Altán

6. 9. 2018 · 5 459 zhlédnutí Big-Dog

Tenhle park nebyl tak docela klidný, jak si doufala. Doufala? Jo, jasně, od začátku přece bylo jasné, že to nebude jen tak nevinná procházka. Tak dlouhá doba uběhla od toho, co jsme se viděli posledně a ještě delší, kdy jsme si to spolu opravdu dosyta rozdali. Od té doby jen pár slibných polibků. Nebylo jich jen pár, jenže ani dost. A pak spousta písmenek proletělo vzduchem. Napětí rostlo, o vzájemné kompatibilitě už nebylo pochyb, tohle prostě potřebovalo nějaký ventil. Teplý jarní den, procházka parkem během pátečního dopoledne. Proč ne ta zašívárna jako prvně? Protože ji ani jeden nestíháme, sakra… No tak uvidíme, co stihneme v parku. To byla jedna z mých posledních zpráv.

Ten altánek stranou cesty ti byl jasný hned, jak si ho spatřila. Kdybych se ptal, vůbec by nebylo jisté, že bys kývla. Jenže já se neptal. Kamenná deska, na ní dřevěný šetihran se střechou a po obvodu dřevěná lavice.

Nedalo mi to moc práce. Po prvním pevnějším sevření ses podvolila. A odstřihla od okolí. Najednou jsme tu byli jen pro sebe. Objetí polibky. Konečně, KONEČNĚ! O tomhle nemusel přemýšlet ani jeden z nás. Tohle řešila naše těla a emoce. Prsty v Tvých vlasech, křivka šíje rozpalovaná mou dlaní, polibky, vlastně jeden dlouhý, přerušovaný. Koušeš. Sama si mi chňapla po břísku palce, když jsem tě hladil po tváři. Zarazilo mě to. Ještě jednou, teď už jsem ti ho mezi rty sám nabídl a potřetí přímo nacpal.

“Kalhotky.”
“Co s nima?”
“Chci je vidět.”
“Tady? Zapomeň!”
Prsty znovu do vlasů, ale teď to zatahá, jen z lehka, stačí to abys musela znovu zvednout pohled ke mně.
“Dolů s nima. Hned.”

Chvilku ti to trvá, ale nakonec sama nadzdvihneš lem sukně. Opatrně se rozhlédneš a ten kuousek prádla jede po punčochách až ke kotníkům. Stačí jen vystoupit. Nakonec to tak nebolelo. Stejně nebylo ani není nic vidět. Další polibek a ruce na tvém zadku. Nejen tam. Chci tě a pod sukni ti fouká…

Teď máš sukni jen těsně pod zadek. Muselas to čekat, ale stejně ses trochu bránila. Ne dost. Sedíš mi obkročmo na klíně. A zas polibky, obětí, doteky…

“Vyndej mi ho.”
“Hmmm… to neee přece.”
“Vyndej mi ho. Dělej.” ani náznak prosby v tom už není. A pak to ticho, co visí ve vzduchu.

Ještě jedno rozhlédnutí. Jasně, že jsou kolem lidi. Tamhle na cestičce za křovím, a tamhle zas na lavičce… Nezajímáme je. Snad. Ruce se perou s mým páskem. Ne nepomůžu ti, musíš sama. Ale jo, nakonec to jde. Knoflík, zip… ruka pod látkou kalhot.

“Řekl jsem vyndat, ne honit v kalhotách.” zavrčím. Jo, jasně že v hlasu slyšíš tu nadrženost jakkoliv si snažím držet si linku

Nakonec je venku. Celý, napružený, špička se mu už leskne. Rozhlížíš se opatrně kolem a přitom mi ho mneš v dlani. A pak honíš.

“Na to se vykašli. Nasedni si.”
Vědělas, že to přijde, ale stejně…
“Fakt nelbni. Tady…”
“Tak DĚLEJ.”

Stálo to další rozhlédnutí… jasně že tam pořád jsou. Ne, nevšímají si nás… SNAD. Ten výraz, když sis ho sama přidržela a opatrně se na něj spouštíš. Pohled do očí, další polibek. Mokrá, vláčná, horká. Mít ho zas v tobě. Sama se vrtíš abys byla až na doraz. Nehty na tvém holém zadku. Ruce zapřeš o ostění za mými zády a protáhneš se. To už ti říkat nemusím. Jo, jasně že tu slastnou křeč ucítím. Pomalu, ale přece. Tak nějak to probíhá. Oba to máme pod kontrolou a oba o tu kontrolu musíme bojovat.

Prst v zadku. Neměl jsem to v plánu, ale neodolal jsem. Jenom vzdechneš, když na to dojde. Na moment se zastavíš a znovu dosedneš. Chvilku nic. Jen ticho, oči zavřené až po chvilce se otevřou. Jo, jsi mimo. Tak jsem to chtěl. Zespodu ti dám impuls a ty mi ho vrátíš. A pak… ať se klidně dívají! To je fuk, prostě FUCK. Naštěstí jak je dobrý, tak je i rychlý. A tichý, ale je to fuška.

Už nesedíš, ležíš na mě a oddechuješ. Nebo víc funím já? To je fuk, za ten FUCK to prostě stálo. Fakt si nás nevšimli? No snad ne. Polibek, úsměv. Malinko nesmělý, jakoby ses mě pohledem ptala, co žes to právě provedla. Vrátím ti ten úsměv. Pořád ještě jsem v tobě…

“Zmetku…”