Vymrdám ti mozek z hlavy! – soutěžní

„Počkej, vymrdám ti mozek z hlavy! Jsi fakt nádherná!“ psal jsem do chatu odhodlaně.

Konverzace s Bárou trvala už přes týden. Decentní témata jako práce, koníčky a tak byla úspěšně za námi, zábava pokračovala výměnou fotografií. Bára se opravdu činila. Jedna fotka byla odvážnější než druhá. Bylo jí sice hodně přes čtyřicet, ale tělo měla výstavní.

Bylo zkrátka poznat, že s tím squashem a dalšími sportovními aktivitami opravdu nekecá. Navíc ovládala základní gramatická pravidla a ty snímky byly podle všeho aktuální, dokonce jsem ji podezíral, že je pořídila právě kvůli mně. A k tomu jako třešnička na dortu její nijak neskrývaná záliba v sexu na veřejnosti. Jednoduše, výhra v loterii. Žena, na kterou na internetové seznamce narazíte jednou za uherák.

Dělil nás sice notný počet kilometrů, ale překážky jsou přece od toho, aby se překonávaly. Za trochu lásky, jak známo, půjde člověk světa kraj. A kvalitní sex je pro mě osobně ještě daleko přesvědčivější motivace.

Turistika ani jednomu z nás naštěstí nebyla cizí.

Schůzku jsme naplánovali na jednu slunečnou srpnovou sobotu. Potkali jsme se dopoledne na nádraží v místě, kam jsme měli oba přibližně stejně daleko. O obvyklé seznamovací řeči „u kávy“ jsme nestáli ani jeden, čekal nás daleko zajímavější program. Výšlap dvanáct kilometrů po červené kopcovitým terénem směr rozhledna.

Ačkoliv vím, že je něco podobného jinak v podstatě vyloučeno, Bára vypadala naživo ještě lépe než na těch fotografiích. Už její polibek na uvítanou, i když vlastně vůbec nepřekročil formální meze, měl neuvěřitelnou sílu. Nejraději bych přešel rovnou k věci, ale naše dohoda byla jasná. Dřív než na té rozhledně nebude nic. A samozřejmě ani potom, pokud nebudeme oba souhlasit.

„Kam pořád tak ženeš? Tohle měla být turistika, ne přespolní běh!“ dobírala si mě Bára od prvního kilometru. Bylo jí určitě hned jasné, že o ni stojím. A dokázala si mě náležitě vychutnávat. Postupně s ladnými pohyby zkušené exhibicionistky odkládala oblečení. Ve třetině cesty se osvěžovala u potůčku jen v tangách a nezapomněla mě při tom tou ledovou vodou pořádně zcákat. Pak zakryla jen to nejnutnější a o pár kilometrů dál u rybníka se už svlékla celá. Víc než pár letmých doteků při společném koupání mi ale stejně nedovolila.

„Na rozhledně. Možná... Víš, co jsme si slíbili!“ dokázala zkušeně zadusit už na samém začátku jakýkoliv můj pokus o rychlejší průběh našeho seznamování.

Bylo to k nevydržení. Měl jsem pocit, že dělám něco zásadně špatně, ale zároveň mě dokonale mátla. Chce snad, abych na ni víc dorážel? Nebo jsem naopak dotěrný až moc a jen to celé zbytečně kazím? Čekal jsem nějakou jasnější nápovědu, ale ta nepřicházela. Napnul jsem proto raději poslední zbytky vůle, snažil se myslet na něco jiného než na okamžitý živočišný sex a přidal do kroku. „Kam tak pořád ženeš?“ ozvalo se okamžitě. „Pojď, sedneme si na chvíli a dáme si svačinu! Copak ty vůbec nemáš hlad?“

Zdálo se mi, že těch dvanáct kilometrů jdeme celou věčnost. Bára vytrvale zdržovala. Koupání, jídlo a odpočinek, opalování, sběr borůvek, trhání lučního kvítí... „To snad nemá ani trochu chuť a jen mě vodí za nos? Jednoduše nejsem její typ?“ hryzal hluboko ve mně červ pochybností. Když mi dovolila pár amatérských fotek na mobil, prý abych měl taky nějakou památku, byl jsem spíš zklamaný. Takže jen focení, a nic víc?

Nakonec jsme k té rozhledně přece jenom došli. Dal jsem dámě přednost, samozřejmě hlavně proto, abych se mohl těšit z jejího úžasného pozadí, a stoupali jsme společně k výšinám. Naštěstí jsme cestou nikoho nepotkali a taky nahoře jsme byli jen sami dva.

Byli jsme tedy u cíle a nic nám nestálo v cestě. Můj souhlas se sexem byl tisíciprocentní. Ale co Bára? Byla pořád jako tajenka, ke které mi scházel ten správný luštitelský klíč.

„Výlet pěkný, děkuju, ale...“ začala neurčitě a pak se odmlčela v dramatické pauze, jako by nemohla najednou najít ta správná slova.

„Ale, nejsi už trochu unavený?“ navázala už s nepokrytou vyzývavostí v hlase. „Ne? Opravdu? Tak na co ještě čekáme? To se ti snad nelíbím?“ stáhla si rychle sukni i tanga, přitiskla se ke mně, následoval dlouhý polibek. Pak se uvelebila na zídku na okraji a dopřála mi ten nejhezčí výhled, jaký jsem kdy na rozhlednách viděl. Žádnou další předehru jsem nepotřeboval. Byl jsem na ni z té cesty nadržený, jako bych nešukal posledních deset let.

Můj skoro metrák živé váhy na ni přirážel zezadu vší silou, znova a znova. V jednu chvíli se mi zdálo, že sebou Bára hodně trhla a snažila se vyprostit z mého sevření, to bylo ale dostatečně pevné. Užíval jsem si svoji dokonalou milenku i vzrušení z toho nezvyklého místa. Neměl jsem v plánu přestat, jenom jsem po asi čtvrthodinové divoké jízdě zvolnil do jemnější pasáže, abychom mohli trochu vydechnout na prahu společného vyvrcholení.

Položil jsem se na její záda, takže jsem se i já dostal hlavou do volného prostoru nějakých pětadvacet metrů nad zemí. „Tak co? Neměl jsem pravdu, že ti jednou vymrdám mozek z hlavy?“ zašeptal jsem jí v tu chvíli do ouška spokojeně. Na svůj výkon jsem byl náležitě hrdý, a bral proto takovou otázku jen čistě jako řečnickou.

Ozvalo se ale téměř vyčítavé: „Kdepak mozek, miláčku... Mozek mám pořád na svém místě. Bylo by ale fajn, kdybysme teď slezli dolů a zkusili najít tu moji novou zubní protézu...“