E-mail, který mi přišel dneska k večeru, jsem opravdu nečekal. Jasně a srozumitelně jsem minulý týden skoro všem zúčastněným osobně říkal, že skutečně, opravduopravdu nepojedu, nepřemlouvejte mne. Nechtěl jsem jet. Chtěl jsem být sám. Otevřít si prastarou, nahnědlou lahev a pomaloučku se přes víkend utopit v zlatavé třpytivé tekutině. Nebudu se přece cpát někam, kde je evidentně obsazeno. Co obsazeno. Fronta. Raději budu tonout v sebelítosti svého vlastního strachu cobykdyby mlčeti zlato. CO tonout, plovat! Hýčkat si své malinké, tak snadno zranitelné obří ješitné ego. Dělat dlouhá šplouchavá tempa tam a zpět. Šplouchy.
Psala, že jede a ať jedu. Nevím, kde na mne vzala můj soukromý mejl, ale psala, ať jedu. WTF? Vždyť nemůže nic vědět. Ani tušit. I když... Tušit možná jo, holky tuší ledacos. Musím si to srovnat v hlavě. Můžu dělat, že nic, a nepojedu. Můžu dělat, že nic, a pojedu. A taky to může být fiasko v obou variantách. Obvykle tyto stavy rozpolcenosti nemívám, jenže to taky nemívám živé sny, jež mi posílají maily. To se ti to holka píše, když nevíš, a snad ani netušíš. Netušíš o mých snech. Snech, ve kterých se šimrám na rtech o tvé řasy... Glenfiddichu, polez z láhve ty kluku jeden pravěká!

Po poradě s moudřejším přítelem v láhvi a několika dlouhých monolozích jsem dospěl k rozhodnutí. Pojec. Ject. Pojedct. No to je fuk, jedu. Do pátku zbývala noc, den a noc, dost času abych si to ještě rozmyslel. Vyluxoval a umyl jsem si auto. Ostatní sice jedou nějak spolu asi dvěma vozy, i místo by pro mne bylo, ale jsem rád nezávislý. A taky nemám rád, když v autě prdí někdo jiný, než já. Pátek tu byl rychleji, než jsem odhadoval, opět se ukázala relativistická dilatace času v závislosti na staženosti žaludku. Co budu dělat, až ji potkám? Co si povíme? Panika! Objel jsem okraj města, a vzal to po okreskách. Dalo mi to nějakou tu minutu k dobru, a navíc, jízdu v noci prostě miluju. Stejně jsem nakonec dorazil do cíle prostřední, protože tým B si vylosoval defekt.

Jéé, čau ty! Tebe jsem tu fakt nečekal, vždyť s říkal všem, že se ti nechce!? Přivítal mne bodře Michal. Hele kluci, kdo přijel! Jindra je tady! Rozhlásil to Michal vespolek. Čau lidi. Čau… čau… ahoj! Nakonec jsem se rozhodl přijet, doma to na mě trochu padlo, přeci jen, je konec roku, tak doufám, že se ještě vejdu. Jo, a tady – nějaký zápisný – a postavil jsem na stůl litrovou lahev Jamesona. Aaaa, tak to si nechám líbit, začal se s lahví mazlit Karel. Kdo vlastně ještě přijede, zeptal jsem se. Zdeněk veze Jitku, Martinu a Ninu, pokud vím, povídá Karel, ale Zdenda volal, že měli něco s kolem, měli by dorazit za necelou hodinu. A taky možná vezou Moniku, ušklíbl se Michal. Otočil jsem se na něj. Možná? Zahučel jsem pokud možno co nejvíc lhostejně. Jo, možná, u ní člověk nikdy neví, na čem je, vykládal dál plný tašky z auta Michal. Zapálil jsem si na verandě a díval se na zasněžené ovocné stromy a záhony, co v létě snad bývaly růže. Nebo konopí. Kdo ví… Neuteklo ani půl cigára, mezi stromy se objevila světla a splašený Scénik zapíchl přední kola do strouhy před plotem. To se nedivím, že jste měli defekt, když jezdíš jak hovado, Zdendo, pomyslel jsem si v duchu a cvrnknul vajgla do větru. Padá hvězda, něco si přej… vole.
Došli jsme k právě přijevšímu autu, zběžně se pozdravili (byla přeci jen kosa jak v Rusku) takže jsem ani nedetekoval, kdo vlastně přijel, a začali zrychleně vykládat obří tašky. Přemýšlel jsem nad tím, jestli náhodou holkám někdo nevyhlásil evakuaci nebo tak něco, ty lodní kufry byly skutečně těžký jako prase. Po krátkém vítězném boji byly kontejnery pod střechou, roztopené Petry se činily, seč mohly, věšák se naplnil bundami, a přeplněná chodbička se začala pomalu vyprazdňovat. Byl čas zjistit situaci. Čau chlapi! Začala povykovat Nina a hopkala po obýváku jak hyperaktivní koloušek. Ahoj Jindro, pozdravila mne jako poslední a posledního Monika. Čas na okamžik zklihovatěl. Stál jsem na okraji jejího horizontu událostí a cítil, jak mne vtahuje do oblasti, ze které není návratu. Ta vůně. Ty oči. Rty. Šíje. TY VLASY! Zapnul jsem stabilizaci, kterou nainstaloval o den dříve pan Glenfiddich a přesně v okamžiku, kdy se čas rozběhl obvyklým tempem už klidným hlasem řekl čau Moni. A … dík za pozvání!. Usmála se. Tak zvláštně. Něžně. Zranitelně. Vyzývavě? Asi ne. Blbnu.

Hyperaktivní kolouch Nina dohopkala se skleničkami jakéhosi podivného nápoje a všem je rozdala. První přípitek, jako že jsme všichni dobře dojeli no neeeee tak šup šup šup, kdo bude poslední, musí udělat otisk zadku do sněhu! Prý to bylo něco z Nepálu nebo Tibetu, ale chutnalo to jako vymačkaný zelí, smíchaný s palivem do rakety, holt jedno oko oželím. Venku ve sněhu se objevil první otisk zadku. Nevím, čí byl, z očí mi tekla krev.
Vymyl jsem si oči a zažívací trakt sněhem a už se společensky korektním výrazem se vrátil dovnitř. Opřel se o futra a zaujatě sledoval Ninu v podřepu, jak freneticky dráždí rozpálené Petry pohrabáčem. Myšlenky mi začaly ujíždět od strany. Přejel jsem očima pokoj. Michal něco řešil s Jitkou, Zdendou a Martinou, Karel se mazlil s mou litrovkou wizoura a vypadal spokojeně, a Monika mi právě položila ruku na rameno, až jsem si leknutím ze zamyšlení málem způsobil torturu vylitím si paliva do klína čímž by pro mne tato akce byla ukončena. Dala bych si skleničku dobrého vína, povídá, píchneš mi se špuntem? Co jsem na to měl říct?

V kuchyni jsme byli sami. Dík, že jsi napsala, Moniko… Dívala se na mne, dlouho. Cítil jsem se znovu jako malý kluk, který poprvé pozoruje starší sousedku přes plot, jak se opaluje nahá a … ví o mě a uculuje se. Díky vypnutému mozku jsem nevěděl, co říct a tak jsem raději věnoval špuntu, otevřel lahev s vínem a nalil dvě skleničky. Vzala tu svou do ruky, a stále dívajíc se na mne povídá. Jindro, jsi zvláštní kluk. Chtěla jsem, abys přijel. Otočil jsem se zpět na Moniku. Michal, Karel, Zdeněk… víš, jsou fajn, mám je ráda. Ráda?, opáčil jsem. Uchichtla se. Ráda jako kamarády. Proto jsem… proto jsem ti napsala, abys přijel. Teď nebo nikdy, proběhlo mi břišní pletení a palivo v žaludku souhlasně zašplouchalo. Cítil jsem, jak začínám vidět to, co bylo dlouho tak očividné. Byl jsem úplně slepý. Moniko, já… já tě už moc dlouho miluju. Strašně moc. A hodně dlouho. Moc… Díky vypnutému mozku mi došla mi slova, ale to podstatně jsem ze sebe dostal. Polilo mne horko, přes břicho se mi přehnalo stádo klokanů a na zátylek mi dýchl lední medvěd. Teď kdybys sis krknul, můžeme to zabalit a jet domů, co ty na to?, prohlásil zpoza vypnuté mysli Glenfiddich. ZLZ! Pomyslel jsem si. Stáli jsme proti sobě a koukali si do očí. Jindro, já o tom vím. Cítím to taky už hodně dlouho. Vnímala jsem to. Proč jsi mi to neřekl dřív? Pohladil jsem ji hřbetem prstů po tváři. Moni, víš sama jak to je, jsi velmi inspirativní dívka, a já prostě … stále kolem tebe někdo byl, někdo, na koho ses usmívala. Nechtěl jsem dát najevo, co cítím s… tak malou nadějí… odmlčel jsem se. Vzala mne za ruku. Jindro, já nikoho nemám. Možná mi neuvěříš, ale cítím se často osaměle. Ano, točí se kolem spousta kluků, a to i díky mé práci, jenže večer v koupelně stojím sama, a když ze sebe smyji den, ochladí se a není nikdo blízký… sklopila oči, ale mou ruku nepustila. Neumím dost přesně popsat, jak jsem se v tu chvíli cítil. Kdo zažil, popis nepotřebuje, kdo nezažil, tak by mu byl stejně k ničemu. Jemně, až s posvátnou úctou, jsem zajel prsty do jejích hustých vlasů a dlouze ji políbil. Přivinula se ke mně a já cítil, jak z ní spadlo obrovské napětí, vnímal jsem, jak celá zvláčněla. I ze mne konečně spadly veškeré pochyby, uvolnil jsem se a otevřel se naplno svým citům. Slov už nebylo zapotřebí. Naše duše splynuly v jednu.

Lidííííí, pote honééém sééém, to musíte viděééééét, probral nás notnou dávkou Jamesona posilněný hlas Jitky. Číhněte na ty dvě hrdličky! Smála se od ucha k uchu. Monika mi stiskla a držela ruku, kterou jsem už už vytahoval z její. Z poza futer vykoukla hlava Michala. A co má bejt, prohlásil, a zapadl někam do prostoru, kam jsem neviděl. No joooo, co má vlastně bejt, škytla Jitka, s hihňáním se odporoučela do kuchyně, nalila si nějaký džus a provokativně se poškrábala na levém ňadru, až ji skrz tričko zůstala trčet bradavka, která vykoukla z podprdy. Nezlob b bte te, vy! A odplula pryč. Pojď Moni, najdeme si klidnější místo, co ty na to?
Vyšli jsme s Mončou na terasu v podkroví, přehodili si společně přes záda Zdendovu obří péřovku, a pod ní se vzájemně objali kolem boků. Zapálil jsem si a Monča si ode mne potáhla. Ty kouříš? Zeptal jsem se. Ne, ale teď přesně mám chuť. S pochopením jsem vyndal další Camelku. Ne, já chci spolu s tebou kouřit tu tvou, prohlásila. Zadíval jsem se nahoru a potáhl si do plic notnou dávku nikotinu až žhavý konec cigarety osvítil Monice tvář... Noc, mráz, hvězdami posypaný černý samet a vedle sebe svůj živý sen, hřející, dýchající, milující. Opět jsem cítil její pohled. Otočil jsem se a současně ji pohladil od boků směrem k páteři mezi lopatky a pak zase trochu dolů a níž... Zavrněla. Zahodila mou cigaretu, přitulila se a zavrtala svou hlavu do mého ramene. Vnímal jsem její teplounké tělo, vůni vlasů, kterých jsem měl plný obličej, i horký dech na rameni. Začal jsem ji jemně líbat na krk, pod ouškem, i na oušku, a když jsem zkusil zoubky, zaryla mi nehty do zad a přitulila se ještě víc. Pomalinku jsem nás začal směrovat dovnitř, poněvadž byla skutečně pořádná zima. Nerozsvěcej, prosím, zašeptala.

Shodil jsem z nás Zdendovu bundu, a začal přikládat čerstvá polena na téměř vyhaslé uhlíky do otevřeného malého krbu, který byl v každém pokoji. Monča si dřepla za mě, objala mne kolem hrudi a rukama zajela pod můj svetr. Políbila mne zezadu na krk a pak si položila hlavu mezi má ramena. Automaticky jsem sáhl za sebe a pohladil ji po stehně, přes koleno k lýtku a zase zpět. Prohrábnul jsem uhlíky a nově přiložené dřevo konečně vzplálo plamenem, zapraskalo, a jeden žhavý uhlík vyskočil rovnou na mě. Instinktivně jsem ucukl do zadu, jenže jsem ztratil rovnováhu a … už jsme byli oba vyvalení na koberci a smáli se jak malý děti. Přitulil jsem se k Monče, objal ji a něžně pusinkoval po celém obličeji, na nose, na rtech, bradě, tvářích, čele, víčkách… Překulila mne na záda, vzala mne za zápěstí a dala mi ruce za hlavu. Přejela mi jazykem pomalu přes rty, líbala mne a něžně kousala zoubky do rtů. Cítil jsem její jazyk, jak si hledá nesměle cestu k mému. Jemně jsem Moniku zvedl, opřel ji zády o letiště, a v kleče proti ní ji začal líbat. Naše jazyky se našly, ruce propletly a svět okolo přestal existovat…

Počkej chvilinku, dej mi pár vteřin, Jindro, je mi děsný vedro, oddechovala Monča, zatímco jsem ji stále líbal všude, kde to jen šlo. Byl jsem jí úplně omámený. Mám strašnou žízeň. I já, Moni, taky bych něčeho napil, skočím dolu pro džus nebo minerálku, co bude, hned budu zpět. Seskákal jsem dolů, a když jsem se blížil ke kuchyni, skrz otevřené dveře jsem uviděl Michala, jak zezadu šoustá Ninu, která v kleče lízala Martinu. Zdeňka ani Jitku jsem nikde neviděl, ale nebylo pochyb, že buď někde taky šoustaj, nebo hulej. Aspoň nikdo nebude otravovat, řekl jsem si pro sebe, vzal z lednice dvě Mattonky a krabici džusu a utíkal zase nahoru. Monča ležela na letišti zády ke dveřím, jen v kalhotkách a podprsence, a s hlavou dole z postele štrachala v tašce. Zůstal jsem chvíli jen tak stát, a díval se. Byla nádherná. Jak tam tak ležela v černém prádle, se stínohrou z plamenů na opálené sametové kůži, vypadala étericky a nedotknutelně jako dívka z plakátu, na kterou se zasněně můžeš navždy jen dívat ale nikdy ji mít, protože když se jí dotkneš, tak zmizí… Otočila se. A usmála. Pružně, jako kočka, se přetočila, klekla si na posteli, jednou rukou mi obtočila kolem boků a druhou si vzala otevřenou Mattonku. Pozoroval jsem ji shora a díval se, jak pije z lahve. Jak se rty přisála k hrdlu a jak polyká chladnou tekutinu. Její krk se rytmicky pohyboval tak, jak polykala. I takováto triviální a běžná procedura vypadala v atmosféře krbem osvíceného pokoje jako scéna z dokonalé fotografie. Ona byla dokonalá. Dopila, položila lahev na noční stolek vedle mne a vyhrnula mi tričko. Stále jsem držel zbývající Mattonky a taky krabici s džusem. Něžně mě škrábala nehty po zádech a přitom pusinkovat kolem pupíku. Nic naplat, tohle nepokazím, řekl jsem si v duchu a pokud možno s citem odhodil lahve do Zdeňkovy péřovky. Přežily to. S krabicí to bylo snadný. Letěla hezky. Začal jsem Monču hladit ve vlasech a prsty si s nimi hrát, nepřestávala mně pusinkovat, jen přešla kousek výš, až si našla mé bradavky. Byla neuvěřitelně citlivá a jemná. Z jejích doteků, polibků, šimrání rtů a něžného kousání mne mrazilo po celém těle. Zvedl jsem jí hlavu a začal jí opět líbat. Překulila se zase na postel a než se stačila otočit na záda, začal jsem já líbat ji, pomalu, na jednotlivé obratle, od krku až téměř dolů, a zase zpět, na ramena, hladil jsem jí po celém těle, líbal ve vlasech a na krk, uši, šíji… Kde jsi byla celý můj život, lásko, šeptal jsem jí a stále dokola líbal. Přitulili jsme se sobě, objali a znovu se naše rty našly. Hladili jsme se a mazlili, až jsme se vzrušením oba chvěli a přerývavě lapali po vzduchu. Monika mi rozepla pásek, a stáhla kalhoty. Rozepnul jsem Monice podprsenku, ale ještě ji nesundal. Zato jsem se přesunul níž a společně s polibky ji pomalinku stáhl kalhotky. Nepřestával jsem ji líbat, líbal jsem jí všude, na bříško, a stále výš, až se jí svezla rozepnutá podprsenka. Políbil jsem jí na bradavky. Měla skvělá prsa. Přesně taková bych si sám přál, býti ženou. Pevné, hladké, mírně hrotité… Jazykem jsem přejel jako oříšky ztuhlé bradavky a Monča se zvolna vlnila, tak noblesně, uvolněně a labužnicky.

Věděl jsem, že cítí mé k prasknutí tvrdé mužství, mno, ani jsem to nijak neskrýval. Hráli jsme si spolu teď už úplně nazí, mazlili jsme se a hladili, ruce i rty zkoumaly vzájemně naše nejintimnější zákoutí a šeptali jsme si miláčku a lásko a čumáčku a tam mě nelochtej, a trochu přitlač a aaach, to můžeš, jo, jooo, tohle je krásný aaach, jsi skvělej, ty jsi skvělá… až i naše těla splynula v jedno. Stihl jsem udělat snad jen pár pohybů, když jsem ucítil, jak se Monika prohnula jako luk, zakousla se mi do krku a stiskla mě stehny kolem boků. A pak jsem dole ucítil vlnu horka, a šíleně krásné pulsující stahy. Přitiskl jsem ji k sobě ještě silněji, jednou rukou chytil a přidržel si její zadeček a pak i já povolil kontrolu a nechal se pohltit rozkoší… a můj orgasmus se přidal k jejímu. Zůstali jsme ještě hodně dlouho v obětí, hladil jsem Moniku stále po celém těle, něžně, pomalu, dlouho… Miluju tě, Jindro.