Poslední láhev

... Závěr povídky Jonášovi k svátku :-)

“Sakra, neblni Kačeno.” ozve se Marek z ničeho nic. Až se po něm ostatní tři otočí. Vlastně jen dva, jelikož Katka se otáčet nepotřebuje. Přesně ví o co běží. Jenže si prostě nedovede pomoci. Šijí s ní všichni čerti. Říká se, že s jídlem roste chuť a ona zblajzla Klárku jako malinu. Jenže nikdo nezblajznul ji. Nemá to Klárce za zlé. Teď a tedy na to atmosféra nebyla, nicméně to nikterak neřeší její potřebu. Ostatně vlhké leginy napovídají mnohé. Takže když takřka náhodou ucítila pod Markovými šortkami pomalu odeznívající erekci, nemusel ji ten čertík tam někde uvnitř příliš napovídat, co by mohla…
“Ale no taaaak.” otočí se k němu teď už i Káča. A ten její úsměv, z toho trne. Jen neví, jestli obavami nebo očekáváním. Marek se opatrně ohlédne po Jonášovi a Klárce. Jako by se bál jejich odsouzení nebo pohoršení, ale ti dva se dobře baví. Klárka sedí Jonášovi mezi nohama a opírá se o něj zády, nechává se od něj hladit v rozčepýřený vlasech. Zabalená jen do osušky. Ale hlavně, oba se vůbec netají tím, že to Katčino divadlo pobaveně pozorují. A že mají co.
Katka se rozjela. Těžko povědět, co všechno je příčinou. Docela určitě to ale není jen samotná hra s Klárkou. Je v ní chuť udělat dnes večer ještě něco divokého a taky, a to možná víc, než by sama hádala, tak trochu škodolibá chuť oplatit Markovi to divadlo, co s ní předváděl dva dny zpět. Jen počkej, já ti ukážu jaké to je, když tě někdo ošuká jako exhibici. Letí jí hlavou a sama pro sebe se culí, když už se k němu otočí celá, zatlačí ho polibkem do vystalných pokrývek a rukou mu, teď už nepokrytě, promákne poklopec. A to je taky ten moment, kdy se Marek podvolí. Takže když mu o pár vteřin později Katka šortky rozepíná a stahuje, už se nebrání, naopak jí pomáhá. Ani potom nezpomalí. Její leginy letí dolů stejně rychle jako jaho šortky. Připadá si, jako by právě shodila skafandr. Konečně cítí volnost letu, když mu ho jen tak zrychla přejede rty, jazykem a pak si na něj nasedne.
Hrrrrrrmmmmmm… tak tohle fakt bylo potřeba. Letí ji hlavou, když si ho pomalu nechává klouzat do sebe. Dosedne nadoraz a nechá sladkou křeč aby ji propnula v zádech. Zakloní hlavu, přehodí si havraní vlasy přes rameno, definitivně shodí i tu osušku, co ji ještě měla kolem sepnutou kolem prsou a nechá je zhoupnout ve světle svíček. A když se narovná v zádech a otevře oči, Klářin pohled jako by si ji snad přitáhl.
Už zas, pohled z očí do očí, potutelné úsměvy a Katka s pobavením sleduje, jak Klára zajíždí do šortek Jonášovi. A v ten moment je to všem jasné. Tohle není nějaká úlitba chlapům nebo další dějství večera. Tohle je pořád a jen mezi holkama. Mužští jsou tu užitečnou rekvizitou. Klárka dokonce neváhá nadirigovat Jonáše tak, aby z něj pohodlně dosáhla na Katku.
Teď je to Klára, která vede. Shodila osušku a usadila se na Jonáše. Právě teď to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Vlastně kdepak, pod měsícem a hvězdami. Pohladila Katčina prsa, chvilku je laskala a pak z ničeho nic sjela do Katčina klína. Přesně věděla, co je třeba. Obkroužila prsty Markova ptáka přesně v místech, kde do ní pronikal a pak se zastavila na jejím klitorisu. Dlouhý, táhlý, přidušený sten. Přidušený proto, že přesně v ten moment ji Klárka políbila. A Katka, ta se jí s tichým souhlasem poddala.
Tohle byl pro Marka zvláštní zážitek. Nejen pro ten moment samotný. Ale bylo to po letech prvně, co na sobě cítil doteky další ženy a přitom vědět, že nejsou tak docela věnovány jemu, kdy se miluje s Katkou ale přitom cítí, že on není jejím hlavním utěšitelem. A přesto jí to nesmírně přeje. Chápe, cítí, že ona zažívá něco docela jedinečného, nového, sotva kdy opakovatelného. Snaží se zastat svou roli právě tak, aby poskytl co je třeba a přitom nerušil to, co se odehrává mezi těmi dvěmi.
Katka byla potřebná a Klárka věděla, jak na ni. Nešetřila ji, neoddalovala po čem obě šly. Bylo to nové, hluboké, tiché. Prožila si svůj vrchol v sobě a dívala se při tom Klárce přímo do očí. Pak se předklonila, opřela se o Mrakova stehna a zvolna oddechovala. Poslední vklouznutí do vlasů, poslední Klářin polibek. A ten další patřil Markovi. Nečekal ho, překvapila ho stejně jako když ho něžně, skoro letmo, pohladila v klíně. Něžné a tiché díky za jeho nesobeckou spolupráci.
O pár chvil později už se oba páry věnují svému vlastnímu milování. Vedle sebe a přitom každý pár jen sám pro sebe. Je potřeba uzavřít ty příběhy a ukojit všechny chtíče, kterým se ještě nedostalo uspokojení. Ani tohle netrvá dlouho.
Poslední lahev vína. Skoro na ni zapoměli. Teď vydá svůj poklad. Ještě tu spolu zůstanou. Až do časů, kdy noc se již nedá nazývat nocí… Kdo jen by za takové kouzelné noci chtěl spát...