Nad skleničkou vína

11. 9. 2018 Promezame

“Promiň, nějak jsem včera odpadl.” omlouval se ještě u snídaně. Usrkávali spolu na palubě kávu opření o zábradlí a nechávali se hřát sluníčkem. Dnes už bylo o poznání výš, než včera a oni si tentokrát ranní romantickou vložku odpustili. Ale stejně jim tu bylo fajn. Děti ještě spí a nikde ani duše. I soused je dnes někde v trapu. Je to tu celé teď jen jejich.
“Jak se vlastně jmenuje?” kývne Marek směrem k palubě, kde ještě včera viděl courat souseda. Dokonce spolu i pár slov prohodili a přiťukli si pivem, když se vrátili z výletu. Po chlapsku. Fajn chlap. Pak šel spát…
“Vím já?” zkusí to Katka.
“A nevíš?” zazubí se na ní.
“Měla bych?” tady něco nehraje. Je jí to jasné. Nehce zapírat, ale není si jistá, kolik toho musí prozradit.
“Hmmm, když s někým strávíš večer u skleničky vína…” nadhodí on. Jasně, ví o tom. Musel si ještě pozdě večer ulevit a skrz otevřené okénko zahlédl vedle na lodi dvě siluety. Tu Katčinu pozná kdykoliv. Nešpehoval je, neřešil. Proč by si nemohli jen tak pokecat? A i kdyby nezůstali jen u toho… budiž jim přáno. Tohle si už taky vyříkali. Šel spát.
“No tak jo. Jmenuje se Jonáš a jezdí se sanitkou. Sem si nebyla jistá, jak moc bys ocenil, že jsem včera místo zahřívání lůžka šla pít k sousedům.” zkouší jak moc toho on ví.
“No taaaak, tohle už máme přece za sebou.” nakloní se k ní a políbí ji na tvář. Podruhé se otočí i ona a vymění si dlouhý polibek

Skoro to vypadá, že je marina plná a budou muset kotvit na divoko někde stranou. Vydali se dnes na výlet lodí a teď projíždí kolem beznadějně plného mola. Ráno to vypadalo v pohodě, ale teď? Ani místečko.
“Jéééé, koukejte, támhle!” ozve se Tomík a nadšeně ukazuje na jedinou mezeru. Přesně tu, kterou dnes ráno opouštěli. Jonáš právě stojí na palubě své lodi a vytahuje z vody bojku, kterou jim držel místo. Čert ví, jak k ní přišel a jak je možné, že mu to u správce mariny prošlo. Ale teď jsou tu a dívají se, jak na ně s úsměvem mává a s přehnanou galantností jim rozmáchlým gestem ukazuje, kam zakotvit.

Noci jsou tu kouzelné. Tma je opravdu tma, ticho je ticho a les kolem tak voní. Jsou tu zas sami. Molo je sice plné, ale jsou to malé lodě. Většinou čluny. Jen pár takových, na kterých se dá bydlet a ty jsou buď daleko nebo prázdné. Až na Jonáše. Ten si právě vynesl na střešní nástavbu svůj pelech, zapálil svíčku a začal drnkat. Tak jako včera. Jenže dneska tu Katka není sama. Jsou tu spolu s Markem a jsou tu jen pro sebe. I Jonáš to pochopil a až na zdvořilé decentní “ahoj” je nechává sobě samým.
“Mám na tebe chuť.” pošeptá jí Marek svou obvyklou zahajovací větu. A na ní to i po těch letech funguje. Jít přímo k věci, bez opisů a vytáček. Přivine se k němu a zapřede.
“Půjdem dolů?”
“Kdepak, dneska budeme jíst venku.” ušklíbne se a přitáhne si ji ještě blíž. Políbí ji.
“Neblbni. Co Jonáš?” skoro to zašeptá, aby to soused náhodou nezaslechl a decentně kývne jeho směrem.
“Co je s ním?” na oko nechápe.
“Má nás jako na dlani, přece…”
“Tobě to vadí? Už nás viděl dvakrát…” odmlčí se ale ona tuší, že něco ještě přijde. “a tebe ještě jednou…”
Jasně, že to přišlo. Zamrazilo ji. Z toho kouká průšvih. Ale proč až teď? Proč ne hned ráno? A pak ji to došlo. To nebyla výčitka v jeho hlase. Jen pouhé pobavené konstatování. Demonstrace, že je to vlastně on, kdo řídí hru, kdo je v obraze. Kdo právě teď určuje pravidla.
Polibek místo odpovědi. Tuší, co ji teď čeká. Trne ji z toho v páteři a… vlhnou kalhotky.
“Drrržžž.” basově zavrčí, když se zkusí vykroutit z pokusu přetáhnout ji tričko přes hlavu.
Vážně takhle okatě? No dobře, ať jí tu klidně přefikne, je pro, ale trochu decentnosti by snad… Ruce pod tričkem, jen zpola rozepnuté šortky, kalhotky pod sukní na stranu a… Jasně, že bude Jonášovi zřejmé, co se tu děje. Ráda mu to divadlo zahraje, ale že až takhle…
“Drrržžž, Káčo…” zavrčí znovu a ona konečně poslechne. Tričko je dole a prsa venku. Při její velikosti se to nedá přehlédnout ani při tom decentním osvětlení čajové svíčky, co jim tu skomírá ve večerním vánku. A Markovi to nestačí. Už se nebrání, když ji stahuje kalhotky. Aspoň že sukýnku ji zatím nechá. Povalí ji na záda, nohy do praku a hlavu do klína. Jak ona ho zná. Neubrání se a vydechne blahem, když ho ucítí na celou délku jazyka v sobě.
Tak tohle už neokecáš. Letí ji hlavou. Žádný decentní sexík, Marek jí tu před Jonášem definitivně ojede. Kašle na to. Zajede Markovi do vlasů, ještě víc si ho přitlačí do klína a znovu hlasitě vydechne vzrušením, když ucítí, jak zapojil do hry i prsty.
Nepřeskočí vůbec nic. Nedovolí jí to. Každé další číslo je prolomením nové hranice. Když tam leží se stehny dokořán a Marek ji důkladně prstí, když ji chňapne a přinutí ji sednout si mu na obličej, když se od ní nechává poživačně kouřit a pak…
Už ani neví, kdy přišla o sukýnku. Každopádně teď už je nahá docela. A je jí to fuk. I když právě teď se chystá další level… Ten zmetek!!! Posadil si ji na sebe zadkem k sobě. Schválně hned vedle zábradlí na straně k Jonášově lodi. Jestli má ona udržet balanc, musí se té nerezové tyče chňapnout. Jejich oči se setkají, jsou mezi nimi sotva dva metry a v ten moment ji Marek donutí rozjet závěrečnou jízdu. Zábrany padnou po prvních vteřinách. Katka dokonce sklouzne jednou rukou do klína a sama si pomáhá k další rozkoši. Prsa jí létají do rytmu a zadek jí pleská o Markovo břicho.
Když ji pak chňapne za prdel a udělá se do ní, tak trochu doufá, že už je konec. I když… vlastně to vůbec není špatné… zase se spletla. Ještě ji čeká opáčko z předminulé noci, Marek jí ho neodpustí. Jenže tentokrát na zádech teď už jako nepokryté divadlo pro něj. Takhle mokro už kolem sebe dávno neměla…

Je po všem. Katka zabalená do deky a Marek zase už v šortkách otevírá láhev vína. A světe div se, nemá tu jen dvě, ale rovnou tři skleničky. Jonáš se nezdráhá, když nalejí i jemu a nakloněni přes zábradlí si společně přiťuknou. Tenhle večer bude ještě dlouhý, mají si o čem povídat...