Střapaté kuře

“Hej, tahle je moje!”
Katka sebou při tom výkřiku trhne a otočí se. Takové kuře zrzavé střapaté, oči jí planou a natahuje se pro okurku, kterou se před chvilkou chystala dát do košíku Katka. Poslední slušný kousek, co tu v místním obchůdku mají. Ideální na lehký salátek s čerstvým koprem k obědu.
“Říká kdo?” odsekne Katka a teatrálně se postaví kuřeti do cesty.
“Říkám já. Mám na ní spadeno hned, jak jsem vlezla do krámu, jenže byla fronta na lahůdkách, no…” Kuře se trošku zklidnilo, ale okurky se pořád vzdát nechce. Na druhé straně Katka… ta rajčata a bazalka tamhle… čert vem usmolenou okurku v igelitu.
“Tak si ji nechte, stejně ji vlastně tak nutně nepotřebuju.” odtuší s nadhledem, snad malinko uštěpačně.
Kuře po ní chňapne, zálibně si ji prohlédne a… pak ji celou zalije ruměnec. Teď už i Katce došlo, jak dvojsmyslně tahle scéna vyznívá.
“No já AŽ takhle moc taky ne…” zkouší to ještě kuře, ale raději toho nechá. Je jí jasné, že ať už teď poví cokoliv, jen jí to zahrabe ještě hlouběji. Ještě jednou loupne po Katce nejistě, teď už malinko pobaveně, očima, otočí se na patě a zamíří k pokladně.
…
Skoro na to ranní intermezzo zapomněla, takže jí chvíli trvá, než ji docvakne, kde že to už jen viděla tu střapatou rezavou kštici, co se teď pravidelně zvedá v Jonášově klíně.
A přitom to začalo tak nevinně. Marek vzal děti někam do lesa. Zůstala na lodi sama a vařila oběd. Docela fajn relax. Všechno hotovo, teď už jen hodinu dusit a je to. Snad to ta docházející plynová bomba ještě utáhne. Salát připraví až těsně před jídlem, aby byl čerstvý. Ideální chvilka udělat si kávu a jít si ji ven na příď v klidu vypít.
No dobře, možná tak trochu doufala, že tam zastihne i Jonáše, ale fakt nečekala, že to bude právě takhle. Rozvalený v židli, oči zavřené, hlavu zakloněnou, šortky u kolen a kuře mu provádí důkladnou kuřbu. A když důkladnou, tak fakt důkladnou. Mlaská u toho a funí. On ji zas co chvíli zajíždí do vlasů a vychází ji vstříc. Ani jeden z nich neví o světě kolem. Jistě, že by se měla sebrat a zmizet, ale… zůstala až do konce. Tak moc jim to slušelo.
Kuře to dotáhla až do finále. Ani se nezakuckala, když to na něj přišlo. Je fakt dobrá. Pomyslela si. On si ji všiml první. Jen na okamžik ho ovládlo překvapení, ale pak se jejich pohledy spojily a oba věděli… Kuře to nesla o poznání hůř. Když jí došlo, kam se Jonáš dívá, ohlédla se i ona. Znovu ten ruměnec, pak už jen úprk do kajuty. Jonáš za ní vyrazil snad jen o vteřinu později.
…
“Promiň, tohle jsem nechtěla.” ozvala se Katka Jonášovi za zády. Skoro na něj číhala. Každopádně když viděla, že jde sám vynést smetí, využila příležitosti a vyrazila za ním. Měla fakt špatně svědomí.
“To nic, není to tak zlé, jak se to mohlo zdát.” otočí se k ní a ona se snaží vyčíst, jestli je to pravda, nebo se ji jen snaží uklidnit.
“Fakt ne?”
“Opravdu ne. Klárka se prostě jen lekla. To je všechno.”
“Hmmm, ale stejně, omlouvám se. Takhle ti pokazit přívítání se s přítelkyní…”
“Jooo, nooo, Klárka není přítelkyně. Nechodíme spolu, jestli to tak myslíš.”
“No to je vaše věc, ale slušelo vám to spolu, to zas jo.” mrkne na něj Katka.
“Je to prostě jen kamarádka. Nikoho zrovna nemá, já taky ne…”
“Hele, tohle mi fakt nemusíš vysvětlovat. Ve svém věku už vím, že lidé spolu nešukají jen z lásky.” teď už se Katka usmívá a nakazí tím i Jonáše.
“No tak jo. Každopádně se tím netrap. Nic moc se nestalo. Fakt se jen lekla, nic víc. Ostatně poslední půl hodinu jsem důkladně zapracoval na tom, abych jí to leknutí vyhnal z hlavy…” teď se zas culí on.
A tak teď Katka krájí rajčata a bazalku na salát, pobaveně se usmívá a je jí zas dobře.
…
Když o tom po obědě vyprávěla Markovi, musela ho nakonec vykouřit taky. Tentokrát prozměnu v soukromí kajuty, ale užili si to oba. Dokonce jí to chtěl hned oplatit, ale místo toho se mu raději vykroutila a šla si hodit nohy nahoru. Však jim nic neuteče.
…
“Já jsem Katka.” podala Klárce ruku, trochu rozpačitě možná… “a ještě jednou se omlouvám…”
“A to myslíš za tu okurku nebo za to překvapení dopoledne?” Klárka alias kuře se na ní teď dobromyslně zubí. Jonáš měl pravdu, nic moc si z toho nedělá, jen se lekla.
“No jak bych to jen… řekněme, žes mě aspoň ujistila, že tu okurku doopravdy až TAK moc nepotřebuješ.”
Hotovo, celá věc je uzavřena. A první oficielní společný večer může začít. Víno, svíčky, pokec. Fakt bych ráda věděla, co všechno ti Jonáš prozradil. Letí Katce hlavou a mimoděk k ní stočí svůj pohled. A kuře ho mimoděk zachytila. Sakra, to se jim stalo už po několikáté za ten večer. Nebo se jí to jen zdá?
…
“Ty, nežárlí náhodou Klárka tak trochu?” to je první věc, na kterou se ho zeptá, když se ostatní uklidí spát. Marek přes jedenáctou vydrží málokdy a kuře byla utahaná z cesty. Tedy “taky z cesty…” jak vtipně poznamenala, než zapadla do podpalubí. Jenže Katce ani Markovi se spát ještě nechce. Noc voní a les zpívá…
“Kdepak. Prvně je to jen kamarádka, druhak je to taky pěkné číslo. Už si s tím nelam hlavu.”
“Tak jo. Cos všechno jí vyprávěl?”
“Vlastně všechno.” zaculí se na ní spiklenecky.
“Až na…”
“Až na ten náš večer.” další spiklenecké mrknutí.
A je za to ráda. Ten je jen jejich. Marek sice leccos tuší, ale to je tak všechno. A tak to taky zůstane.
…
Začalo to sice skoro neškodně, ale už v ten okamžik bylo všem celkem jasné, kam tohle směřuje. Poslední večer, než se Katka s Markem zabalí a hurá zpátky do ruchu všedního pracovního týdne. Jak jinak to zavřít, než poslední lahvinkou vína vypitou u svíčky na přídi? Jonáš s Klárkou už venku seděli od pozdního odpoledne. Katka jim to tak trochu záviděla, když je tam tak viděla lenošit, zatímco oni s Markem krmili své ratolesti a záháněli je postupně do postele. Ne snad, že by si rodinný život oba neužívali, ale občas se jí zastesklo po dobách, kdy měli čas jen sami pro sebe.
“Takže dnes naposled?” ozval se Jonáš, když ty dva viděl vynášet skleničky a další nezbytnosti na palubu..
“No jo, tohle je vždycky nejkratší týden v roce.” Katka rovná polštáře a deky, zatímco Marek otevírá víno.
“Dáte si s námi?”
“Už máme svoje, ale díky. Třeba si aspoň můžeme přiťuknout…”