Máj, cíl cesty ráj - soutěžní

Je květnové úterý, něco málo po desáté hodině večer. Stojím na péroně s cestovní taškou na kolečkách a vyhlížím netrpělivě noční expres z Prahy do Ostravy. Jel bych samozřejmě raději o něco rychlejším spojem, ale ty poslední mi bohužel nevlastní vinou ujely a ty co neujely byly stejně plně obsazené. To je také důvod, proč jsem lehce nervózní z každé minuty o kterou jsem v Praze déle než bych musel být. Pokud nemusím, nepřespávám a jedu domů. Nemám nic proti Praze, bývám zde rád, ale ne po čas služební cesty. Tak jsem rád aspoň za ten express, i když do Ostravy přijede až kolem jedné ráno.

Čekání si krátím čtením novin. Možná ani nečtu, jen přejíždím přes písmenka a občas mi něco v hlavě uvízne. Ani nevím co je to za noviny, byly jedny z posledních, které ještě v trafice na nádraží měli. Sotva stihnu prohlédnout titulní stránku, když z tlampače hlásí, že vlak přijíždí k nástupišti, které zeje téměř prázdnotou. Je tu všeho všudy 8lidí včetně mě. Kdo by taky chtěl jet v tuto dobu směrem na Ostravu.

Sotva přijíždějící vlak zastaví, skládám noviny do kabátu a otevírám si dveře prvního vagónu ke kterému nikdo nejde. Ne proto, že bych nerad případnou společnost, ale pro pocit mít aspoň na chvíli vagón sám pro sebe. Procházím celým vagónem (otevřená kupé) a usedám proti směru jízdy do úplně prvního kupé za lokomotivou. V myšlenkách se už těším se na svou postel. Koukám spokojeně na hodinky, máme už jen tři minuty do odjezdu. Hledám si pohodlnou polohu a jen co ji najdu, zavírám oči současně s tím škubnutím vlaku při rozjezdu.

Podobné škubnutí mě pro změnu opět probouzí a já zjišťuji, že vlak zastavil v Pardubicích. Trošku jsem si zdříml, v tom přítmí mě to vždy bere. Otevírám okno, trocha čerstvého vzduchu neuškodí, přičemž si všímám jak se pár jedinců chystá nastupovat. Slyším jak se otevírají dveře mého vagónu. Otáčím se směrem ke dveřím a se zájmem sleduji, kdo že je tím narušitelem dosavadního klidu v onom vagónu. Vidím ženu, věk na dálku a ve slabém světle odhaduji těžko, tipuji kolem 25 (dnes se ženy díky líčení umí udělat mladší i starší, jak se jim to hodí), relativně vysoká tak 180cm dle prostoru, který zabrala ve dveřích a tak nějak rozumně štíhlá (ne hubená, ani oplácaná), delší vlasy zřejmě stažené do drdůlku. Otáčím se zpět za výhledem na nástupiště a dámě již nevěnuji pozornost.

Slyším jen její pomalou chůzi v botách na podpatcích, ta jen podezřele dlouho neustává. Zavírám okno, její chůzi už neslyším, a v okně které jsem právě zavřel v tu chvíli spatřil siluetu člověka za mnou. V první okamžik jsem si pomyslel, že už přišla průvodčí kontrolovat jízdenku. Až při přímém pohledu jsem zjistil, že je to právě nastoupivší mladá dáma. Usmívá se na mě nejistě a povídá: „Ahoj, nebude vadit když si sednu do protějšího kupé nebo tady k vám.” Ta otázka mě překvapila a v duchu si říkám: „Proč si proboha nesedne do ktéréhokoliv volného kupé v celém zbytku vagónu“. Aniž bych si tu otázku stihl sám sobě celou položit, ona nejspíš vycítila ze mne udivení, a dodává: „Nerada jezdím takhle večer sama, mám radši společnost”. Chápavě přikyvuji a nenápadně si ji snažím celou prohlédnout. Napadá mě jestli to není nějaká podvodnice co člověka ukecá, uspí a okrade. Dnes je možné opravdu všechno. Bohužel nebo spíš bohudík jsem se s žádnou takovou nesetkal. Říkám si tedy, že by bylo hloupé mít předsudky, ale mít se na pozoru neuškodí.

Koukám na ní asi mlčky podezřele dlouho. Posmutněle se zeptá. „Vadí?” Tak ji ujišťuji: „Ne, nevadí, jen se mi nestává často, aby někdo komu jsem neznámý vyhledával ve vlaku mou společnost. Prosím posaď se kam je libo.” a nabízím jí pomoc při svlékání a pověšení kabátku. Stavím se k ní zády, přidržuji kabátek když ucítím její vůni. Kombinace té nepopsatelné vůně a pohledu na její šíji budí ve mně zájem. Sotva pověsím kabátek, představuji se: „Jmenuji se Jirka“. Podává mi ruku a při upřeném pohledu do mých očí sděluje své jméno: „Žaneta“. Potřeseme si rukou a posadíme naproti sobě.

Nenápadně sleduji její počínání, kdy z v útrobách své kabelky urputně něco hledá a nemůže to najít. Když si mě všimne, usměje se a zřejmě a by řeč nestála prohodí: “A kam ty vlastně jedeš, navíc tak pozdě?” Ač s pocitem, že jí to doopravdy nezajímá, ji přesto odpovídám: “Kousek za Ostravu, domů ze služební cesty.” Na to ona: “Jé, to je fajn. Já jedu směr Ostrava taky”. V mé hlavě mi stihne proběhnout jen otázka, co je na tom jako fajn. Přece jen jsem zvyklý ve vlaku, zvlášť ve večerních hodinách, pospávat né se vykecávat. V ten moment vytahuje co si z kabelky, nejspíš to co hledala a stříká to na sebe. Já ucítil opět její afrodisiakální vůni a hlava se mi začala doslova motat. Opojením tou vůni se projeví moje zvědavost: „A Žanet, ty jedeš do Ostravy proč?” Bez sebemešího zaváhání mi říká: „Dělám si v Ostravě doktorát na VŠB, dopoledne mám hodinu cvičení se svými studenty, učím”. Uznale až obdivně kývám hlavou: „Já postgraduál zvažoval, ale přišlo mi to v mém oboru jako ztráta času. Jaký obor vlastně studuješ?”. Vyhrkne na mě: „Biochemii”. Z legrace ji povídám, že tu chemii tady mezi námi cítím. Z jejího pohledu mám pocit, že mě chce propíchnout prvním předmětem co bude k mání. Ale to jen špatně čtu v její tváři, protože špitá celkem provinile: „Omlouvám se za ten parfém. Utíkala jsem na nádraží. Trochu jsem se i zpotila a chtěla jsem se teď pro lepší pocit ještě navonět”. Snažím se ji uklidnit: „Mě to přece vůbec nevadí, právě naopak. Voníš krásně.”. Opět se jí vrací úsměv do tváře.

Chvilku je ticho, oba koukáme jakoby ven z okna kde není vidět nic než tma, občas mrknem na sebe, na hodinky nebo jedno z blikajících světel nad námi. Žaneta se různě kroutí, hledá asi jako já dříve pohodlnou polohu, v které se dá vydržet ta několikahodinová cesta. Po nějakém čase se mě ptá: „Nebude ti vadit, když si natáhnu nohy na sedadlo vedle tebe?“. Já jako jiní chlapi se slabostí pro krásné ženské nohy, jsem právě vycítil příležitost nechat pokochat své oči, a s jemným úsměvem ji opáčím slovy: “Ne, jen když mi nezašpiníš moje nové kalhoty”. Ona jen dodává: “Neboj, botky si sundám. Jsem v nich několik hodin, nohám musím dopřát odpočinek”. Ihned se začíná zouvat. Když vidím jak ji první botka padá z nožky, můj výraz ve tváři musí být tak čitelný, že se skoro až stydím. Odvracím tvář od jejích nohou a zpět při pohledu do jejích očí se snažím skrýt svou zvědavost otázkou, která způsobí pravý opak: „Chodíš občas na masáže? Perfektně to dokáže uvolnit”. Žaneta právě natahuje nohy na sedadlo: „Mám ráda masáž, ale na žádné placené nechodím.”, na vteřinu se odmlčí a pak s hlavou na stranu mi povídá: „Ale když o tom tak mluvíš, mohl bys mě namasírovat?” nohy opět zvedá a pokládá je na mé stehna. Na okamžik tuhnu, představa, že se ji budu dotýkat je lákavá až vzrušující. Po chvilce jakože váhání, ji odvětím: “Ano, proč ne. Rád”. Ona se nato zadečkem více sesouvá po sedačce a její chodidla se už dotýkají mého břicha.

Pohupuje nohami, kroutí prsty. Její lehce shrnutá sukýnka navíc také odhaluje další krásy jejího těla. Jsem napokraji sedmého nebe, jen ona to neví. Aspoň v to doufám. Beru její pravou nožku do dlaní a začínám ji jemně hladit abych ji prve trochu rozehřál. Zdá se mi, že jí to je příjemné a po chvíli už s větším tlakem začínám masírování. V prstech cítím tu jemnou kůži a ty neookopírovatelně nádherné křivky. Žaneta přivírá oči a je na ní vidět, že se dostavuje jakási příjemná úleva, mísící se chvílemi dle malých povzdechů i s možným vzrušením. Chci ji říct, že má krásné nohy, ale hrdlo se mi svírá a nevydám ani hlásku. Zřejmě mě vnímá a pokládá mi vyloženě pomocnou otázku: „Líbí se ti?“ Zvládám odpovědět jen překvapením a pousmáním ve tvář, když již s plně otevřenýma očima řekne: „Moje nohy přece“. Pokouším se s ledovým klidem říci: “Ano, líbí se mi. Máš krásné nohy. Nejedna modelka by mohla závidět”. Usmívá se na mě a ještě dodává: „Všímám si, že se hodně můžům líbí. Jsem na ně pyšná.” Začínám popravdě pociťovat vzrušení jak z té atmosféry, tak z jejich letmých dotyků položenou nohou poblíž mého rozkroku, které mi vždy dělají dobře. Nejspíš je jí to jasné, když mi naznačuje, že zvládám masírovat obě nohy, přitom mám obě ruce pouze na jedné: „Copak mě to tam tlačí u levého chodidla?”. Teď už jsem dole ucítil plný naval krve a jen jsem zašeptal: „Velké překvapenííí“. Nechápu teď sebe a už vůbec ne Žanetu. Nechápu nic a ani chápat nechci, užívám si tu jedinečnost situace. Žaneta mi začíná jednou nohou pořádně přejížďět po rozkroku a druhou se sápé po mé hrudi a vybízí mě: „Jen si s nimi pohrej, ukaž jak se ti líbí”. Ten její ďábelsky usměv říká jasně, mám tě ve své moci.

Laskám ji něžně prstíky jeden podruhém, má pěkně upravené nehtíky lakované na oranžovo. Její prstíky jsou přehlídkou dokonalosti, jsou hezky odstupňované od nejmenšího po největší. Líbám něžně její oblé nárty a vychutnávám si kotníčky jako dvě sladké kokosové kuličky. Jazykem a rty ji přejíždím až na lýtka. Toužím ji najednu ochutnat celou. Jen se na sebe podíváme, ona lehounce mrkne a já ze sedačky padám na zem do pokleku, její nohy přitom svými rucemi roztahuju ze široka, že víc už to snad nejde. Obličejem dopadám přímo před její klín. Hladím ji přitom od kolenou vzhůru a posléze se i dotýkám nosem jejích vnitřních stehnech a nasávám trochu jejího vzrušení. Můj hluboký a zrychlený dech spolu s doteky je příčinou husí kůže po celém jejím těle.

Na vteřinu si uvědomuji, že sedíme ve vlaku, který může brzy zastavit nebo se k nám dostane průvodčí a my se tady po sobě plazíme. Ale mi je to vlastně celkem jedno. Miluji vzrušení, adrenalin.

Z mého nosu spíš než z úst teď Žaneta slyší mé všeříkající spokojené „mmmmmmmm”, když tlačí moji hlavui ke svému rozkroku. Zblízka tak zjišťuji, že její kalhotky jsou zvlhlé a vůně její kundičky mě k ní čím dál víc přitahuje. Ona je nejspíš ta žena, která ví co chce a umí si o to říct pohledem i slovy: „Strč mi tam jazyk, lízej mě, máš tam co lízat!” Sotva prstem poodhrnu ten tenký kousek látky, který zakrývá vstup do její svatyně, vidím malé kapičky vzrušení jak pomalu stékají dolů. Ta holka ví co mluví. Nabírám ty kapičky prstem a provokativně si ho před ní vkládám mezi své rty a olizuju z něj její šťávu. V jejích očích vidím jak prudce roste touha po rozkoši. Neváhám už a svým jazykem překrývám celou její rozžhavenou kundičku. Špičku jazyka jen roluju od spoda nahoru a zpátky Její poštěváček není žádná miniaturka, cítím ho svým jazýčkem tak výrazně, že ho hned chci a začínám sát jako bych brčkem nasával ze sklenice vodu.

Při jejím vzdychání se mi do hlavy vkrádá pocit, jako by mi někdo stále tlakoval můj pyj. Nevydržím na něj nesáhnout, nevylovit jej ze svých plátěných kalhot, na kterých se už stihla udělat velká vlhká skvrna. Pokračuju v leštění krásné dírky a přitom se kroutím v pánvi, jako bych byl už v ní ač nejsem, ale intenzivně potom toužím. Žaneta natahuje ruku k přední kapse své kabelky, šmatrá a vytahuje cosi lesklého. Je to kondom, a já vím, že mě chce. Podívám se dolů na svého spojence a jako by mi chtěl říct: „Můžu” na což mu souhlasně pokyvuju hlavou a odpovídám v duchu: „Teď už musíš“. Vstávám ze země, kalhoty samovolně teď už kloužou až dolů a Žanetě se naskýtá blízký pohled na nástroj jenž bude za chvíli zdrojem jí chtěné rozkoše. Neptám se na nic když vidím její nadšení, opírám se rukama o opěradlo a svůj penis vsouvám do její teplé pusinky pomalu, aby si ho mohla vychutnat centimetr po centimetru.

Příjemná je to chvíle. Ještě před dvěmi desítkami minut jsem chtěl spát a teď? Chci píchat. Chci píchat ženu, kterou znám jen jménem, ženu která mě dostala svým úsměvem a božskými nožkami. Žaneta jen drží, a já přirážím do její pusy, která je už slušně uslintaná. Sliny dopadají na její košilku téměř přesně do míst, kde si ona pohrává se svými vztyčenými bradavkami. Dívá se mi teď ze zdola do mých slastí přivřených očí. Je to prosba, je to přání, je to rozkaz?

Vymane se ze zajetí mého péra a zvýšeným hlasem prohlásí: „Strč mi ho tam nebo se zblázním.” Popadám kondom, a nasazuji ho se vší opatrností. Ona se mezitím zvedá, otáčí a kleká na sedačku svými koleny, rukama se přitom prověsí za opěradlo. Jak špulí na mě ty své překrásné půlky, částečně ještě schované pod sukní, nedá mi to a plácnu ji po každé z nich. Slyším její reakci: „Aááách, ještě”. Přistupuji k ní na dosah špičky penisu, stahuji stale ještě oblečené kalhotky ke kolenům a zasouvám, do maxima nalitý, penis do té zvrhlé holky. Zajedu až po kořen a přitisknu se k ní jak nejvíce to jde. Chci cítit každičké zákoutí dírky ve které právě jsem. Pomalu v ní kroužím vyjíždím ven. Zkouším kde ji to dělá dobře nejlépe. Vytáhnu ho úplně a opakovaně ji napichuju jen kousek svého péra. Zvedá přitom vždy hlavu, líbí se jí to. Chytám ji za vlasy a přitahuji si jí vždy lehce proti sobě. Sténá nejprve potichu, ale vědomí, že jsme ve vagónu úplně sami ji uvolní na tolik, že dává po chvilce hlasitě najevo jak je jí to co děláme příjemné. Pohybem zadečku si říká o zrychlení. Kmitám sem a tam, hluboko i mělko, zleva doprava, kroužím v ní jako dravý pták nad svou kořístí.

Citím, jak mi stékají kapky potu z hlavy přes tváře a dopadají s každým přírazem na její zadeček. Chci ji posadit na sebe. Chytnu ji kolem pasu, a stále napíchnout na sebe si sedám na sedadlo za mnou. Žaneta si stáhuje rychle kalhotky z nohou, roztahuje nohy ze široka. Jednou nohou se zapírá o stoleček pod oknem a druhou o zem, zvedá se a zase nasedá ještě v rychlejším tempu než doposud. Pomáhám ji chvíli svými rukami, které by nejraději uchopily její pohupující se ňadra, s kterými se ještě neměly možnost pomazlit. Jazykem vystrčeným ji olizuju záda, částečně teď zbavená dříve ještě bílé a suché košilky. Její horké tělo mě rozpaluje do ruda a protože ji chci líbat, natáčím si její hlavu k sobě. Naše rty se stíhají dotýkat jen letmo, jazyky si však vzájemné užívají slizkost a kloužou o sebe každou chvíli.

„Aaaach“, vyklouzl mi ven. Plácnu ji po zadečku a přírazem ji dávám najevo aby se postavila. Zapírá se rukama o stoleček, vystrkuje na mě své pozadí a s upřeným pohledem do okna na můj odraz, čeká na další chod. Přiskakuji k ní zezadu. Připadám si jak jelen v říji. Pevně ji stisknu v bocích a vjíždím již otevřenou brankou do dvora. Vnímám její stahy, jsou nepravidelné a dělají mi dobře až se dokonce bojím, že budu už stříkat do gumky. To já nechci, chci nakrmit tu holku hladovou po orgasmech. Slyším z jejích úst jen slabě: „Ještě, ještě nepřestávej, mrdej”. Mám dojem, jako bychom byli sehraní, jako bychom spolu už tisíckrát píchali.

Pokládám se na její zádá abych ji mohl do ucha drze pošeptat: „Nepřestanu dokud se mi tady dvakrát neuděláš, ty malá děvko!“. Ta věta se zdůrazněným slovem „děvko“ způsobila, že se po chvíli dole několikrát stáhla tak hodně, že i mi bylo jasné, že je na vytouženém vrcholu rozkoše. Jeli jsme dál v divokém tempu ačkoliv vlak mezitím zastavil a před mýma očima se tyčil nápis Olomouc hl.n., to že jsme promrdali zastávku Česká Třebová jsme vůbec neposřehli a bylo nám to vcelku jedno. Žaneta nalepená na okně, já za ní dřžíc ji za ramena a tlačíc jí k sobě, to je přesně to co vidí člověk, žena stojící na nástupišti před naším vagónem. Má vytřeštěné oči, upustila svůj kufr a nemůže se od našeho konání odlepit. Přemýšlím, jestli jí vůbec Žaneta zaznamenala v tom rauši. Ještě si říkám, že jediné co v tu bláznivou noc chybí zažít je jen trojka. Jen z legrace na ní kývám hlavou a zvedám obočí, jestli se jí to líbí nebo je vyděšená. Je to mladá slečna a je v pořádném tranzu. Slyším jak se lokomotiva opět rozjíždí.

Otačím Žanetu čelem k sobě, líbám ji na rty, tváře krku. Rukama ji nedávám pokoj po těle. Pomáhá ji si usednout na stoleček, doufaje že naše řádění přežije. Zvedám asi podlamující se její nohy, dočasně pokládám je na svá ramena než se sám dopřu o okno abych si její nožky hned poté položil na své paže. Kouká se mi tázavě do očí, jako by se chtěla zeptat... „uděláš mi to ještě?”. Vklouznu do ní zepředu, skláním se k ní blíž. Její horký dech záhřívá mě na krku a její čelo se pro změnu rosí mým dechem. Ohýbám se ještě víc aby se mohly spojit nahoře i naše ústa, která chtějí tomu druhému být plícemi.

Zrychlující pohyby nás obou tvrdě proti sobě dávají znát neskutečně velkou chuť se spolu udělat. Její totálně mokrá dírka mě teď začíná ždímat, že začínám odpočítávat max 20 zásunů do výstřiku. Jsem u devítí, když mě obepíná její kundička postupně po celé délce mého ptáka natolik, že ho ve velmi krátkém sledu vytahuju, strhávám pláštěnuku. Ona seskakuje ze stolečku do podřepu a jen pár okamžiků na to už skrápím útrby jejích úst řadou nečekaně velkých dávek vskutku teplého spermatu. Žaneta většinu z toho spolyká, jen něco jí po bradě stéká a padá na stehna. Otírám ještě zbytky o její tváře, klekám si před ní a líbám ji jako díky za krásný prožitek. Po chvilce oddechu se utíráme navzájem papírovými ubrousky a mlčky se na sebe jen usmíváme. Oba vypadáme zdravě unavení a spokojení...do příjezdu do Ostravy sedíme teď vedle sebe přitulení a užíváme si ten zbývající a omezený čas kdy si můžeme ještě vychutnávat vůni našich rozbouřených těl.

Ačkoliv jsme si na konci cesty vyměníme telefonní čísla. Už se od té doby neuvidíme a ani jeden z nás to myslím ani nečeká....

Je květnové úterý, jen o pár let později. Jedeme z Prahy s mou partnerkou nočním vlakem z výletu, jsme k sobě přitulení, povídáme si a těšíme se domů do postele až si zalaškujeme. Právě vlak staví v Olomouci. Partnerka se na mě uculí a povídá mi, „Před pár lety jsem tady stála na nástupišti a čekala v noci na vlak domů. Vlak, kterým jsem měla jet mi tehdy před očima ujel. Přerušuji ji otázkou: „Jakto?“ Pokračuje: „Přímo ve vágonu co zastavil přede mnou si to rozdával tvrdě nějaký pár a koukali se přitom na mě, jako by chtěli abych se přidala. Byla jsem z toho celá roztřesená, ale přitom mě to tak nějak vzrušovalo. Nedokázala jsem se tehdy pohnout abych do toho vlaku nastoupila. Sama bych to chtěla někdy zažít.” Já se lehce začervenám, a pomyslím si, že to snad ani není možné taková náhoda. Kdyby tak věděla, že jsem to byl tehdy já, kdo to na ní koukal a přitom klátil neznámou dívku. Partnerka vstává, porozhlédne se po vagónu a mlsně na mě mrkne se slovy: „Vagón je prázdný rozdáš ti se mnou tady?”. Jak to dopadlo si už domyslíte snad sami.