Už nebudu v práci pít! - Soutěžní

Pracovala jsem jako učitelka ve školce, pak jsem se stala ředitelkou a teď plánuji založit vlastní školku, to je ale jiný příběh. :-) Co jsem po škole nastoupila jako učitelka, začala jsem si přivydělávat jako fotografka. Focení mě vždy bavilo a tento koníček se stal i tak trochu mojí druhou prací. Od pondělí do pátku jsem s dětmi ve školce, v sobotu fotím svatby a v neděli ty fotky zpracovávám. Je to náročné, ale dokud jsem mladá, proč ne. Teď je mi 25 a chtěla bych zavzpomínat na jedno sobotní svatební focení, po které jsem se zapřísáhla, že v práci se už nenapiji.
Bylo mi 20 a jak už jsem psala, mělo jít o normální svatbu. Protože nemám auto, vždy to bylo domluvené, že mě někdo ze svatebčanů přiveze i odveze. Když to bylo blízko, šla jsem pěšky nebo BUSem, někdy mě taťka odvezl, ale většinou mě bral někdo ze svatebčanů. Tentokrát to měl být ženichův svědek. Takže v sobotu ráno čekám na domluveném místě, na autobusové zastávce. Asi 3 minuty po domluveném čase přijíždí zelené svatebně vyzdobené auto. Já mám přes rameno takovou tu brašnu na foťák a šaty. Prostě není pochyb. Nastupuji, pozdravím se s řidiček a svědkem v jedné osobě a jedeme asi 20 minut jízdy do salónu, kde připravují nevěstu. Dělám pár fotek při líčení a pak se i se svědkem přesouváme ke kostelu. Tím vás nebudu zatěžovat, obřad proběhl normálně, já fotila jako divá, to je taky normální. Všemu nechávám volný průběh a vše se snažím co nejvíce krát vyfotit, ať je z čeho vybírat. To třeba jeden kolega má všechny fotky jako přes kopírák, jen obličeje se mění. To je: "Ruku dejte sem, trochu nakloňte hlavičku na stranu, usmívejte se, nedržte ty prstýnky tak křečovitě, přirozeně,...," prostě vše podle jeho gusta. Po obřadu jsme se přesunuli do místního kulturáku. Rozbíjel se talíř, obědvalo se. Prostě úplná klasika. Po obědě se nevěsta jela převléct, já do sebe rychle hodina knedlíčkovou polévku a svíčkovou. A ne, opravdu se té knedlíčkové nepřejíte, i když ji jíte každou sobotu. :-) A tady to začalo.
Svědek se mě ptal, do kolika jsme domluvení, kdy mě poveze domů. Řekla jsem, že do 20. hodiny. On že dobře, že teda bude pít až potom, co mě odveze. Řekla jsem, že mi můžou zaplatit taxík, že se kvůli mě nemusí omezovat, ale prý mu to nevadí. Nevěsta se vrátila, přijel DJ a začalo se to rozjíždět. A já taky. Svědek na mě neustále, ať ochutnám toto, jaké to je, že ho to zajímá. Tak já koštovala slivovici a víno na střídačku. Ale vždy jen trochu. Do toho jsem vesele fotila. Pak vyhlásili soutěž v nejlepší slivovici. Jmenovali mě, jako jedinou nestrannou, za porotkyni. Já už všechny ochutnala, ale vítěze jsem nechtěla jmenovat, všichni už byli trochu opilí, tak aby se kvůli mě ještě nepoprali. Bylo něco před 19. hodinou, přemlouvali mě všichni včetně ženicha s nevěstou, že už nemusím fotit, tak jsem pod nátlakem společnosti polevila. Očíslovali vzorky od 1 do 7, všude jsem dostala malé množství a pustila se do ochutnávání. Jenže jsem stále nechtěla prozradit vítěze. Tak že prý ještě jedno kolo, ať se rozhodnu.
A to je to poslední, co si z toho večera pamatuji. Ani nevím, jestli jsem vyhlásila vítěze. Vlastně ani nevím, do kolika jsem tam byla. Pak si pamatuji na bolest hlavy, došlo mi, že ležím, že jsem se vlastně vzbudila. Otevřu oči, ležím na boku a dívám se na modrou zeď. Modrá? My nemáme doma nikde... Ty vole, já nejsem doma! Zděšeně jsem zvedla hlavu. "Kde to jsem?," řekla jsem si v duchu. Jsem v malém pokojíčku, modré zdi, vedle postele dveře, jediné dveře, které tam vedou. Naproti postele psací stůl, takový ten starý, ještě na něm bylo sklo a pod tím nějaké papírky. Vlevo taková na stará dřevěná skříň. Ještě kvalita, i tři chlapi by se zpotili, aby ji nazvedly. A vpravo je okno, hned vedle postele. Sedám si a dívám se z okna. "Kde to sakra jsem?," ptám se znovu sebe sama. Na oknech nejsou záclony, závěs ani žaluzie. Venku je světlo, už musí být spoustu hodin. Jak se tak dívám na kluka venčícího psa přímo u okna, spadne peřina s prsou. Podívám se na ně a znovu se vyděsím. Já jsem nahá! Strhávám ze sebe celou peřinu. A úplně! Ještě nikdy jsem nahá nespala! Snažím se vzpomenou na včerejšek, co jsem vlastně dělala. Byla jsem na svatbě, fotila jsem, pak ta svíčková, pak ten DJ. Co bylo potom? Povzbuzuji se, přemýšlej, ale nic. Šokem mě přestala i hlava bolet. Na stole vidím foťák, to je ono. Rychle jsem vstala z postele, už značně pomaleji sebrala foťák a začala sjíždět poslední fotky. Slivovice, nějací opilci, svědek,... Už si vzpomínám, on mě měl dovézt domů. Ale kde je? Stojím nahá uprostřed toho pokoje a v tom mě popadne amok. Asi jsem u něj, měli jsme spolu něco? Odhazuji peřiny z postele, až teď se zadívám i na druhou polovinu. Ležel tady někdo, někdo jiný, než já. Začínám důkladně studovat prostěradlo, pak si dřepám na postel a čekám, jestli se něco bude dít. Nic neteče, sedám na postel a kontroluji kundičku. Sperma nikde, ani flíček na posteli, to je dobré znamení. Jen jsem se mohla dole oholit, to je ostuda. Nemohla jsem se osprchovat? Čuchám k sobě. Ne, smrdím od cigaret a alkoholu. V rohu vidím odpadkový koš, jdu k němu, otevírám ho, chvíli se v něm prohrabávám, nacházím jen černé silonky s velkou dírou u kolena. Kondom tu není, asi se nic nestalo. Částečně si oddechnu. Zadívám se z okna, to slunce je tak ostré a protivné. Stále před domem stojí ten samí kluk se psem, něco ťuká do mobilu. Já stojím nahá u okna a zírám na něj. Znovu se na sebe podívám. Mohla bych se obléknout, usoudím. Ale kde je oblečení. "Do prdele!," vyleze ze mě. Nikde není. Přece nemůžu jít takto, to nejde. Zmateně otevírám tu jedinou skříň, co tak je. Jsou tak na ramínkách nějaké bundy, mikiny a trička, jedna košile. Na kraji jsou černé šaty s puntíky. Uff, tady jsou. Sundávám je z ramínka. Dole leží i brašna na foťák, v ní je mobil a kalhotky a podprsenka. Trochu ve spěchu si vše oblékám, bojím se, kdo přijde. Slyšela jsem nějaké zvuky za dveřmi. Ještě punčochy, ty tu nejsou. Právě mi došlo, že to jsou ty v koši. Ani boty tu nemám. Dávám foťák do brašny, brašnu přes rameno a bosky opatrně otevírám dveře. Otevřu je tak z poloviny, je tam velká chodba, v její polovině stojí paní, přes 50 let, usmívá se na mě. Já se taky začnu usmívat, ale takový ten nervózní úsměv. Chvíli se na sebe díváme a pak paní řekne: "Pojď dál, děvče, snídaně už čeká," usměje se a ukáže mi do dveří nalevo. "Dodobrý den," vykoktám ze sebe a pomalu jdu dál. "Dodobrý den," vykoktám ze sebe ještě jednou na pána, který si čte noviny. "Dobrej," odpovídá, "Dáte si čaj nebo kávu? A tady si vemte vynikající bábovku." "Děkuji, ale já už..." "Ale kampak bys šla," otočí mě ta paní a posadí ke stolu. Poručím si tedy kafé a pustím se do bábovky. Je opravdu dobrá, ale v hlavě mám moc otazníků, takže mi moc do krku neleze. Oba se na mě dívají a usmívají se, jako kouzelný dědeček s babičkou z nějaké pohádky. Sním první krajíc bábovky a paní mi hned přidává. Opravdu jsem dostala hlad, takže neprotestuji, ale začínají mě napadat strašné věci. Nespal vedle mě tenpán? Najednou se mi až tak milí nezdá. A ta paní, nehraje to na mě? Proč by to dělali, hned se uklidňuji. Stále nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Mé zvláštní myšlenky přeruší až dotaz: "A jakpak se jmenujete, slečno?". Polknu a s třasem v hlase odpovídám: "Eliška". "Vyspala jsi se dobře, Eliško?," ptá se paní. Souhlasně kývu hlavou. Pán mi vyká, paní tyká, ale to jste asi pochopili. :-) On je náš nejmladší syn, víš?. Zamrčím něco jako "aha". Pěkný kluk, že? Je milí, hodný. Jen se usmívám, nemůžu si ho vybavit. Je mi hloupé ptát se na jméno, tak se ptám, kde je. Neboj, za chvíli přijde, šel pomoct uklidit kulturák po tom včerejšku, ale šel tam brzo, takže by tu měl brzo být. Přemýšlím, jestli na něj fakt čekat nebo zdrhnout. Je mi zima na nohy, mají tu jen dlažbu. Láduji se už třetím kouskem bábovky, v tom slyším zámek, někdo vejde na chodbu. Já sedím za rohem v kuchyni, nemůže mě vidět. Jen se ptá, jestli Zlatovláska ještě spí. Ještě k tomu jsem blondýna. "Už ne, pojď sem," pozve ho pán. Přestávám kousat, mám plnou pusu a s hrůzou v očích se dívám ke dveřím. Přijde tak chlap, poznávám v něm svědka. "Ahoj," pozdraví mě. Já jen kývnu hlavou. Jde si dát sprchu, prý se hned vrátí. Mezitím jeho rodiče mě začínají de facto dohazovat synovi. Vypráví mi, že je jediný z jejich dětí, který je svobodný. Že jsem jim byla sympatická už večer, že přesně takovou by si k němu představovali. Já rudá už z mnoha důvodů, stále nevím, jak se jmenuje a ani si neuvědomuji, že by jsme si tykali. Ale asi ano. Po chvíli se vrací, asi rodiče slyšel, tak mi nabízí, že mě tedy odveze domů, jak mi slíbil. Souhlasím, obouvám baleríny, co jsou u dveří a sedám s ním do auta. Zjišťuji, že jsme v té samé obci, jako byl ten kulturák, jen v nějaké postranní uličce. Prvních 5 minut jízdy je ticho, mám spoustu dotazů, ale nevím, jak se zeptat, nevím, jestli mu mám tykat nebo vykat, vždyť si nejsem ani 100% jistá, jestli už nejsme třeba milenci nebo jestli jsme nezaseli semínko pro založení rodiny. Prolomuji ticho dotazem, jak se mu to včera líbilo? V místě, kde se rozlišuje tykání a vykání, takticky zakašlu. "Super, a tobě?", odpovídá a ptá se mě. Takže si asi tykáme. "Jo, bylo to fajn," začnu si prohrabávat vlasy. Podívá se na mě, usměje se a ptá se: "A pamatuješ si to celé?". Je mi jasné, že je mu jasné, že ne. K zamítavému kývání hlavy přidávám takový ten úsměv, jako bych řekla, řekneš mi, co se stalo. Ptá se, co si pamatuji naposledy, přiznávám, že ochutnávku. Prý jsem ještě tu druhou rundu zvládla, ale to byl můj konec. Tak mě tedy s kamarády naložili do auta, nebyla jsem schopná chodit. Protože jsem mu nebyla schopná říct ani adresu a na té zastávce mě nemohl nechat, odvezl mě k sobě domů. Donesl mě do postele a uložil. Pak se tam vrátil, přišel domů něco po půlnoci, šel spát a ráno to šel uklízet. Zbytek už si prý pamatuji. Já mám stále ještě tři otázky, s kým jsem spala, jestli jsme spolu něco měli a proč jsem byla nahá. "A to je všechno?," ptám se. "Ano, ještě něco tě zajímá?," ptá se překvapeně. Přemýšlím, jestli jen provokuje nebo fakt neví, co mě zajímá. Ptám se tedy na rovinu, s kým jsem spala. "Se mnou, doufám, že to nevadí," usmívá se na mě. Trochu jo, říkám si v duchu. "Ale neboj, nic jsme spolu neměli. Ty jsi spala jako zabitá a já taky," uklidňuje mě a chytá mě tak nějak přátelsky za koleno. Stále mi tu ale nesedí jedna věc. Ta nahota. "A ty jsi mě svlékl?," ptám se už otevřeně. "Ne, já tě jen vyzul. To máma, víš, ona je někdy přehnaně čistotná a nemohla přenést přes srdce, že ležíš ve špinavých šatech v mé posteli. Kdybych byl doma, zabránil bych jí v tom, jenže když jsem přijel, už jsi byla vyslečená a mamka mi to jen oznámila. Neviděl jsem tě nahou, nemusíš se bát, byla jsi zakrytá a já si lehl na druhou polovinou a otočil jsem se k tobě zády." Je ticho, přemýšlím, jestli by mi víc vadilo, kdyby mě svlékal on nebo mi víc vadí, když to byla jeho máma. Přemýšlím, jestli u toho nebyl i jeho táta. To je už jedno, tchýně mě pořádně zkontrolovala se vším všudy. Raději se ani neptám, co maminka dělá, co kdyby byla gynekoložka nebo třeba dojička krav. Představuji si, že by jsme spolu opravdu začali žít a jeho mamka by mě chodila kontrolovat, jestli jsem se dobře umyla, jestli nejsem špinavá a ve spaní mě svlékala. Úplně se otřepu, blížíme se k té autobusové zastávce, kde mě včera nabírat. Začíná se mi za mamku omlouvat, asi mu došlo, že jsem zmlkla. Uklidňuji ho, že se vlastně nic nestalo, tím uklidním i sebe. Že to myslela dobře, ale že kalhotky mi mohla nechat. "A nenechala?," vyhrkne překvapeně. Kývu hlavou a už se tomu směju, že ne. Buď je dobrý herec nebo se vážně ani nepodíval. Najednou mi to připadá směšné. Stojí na zastávce, loučíme se a dáváme si pusu na rozloučenou.
Přijdu domů, taťka se na mě podívá a říká, že doufá, že mi ten přesčas pořádně zaplatili. Brácha dodává, že to asi stálo za to, když jsem si zapomněla i punčochy. Odpálkuji ho, že jdu spát a že se mi prostě jen roztrhly.
Opravdu na chvíli usínám, pak se ale budím, mám termín, musím ty fotky dělat. Přísahám, že v práci už nikdy nebudu pít. A zatím to držím.