Na cestě po…sexuálních zážitcích-soutění

Dnes jsem si vyzvedla svůj vysokoškolský diplom. Hurá, jsem inženýrka. To chce oslavu. A to velkolepou. Ještě na večer po promoci jsme si zarezervovali veliký sál pro 50 lidí a plně využili jeho kapacitu. Byla to velkolepá oslava, ze které nám všem bylo špatně ještě druhý den večer. Tedy aspoň mě. Byla tam i Vendula, nejlepší kamarádka už od základky. Je to průměrně vysoká bruneta a výraznýma modrýma očima. Z toho večera si mnoho nepamatuji. Dokonce ani to, jak jsem se dostala domů, to je ale asi zásluha mého táty. Nebo možná táty Venduly. A nebo nějakého úplně cizího táty. Možná i mámy. Číkoliv. Řešili jsme vztahy. Kdo, kde, s kým a za kolik. Pak jsme probírali, že nám končí studentský život, že jsme dost staří na to, abychom trochu podpořili daňový systém naší rodné vlasti, ze kterého jsme doposud jen těžili. To se některým nechtělo a těm, co se chtělo, očekávali vidinu statisíců na účtu během pár měsíců. Většina nástupní mzdu vysokoškoláka zkousla a rozhodla se pracovat, někteří se rozhodli pro další studium. Ani mě s Vendulou se moc nechtělo, tak jsme se rozhodli, že dřív, než si nějakou tu práci najdeme, využijeme poslední studentské léto a nějakým nezapomenutelným způsobem o prožijeme. Domluvili jsme se na nějaké cestě, ale kam? Ona něco říkala, ale co? Mamka mě volá k obědu, ale nemám chuť. „Možná později, mami. Díky,“ odpovídám jí. Otevírám notebook a rovnou mířím na Instagram. Samozřejmě, některé fotky jsou tu už ze včerejška. To je ostuda, až na jednu nebo dvě fotky naštěstí ne moje, takže se celkem bavím. Pak mířím na Facebook. Ve zprávách mi přistálo několik peprnějších fotek a videí, pár ohlasů na včerejšek a zpráva od Venduly. „Ahoj, ani jsem nemohla dospat, jak se na ten náš velkolepý výlet těším. Už mám auto. Napiš, domluvíme detaily!,“ čtu si Vendulinu zprávu. OK, pojedeme na výlet. Konec konců, proč ne. Odpovídám jí, že já spala jako zabitá, ale že se na výlet těším. Nakonec píši dotaz, kam že to vlastně jedeme. Dostávám odpověď dřív, než si stihnu zívnout. „Do Ruska!“ Autem? „Tam snad letadlem, ne,“ snažím se změnit způsob dopravy. Vendy hned asi pobaveně odpoví: “Ty si ten včerejšek nepamatuješ, že?“ Popravdě přiznávám, že moc ne. Hned mi pošle domluvený plán. Asi za měsíc až měsíc a půl si půjčíme auto jejího bratra, který odlétá na půl roku do Anglie. Pojedeme přes Polsko a Ukrajinu až do Ruska. Tam jsme si naplánovali osmidenní pobyt v Moskvě a pak nějaké další turistické cíle, které mi vůbec nic neříkají. Otevírám mapy a rozespale přemýšlím, jestli je to dobrý nápad. Vendy vždycky toužila po návštěvě Ruska, já její radost nějak extrémně nesdílela, ale konec konců, proč ne. V životě se má zkusit vše a asi je pravda, že na to nikdy nezapomeneme. Má to jeden háček, do Ruska potřebujeme víza. Což by asi nebyl takový problém, kdybychom k té žádosti nepotřebovali i zvací dopis. To si tam jako nemůžu zajet jen tak? To je ale hloupé. Píšu to Vendule, jak to vyřešíme. Možná i trochu doufám, že nijak a pojedeme třeba do Itálie. „Máme dvě možnosti, buď si to jde objednat přes agenturu nebo se ubytujeme v hotelu a ten nás pozve, přes tu agenturu nemusíme ani na ambasádu,“ ujišťuje mě Vendy, že má vše připravené. Nakonec dodává, že by jsme si měli pohnout, pokud chceme odjet opravdu za měsíc. Nechceme do hotelu, hledáme něco levnějšího a proto si zvací dopis objednáme přes internet. Je to prostě jen byznys. Dopis máme ještě ten samý den v e-mailu. Ruskou ambasádu mám asi čtvrt hodiny chůze, takže si rovnou dáváme sraz před ní, hodinu a půl před její zavírací dobou. Je levnější si objednat jen dopis a víza si vyřídit osobně. Určitě z nás budou nadšení. Vendy má malé zpoždění a tak vstupujeme na ruskou půdu 75 minut před koncem její pracovní doby. Pozdraví nás rusky a když vidí, že se ani jedna nechytáme, přejdou na angličtinu, která je po nás dostupnější. „Co by jste chtěli?,“ ptá se nás anglicky asi ruská úřednice. „Víza,“ odpovídáme jednohlasně s velmi důležitým výrazem na tváři. Pak nám sděluje, že potřebujeme ten zvací dopis, který jí předáváme. Bála jsem se toho, dát jí nějaký vytištěný papír v azbuce, kterému ani jedna z nás nerozumí. Třeba jsme si jen koupili erotickou povídku a předali ji na ambasádě. Úřednici se to zdá dostačující a vkládá to k našim žádostem, kde jsme vyplnili všechno možné, od adresy pobytu, účelu cesty až po rodinný stav. Trochu se děsím, k čemu je jim informace, že nejsem vdaná. Respektive že nejsme vdané. Naštěstí ubytování máme zarezervované, takže adresu známe. Ale údajně není problém si ji vymyslet.
Víza jsme úspěšně získali, klíče od auta i auto samotné máme taky. Ještě nám musel Vendulin bratr podepsat na ukrajinské ambasádě v ukrajinštině souhlas, že můžeme používat jeho auto. Je to tam povinnost. Taky byl strašně nadšený z toho, že podepsal něco, na čem neví, co je napsané. Zítra nám začínají platit víza, takže vyjedeme už dnes a přespíme v Kyjevě na Ukrajině. To za ten den zvládneme ujet. A opravdu. Vyjeli jsme brzy ráno a kromě dvou hodinového zdržení na Polsko – Ukrajinské hranici nás nic nezdrželo, takže jsme rozlámané a unavené dorazili do Kyjeva už za tmy. Nic jsme neřešili a šli spát, abychom mohli hned brzy ráno zítra vyrazit.
Ráno jsme vyrazili až kolem osmé, tedy o dvě hodiny později, než byl plán. Dnes snad dorazíme do Moskvy. A pak se pořádně dospíme. Jízda po Ukrajinských cestách většinou není moc komfortní, navíc čím více jsme na východě, tím horší to bylo. U silnic nejsou žádné pěkné motoresty, žádné benzínky s pěknými záchody. Musíme si zvykat. Přijíždíme na Ukrajinsko – Ruskou hranici. Na jednu z mála, po které se dá legálně do Ruska dostat. Zastavujeme v koloně aut a čekáme. Uběhne dvacet minut, už máme i vypnutý motor, stejně jako všichni ostatní. Kolem jezdí v asi pěti až desetiminutových intervalech policie nebo možná celníci. Prostě auto s majáčky popsané azbukou a chlapíky v takových tmavě modrých uniformách. Dochází nám, že dnes v Moskvě nebudeme, navíc se právě dívám do navigace a zjišťuji, že hranice je od nás čtyři a půl kilometru. Jako může se tam jen opravovat silnice nebo je tam nehoda. Ukrajinská celnice je třeba jen kilometr od nás za kopcem, přes který nevidím. Pořád se uklidňujeme, zatímco hledám místo na přespání po cestě a pomalu se chystám informovat ubytování v Moskvě o jednodenním zpoždění. Ti chlapíci od té policie či co to je nás pořád hypnotizují. Teď dokonce zastavili vedle nás a hledí na nás. Nechápu to, na nikoho jiného takto nehledí. Zamykám auto, okýnko vytahuji trochu víš, ale jen trochu, jsme na přímém slunci a podle teploměru na autě je 31 stupňů. Naštěstí tu fouká vítr. Odjeli. Uff, už jsem se bála, co z toho bude. Ani ne za pět minut jsou zpět, řidič vystupuje a jde k nám, jeho spolujezdec zůstává sedět v autě. „Do Ruska?,“ ptá se nás asi ukrajinsky, ale tak triviální větě rozumím i já. Nadšeně kývnu souhlasně hlavou a on pokračuje svou řečí, které nerozumím. „Do you speak English?,“ ptám se ho, zda umí Anglicky. „Ano, nechcete tu kolonu objet a zkrátit si tak šestihodinové čekání?,“ ptá se mě už Anglicky. Samozřejmě že chceme, ale cítíme v tom nějakou levárnu. To nebude jen tak, nabídl to jen samotným holkám v autě. Kouknu na Vendulu a váhavě mi pokyne hlavou, ať do toho jdu. Souhlasím, šest hodin tady nechci být. Nadšeně odpovím, že chci. „Ale nebude to zadarmo,“ začíná přicházet ten háček. „Kolik mu dáme?,“ zeptám se Venduly. Domluvíme se na pětistovce ukrajinských hřiven, což je něco kolem 460 Kč. „Ne, nechci peníze,“ odpoví a začne nás tím děsit. „Chci něco vašeho,“ vyděsí nás o něco víc. Jsem ráda, že nechce přímo nás, toho jsem se obávala. „Co jako?,“ dožaduji se konkrétní nabídky. Začne se culit, stydí se. Možná neví, jak se to řekne, ale spíš se jen stydí. Než to vysloví, poleje mě studený pot. Je to horší, než maturovat. A přitom to netrvá déle než pár vteřin. Nadechne se a vysloví přání. „Vaše kalhotky, co máte na sobě,“ konečně to z něj vyleze. Jsem šťastná a zděšená zároveň. Šťastná proto, že nechce mou ledvinu nebo tak něco a zděšená proto, že je opravdu tak nadržený, jak jsem se bála. Otočím hlavu na Vendulu a mlčky se na ni dívám. Ona se dívá na mě. „Co?,“ zeptá se mě. „Dáš mu je?,“ ptám se jí. „Já? Dej mu je ty,“ odpoví překvapeně. „Ty máš šaty, je to pro tebe jednodušší,“ vysvětlím jí a ona se zadívá na mé šortky. Pohledem ji sděluji, že by nám to asi pomohlo. Otočím se zpět na policistu a zeptám se, jestli se potom hned dostaneme na hranici a do Ruska. Odpoví, že ano, že pojedeme za ním až na hraniční přechod. Otočím se zpět na Vendulu, ta už zvedla zadek a snaží se kalhotky svléknou co nejdiskrétněji, aby chlapík nic neviděl. To se jí podaří a předávka proběhne přímo před mým obličejem. Spokojeně si je vezme a schová do kapsy. „Teď ty tvoje,“ podívá se na mě a natáhne ke mně ruku. Překvapeně se na něj podívám na řeknu: „Já žádné nemám, když je tak horko, nenosím je.“ Pokusím z toho diplomaticky vycouvat. Dlouze se zahledí na mé stehna a šortky. „A co kolega?,“ zeptá se a já pokrčím rameny. „OK, jeď za námi,“ vrátí se do auta, otočí se s ním, spustí barevnou hudbu na střeše, my pomalu vyjedeme z řady a jedeme za ním. Ta kolona má opravdu něco přes čtyři kilometry. „Ty jsi potvora, mě o prádlo připravíš a sebe ne,“ vyčítá mi cestou Vendy. „Já bych to tak šikovně svléknout, jako ty, nedokázala,“ odpovím a usměji se. Nemyslela to ve zlém, jen mě škádlila. Přijedeme až na hraniční přechod, spolujezdec z auta před námi nám dává pokyn, že máme jet k uzavřené budce. Přijedeme, on přejde do té budky a chce naše pasy. Zkontroluje je. Pořád se na nás usmívá. Hlavně na Vendulu. Z kapsy mu pořád trčí její prádlo. Obě dostaneme do pasu výstupní razítko, hned vedle toho vstupního, které jsme dostali včera a můžeme jet. V Rusku ještě nejsme, zatím jsme jen opustili Ukrajinu. Do asi dvou minut jízdy vidíme další domečky přes cestu. To bude Rusko. Všude jsou vojáci se samopaly. V našem směru tam nikdo není. Není divu, když Ukrajinci nikoho nepouští.
Rovnou přijíždíme k budce, na které svítí zelená šipka. Je otevřená jen jedna jediná, ale není u ní žádné auto, takže jsme hned na řadě. Nikdo v ní ale není. Počítač je zapnutý a tak čekáme, kdo se objeví. Dlouhých deset minut nikdo. Vojáci po nás nevraživě hledí, my se zmateně rozhlížíme, kdo nás odbaví. Nikdo takový tady není. Pak přijdou dva asi vojáci. Možná to jsou pohraničníci. Všichni mají maskované uniformy. Nevypadají jako klasičtí vojáci, ale ani jako policie nebo celníci. Na hlavě mají takovou srandovní čepičku. Jsou překvapení, že tam jsme. Asi jim Ukrajinci běžně dopřávají siestu. Usmívám se na ně a předávám jim pasy. Vkládají je do nějaké čtečky a s velmi důležitým výrazem civí do počítače. První to udělá s mým pasem, pak s pasem Vendy. Pak zase s mým a znovu s jejím. To se opakuje ještě dvakrát. Překvapeně se podívám na Vendulu, ona na mě. „Asi s tím neumí, třeba Ukrajinci ještě nikdy nikoho nepustili,“ špitne a já se opatrně zasměji. Jeden z těch chlapů si toho všimne, vezme pasy, dá mi je do ruky a řekne, že mají propadlou expiraci. Zaraženě je oba otevřu a dívám se na datum platnosti. Můj platí ještě rok a půl, pas Venduly 9 měsíců. Beze slov mu je vrátím, on je znovu otevře, chvíli se do nich dívá a vrátí mi je s tím samým problémem, jsou propadlé. Přemýšlím, jestli nemůžou mít v Rusku jiný rok. To je nesmysl. Začínám chápat. Někde jsem o tomhle četla. Vkládám do obou pasů několik rublů a dávám je mu. Vrátí mi je i s penězi zpět. Celé mi to připomíná nějakou hloupou chybu v mobilu nebo v počítači. Stokrát kliknete na nějaké tlačítko a ono to stokrát napíše stejnou chybu. Ti pohraničníci jsou normálně seknutý stroj. Nechce peníze, tak co? Naštvaně jim začínám anglicky vysvětlovat, jaký je rok, jaký rok je na pase a že to teprve nastane. Pak začnu vysvětlovat, co vlastně znamená expirace. Kdyby si ze mě dělali srandu, museli by se začít smát, ale strašně vážně se na nás dívají. Pak dostanu pokyn k vypnutí motoru a následně si mám vystoupit. Spolujezdkyně má zůstat. Poslechnu. Jdeme ke kufru. Ten otevírám. Na jejich rozkaz otevírám veškeré tašky a kufry v kufru. Do všeho s rukavicemi sahají. Studují etikety na většině lahvích. Jsou české, nemají šanci tomu rozumět. Roztahují některé poskládané oblečení, dívají se na něj, jako by nikdy neviděli tričko. Tímto způsobem se dostanou i ke spodnímu prádlo. I podprsenku a kalhotky studují, jako by je nikdy neviděli. Nakonec vše nahází zpět. Trvalo do 25 minut. Každou z nás vyzval jeden z těch chlápků, ať jdeme s nimi do kanceláře. Každá sama do jiné, s sebou máme jen pasy. Přivede mě do malinkaté kanceláře. Zavře dveře a sedne si za stůl naproti mě. Střídavě se dívá na mě a na fotku v pase. Pak ho zase vloží do nějaké čtečky a něco dělá v počítači. „Máte propadlý pas,“ řekne a přisune ho směrem ke mně. Opravdu naštvaně mu znovu, ale podrobněji, začnu vysvětlovat, co znamená expirace a vše okolo toho. Nakonec dodám, že na ambasádě jsme víza dostali, takže asi není propadlý. Mlčky se na ně zadívá a řekne: „Možná není propadlý.“ Hraje si se mnou, ale úplatek jsem mu nabízela. Napadají mě různé věci, co po mě může chtít. Od uvaření pizzy až do piču. Uklidňuji se, že jsem mu asi dala málo. Nemám tušení, kolik takový úplatek má být. Rozhlížím se po místnosti, žádné kamery tady nejsou. Ani okno. Přistoupím na jeho hru a zeptám se, co by se muselo stát, aby byl ten pas platný. Moc dobře ví, co chce, ale předstírá přemýšlení. Já zase přemýšlím nad Vendulou, co když ona úkol nesplní a pustí jen mě? Máme jedno auto, takže buď obě nebo žádná. „Takže co?,“ snažím se urychlit jeho verdikt. Možná jen neví, jak to říct. „Pokud budeš mít se mnou sex, tvůj pas bude platný,“ sdělil misce podmínky, které jsem tak nějak očekávala. „Ne,“ dostane ode mě jednoznačnou odpověď. Tvářím se odhodlaně, on je překvapený. Co si asi myslel? Nebo je na to zvyklý? Je pravda, že na Ukrajině údajně erotický průmysl kvete, ale nelegálně. V Praze legálně. Možná proto, pas je vydaný v Praze. „Ale chceš do Ruska?,“ přeruší trochu trapné ticho. „Ano,“ odpovídám krátce, moc se s ním nechci bavit. Je celkem sympaťák, asi bych na to i přistoupila, kdyby to jinak nešlo, ale nechci být tak dostupná. A kondom zůstal v autě a bez něj na to může zapomenout. A popravdě na to nemám chuť, s nějakým hej počkej na hranicích. Navíc myslím, že Vendula na to nepřistoupí. Předpokládám, že dostala stejnou nabídku. „To musíš mít se mnou sex,“ nenechává se odbít. „Nebudu a do Ruska pojedu,“ stojím si pevně za svým a váhám, kdy to vzdám a poddat se mu. „Aspoň pusou,“ začíná polevovat a to je dobré znamení. „Ne,“ stále trvám na svém. „Proč?,“ trochu naštvaně se mě zeptá. „Nesnáším orál,“ odpovím trochu hloupě, prozradila jsem, že taky polevuji. On to pochopil. Málo který chlap pochopí naznačování. A nebo možná záleží na tom, jak se mu to hodí. „Tak se svlékni a já tě udělám,“ nadhodí další variantu. To se mi nelíbí ještě víc, nechci, aby do mě strkal špinavé prsty, má je snad od oleje či co, jsou na nich takové tmavé fleky. „Ne,“ stále vzdoruji a začínám věřit, že mi to vyjde. „Takže pojedete zpět na Ukrajinu,“ oznámí mi naštvaně, otevře v pase stránku s vízem a asi ji chce vytrhnout. „Stop!,“ zastavím ho, když drží stránku a chce trhnout. Zadívá se na mě a zeptá se: „Takže sex?“ Jsem naštvaná, mám víza a přes to se tu musím ponižovat. „Ne, ten orál?,“ ustupuji k podle mě nejschůdnější variantě. „Takže se úplně svlékni,“ dostávám pokyn. „Orál byl s oblečením. O svlékání nebyla řeč,“ oponuji. „Ta nabídka už vypršela, vypršela i ta, že se svlékneš sama. Takže já tě svléknu a ty mě ho vykouříš,“ oznámí svou nabídku. Když odmítnu, možná bude chtít už jen ten sex a nebo mě víza vytrhne. To Venduly nemůžu udělat. Ani sobě, těšila jsem se na to Rusko, i když ho teď zrovna nenávidím. Když mi to vytrhne, nemůžeme zkusit jiný přechod. „OK,“ přistoupím na jeho podmínky, vstanu a stoupnu si ho středu místnosti. Vítězoslavně se usměje a prohrábne rozkrok. Snad mě neznásilní, hajzl jeden zkorumpovaný. Žádný romantik není, jde na to rychle, aspoň to budu mít za sebou. U pasu mi chytne tílko, já zvednu ruce a on mi ho jednoduše přes hlavu svlékne. Začnu si upravovat rozcuchané vlasy, pohladí mě po nich těmi svými špinavými prackami. Jsem z toho strašně nadšená. Pak mě obejde a rozepne mi podprsenku. Obejde mě znovu a přes mé natažené ruce směrem dopředu mi ji svlékne a pohodí na stůl. Pak si klekne na jedno koleno a uvolní suchý zip na mých sandálech a zuje je. První jednu, hned druhou. Teď rozepne knoflík a hned i zip. Kraťase stáhne k mým kotníkům, nazvednu jednu a pak i druhou nohu, aby mohl svůj čin dokončit. Zepředu chytne kalhotky a stáhne je. Udělám s nohama to samé a jsem úplně nahá. Hlavou mi přeběhne myšlenka, co Vendula bez kalhotek. Pozoruje moji kundičku, chytne mě za koleno a odtáhne jednu nohu od té druhé. Dívám se na něj, jestli sáhne, udělám krok zpět. Vstane a stáhne si kalhoty. Má boxerky, přes které se rýsuje slušná boule. I ty si hned stáhne, vše svleče a pohodí na stůl na mé věci. Pomalu si ho honí, u toho si mě prohlíží. Obličej, prsa a rozkrok. Možná i pupík a nohy. Pokyne mi hlavou, že už mám začít. Zhluboka se nadechnu, dřepnu a chytím ten jeho asi 15 cm nástroj do ruky. Takový průměrný, naštěstí žádná 25 cm kláda, kterou by mi mohl strčit až do žaludku. Pomalu ho honím. Jen pár vteřin, téměř hned přiblíží svůj úd k mé hlavě a já mohu buď ucuknout nebo otevřít pusu a začít. Otevřu tedy pusu a jeho žalud je v mých ústech. Palcem a ukazováčkem obejmu jeho penis, zbylé prsty pravé ruky jsou na jeho koulích. Má levá ruka je položená na mém stehně. Úplně nehybně. Vytáhnu ho z pusy a třikrát kolem žaludu obkroužím jazykem. Podívám se na něj, hledí na mě. Strašně důležitě, jako by si to ani neužíval. Znovu ho strčím do pusy, přitisknu rty, vytvořím mírný podtlak a hýbu hlavou sem a tam, jen aby se už udělal. Trochu to urychlím, pomyslím si. Nechám v ústech jen žalud a začnu ho honit, co mi jen ruka stačí. Pochopí, o co mi jde, chytne mi ruku a zasune ho až po kořen. Málem ve mně vyvolá dávicí efekt, ale vydržím to. Snažím se jazykem dělat všechno možné, jen aby už stříkal. Zaměřuji se jen na žalud, myslím, že na zbytek to nemá smysl. Občas ho vytáhnu z pusy a jednou nebo dvakrát pohoním. Začnu ho i trochu kousat. Zdá se, že se mu to líbí. Koutkem oka na něj mrknu, už se netváří tak vážně, uvolnil se. Podle jeho mimiky začínám tušit, že budu brzy v Rusku. Pak si ho chytne u kořene, já ho taky držím v ruce a teď v něm škublo. Začnu ho honit a hlavu i se zbytkem těla odsunu na druhou stranu, než jeho čuráka. Překvapeně se na mě podíval a už stříká. Na zem, to asi nečekal. Držím ho celkem pevně, aby ho na mě nenasměroval. Ani se o to nepokusil. Měl několik celkem silných výstřiků, asi ho dlouho žádná nevykouřila. Až dostříkal, pustila jsem ho a v podřepu čekala, co bude. Šel k šuplíku a vytáhl roli kuchyňských utěrek. Začal si ho otírat. Já vstala, schválně jsem zůstávala nahá a využila jeho poslední zbytky vzrušení. Hned, jak skočil s úklidem svého ejakulátu, dala jsem mu před nos pas a že chci to razítko. Sjel mě očima a ještě bez kalhot vytáhl ze šuplíku razítko a orazil mi pas. A je to, pomyslela jsem si. Taková fuška to byla. Po předání pasu do mé ruky mi dal ruku do rozkroku. Udělala jsem krok zpět. Olízl si prsty. Já položila pas na stůl a začala si oblékat kalhotky, podprsenku, potom kraťase,tílko a nakonec boty. I on se oblékl. Potom mě vyprovodil k autu a mávl na chlapíka u závory, že můžeme jet.
Vendy už stala opřená o auto, asi nějakou chvíli. Odemkla jsem centrálem auto, Vendula ho obešla a sedla si na místo spolujezdce. Já sedla na místo řidiče, nastartovala a snažila se co nejrychleji toto místo neřesti opustit. Dokud jsme byli na hranicích, nemluvili jsme. Až jsme se vzdálili, zastavila jsem na kraji silnice a zeptala se Venduly, jestli mě vystřídá, že už řídím dlouho. Souhlasila. Když jsem vystoupila, šla jsem do kabelky pro vlhčené ubrousky a začala si otírat ruce a rty. Vendy si hned sedla na místo řidiče, ani se neprotáhla. Zahodila jsem ubrousek do keře, stejně už tam byla skládka. Sedla jsem a vyjeli jsme. Normálně jsme hrozně ukecané, teď bylo ticho. Myslela jsem, že s ním měla Vendy sex. Určitě si to samé myslí i o mě. „Tak co?,“ prolomím ticho, jsem hrozně zvědavý tvor. „Chtěl po mě sex,“ stroze odpoví. „I po mě. No a?,“ zeptám se. Ani nejlepší kamarádky nevím, jak se mám zeptat. „Řekla jsem mu, že jsem HIV pozitivní, on mi dal bez řečí razítko a vyprovodil mě,“ řekla s vítězoslavným výrazem na tváři. Hrozně jsem se začala smát. Taková blbost, ale geniální. Zvedlo mi to náladu. Takže Vendy přišla jen k materiálové újmě, přišla o jedny kalhotky za pár korun, já ale přišla o důstojnost. Tohle by se mělo učit na kurzu obrany před znásilněním. Je jí jasné, že jsem tak snadno nevyklouzla. „Po mě chtěl taky sex, to jsem odmítla. Pak mi chtěl vytrhnout víza z pasu, takže jsem to usmlouvala na to, že mu ho vyhoním,“ zalhala jsem a styděla se. Ne za to lhaní, ale za to, že nebýt blbá, nemuselo se to stát. Nevím, jestli mi uvěřila, utírala jsem si i ústa do kapesníku.
Už jsme se k tomu nevrátili. Přátelům jsme pak řekli, že bez úplatku to nešlo. A nikoho nenapadlo, že mluvíme o nepeněžním úplatku. Tohle mě i Vendulu na Rusku dost zklamalo, jinak Moskva je krásné město, ale na nádražích můžete vidět dětské bezdomovce, žebráky a zloděje. Nicméně centrum města je výstavní. Na hranicích cestou domů jsme se sice slušně zdrželi, nicméně jsme se zdravé vrátili. A jinak měla Vendy pravdu, na to nezapomeneme.