využívám situace….“No tak pojď“… pobízí mě. Prosím o osušku a mizím ve sprše. Nacházím jí ve spodním prádle. Překvapivě sportovní, čekala jsem krajku. Každopádně má super tělo i navzdory tomu tetování….Čínskýho draka přes celý záda až na krk vidím poprvé. Trochu mě to děsí, ale vzrušuje zároveň. Uléhám na břicho. Má fantastické ruce, její intenzivní masáž mě naprosto zbavuje posledních schopností vlastní vůle, stávám se loutkou, jsem nádoba překypující pocity, mozek přestal aktivně myslet, jen pasivně zapisuje. Ona přesně ví, kde ještě tlačit bříšky prstů a kde už lehce zarýt nehty. Když se věnuje mému zadku, temenem hlavy mi rotuje jakési mrazivé jiskření, kdybych byla kočka, měla bych kožich naježený jako bodliny. Je to slastné a mučivé zároveň. Ohhh…už se dopracovala k mým chodidlům…asi mi slastí odpadne hlava. Ležím na zádech. Je to jako v ráji. Její táhlé doteky silného tlaku ve mně svazují rozptýlenou energii zpět do silných lan, která mě táhnou kamsi do nebeských výšin. Tuhle nebezpečnou krásku mi seslalo samo….?? Ráda bych to věděla…ale to ukáže budoucnost….i když…tohle je pekelně dobré a ona rozhodně není svatoušek… „A proto jsem teď tady!“…uvědomuji si. Když mi přejíždí hřbety rukou po břiše, její prsty na mém podbřišku doslova tančí…rytmus toho poklepávání mě nutí házet hlavou na strany. Kombinace hnětení stehen dlaněmi střídaná s lehkým škrábáním nehty je jako zbraň hromadného ničení…chvěním se asi rozpadám na atomy… Nedávám to…chytám jí za ruku a stahuji do svého klína. Svírá mou bránu mezi prsty a několika pevnými pohyby mne proměňuje v houf bílých holubic, které se rozlétly do všech stran…pod zavřenými víčky vidím barvy celého světa… „Takhle bych chtěla umřít“ napadá mě….když mi promačkává kotníky, zapírá si má chodidla o svá francouzská prsa… konečně začínám pomalu nabývat zpátky plné vědomí. Přikrývá mě horkým prostěradlem. Nechápu, odkud ho najednou vyčarovala. Je magická. Vzbudilo mě, že slyším sprchu. Na chvíli jsem usnula. Masážní olej se mezitím téměř vstřebal. Je mi tak dobřeeeee…alkohol stále pracuje a po té masáži mi krev proudí žilami snad rychlostí světla. Cítím se tak vláčná a lehká… kdyby teď fouklo, vznesla bych se asi jako pírko…

Je zpět, má na sobě jen župan. Odcházíme do ložnice. Je mi jedno, co bude. Nemyslím si, že to bude bolet. Ona se nezdá, ale je plná smyslnosti, jež všechnu tu sílu kultivuje do něžné dominance. Kdybych jí tak uměla poskytnout stejný blaho jako ona mě…Je to krásný. Jsme k sobě přitulené v objetí pod přikrývkou, nohy propletené do křečovitého sevření. Je to sex plný vášně a hlazení. Jak noc stárne, deka je čím dál níže až skončí v nohách postele. Když zkouším být nahoře, bere mě za ruku a vede zpět pod sebe, mluví polibky, jedno krátký silný zatlačení na mý rameno a vím, kde mám svý místo. Provádí si mě polohami jako by to byly její komnaty neřesti, v každé mi ukazuje vše krásné, co tam má vystavené a laskavě doučuje ze všeho, co jsem zatím neznala… Pak si vládkyně noci nasedla na můj obličej jako na koně. Zachovávám klid…“Vím že jsem dobrá, že jsem v tom zatraceně dobrá“ a rozjíždím svoje orální varieté… Odměňuje mě nektarem vzrušení, stéká mi po tvářích, saji… polykám…hladově jí dobývám jazykem, dlaně plné jejího pevného zadku pobízím do rytmu naší divoké jízdy….rozevřenou lasturou se mi brzo tře o celý obličej…drží mě za vlasy a táhne mou hlavu proti středu své galaxie….poslušně lížu jako bych přikyvovala… vzduch je prosycený jejím vzrušením a vzdycháním…cítím, jak sebou trhá stále častěji, pak se prohýbá v zádech a hlasitě zasténá…konečně jsem splnila své poslání a královna noci mi padá do náruče. Kdyby mi tohle někdo řekl v tu chvíli, kdy jsem jí poprvé uviděla, vysmála bych se mu …“Odměna tě nemine“, slibuje a roztahuje mi nohy… Uměla ďábelsky masírovat nejen svaly… to co se následně odehrálo mezi jejími prsty a mými otvory nejlépe vystihuje, že jsem bušila hlavou a chodidly o postel, skučela zakousnutá do polštáře, který kdybych vedle sebe nenahmatala, tak můj křik do nočního ticha nejspíš přivolal policajty… Nevím, jak to dokázala, ale dostala se mi úplně všude. Měla prsty jako paklíče…. do té doby jsem byla jen škeble, zvyklá se běžně jen pootvírat…. zatímco ona byla jako vydra a podala si mě několika mistrovskými pohyby svých hbitých tlapek. Nevěřila bych, že touhle částí těla dokážu někoho držet za zápěstí, jehož každý pohyb byla rána orgastickým bičem drásajícím mé smysly v téměř devastující extázi…. Ztratila jsem přehled, kolikrát se tu noc rozsvítilo nebe, ale vím jistě, že na tuhle adresu pošlu tu největší kytici, co jsem kdy komu koupila….. Svítá, „Miluju život“, běží mi hlavou…

Když jsem ráno pohlédla za závěs, objevila jsem terasu se stylovým posezením. „No teeeda, Ty tady ale máš těžkou pohoduuu“ zaplesala jsem nad tou nádherou…“Posnídáme?“ vybídla mě k setrvání v její společnosti. Nadšeně jsem souhlasila. Bylo to skvělé slunečné ráno, zaujatě jsme si povídaly o životě a s kávou v ruce sledovaly, jak se okolí řeky plní lidmi…V koutě duše jsem si přála, aby tohle společný ranní kafe nebylo poslední. Nahnula jsem se k ní přes stůl a s důvěrností v hlase, hledíc do jejích zelených očí povídám: “Tuhle skvělou kávu bych dokázala pít každý ráno!“ Sklopila zrak, sevřela rty, s nadechnutím ho zase zvedla, chytla mě za ruku a odpověděla s jistou přísností… „Doufala jsem, že mi to povíš, protože nerada bych se tě o to prosila“… Neubránila jsem se úsměvu…nadšenému a stydlivému zároveň… teď jsem oči odvrátila zase já…bušilo mi srdce, stejně tak jako předtím v noci…

Celou cestu taxíkem hledím na její číslo v telefonu, snažíce se zvládnout pocit viny a přijít na to, jak ve svém křehkém životě nic neztratit ani nezbořit. Chci jít zadním vchodem, ale vím, že se to mu stejně nevyhnu. Je v kuchyni, vaří a popíjí víno, na stole skoro prázdná láhev. Tohle dělá vždy, když se zlobí. Ví, že tam jsem, ale stále stojí zády u sporáku a věnuje se svému, jako bych tam nebyla. Těch pár vteřin mě stojí více sil než celá včerejší noc. Nezmáhám se na víc než zastřené „Ahoj…“ Otáčí se, aniž by se na mě podíval, rozmáchle popadne sklenici a dopije ji gestem hotové věci: „Ahoj! Bavila ses??!!“…v jeho hlase je špetka jízlivého výsměchu, je mi jasný, že má vztek. „Jooo, bavilaaa“…. „Tak to jsem rád!“…zahřměl tak hlasitě, že mi spadla čelist… „Musím se vysprchovat“, vysmekám se ze situace a mizím po schodech nahoru….Sotva jsem se svlékla…“Ding-Ding“…upomínka v mobiluuuu…15:30 / Indiánka / Skate-Shop…málem jsem na to zapomněla… Scházím v županu dolů…“Budeš jíst?“… „Jo,..prosím“… slyším ve svém hlase prosbu ani ne tak o ten talíř, ale spíš aby mi ho neomlátil o hlavu…Kdyby to udělal, padla bych se skloněnou hlavou na kolena přijímajíc svůj zasloužený trest.

Neodvažuji se hledět jinam než do jídla, zatím co on si mě vychutnává. Dívá se na mě jako detektiv, který dopadl zločince a čeká, až se přiznám. „Myslel jsem, že máš tyhle období už za sebou“ otevírá dialog…“Nevěděla jsem, že se to vrátí. Snažila jsem seee…“ „Jooo, viděl jsem to na Tobě, bylas poslední dobou jako duch, bylo mi to jasný…. Jen prostěěě…. víš jak je tohle pro mě tohle těžký…“ Přikyvuji, utírám si slzy a snažím se zůstat klidná. Setkáváme se pohledem, využívá momentu : “Jsme pořád spolu?!“ Opět horlivě přikyvuji neschopná jediného slova. „Fajn, to jsem potřeboval vědět“, pohazuje příborem do prázdného talíře a odchází. Dlouhou chvíli sedím s hlavou v dlaních, ve snaze odtrhnout od sebe pocity a myšlenky, jako dva bojující psy…

Stojím před Skate-Shopem v nákupní galerii. 15:45…“Tyyyy joooo, takhle bych chtěla chodit do práce….“ Konečně přichází. Dnes bez kšiltovky, namalovaná, jeansové kraťasy a šněrovací top s holým břichem. „Sorry…sorry…ujel mi buuuus…“ Najednou už to není ta komiksová postavička, ale pěkná holka. „Ahoj, tak jdeme na to?“ zdravím a vyrážíme mezi stojany v obchodě. Jde na jisto, bere do ruky kousky, který už má zjevně vytypovaný a mizí v zadní kabince. Čekám venku, než se odhrne závěs. Po chvíli se ukazuje. Dokonale padnoucí šortky obepínají útlý pas a šikmo střižené graffiti tričko drze zdobí hroty dívčích prsou. Na sucho polykám, ty jasný barvy dokonale sedí k její snědé kůži…„No teeedaaa, Ty umíš být nebezpečná“ obdivuji její odvážný styl… s přikyvováním se culí a se zvednutým obočím bezostyšně vystřelí: „Líbím se tiii?... zaskočená rychle zametám stopy svého ještěra, který už zase lačně švihá ocasem vidouc novou kořist…“Noooo, kdybych byla kluk, tak bych neváhala“… Moje domněnka, že to uhraju, je mylná. „Ale já se ptám, jestli se líbím Tobě?!!“ adresuje svojí otázku a dodává „Jsou to debilové a smrděj“…smějeme se… Zkouší si další oblečení, ale závěs už nezatahuje. Slyším ještěra ve své hlavě, jak syčí…“V noci si byla dole Ty, teď je řada na ní!“ …Když má na sobě jen kalhotky, přistupuji blíže ke kabince a s upřeným pohledem vracím úder: “Moc se mi líbíš…!!!“ bezděky se pousmívá a pokračuje v oblékání. Procházíme ještě několik obchodů, znova se v kabinkách svléká, vystavuje mi na obdiv svojí snědou kůži a ňadra jako dva malé čokoládové indiánky. Bezostyšně provokuje a já to přijímám. Když docházíme k autu, otevírám jí zadní dveře, nastupuje jako by věděla, co dělá. Byla jsem v jejím věku celá nesvá, když došlo na první zkušenosti, ona je dnešní, sebejistá a odhodlaná. Ohromně se mi to líbí. “Teď a tady, ve skrytu za tmavými skly, v přítmí garáží, vládnu já“ říkám si pro sebe a vjíždím jí rukama do vlasů. Líbáme se, vše dělá zcela plánovitě, jako by od začátku věděla, kdo jsem. Až budu příště stát před zrcadlem, prohlédnu se, zda to nemám někde napsané…Mám hlavu zapřenou o střešní okno, v autě je málo místa, pomáháme si se svlékáním, na dlouhé mazlení není čas… celé rozcuchané a udýchané se navzájem prstíme ve snaze udělat dříve, než nás někdo zahlédne čelním sklem. Netrvá dlouho a obě zarýváme nehty do sedadla, odfrkujíce jako klisny po dostihu. Pokládá mi tvář na rameno a šeptá: „Nauč mě všechnooo“ Chvíli váhám, čekám, co mi vše proletí hlavou, ale jsem víc vzrušená a zmatená, než abych si byla schopná něco uvědomit…“Dobře, ale nesmíš nikdy nikomu nic říct, nebo budeme mít obě velký potíže, ROZUMÍŠ?!!“
Celou cestu domů se zase usmívá a culí, hraje si s oknem a všemi tlačítky, na které dosáhne, pořád mění radiostanice, raduje se jako štěně, které právě vyhrálo obrovský pytel granulí. Musím se smát, kdybych jí měla ve dvaceti, mohla by to dneska být moje dcera…. Ale není! Vzpomínám si na své prázdninové poprvé. „Může se to zase celé opakovat?“… Nedokážu si představit reálné okolnosti, za jakých by se to mohlo stát. A právě proto…je to tak lákavé…Vyrvat potřebně dlouhý úsek času ze spárů všudypřítomné společenské sterility, která svou černobílostí připomíná pohřební průvod a proměnit ho v brazilský karneval hrající barvami a hříchem, plný nahých tanečnic…. Když vystupuje u jejich domu, s čertovským pohledem utrousí: „Naši příští pátek na týden odjíždějí na dovolenou“…“Dobrá, ozvu se“ přijímám pozvání a v hlavě slyším bubny karnevalové samby, která zní čím dál hlasitěji…. Naučím jí všechno…úplně všechno…nevynechám nic…. a plánuji v představách, jak si pro změnu zase já vychutnám svou dominanci….

Další pondělí….6:00…..You had me at hello….Hello….Hello….It was many years ago…Bere mě za ruku… „Dobré ráno lásko“… „I Tobě drahý“…tulím se k jeho hrudi a vychutnávám jeho vůni…tu jedinou mužskou, kterou snesu a mám ráda… „Zítra jedu do Německa…. kvůli tomu projektu… nevím, jak dlouho to potrvá, ale předpokládám…zhruba dva týdny“… „Tak tady buď hodná“… dodává se značnou ironií a hladí mě ve vlasech. Jeho doteky jsou konejšivé, plné přijetí a odpuštění. … vím, že si to nezasloužím, ale už nemám sílu jít proti sobě. Dnes večer tu na něj budu čekat v černých podvazcích, s vystrčenou prdelí, ať si se mnou dělá, co chce, potřebuju cítit, že platím za to, kým jsem. Nesnáším pocit nesplacených dluhů, jež jsou mi z milosti prominuty…Loučíme se, odjíždím do práce…. kolona se plíží jako umírající had…“TIK-TIK“…sms…Masérka: “Páteční večer je náš!“…. nabírajíc zpoždění, pohroužím se za volantem do představ a plánů, co podnikneme……minuty plynou……“TIK-TIK“…sms…Indiánka: „Nemůžu se dočkat! Už aby byl víkend!“…..“Mnooo, tohle bude ještě hoodně zajímavý“ slibuji si předem…Moje představy akcelerují a letí jako vlak po horské dráze.... V poslední vteřině procitám a těsně brzdím, ale auto za mnou už nestíhá…“KŘAAAACH“… s drcnutím slyším, jak praská zadní nárazník… jdu zjistit škody…je to jen proražený plast…ani to neupadlo…. vystupuje ze svého auta…vysoká blondýna, hřívu jako lvice, úzké přísné rty, lícní kosti jako skoby, v kostýmu ukrývajícím kozy, jaký k téhle postavě příroda běžně nedodává…“Tyyyy chci!!!“ zaslechnu ještěra z hloubi své mysli… „Promiň, ale tohle nešlo ubrzdit“ a rovnou vytahuje vizitku… Je mi jasný, že taky pospíchá, čekání na dopraváky by nám v práci přidělalo další škody, mnohem větší než máme na autech. Obratem jí dávám svou vizitku: „Jooo, ozvu se a vyrovnáme to“….potvrzuji její návrh…

….Pokračuju do práce…. jedu svým životem…brzda-plyn…po tenkým ledě…slyším jak v něm praská….ale už jsem si na ten děsivej zvuk dávno zvykla…nevadí mi to…je mi to jedno….už mě nebaví bát se sama sebe … odpírat si, co mám ráda… raději jedu dál od nikud nikam… a přesto stále svým směrem… asi mi to tak vyhovuje… dost možná právě proto, mě to pořád baví…nevím…už to nechci řešit… k čertu s tím přemýšlením…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
….sedím u oběda….…“TIK-TIK“…sms…nezařazené číslo… telefon mi vypadává z ruky čtouce… “Naše ranní srážka mi nebyla úplně nepříjemná. A Tobě?“…….

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.
FitnessMike
26.3.2018 07:02
storyMark - Vysvětli svou situaci nadřízeným a požádej je o radu *1*
storyMark
26.3.2018 05:51
Wow - jak mám teď dál pracovat ???
kalamaradka
25.3.2018 18:21
Super čtení zazrala jsem se do toho před spaním
nothingelElse
25.3.2018 09:36
Tak jsem to tedy taktez precetla a fakt pises dobre.
BJlover
BJlover VIP
25.3.2018 00:57
Skvěle napsané.
Haxli
23.3.2018 17:03
Překrásné emotivní čtení :-)
Baculka0509
23.3.2018 14:53
Krása
okrajka69
23.3.2018 08:42
Toto je citlivo, emotívne, krásne napísané. Ďakujem
johndoe12
23.3.2018 04:20
Wow....Wow
Michal030
Michal030 VIP
23.3.2018 03:34
Tak to je úžasné.